Zápisky z Copy América 2021 - souhrn 3. hracího dne

Po dalším kole se hlásím opět se zhodnocením výkonů jednotlivých týmů na turnaji. Blížíme se pomalu k závěru skupinové fáze a některé z týmů už mají zajištěnou účast ve vyřazovací fázi. Kdo si tedy toto kolo vedl nejlépe a kdo by naopak měl poslední zápas hodit rychle za hlavu?


1. Ukázka absolutní defenzivní dominance
Ve fotbale jsou momenty, které běžný fanoušek opravdu neocení, ačkoliv by si zasloužily jen samá slova chvály. Jedním takovým příkladem byla defenzivní hra Argentiny v posledních dvou zápasech. Toto zlepšení má jednoho společného jmenovatele, a tím je Cristian Romero. Nejlepší stoper uplynulého ročníku Serie A dostal konečně pořádnou šanci v základní sestavě a využil ji perfektně. Při zranění Otamendiho vytvořili společně s Germánem Pezzellou proti Paraguayi doslova zeď. Chudák hroťák Gabriel Ávalos byl sice na hřišti, zároveň však na něm nebyl, protože byl zcela vymazán. Nechci teď znít neuctivě vůči Otamendimu, ale určitě nejeden fanoušek Argentiny doufá, že výkon stoperů proti Paraguayi byl dostatečnou ukázkou, že to jde i bez tohoto zasloužilého veterána, a to vlastně ještě i lépe. Defenzivní dominance Argentiny v posledních zápasech pak byla korunována také prací Lionela Messiho. Málokdy člověk vidí barcelonskou hvězdu pracovat tak spolehlivě směrem dozadu. Jó, letos to konečně vypadá, že Argentina na ten titul opravdu má.

2. U defenzivy však nesmí Argentina zůstat
Do vyřazovacích bojů však musí Argentina předvádět konzistentní výkony také v ofenzivě. Ve druhém poločase proti Paraguayi to totiž vypadalo, že Argentina podřadila tak na druhý rychlostní stupeň a nekreativní Paraguay nechávala "vyblbnout" kolem pokutového území, sama se však nechtěla unavovat žádnými ofenzivními snahami. Myslím, že zápas proti Chile jasně ukázal, že stačí jedna drobná chyba nebo záblesk geniality některého ze soupeřů a v poklidu držený náskok 1:0 bude v prachu. Toho se Argentina musí vyvarovat. Proti soupeřům jako Brazílie se nedá 60 minut pouze pohodlně bránit náskok.


1. Kdyby Paraguay zápas proti Argentině neodehrála, vlastně by si toho asi nikdo nevšiml
To je samozřejmě nadsázka, nicméně Paraguay se zmohla pouze na statické držení míče bez jakékoli snahy o neotřelé řešení. Nejkreativnějším Paraguaycem je rodák právě z Argentiny "Kaku" Romero Gamarra, což však Scaloniho svěřenci moc dobře věděli a nedopřávali mu na hřišti naprosto žádný prostor. Ve druhém poločase se dirigentské taktovky ujalo dvojče nejlepšího paraguayského střelce Ángela Romera Óscar, který sice prostoru měl už trochu víc, ale o to lépe Argentinci vyplňovali prostor, kam mohl Romero posílat přihrávky. Hrotový útočník Ávalos s trochou nadsázky zasáhl do zápasu jen formálně, protože za celý zápas zaznamenal jen 19 dotyků s míčem, a to převážně mimo nebezpečné prostory bez šance někomu míč předat. Nejaktivnějším hráčem byl sice Miguel Almirón, jehož aktivita se ale omezovala na snahu o průniky po křídle, které narážely zas a znova na skvěle bránícího Nahuela Molinu. Bázeň z rychlého argentinského přechodu do útoku pak pramenila v pouhé zajišťování Almiróna ze strany beka Arzamendii, který se téměř nenabízel Almirónovi do tandemu. Výsledkem nakonec byla naprostá absence šancí ze strany Paraguaye a zasloužená prohra.

2. Berizzo ví přesně, co chce s Paraguayí hrát
Popis paraguayské hry proti Argentině může evokovat jen samá negativa, pravdou však je, že pod trenérem Berizzem Paraguay hraje to nejlepší, na co současný kádr má. Pryč jsou doby Santa Cruze, Óscara Cardoza nebo Salvadora Cabañase. Současná Paraguay prostě postrádá výraznější individuality. Nejvýraznějšími individualitami jsou Miguel Almirón z Newcastlu a hvězda saúdskoarabské ligy "Kaku" Gamarra z Al-Taawounu. Jenže první jmenovaný je čistě tahovým hráčem, který potřebuje míče do běhu a pro hru do zatažené obrany se vůbec nehodí, druhý jmenovaný pak zdaleka není zvyklý na tak kvalitní soupeře, navíc jde o poměrně náladového hráče, u kterého předem nevíte, jak se mu zápas vydaří. Eduardo Berizzo tak sází zejména na týmový projev se zabezpečenou obranou a snahou o přímočarý přechod do útoku. Postupný útok sice není pro Paraguayce vyloženě cizí, projevuje se však při něm nižší kvalita kádru a absence kreativity. Například už zmíněný hrotový útočník Ávalos má v popisu práce spíš než střílení gólů práci pro tým a aby byl schopen podržet míč pro rychlá křídla. V případě, že Paraguay inkasuje jako první, nastává proti týmům s kvalitní defenzivou docela zásadní problém.


1. Nebyla to už taková hrůza...
Pro tým jako Uruguay je však takové zhodnocení prostě málo. Vlastně se opakovaly úplně ty samé problémy jako ze zápasu s Argentinou, pouze Uruguay trochu přidala na tempu. Každopádně záložní řada stále nefunguje a podpora krajů není dostatečná. Uruguayi zkrátka chybí bojovnost. Zajímalo by mě, jestli v příštím zápase už konečně dostane šanci v základní sestavě Nahitan Nández, který sice hraje "jen" za Cagliari, v reprezentačním dresu však hráče z věhlasnějších týmů lidově řečeno pokaždé strčí do kapsy. Přesně ten typ neúnavného box-to-box záložníka totiž v záložní řadě Uruguaye chybí. Vecino s Bentancurem plní roli posouvačů míče, Torreira si hledí defenzivy a Valverde... no, ten vlastně na hřišti nedělá nic. Pokud Tabárez nechce jet se svým týmem domů už po skupinové fázi, měl by se vydat opět cestou rozestavení 4-3-3, protože...

2. ...se našel konečně pořádný křídelník
Je jím teprve 21letý hráč Peñarolu Facundo Torres. Ten by mohl přinést do týmu konečně potřebnou dravost a kvalitu z křídelního prostoru, který momentálně obhospodařují ortodoxní ofenzivní záložníci De La Cruz a De Arrascaeta. Torres je vlastně už nyní komplexním hráčem připraveným na přestup do Evropy (pokud jej nenapadne zahodit svůj talent v marketingovém tahu jménem MLS). Má přehled, rychlost a skvělou střelu. Po svém nástupu na hřiště proti Chile rázem překlopil převahu na stranu svého týmu. Za těch zhruba 30 minut, které na hřišti strávil, stihl jednu perfektní střelu, kterou ale Bravo zlikvidoval, vytvořit dvě šance a hlavně rozehrát rohový kop, ze kterého dala Uruguay svůj první gól po 4 zápasech. Pokud udrží nastolený trend, pravděpodobně ho po turnaji čeká přestup do některého z věhlasných týmů.


1. Nabalují se problémy
Zápas s Uruguayí sice skončil remízou, z vícero důvodů byly však poslední dny pro chilské fanoušky prohrou. Nejprve byli potrestáni Gary Medel a Arturo Vidal za to, že si do přísné karantény pozvali barbera, aby je zkrášlil na příští utkání. Zaznívaly dokonce hlasy, aby za takto hrubé (a hloupé) porušení předpisů bylo Chile vyloučeno z turnaje. Médii pak dokonce proběhla zpráva, že 6 chilských fotbalistů si pozvalo na hotel blíže nespecifikované dívky. Tato zpráva se však ukázala jako falešná. Incident s kadeřníkem však zejména Vidalovi rozhodně na pohodě nepřidal a překvapivě je zatím asi nejhorším Chilanem na turnaji. Ze zápasu s Uruguayí navíc předčasně odešel kvůli zranění, které na první pohled ale nevypadalo vážně.

Mnohem větším problémem by mohlo být zranění Ericka Pulgara, který se na turnaji na rozdíl od Vidala prezentuje vynikajícími výkony. Jeho absence by asi nebyla adekvátně nahraditelná. Na turnaji podle předběžných zpráv skončil stoper Guillermo Maripán, kterého ve stoperské dvojici (či trojici) budou muset nahradit Francisco Sierralta nebo Enzo Roco (nebo nastoupí oba a Medel). Dobrou zprávou naopak je rekonvalescence Alexise Sáncheze, který by měl být schopen nastoupit už do zápasu s Paraguayí. Troufnu si však říct, že do zápasu zasáhne jen na pár minut, aby se rozehrál a svému týmu pomůže pořádně až ve čtvrtfinále.

2. Herní systém stále funguje
I přes slabou formu Vidala hra Chile baví a patří mezi to nejlepší, co může zatím Copa nabídnout. Zásluhu na tom má zatím zejména trio Charles Aránguiz, Eduardo Vargas a Ben Brereton. Právě Eduardo Vargas vstřelil proti Uruguayi už svůj 14. gól na Copě, čímž se posunul na dělené 5. místo v žebříčku nejlepších střelců v její historii. "Anglický" Chilan Brereton zase dodává potřebný důraz a dravost a je zatím asi největším objevem turnaje. Kvality Charlese Aránguize pak asi ani nemá cenu zdlouhavě rozepisovat, každopádně jeho dirigentské schopnosti jsou pro Chile naprosto klíčové. Vzhledem k tomu, že každý hráč Chile má přesně danou roli v týmu a alternativy do základní sestavy jsou vybírány pečlivě kvůli typologii, nebojím se o Chile, že by nedokázalo nahradit zraněné hráče či hráče bez formy. Největším problémem by tak byla absence výšky Ericka Pulgara, který společně s Maripánem a Sierraltou vypomáhal maličkému Medelovi se vzdušnými souboji. Zase by ovšem nejspíš v případě Pulgarovy absence šanci dostal jeden z velkých talentů současného Chile - Tomás Alarcón.


1. Dají se výkony Kolumbie vůbec považovat za zklamání?
Já myslím, že nedají. I sami fanoušci Kolumbie byli ke svému týmu po zranění Jamese Rodrígueze skeptičtí. Navíc forma ofenzivních fotbalistů snad až na Miguela Borju a solidního Juana Cuadrada je ta tam. Duván Zapata svému týmu prakticky vůbec nepomáhá a Luis Muriel z lavičky taky neposkytuje potřebné oživení. Jedinými pozitivy ve hře Kolumbie tak je aktivní podpora ofenzivy ze strany Stefana Mediny a Williama Tesilla. Druhý jmenovaný však zároveň nechtěně asistoval na první gól Peru, když odražený míč od tyče ve snaze odkopnout míč zpracoval Sergiu Peñovi. V případě obdržených gólů Kolumbie zkrátka nejde o systémové chyby, ani nějaké hrozivé chyby jednotlivce, spíš o nešťastné náhody a drobné nedorazy, které potom ústí v pohromu. Kolumbie má však velké štěstí, že se výsledky ostatních týmů sešly tak, že téměř jistě skončí lépe než na 4. místě skupiny a vyhnou se tak zatím velmi dobře hrající Argentině.

2. Přece jen je kam sáhnout
Jak vyřešit problémy v ofenzivě? No, upřímně těžko, ale o něco se trenér Rueda pokusit musí. Jak už jsem zmínil, světlým bodem v kolumbijské hře je hrotový útočník z domácí ligy Miguel Borja, který odvádí přesně tu práci, kterou měl mít na starosti Zapata. Měnit rozestavení "za pochodu" nemá smysl, proto se nabízí pravděpodobně spíš personální změny. Myslím, že stejně jako Murielovi, i Zapatovi by prospěla trocha odpočniku, proto by mohl své schopnosti předvést rychlík Yimmi Chará. Proti Brazílii bude Kolumbie stejně vycházet ze zabezpečené defenzivy, proto by se druhý rychlý a silný forvard k Borjovi hodil. Neodstranitelným problémem však zůstane slabá kreativita ve středu pole, kterou musí kompenzovat z křídel Cardona s Cuadradem. Kvalitního kreativního záložníka totiž v kolumbijském kádru nenajdeme. A zdá se, že vedení útoků téměř výhradně po křídlech je pro soupeře až příliš snadno bránitelné.


1. Pomalu se Peru zlepšuje
Po čtyřech porážkách v řadě v rámci kvalifikace na MS 2022 se Peru zvedlo v zápase s Ekvádorem a konečně se mu podařilo zvítězit. Aby byla krize Peru ještě zřetelněji viditelná, pak vězte, že poslední vítězství v soutěžním zápase si Peru připsalo 4. července 2019 v semifinále minulé Copy América! Nyní se však Peruánci konečně postupně dostávají zpátky ke své hře. Hlavním faktorem tohoto probuzení je Gianluca Lapadula, který konečně dokáže plnit Guerrerovu roli tím samým způsobem, jak to dělávala peruánská legenda. Zároveň ale je nutno říct, že k dokonalému napodobení Lapadulovi chybí góly. Díky jeho práci však Peru už není v útoku zcela bezzubé. Objektivně řečeno ale zatím Peru dělá opravdu pouze postupné krůčky k nalezení bývalé formy. V zápase s Kolumbií totiž rozhodně lepším týmem nebylo a vítězství se dá považovat za šťastné. Peru stále své soupeře pouští každý zápas do několika šancí, což zřetelně ukázalo klání s Brazílií, kde právě hrubky v obraně soupeř nemilosrdně trestal a utkání skončilo debaklem. Uvidíme, jestli se podaří odveta Ekvádorcům. Pokud ne, je Peru ve čtvrtfinále.

2. Zatím chybí výraznější individuální výkony
Sice jsem zmiňoval útočníka Beneventa Gianlucu Lapadulu, ten však spíš předvádí zatím dobrou a poctivou práci pro tým, než že by každý zápas svými výkony oslňoval fanoušky. Skutečně ani jeden z peruánských fotbalistů nijak nevybočuje z průměru. Vysloveně zklamáním je zatím vystoupení Andrého Carrilla, který byl tahounem týmu v kvalifikačních duelech na MS 2022. Na Copě však zatím gólově mlčí, a i standard jeho výkonů je obecně výš. Defenzivní záložník Tapia sice občas mívá dobré záblesky, jako třeba střelu do tyče proti Kolumbii, od níž se míč odrazil ke skórujícímu Peñovi, zároveň ale v obraně předvádí nezvyklé množství chyb. Jeho kolega ze středu zálohy Yotún by se pak dal popsat přesně opačným způsobem. V obraně OK, ale v ofenzivní fázi by jeho příspěvek měl být větší. Kreativní Christian Cueva je pak dlouhodobě z formy, na turnaji však působí o něco lépe než poslední dva roky v národním týmu. Bohužel pro Peru ale pouze průměrný výkon ve čtvrtfinále stačit nebude a bojím se, že Peru má jeden z kvalitativně nejužších kádrů na turnaji, takže není moc kde sáhnout pro oživení.


1. Nečekaný hrdina
Pokud se Ekvádoru v příštím zápase nepodaří porazit Peru, probrání se na 99 % až do čtvrtfinále, kde už se může stát cokoliv. Pokud se tak doopravdy stane, nebude to zásluhou nikoho jiného než brankáře Wuilkera Faríñeze. O kvalitách stále teprve 23letého gólmana se ví na kontinentu už dlouho, zároveň však v reprezentaci až doposud nepředváděl takové výkony, se kterými by mohl být tým spokojen. Reprezentační formu však našel v pravý čas. Za dva zápasy s Kolumbií a Ekvádorem pochytal 13 střel z 15, které na něj mířily, přičemž většinou šlo o spásu svého týmu. V zápase proti Ekvádoru se vyznamenal zejména ve dvou případech, kdy nejdřív zastavil neuvěřitelným způsobem hlavičku Campany (jakékoliv vyražení by znamenalo dorážku a gól) a v nastaveném čase svůj tým zachránil znovu.

Faríñez je gólman ze staré jihoamerické školy, který má svůj styl založený téměř výhradně na naprosto fantastických reflexech. Nebudu přehánět, když řeknu, že na čáře patří rozhodně mezi tu nejužší brankářskou světovou špičku. Přitom pozičně Faríñez nijak zvlášť neexceluje (na druhou stranu nemá to zapotřebí, navíc s přibývajícími zkušenostmi tento aspekt zlepší) a kvůli svým pouhým 181 cm téměř nechodí na centrované míče. Zapracovat by také rozhodně měl na stabilitě výkonů, jelikož si poměrně často neodpustí nějaký vyložený kiks. Žádná tutovka však proti venezuelskému gólmanovi není 100%, to mi věřte.

2. Pohádka o Covidové Popelce?
Ale kdeže... Venezuela si moc nezaujatých fanoušků opravdu nezíská. Připomíná trochu takové jihoamerické fotbalové Finsko, které celý zápas brání, a to ještě stylem, že soupeře pustí za zápas do spousty šancí a zachraňovat je musí gólman, ale pak z každé střely na bránu skóruje. K tomu si připočtěte kouskování hry při každé příležitosti a povalování se po trávníku, a dostanete Venezuelu. Venezuelu navíc proti Ekvádoru opravdu výrazně podržel sudí a VAR, kteří nepochopitelně neposoudili Magův skluz na Valenciu jako penaltový. Snad jedině, že přihlédli k tomu, že Valencia v té chvíli už zakončil, míč však byl stále na hrací ploše ve chvíli, kdy Mago doslova přejel ekvádorského útočníka. I takové momenty však nabízí sledování fotbalu a zpětně s tím nikdo nic neudělá. Faktem tedy zůstává, že extrémně efektivní Venezuela je krůček od postupu do čtvrtfinále. Má všechno ve vlastních rukou.


1. Toto se nemělo stát
Ekvádor je mužstvo s líbivým herním projevem. Bohužel je ale také psychicky velice křehký a momentálně je ve stavu, kdy nervozita z Ekvádorců na hřišti jen čiší. Což o to, když máte v základní jedenáctce 6 hráčů, kterým je 24 let a méně, nemůžete čekat strojový vyspělý projev, problémem je ale absence přirozeného lídra. Měl by jím být asi Enner Valencia, který ale působí nejnervózněji ze všech. Možná na něm leží tíha toho, že se mu stále nedaří překonat rekord Agustína Delgada v počtu vstřelených gólů za reprezentaci? Kdo ví, každopádně Enner Valencia v klíčovém duelu s Peru nebude k dispozici kvůli trestu za žluté karty. Dokáže trenér vybrat vhodnou náhradu? Ekvádor je totiž jednou nohou venku z turnaje a bude muset bezpodmínečně zvítězit nad svými jižními sousedy z Peru. Právě rivalita s Peru by ale teoreticky mohla být tím, co konečně donutí Ekvádorce pořádně "zapnout". Poslední zprávy hovoří o tom, že Ekvádor chystá proti Peru opravdu velké změny.

2. S některými hráči došla fanouškům trpělivost
Trenér Gustavo Alfaro má své oblíbence, kteří ovšem na turnaji předvádějí tristní výkony. Na prvním místě musím zmínit především hráče Villarrealu Pervise Estupiñána. Nevím, možná jsem příliš náročný, ale člověk by od obránce pravidelně hrajícího LaLigu čekal třeba alespoň jen náznak toho, aby uměl bránit. Estupiñán je bezesporu ofenzivně laděným bekem s výbornou technikou, ale přesně z toho důvodu mi přijde, že se trochu minul postem. Proti Venezuele Pervis vypadal, že si před zápasem dopřál trochu zakázaného bílého prášku, který je pro oblast severozápadní části Jižní Ameriky typický. Létal totiž po hřišti s neuvěřitelnou intenzitou a byl na hřišti úplně všude, jen ne tam, kde skutečně být měl.

Jak je fanouškovská kritika na hvězdu ze španělské ligy ve všech směrech oprávněná, gólman Ortíz si ji příliš nezaslouží. Sice u obou gólů zamrzl podobně jako Milan Heča, ale ruku na srdce, milí Ekvádorci, oba góly jdou na vrub obraně a gólman s nimi nemohl téměř nic udělat. Podobně nezasloužená kritika se snesla na veterána Nobou, který sice už zdaleka nemá kvalitu na to, aby reprezentoval svou zemi, proti Venezuele ale díky jeho doplnění ofenzivy mohl Plata zvýšit na 2:1. Pokud si někteří veteráni naopak kritiku za Venezuelu zasloužili, byli to stoper Arboleda, Ángel Mena a kapitán Valencia. Pro posledního jmenovaného ale musí mít zápas o to horší pachuť, že po faulu na něj měl Ekvádor kopat za stavu 2:1 penaltu, ze které mohl zápas rozhodnout. Možná by se ale v Anglii našli někteří, kteří by stejně jako sudí kosu přes oba kotníky bez míče za penaltový zákrok nepovažovali.

Naopak pochválit se dá trenér Alfaro za nasazení mladého útočníka Leonarda Campany, který exceloval v dresu reprezentační "dvacítky" na zlatém šampionátu. Zároveň také Gonzalo Plata ukázal, že role žolíka do unavenější obrany mu sedí mnohem víc než místo v základní jedenáctce. Tuto stať o problémech sestavy Ekvádoru zakončím tím, že 19letý stoper Piero Hincapié je sice nesmírně talentovaný a jeho hra nohama je na stopera fantastická, zároveň však jeho nezkušenost a zatím podprůměrná poziční hra výrazně napomohla Venezuele k vyrovnání. Ještě před několika týdny bych nevěřil, že to řeknu, ale do sestavy by se měl vrátit zkušenější Xavier Arreaga.