Kritikům vstup zakázán
V našem národě není dovoleno kritizovat - aspoň ne veřejně. Kritizovaní jedinci či skupiny se mnohdy urážejí, bezmála to berou jako útok na svou lidskou důstojnost a čest. Stranou teď ponechám notorické šťouraly a věčně nespokojené lidi, kteří jsou naštvaní z toho, že se nevyhrálo 5:0, ale jen 4:0. Vezmu si na paškál nás, "normální" fandy, co fotbalem žijeme, a osud nároďáku nám leží na srdci.
Fotbalisté či trenéři s oblibou používají přezíravé klišé, že u nás je deset milionů trenérů. Jakoby se jinde k fotbalu fanoušci k ničemu nevyjadřovali, neřešili zvolenou taktiku či sestavu, jakoby celou dobu byli vůči fotbalu imunní a vylézali ze svých nor před úvodním hvizdem, aby výtečným způsobem podpořili své hochy a po něm způsobně zatleskali a šli si po svém. Anebo jinak - jakoby nekritizovali svůj tým, je-li to na místě, jakoby tleskali, i kdyby jejich hráči zápas odchodili, nejevili zájem o hru, trenér to špatně postavil a mančaft dlouhodobě hraje tužku. Jo, možná jsme my Češi někdy kritičtější a neuznalejší než ostatní, ale všimněme si kritických komentářů za Bílkovy éry u A-týmu. Ptám se: byla někdy neoprávněná? Kritiku, ne házení špíny a stereotypní plivání. Vzpomeňme na tu hrůzu v přípravě s Nory nebo doma se Španěly, na ten chaos a zoufalý pohled na jedenáct kluků, co by byli schopni hrát solidní hru, kdyby je k tomu někdo dovedl. A pak na jejich naprosto udivené a pro mne naprosto nepochopitelné reakce na kritiku na jejich adresu.
Vždy neotřelý R. Drulák to řekl na plnou hubu, něco si ještě přidal novinář. Neřešila se však podstata toho, co řekl, stejně jako se neřeší podstata slov K. Šípa - řeší se neúměrnost kritiky, řeší se ustavičná nespokojenost ukřivděných Čechů, příp. nekompetentnost daného kritika. Vybere se jedna věta, na níž se ukáže pomýlenost kritika, a celek se odsune stranou. Stejně i na tomto serveru více razí výkřiky několika nesnášenlivých raplů než vcelku solidní diskuse lidí zamýšlejících se na úrovni nad problémem. Dotčení hráči, aby ukázali, na jaké úrovni oproti nedůstojnému Drulákovi jsou oni, pak nevymyslí nic jiného než tu ostudu na letišti - dodnes se tomu někteří z nich ještě pobaveně smějí.
Radek Drulák si dovolil natvrdo otevřeně vystoupit. To se u nás nenosí. Jeho otevřenost a, pravda, nevybíravý slovník by nikoho nepřekvapily, kdyby se u nás vedla mezi odborníky v médiích otevřená kritika, nezaobalovaná do frází všemi těmi, co si to nechtějí s nikým rozházet. Trenéři soustavně hlásají, že nebudou rozebírat práci kolegů, hráči pak zopakují jinými slovy otázku položenou moderátorem. Dám ruku do ohně za to, že u piva nemají problém být jako Drulák se Šípem dohromady, do televize pak ale mluví v bezobsažných a nic neříkajících frázích, kde víceméně omlouvají výkony našich hráčů silou soupeře, nedostatečným štěstím, popř. nenávratným koncem silné generace kolem Pavla Nedvěda. Jsou to taková klišé, že by se od nich mohl učit i takový mistr klišé, jakým je bezesporu P. Čapek. Jak věci leží a běží, to veřejně řekne málokdo. A když už, tak se na něj sesypou kolegové odborníci jako sršni, potažmo se od něj distancují.
Ve druhé pol. 90. let se jako kometa objevil na mediálním nebi bývalý výborný útočník Milan Luhový. Kritizoval. Jako první veřejně a opakovaně. Navíc bez servítek. Svaz tehdy dokonce poslal stížnost na Španělský fotbalová svaz na tohoto "kverulanta", jelikož Luhový tam měl jakési závazky. Chápete to? Namísto zamyšlení se nad kritikou přišla stížnost na zahraniční instituci. To je jak u Monthy Pythona. Ono to není ale jen ve fotbalovém světě. Když nedávno zemřelý literární a filmový kritik Andrej Stankovič sepsul Hřebejkovo Musíme si pomáhat, stěžoval si na něj dotčený "mistr" oficiálním dopisem na Ministerstvu kultury. Takže není ta chyba i v tom, že někdo nedovede přijmout kritiku, ježto má za to, že mu žádná nepřísluší? A když už ano, tak "s mírou", jak s oblibou udávají?
Jakou míru mají oni? Před zápasem už dopředu tvrdí, že český fanoušek bude nespokojený, i když vyhrají, protože to je jeho typická vlastnost. Podsouvají nám něco, na co mají vliv jen a jen oni. Vzpomeňme na loňské hokejové MS, kde parta vedená Jágrem předváděla fantastický hokej a všichni jim aplaudovali navzdory tomu, že zlato se nekonalo. Nebo na portugalskou jízdu na Euru 2004. Tu je vidět jasný rozdíl mezi tím, co Bílek and his boys rádi směšují - mezi kritikou a fanděním. Fandíme jim pořád, ale když hrají opakovaně, zdůrazňuji opakovaně špatně, nemohou čekat ještě aplaus a bezbřehou snášenlivost. Oč víc fandíme, oč víc jsme s nimi spjati, o to větší může být zklamání a zmar. Zažil jsem to na vlastní kůži letos v lize s Baníkem. Pokud jsem mohl, byl jsem na Bazalech a ani mě nenapadlo, abych nekritizoval diletantské výkony v některých zápasech. A taky mě ani nenapadlo přestat fandit, resp., že nejsme fanda, když kritizuji. To jen leckteré ukřivděné primadony mají pocit, že mám právo jen tleskat a fandit. Jo, v hledišti tu podporu mít budou, ovšem poté, co ukážou, že si ji zaslouží, že o ni stojí a že ji neberou jako naši občanskou povinnost, kterou máme plnit spolu s mlčením v případě nekvalitních výkonů. Znovu říkám - my "normální" fandíme za každého počasí, ovšem v poslední době nám připadá, že prší, ba lije, ale borcům na hřišti či na lavičce v reprezentačním dresu to jaksi nedochází. Dělají, jakoby se nechumelilo, budu-li pokračovat v klimatických příměrech. A s ješitností nám chlapům vlastní se urážejí, když na to někdo poukáže a nezabalí to do tolik oblíbených floskulí rádoby kritiků, popř. když kritika není obecná, ve stylu "špatně jsme se doplňovali", kterou na sebe řeknou do kamery i oni, ale je adresná a konkrétní. Trenér Bílek se dokonce nestydí opakovaně do médií tvrdit, že je s výkonem týmu spokojen - a to i po blamážích, jakých za jeho éry bylo poměrně dost.
Když pak tito hráči vyhrají, neopomenou plni zadostiučinění vzkázat všem "škarohlídům", že byli a jsou úplně mimo, aniž by si přitom uvědomili, že sice na chvíli ustal kašel, avšak rakovina v kostech zůstává. Pro dočasný úspěch nevidí, resp. nechtějí vidět dlouhodobý problém. Pravdu má nakonec podle nich ten, kdo vidí čerstvou výhru a na sérii proher zapomíná. Tehdy se prý prokáže, kdo to s naším fotbalem myslí opravdu dobře, ukáže se, kdo je opravdový kamarád, opravdový fanda, říkají s oblibou. Jinými slovy ten, kdo je celou dobu plácal po zádech navzdory katastrofální hře s tím, že jsou vlastně super, jen se zrovna nedaří, je kámoš, kdo jedná upřímně a na rovinu řekne, že to prostě není ono, je nepřítel a člověk plný falše, žluče a zloby. Člověk aby se pak bál něco poznamenat, aby si to u nich nerozházel. Snad proto otevřeně promluví jen člověk, jenž se ve fotbalovém světě nepohybuje a není tudíž na nikoho vázán. Ostatní jsou mírní jak ovce, našinec by na základě jejich vývodů skoro až uvěřil, že hrajeme jak Brazilci. I novináři kolikrát kladou dotazy, v nichž zaznívá kritický tón, jakoby s omluvným tónem. Jak potom mají pojmenovat problém odborníci, když to tak opatrnicky činí ti, co to mají v popisu práce? I když musím dodat, že v letošním Studiu Vratislav se přece jen ledy hýbají a pozměněný přístup k věci opravdu cítím, např. od J. Němce.
Na čase! Otevřená diskuse pomohla třeba takovým Němcům dostat se tam, kde teď jsou. Vymlouvat se na to, že Dino či Méďa jsou ti tam, u mne neobstojí. Jsou to pořád nejlepší hráči v této zemi, kteří něco umějí, vyhlédly si je kvalitní zahraniční kluby, tak proč to není vidět v repre? Dobrý trenér z nich dokáže vymáčknout maximum. Proč se diví, že jsou právem pranýřováni, když fanoušci, kteří se na ně těší, jsou zhnuseni předváděnou hrou. Co čekají od nás, kteří si kupujeme repliky dresů, jezdíme za nimi na zápasy i ven? Co čekají? Že po další mizerné hře mávneme rukou a budeme skandovat, že se nic nestalo a že hoši děkujem? Že řekneme škoda, příště to bude lepší? Ohrazují se proti kritice médií v zemích, kde působí? Stokrát mohou tvrdit, že ta je tam jiná. Spíš bych řekl, že tam si to nedovolí. Nedovolí se uzavřít před médii, jak to udělali naši reprezentanti v baráži na MS 2002. Média by s nimi tak zamávala, že by zapomněli, jak se jmenují. "Táhni, smrdíš!" psal před lety britská bulvár na neúspěšného trenéra anglického nároďáku. Ale to je přesně ten případ, který tu neřeším, jde mi o tu schopnost přijímat kritiku a necítit se ukřivděně, neurážet se, když se někdo na věc dívá jinak a dovolí si nahlas říct, že dotyčný to prostě momentálně nezvládá.
To se ale jaksi nezvládá v tomto národě obecně - to je možná jádro pudla. Nedokážeme vést solidní diskusi, protože opačný názor bereme jako útok. Nemusím chodit daleko, viz tento server. Kolik výpadů je jen na této diskusi, když přijde někdo s opačným názorem, než který tu agresivně prosazuje nějaký vševěd. Dočká se výsměchu, nadávek, a to nejen na vlastní osobu, ale kolikrát na celou svou rodinu. Namísto argumentů se na jeho hlavu sypou invektivy. Pak se nedivme nesoudnosti reprezentantů, vždyť jsou takříkajíc ze stejné líhně. Vyšli ze stejného prostředí, oni či jejich rodiče prošli čtyřiceti lety nucené přetvářky, kdy dialog šel stranou a platilo jen to, co řeklo vedení. Nesvalujme ale vinu jen na bolševika a nedělejme z tohoto politikum. Pořád je to o člověku. A já jsem přesvědčen, že vyjma těch ustavičných nespokojenců, o nichž jsem se zmiňoval v úvodu tohoto svého zamyšlení, má většina z nás opravdu eminentní zájem na tom, jak náš nároďák vypadá a jak se prezentuje. Že je to prostě srdeční záležitost. A že ty výtky nejsou dílem závisti či čecháčkovství, jak to s oblibou prezentují reprezentanti dychtící toliko po potlesku. Ono totiž mohou stokrát tvrdit, že český fanda fandí, jen když se daří. Tímto zevšeobecněním ale urážejí všechny ty zapálené, co prožívají každý zápas národního týmu navzdory mizerné podívané. Možná je spíš těžší fandit, když se trvale daří - pak mizí soudnost a reálný pohled, z fandů se stávají nekritičtí obdivovatelé a z hráčů nesoudní borci, co při náznaku kritických hlasů poukazujících na případné mouchy reagují podrážděně a útočně. Ale kdo z nás nese kritiku lehce, že ano...
Takže by bylo fajn, kdyby otevřeně promlouvali i jiní, než aby to na svá bedra musel brát televizní bavič, a kdyby si to ti kritizovaní nebrali jako cílené útoky, ale jako běžný pohled na věc. Nejlépe by ovšem bylo, kdyby té kritiky muselo být co nejméně.
Fotbalisté či trenéři s oblibou používají přezíravé klišé, že u nás je deset milionů trenérů. Jakoby se jinde k fotbalu fanoušci k ničemu nevyjadřovali, neřešili zvolenou taktiku či sestavu, jakoby celou dobu byli vůči fotbalu imunní a vylézali ze svých nor před úvodním hvizdem, aby výtečným způsobem podpořili své hochy a po něm způsobně zatleskali a šli si po svém. Anebo jinak - jakoby nekritizovali svůj tým, je-li to na místě, jakoby tleskali, i kdyby jejich hráči zápas odchodili, nejevili zájem o hru, trenér to špatně postavil a mančaft dlouhodobě hraje tužku. Jo, možná jsme my Češi někdy kritičtější a neuznalejší než ostatní, ale všimněme si kritických komentářů za Bílkovy éry u A-týmu. Ptám se: byla někdy neoprávněná? Kritiku, ne házení špíny a stereotypní plivání. Vzpomeňme na tu hrůzu v přípravě s Nory nebo doma se Španěly, na ten chaos a zoufalý pohled na jedenáct kluků, co by byli schopni hrát solidní hru, kdyby je k tomu někdo dovedl. A pak na jejich naprosto udivené a pro mne naprosto nepochopitelné reakce na kritiku na jejich adresu.
Vždy neotřelý R. Drulák to řekl na plnou hubu, něco si ještě přidal novinář. Neřešila se však podstata toho, co řekl, stejně jako se neřeší podstata slov K. Šípa - řeší se neúměrnost kritiky, řeší se ustavičná nespokojenost ukřivděných Čechů, příp. nekompetentnost daného kritika. Vybere se jedna věta, na níž se ukáže pomýlenost kritika, a celek se odsune stranou. Stejně i na tomto serveru více razí výkřiky několika nesnášenlivých raplů než vcelku solidní diskuse lidí zamýšlejících se na úrovni nad problémem. Dotčení hráči, aby ukázali, na jaké úrovni oproti nedůstojnému Drulákovi jsou oni, pak nevymyslí nic jiného než tu ostudu na letišti - dodnes se tomu někteří z nich ještě pobaveně smějí.
Radek Drulák si dovolil natvrdo otevřeně vystoupit. To se u nás nenosí. Jeho otevřenost a, pravda, nevybíravý slovník by nikoho nepřekvapily, kdyby se u nás vedla mezi odborníky v médiích otevřená kritika, nezaobalovaná do frází všemi těmi, co si to nechtějí s nikým rozházet. Trenéři soustavně hlásají, že nebudou rozebírat práci kolegů, hráči pak zopakují jinými slovy otázku položenou moderátorem. Dám ruku do ohně za to, že u piva nemají problém být jako Drulák se Šípem dohromady, do televize pak ale mluví v bezobsažných a nic neříkajících frázích, kde víceméně omlouvají výkony našich hráčů silou soupeře, nedostatečným štěstím, popř. nenávratným koncem silné generace kolem Pavla Nedvěda. Jsou to taková klišé, že by se od nich mohl učit i takový mistr klišé, jakým je bezesporu P. Čapek. Jak věci leží a běží, to veřejně řekne málokdo. A když už, tak se na něj sesypou kolegové odborníci jako sršni, potažmo se od něj distancují.
Ve druhé pol. 90. let se jako kometa objevil na mediálním nebi bývalý výborný útočník Milan Luhový. Kritizoval. Jako první veřejně a opakovaně. Navíc bez servítek. Svaz tehdy dokonce poslal stížnost na Španělský fotbalová svaz na tohoto "kverulanta", jelikož Luhový tam měl jakési závazky. Chápete to? Namísto zamyšlení se nad kritikou přišla stížnost na zahraniční instituci. To je jak u Monthy Pythona. Ono to není ale jen ve fotbalovém světě. Když nedávno zemřelý literární a filmový kritik Andrej Stankovič sepsul Hřebejkovo Musíme si pomáhat, stěžoval si na něj dotčený "mistr" oficiálním dopisem na Ministerstvu kultury. Takže není ta chyba i v tom, že někdo nedovede přijmout kritiku, ježto má za to, že mu žádná nepřísluší? A když už ano, tak "s mírou", jak s oblibou udávají?
Jakou míru mají oni? Před zápasem už dopředu tvrdí, že český fanoušek bude nespokojený, i když vyhrají, protože to je jeho typická vlastnost. Podsouvají nám něco, na co mají vliv jen a jen oni. Vzpomeňme na loňské hokejové MS, kde parta vedená Jágrem předváděla fantastický hokej a všichni jim aplaudovali navzdory tomu, že zlato se nekonalo. Nebo na portugalskou jízdu na Euru 2004. Tu je vidět jasný rozdíl mezi tím, co Bílek and his boys rádi směšují - mezi kritikou a fanděním. Fandíme jim pořád, ale když hrají opakovaně, zdůrazňuji opakovaně špatně, nemohou čekat ještě aplaus a bezbřehou snášenlivost. Oč víc fandíme, oč víc jsme s nimi spjati, o to větší může být zklamání a zmar. Zažil jsem to na vlastní kůži letos v lize s Baníkem. Pokud jsem mohl, byl jsem na Bazalech a ani mě nenapadlo, abych nekritizoval diletantské výkony v některých zápasech. A taky mě ani nenapadlo přestat fandit, resp., že nejsme fanda, když kritizuji. To jen leckteré ukřivděné primadony mají pocit, že mám právo jen tleskat a fandit. Jo, v hledišti tu podporu mít budou, ovšem poté, co ukážou, že si ji zaslouží, že o ni stojí a že ji neberou jako naši občanskou povinnost, kterou máme plnit spolu s mlčením v případě nekvalitních výkonů. Znovu říkám - my "normální" fandíme za každého počasí, ovšem v poslední době nám připadá, že prší, ba lije, ale borcům na hřišti či na lavičce v reprezentačním dresu to jaksi nedochází. Dělají, jakoby se nechumelilo, budu-li pokračovat v klimatických příměrech. A s ješitností nám chlapům vlastní se urážejí, když na to někdo poukáže a nezabalí to do tolik oblíbených floskulí rádoby kritiků, popř. když kritika není obecná, ve stylu "špatně jsme se doplňovali", kterou na sebe řeknou do kamery i oni, ale je adresná a konkrétní. Trenér Bílek se dokonce nestydí opakovaně do médií tvrdit, že je s výkonem týmu spokojen - a to i po blamážích, jakých za jeho éry bylo poměrně dost.
Když pak tito hráči vyhrají, neopomenou plni zadostiučinění vzkázat všem "škarohlídům", že byli a jsou úplně mimo, aniž by si přitom uvědomili, že sice na chvíli ustal kašel, avšak rakovina v kostech zůstává. Pro dočasný úspěch nevidí, resp. nechtějí vidět dlouhodobý problém. Pravdu má nakonec podle nich ten, kdo vidí čerstvou výhru a na sérii proher zapomíná. Tehdy se prý prokáže, kdo to s naším fotbalem myslí opravdu dobře, ukáže se, kdo je opravdový kamarád, opravdový fanda, říkají s oblibou. Jinými slovy ten, kdo je celou dobu plácal po zádech navzdory katastrofální hře s tím, že jsou vlastně super, jen se zrovna nedaří, je kámoš, kdo jedná upřímně a na rovinu řekne, že to prostě není ono, je nepřítel a člověk plný falše, žluče a zloby. Člověk aby se pak bál něco poznamenat, aby si to u nich nerozházel. Snad proto otevřeně promluví jen člověk, jenž se ve fotbalovém světě nepohybuje a není tudíž na nikoho vázán. Ostatní jsou mírní jak ovce, našinec by na základě jejich vývodů skoro až uvěřil, že hrajeme jak Brazilci. I novináři kolikrát kladou dotazy, v nichž zaznívá kritický tón, jakoby s omluvným tónem. Jak potom mají pojmenovat problém odborníci, když to tak opatrnicky činí ti, co to mají v popisu práce? I když musím dodat, že v letošním Studiu Vratislav se přece jen ledy hýbají a pozměněný přístup k věci opravdu cítím, např. od J. Němce.
Na čase! Otevřená diskuse pomohla třeba takovým Němcům dostat se tam, kde teď jsou. Vymlouvat se na to, že Dino či Méďa jsou ti tam, u mne neobstojí. Jsou to pořád nejlepší hráči v této zemi, kteří něco umějí, vyhlédly si je kvalitní zahraniční kluby, tak proč to není vidět v repre? Dobrý trenér z nich dokáže vymáčknout maximum. Proč se diví, že jsou právem pranýřováni, když fanoušci, kteří se na ně těší, jsou zhnuseni předváděnou hrou. Co čekají od nás, kteří si kupujeme repliky dresů, jezdíme za nimi na zápasy i ven? Co čekají? Že po další mizerné hře mávneme rukou a budeme skandovat, že se nic nestalo a že hoši děkujem? Že řekneme škoda, příště to bude lepší? Ohrazují se proti kritice médií v zemích, kde působí? Stokrát mohou tvrdit, že ta je tam jiná. Spíš bych řekl, že tam si to nedovolí. Nedovolí se uzavřít před médii, jak to udělali naši reprezentanti v baráži na MS 2002. Média by s nimi tak zamávala, že by zapomněli, jak se jmenují. "Táhni, smrdíš!" psal před lety britská bulvár na neúspěšného trenéra anglického nároďáku. Ale to je přesně ten případ, který tu neřeším, jde mi o tu schopnost přijímat kritiku a necítit se ukřivděně, neurážet se, když se někdo na věc dívá jinak a dovolí si nahlas říct, že dotyčný to prostě momentálně nezvládá.
To se ale jaksi nezvládá v tomto národě obecně - to je možná jádro pudla. Nedokážeme vést solidní diskusi, protože opačný názor bereme jako útok. Nemusím chodit daleko, viz tento server. Kolik výpadů je jen na této diskusi, když přijde někdo s opačným názorem, než který tu agresivně prosazuje nějaký vševěd. Dočká se výsměchu, nadávek, a to nejen na vlastní osobu, ale kolikrát na celou svou rodinu. Namísto argumentů se na jeho hlavu sypou invektivy. Pak se nedivme nesoudnosti reprezentantů, vždyť jsou takříkajíc ze stejné líhně. Vyšli ze stejného prostředí, oni či jejich rodiče prošli čtyřiceti lety nucené přetvářky, kdy dialog šel stranou a platilo jen to, co řeklo vedení. Nesvalujme ale vinu jen na bolševika a nedělejme z tohoto politikum. Pořád je to o člověku. A já jsem přesvědčen, že vyjma těch ustavičných nespokojenců, o nichž jsem se zmiňoval v úvodu tohoto svého zamyšlení, má většina z nás opravdu eminentní zájem na tom, jak náš nároďák vypadá a jak se prezentuje. Že je to prostě srdeční záležitost. A že ty výtky nejsou dílem závisti či čecháčkovství, jak to s oblibou prezentují reprezentanti dychtící toliko po potlesku. Ono totiž mohou stokrát tvrdit, že český fanda fandí, jen když se daří. Tímto zevšeobecněním ale urážejí všechny ty zapálené, co prožívají každý zápas národního týmu navzdory mizerné podívané. Možná je spíš těžší fandit, když se trvale daří - pak mizí soudnost a reálný pohled, z fandů se stávají nekritičtí obdivovatelé a z hráčů nesoudní borci, co při náznaku kritických hlasů poukazujících na případné mouchy reagují podrážděně a útočně. Ale kdo z nás nese kritiku lehce, že ano...
Takže by bylo fajn, kdyby otevřeně promlouvali i jiní, než aby to na svá bedra musel brát televizní bavič, a kdyby si to ti kritizovaní nebrali jako cílené útoky, ale jako běžný pohled na věc. Nejlépe by ovšem bylo, kdyby té kritiky muselo být co nejméně.
Komentáře (618)