Primera División Španělsko - Primera División

Mais oú sont les neiges ďantan, aneb kdeže loňské sněhy jsou. Francois Villon asi netušil, nakolik se právě tato fráze bude hodit, jak jí lze stručně a jasně charakterizovat současné Atlético Madrid. V loňské sezóně proháněli Rojiblancos soupeře na špici tabulky, letos se na ní dívají s náležitým odstupem a snaží se k ní pracně přiblížit. Právě dnešní utkání ve Valladolidu ale přispělo tomu, aby arytmií a dalšími srdečními potížemi trpící fanoušci Atlética Madrid začali věřit v brzké zlepšení a napravení notně pošramocené reputace.

Právě zápas s Realem Valladolid totiž naznačil, že by pro Atlético nemusel být problém dotáhnout se na špici tabulky či lépe řečeno na místa zaručující postup do evropských pohárů. Od prvních minut Floresovi svěřenci tvrdili tempo, vévodili utkání jako nikdy předtím, ovládli děj a do hlavních rolí dosadili své herce. Mrknete-li na střelce branek, máte před sebou výčet nejlepších hráčů utkání.

Nechci však, aby se u čtenářů vyklubal dojem, že Valladolid neměl žádnou šanci. Kdepak, snažil se kombinovat, držel míč, ale většinu příležitostí pohlcovala neobvykle skvěle hrající defenzíva v čele se skvělým Sergiem Asenjem, dlouhodobou brankářskou jistotou. Mnohdy domácímu mužstvu chybělo více štěstí, převážně pak klid v zakončení a ve finální fázi, která byla o mnoho slabší než u Atlética Madrid.

Přejděme k nejdůležitějším momentům utkání, tedy brankám. Tu první vsítil po patnácti minutách vyplněných množstvím nepřesností José Jurado, který stoprocentně využil skvělé zpětné přihrávky José Antonia Reyese a umístěnou křižnou střelou překonal bezmocného smutného hrdinu Valladolidu, Justo Villara. I nadále byla k vidění spíše vyrovnané utkání nežli tlak hostí, i přesto to bylo Atlético, které šlo po několika menších šancích do dvougólového vedení. Po půlhodině Raúl García nádherným pasem uvolnil Diega Forlána, který uspěl v běžeckém souboji s Nivaldem a překonal brankáře Valladolidu perfektní střelou, která zapadla k protější tyči Villarovy branky. První poločas poté probíhal bez větších šancí a žádného většího vzrušení. Domácí fotbalisty stadion odměnil zaslouženým pískotem.

Po obrátce to byla poněkud jasnější partie, Atlético Madrid si před hodinkou hry po dvou velkých šancích připsalo třetí zaslouženou branku, když skvělý José Antonio Reyes napřáhl deset metrů za šestnáctkou a nádhernou střelou do pravého spodního růžku okořenil svůj skvělý výkon.

Jakkoli se domácí mužstvo snažilo, nemělo v tomto utkání nárok. Mohlo sice kopat penaltu, ale píšťalka hlavního rozhodčího zůstala němá jak lampička. To už v době, kdy už někteří diváci byli ve svých vozidlech a mířili domů. Migrace fanoušků se minutu od minuty zvětšovala, obzvláště pak po brance Sergia Agüera, který sám před brankou završil skvělé představení ze strany Atlética Madrid. Po brance se se stadionem rozloučili další fanoušci, až neměl kdo by domácí fanoušky odměnil druhým, respektive několikátým zaslouženým pískotem.