Zvláštní italský přístup k rivalitě aneb O historii Triple X

Když se Andrea Pirlo roku 2011 stěhoval ze San Sira do Turína, přispěl tak k trvalé změně na mocenském poli Serie A — Juventus následně šestkrát v řadě opanoval domácí soutěž. Teď má potenciál něco podobného v opačném gardu způsobit Leonardo Bonucci jakožto nová posila AC Milán...

Jak připomíná James Horncastle ve svém článku pro ESPN, Bonucci není úplně stejný příklad jako Pirlo už jen z toho pohledu, že zatímco trenér Massimiliano Allegri záložníka v jeho poslední sezoně na San Siru víceméně odstavil, Bonucci letos stále odehrál nejvíc minut ze všech hráčů v poli ihned po Higuaínovi.

Ať už se každopádně třicetiletý stoper ukáže být tím pomyslným jazýčkem na vahách nebo nikoliv, jeho přestup k rivalovi není ve finále, po zvážení více faktorů a ligové minulosti, až tak šokující.

Po letošních rozporech s koučem Allegrim se sice dalo čekat, že z Juventusu odejde a v Anglii byl o Bonucciho velký zájem, vzhledem k loňským zdravotním problémům jeho syna se však zároveň nedalo počítat s tím, že bude chtít opustit Itálii. A přestupy mezi tamními konkurenty přece nejsou ničím výjimečným...

Stará dáma se s ďáblem paktovala už od přelomu 20. století. Enrico Canfari sice pomáhal založit Juventus, ovšem jako kamarád zakladatele AC Milán Herberta Kilpina si třikrát zahrál i za Rossoneri, včetně jednoho zápasu z roku 1904 proti Bianconeri samotným. Aniž by to samozřejmě sám tušil, Canfari už tehdy dláždil cestu Bonuccimu a mnohým dalším, kteří později ochotně přehlíželi bující rivalitu a často bez velkých kontroverzí měnili jeden velký italský klub za druhý.

První opravdu významný příklad takového přesunu mezi Velkou trojkou — a v tomto případě i čistě v rámci Milána — zahrnoval uhlazeného elegána Giuseppeho Meazzu, po němž je dnes pojmenováno legendární San Siro. Onen přestup se udál během druhé světové války, on sám však žádné velké boje dvou znepřátelených táborů nevyvolal — Peppin byl totiž na sklonku kariéry a nezosobňoval již dále onu hrozbu, která dříve tak vehementně brala dech v barvách Interu i reprezentace.

Meazza, který se potom na rok zastavil i v Turíně, nás přitom nenuceně přivádí také dovnitř exkluzivního klubu zvaného Triple X. On sám se stal teprve jeho druhým členem, zatímco Bonucci otevírá již druhou desítku. Historie fotbalistů se třemi cennými zářezy na pažbě se začala psát roku 1927 s Luigim Ceveninim III a celý seznam dnes vydá na skvělou otázku do hospodského kvízu.

Zvládnete vyjmenovat všechny borce, kteří si zahráli za oba milánské kluby i Juventus? Jde o věru prestižní klub, do něhož se mezi poválečným rokem 1949 (Enrico Candiani) a rokem 1985 (Aldo Serena) nezapsal vůbec nikdo. Teprve od roku 2004 se strhla lavina o šesti nových přírůstcích. A teď Bonucci.

Lidem mimo Itálii frekvence přechodů mezi rivaly zpod Apenin, i ochota hráčů měnit konkurenční barvy, obvykle vyráží dech. Dlouhá historie takových transferů do značné míry příslušníky všech fanouškovských táborů učinila téměř stoprocentně imunními vůči "velkým zradám", ačkoliv nelze říct, že příznivci Juventusu Bonucciho odchod polykají snadno (zde se sluší poznamenat, že Bonucci i jeho žena ihned po oznámení dohody čelili ostré vlně urážek na sociálních sítích — pozn. překladatele).

Přitom je radno nezapomínat, že pro veškerý cynismus a precedens, který velí neočekávat ve fotbalovém světě příliš loajality, ty největší příklady klubismu nedávné historie najdeme v Itálii: Totti, Del Piero, Maldini, Zanetti. Zároveň existují i příklady extrémních reakcí fanoušků na porušení křehkého "kodexu". Nejslavnější sekce fanoušků AS Řím, ultras C.U.C.S, byla kupříkladu po podpisu bývalého dlouholetého libera Lazia Lionella Manfredonii natolik rozpolcená, že se v důsledku úplně rozpadla.

Ultras turínského FC pro změnu na protest proti příchodu ex-juventuského záložníka Enza Maresky napochodovali do ulic, neboť mu prostě nemohli odpustit vášnivou "býčí" oslavu jednoho gólu v derby. Janovské celky CFC a Sampdorie spolu zase po dlouhých 60 let vůbec neobchodovaly, až došly závěru, že pokud to tak často dokážou dělat v Miláně, proč by měl být slavný přístav nějak odlišný?

Rossoneri s Nerazzurri skutečně tento fenomén pro celou zemi učinili méně neakceptovatelným, i když téměř nikdy úplně normálním. Tvrdé jádro fandů Interu koneckonců pořád nemělo problém pořídit si na 30 tisíc píšťalek, aby mohlo hlasitě častovat Brazilce Ronalda při každém dotyku s míčem v barvách milánského AC po návratu na Apeninský poloostrov roku 2007.

Tak jako tak Derby della Madonnina nabízí podivný mix ostré, a přece jaksi vlažné rivality. Část obou fanouškovských skupin, speciálně té Interu, si koneckonců vyhrazuje zvláštní místo pro nenávist vůči Juventusu, takže pak pro milánské konkurenty tolik vášně nezbývá. Obchodování mezi Juventusem a Interem je potom celkem pochopitelně i zjevně tím největším tabu napříč Velkou trojkou, což nám roku 2014 připomněla ultras z velké části zaražená výměna Mirka Vučiniće za Fredyho Guarína.

Podobná bariéra historicky existuje také mezi Juventusem a Fiorentinou, třebaže Florencii a Turín dělí přes čtyři hodiny cesty autem. Protesty spojené s přesunem Roberta Baggia jsou už dnes folklórem calcia, ovšem zrovna letos v létě se nejspíš s chystaným přesunem Federica Bernardeschiho máme na co těšit; jde ostatně o současného nositele Baggiova čísla 10 a dle mnohých taky budoucího kapitána Fiorentiny.

Pro některé je takový ležérní přístup dospělý a profesionální. Proč se vlastně omezovat kvůli rivalitě? Pořád je to v první řadě práce, a proto třeba Roberto Mancini dříve prohlásil, že by navzdory své zářné minulosti v čele Lazia neměl problém usednout na lavičku sousedního AS. Manciniho dobrý kamarád Siniša Mihajlović rovněž odklidil svou hráčskou zkušenost v Interu z cesty, aby se coby trenér ujal AC.

A proč by taky ne? Hrát za jeden ze tří velkoklubů tradičně nepředstavuje jenom zápolení o trofeje a prestiž, ale také větší viditelnost, a tedy větší šanci na pozvánku do národního týmu. Pokud už v Juventusu nemáte své místo na slunci, je přece přirozené, že nejprve zvážíte eventuální nabídky z Milána, než se spokojíte se štací v hlavním městě, Florencii nebo Bologni.

Každý případ je navíc odlišný a má své zvláštní okolnosti. Třeba Paolovi Rossimu bylo roku 1985 hladce umožněno opustit Juventus ve prospěch AC Milán, protože tehdy Rossoneri nebyli považováni za pořádnou hrozbu v honbě za scudettem. A zároveň se tušilo, že Rossi má to nejlepší za sebou. (Což se během jediného roku o dvou ligových zářezech beze zbytku potvrdilo.)

Totéž v bleděmodrém se vykládalo i při stěhování Andrey Pirla roku 2011, avšak tam milánští narazili, když Pirlo okamžitě inspiroval Juventus na cestě za prvním scudettem od neslavné korupční aféry.

Nejabsurdnější každopádně bylo obchodování mezi AC a Interem zkraje tohoto tisíciletí, které působilo vyloženě podezřele a vyžádalo si i formální investigaci představitelů ligy. Jak si možná sami dnes vybavíte, AC Milán tehdy obdržel Pirla, Clarence Seedorfa, Daria Simiće, Thomase Helvega a Cristiana Brocchiho, kteří se pak všichni podíleli na triumfu Rossoneri v Lize mistrů, výměnou za Andrese Guglielminpietra, Dražena Brnčiće, Cyrila Domorauda a Fransceska Coca.

Že si na takový nerovný trejd zaboha nevzpomínáte? Potom zřejmě fandíte Interu a vytlačili jste ho z hlavy. Dodnes se jedná o jednu z nejtrapnějších kapitol dějin hrdého modročerného celku.

Nyní — šest let po Pirlově vstupu do klubu Triple X — se elitní společnost může těšit na dalšího člena v Leonardovi Bonuccim, který se připojí k Baggiovi, Edgarovi Davidsovi, Patricku Vieirovi a Zlatanovi Ibrahimovićovi. Tohle uskupení zní jako parádní večeře. Víno ať, prosím, obstará sám maestro Pirlo...

---

Většina textu je volným překladem skvělého článku Jamese Horncastlea pro The Independent.