Zóna CONCACAF: Společnost jen pro ty přísně vybrané

Se změnami kvalifikačních formátů se v poslední době roztrhl pytel. S ohledem na minulé mistrovství světa se velká revoluce dělala v Asii a ke starým pořádkům se potom s ohledem na příští světový šampionát vrací v Africe. Zóna CONCACAF sdružující federace Severní, Střední Ameriky a Karibiku mezitím přišla s novotou, která je zdviženým prostředníčkem vůči podstatné části členské základny...

Hned zkraje se nabízí zmínit jedno: na takřka každém formátu kvalifikace lze najít alespoň jednu mouchu. Je to koneckonců docela přirozené, pokud máte brát ohledy na 41 členských asociací jako právě CONCACAF. To je sice stále menší počet než v Evropě, Asii a Africe, ale to argumentu na síle pranic neubírá.

Anebo ano? Asijská novinka pro rok 2015 a sedmačtyřicet asociací je přece všeobecně chválena jako skvělý příklad toho, jak lze celoplošně podpořit soutěživost a fotbalový růst celého obrovského kontinentu. Již letošní Asijský pohár byl jasným důkazem toho, že se rozdíly mezi druhou a třetí vlnou stírají. Jisté vyspravení si lze představit i zde; že šestice týmů po dvou zápasech vypadává z kvalifikačního cyklu na celé příští čtyři roky, je přinejmenším nešťastné. Ale jak jsem avizoval: zavděčit se všem je z principu složité.

Čerstvá africká změna je staronovou záležitostí a spíše úkrokem zpátky. Poslední fáze opět — stejně jako s ohledem na mistrovství světa 2014 — spáruje deset nejlepších týmů, které se utkají stylem doma-venku. Egypt se takhle kvůli jednomu zpackanému utkání v Ghaně minule nekvalifikoval, třebaže jako jediný tým ovládl svou kvalifikační skupinu v předešlé fázi bez ztráty jediné kytičky. Konzistence výkonů? Vedlejší.

Evropa a Jižní Amerika mezitím zůstávají při statusu quo a jsou též notně specifickými případy. CONMEBOL nemá příliš členů, takže tam se přímo nabízí rozhodnout vše v rámci jedné velké skupiny. Evropa má zase na mundialech zdaleka nejvíce zástupců, takže ani tam není kvalifikační formát tak choulostivým tématem.

Pak je tu ale CONCACAF. Že se tahle zóna bude brzy vypořádávat se změnou kvalifikačního formátu, bylo jasné nejpozději od podzimu 2016, tedy po necelé tři roky. Kanadský prezident CONCACAF Victor Montagliani v říjnu 2016 vzbudil ohlas svým voláním po větší inkluzi. Dosavadní "archaický" formát prý nutně potřeboval změnu, protože není dále možné, aby bylo "85 % členů mimo hru už dva roky před startem mistrovství světa". To znělo rozumně a málokdo si tenkrát troufl cokoliv namítat.

Již tehdy se navíc šéf CONCACAF pustil do krátké úvahy nad novým formátem. "Možná to uděláme jako Evropané, anebo jako Jihoameričané s jednou ligou, anebo to bude hybrid obou," šalamounsky načrtl řešení, aniž by vlastně načrtl jakékoliv řešení. A jak že to tedy Montagliani se svými kumpány vyřešil? Úplně jinak. Tak, že ani o nějakém hybridu nelze pořádně hovořit. Právě tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Těch 85 % konfederace totiž nyní o účast na MS opravdu technicky bojuje déle, ale zároveň je velmi trefné onen boj označit za Hunger Games, jak také mnozí žurnalisté, komentátoři a uživatelé sociálních sítí po představení nového formátu učinili. CONCACAF zkrátka jen nepokrytě oddělil "zrno" od "plev".

Zde je video s oficiálním vysvětlením nového formátu:



Chápete? Je to v zásadě jednoduché, jen vysvětleno složitě. Šest týmů o tři regulérní místa a jednu půlku půl místa. Zbytek o druhou půlku půl místa. Vyřešeno. Nyní už k tomu, proč tento formát smrdí...

1. Určovat složení hexagonu na základě žebříčku FIFA je, mírně řečeno, nešťastné

Hexagon, tedy šestiúhelník, se již stal synonymem a jakýmsi trademarkem kvalifikačního formátu CONCACAF. Jedná se o šestičlennou skupinu, která si to závěrem celého cyklu rozdávala o 3,5 míst na mistrovství světa 2018, 2014, 2010 i 2006. Rovněž předtím se o postupujících rozhodovalo stejně, akorát s ohledem na tři místa bez přidané šance v interkontinentální baráži (2002 a 1998). Je to prostě tradice.

Se změnou formátu tahle tradice přežívá, jen se mění její všeobecná funkce; vracíme se k boji o tři místa (čtvrtý potom jde do baráže o baráž), a především tentokrát nebereme ohledy na žádná předkola. "Hex" pojede v letech 2020-21 souběžně s jakousi "druhou kvalifikací", na níž si posvítíme níže. Pro teď je hlavní vědět, že namísto zápasů bude tentokrát o složení elitní skupiny rozhodovat pořadí na žebříčku FIFA.

Mexiko si takhle ostudu z roku 2008, kdy se do závěrečné fáze probojovalo jen o skóre před Jamajkou, už nikdy nezopakuje. Z top6 přece reálně nemá šanci vypadnout, když na něj sedmá Panama aktuálně ztrácí přes 250 bodů. Američané si sice stále mohou zopakovat poslední ostudu, kdy o místenku v Rusku neusilovali ani v baráži, ale aspoň se nebudou muset mořit jako roku 2000, kdy je od naprostého selhání ve druhé fázi kvalifikace na MS 2002 (respektive od třetí Guatemaly ve čtyřčlenné skupině) dělil jeden bod.

Je to prostě tzv. win-win situace; i kdyby pouze pro obě nejbohatší federace CONCACAF.

Zbytek šestiúhelníku v tuhle chvíli tvoří Kostarika, Jamajka, Honduras a Salvador. Minimálně Kostarika s Jamajkou se už teď mohou v klidu připravovat na "Hex" a Honduras to má s náskokem 19 bodů rovněž téměř jisté. Reálně se tak do června 2020, kdy se celá zóna rozkrojí na dvě části, bude hrát jen o jednu pozici, a ani s tou to není tak žhavé. Mezi Salvadorem a Panamou je 11 bodů rozdílu, což se stáhnout určitě dá, ale stále těžko. Hned osmá Kanada pak zaostává o propastných 30 bodů, takže ta je prakticky vyřízená.

Vyjádřeno procentuálně: tento model dává Panamě na poskočení do první šestice 21% šanci; Kanadě ubohých 6 procent. To vše zhruba celý rok předtím, než k rozdělení formálně dojde. Má CONCACAF vůbec ponětí o tom, jak funguje bodový systém žebříčku FIFA? Nebo tohle vážně byl jeho úmysl?

Opravdu CONCACAF mínil předat pozici v Hexagonu na zlatém podnosu zrovna Salvadoru, jenž dva z posledních tří kontinentálních šampionátů opouštěl už po skupině? Nebo jak si CONCACAF plánuje obhájit, že hned tři letošní čtvrtfinalisty podkosil, a že semifinalisty z Haiti rovnou zanechal s takřka nulovou nadějí? Panama se na minulé MS dostala přímo, bez potřeby jakékoliv baráže, a nyní s velkou pravděpodobností ani nedostane možnost si tu automatickou kvalifikaci jakkoliv zajistit? Absurdní.

Čistě z logiky věci je žebříček FIFA přece úplně otřesná pomůcka pro určování něčeho jako výchozího postavení pro jednotlivé kvalifikační cykly. Chcete jasně nadřadit dlouhodobou formu nad krátkodobou a ocenit konzistenci výkonů (čehož je žebříček FIFA asi jediným jakž takž spolehlivým ukazatelem)? Fajn, ale potom tak čiňte s ohledem na první trojku — maximálně na polovinu Hexagonu, ne na celý peloton.

Níže na žebříčku už se rozdíly (v konzistentní kvalitě) stírají a na povrch spíše vyplouvají fatální vady oceňování národních týmů. Vzpomínáte, jak bylo Polsko při losu loňského MS v prvním koši a Španělsko ve druhém, přestože za dobu polské absence na MS (2006-2018) i bralo zlato? To byla docela legrace, daná čistě kalkulovanou polskou neochotou hrát přátelské zápasy a riskovat. Nebudu se teď pouštět do komplikovanější matematiky, protože onen systém už neplatí, nicméně tady je případně vše vysvětleno.

A hergot, přece když už jdete vše dělit takhle arbitrárně na základě nějakého žebříčku, který není až tak fluidní, potom minimálně nedávejte všem o svých plánech vědět pouhý rok dopředu. Vždyť takhle se kvalifikace na MS 2022 v podstatě hrála už celý loňský rok na prostoru všech těch přátelských zápasů, které by se s vědomím téhle novoty jistě plánovaly jinak, či by se k nim rovnou na hřišti jinak přistupovalo.

2. Liga národů nic moc neřeší a už vůbec nic nekompenzuje

Situace v zóně CONCACAF je potom ještě specifičtější oproti té, která vedla k pofidérnímu polskému stoupání žebříčkem FIFA. V první řadě i na takovém Gold Cupu hrají reprezentace, které nejsou členy FIFA, čili se výsledky s nimi do žebříčku nijak nezapočítávají. Jednou takovou je Martinik, který Kanada letos na Gold Cupu sice porazila, ale v praxi jí to k ničemu nebylo. Další takovou je Svatý Martin, který přemohlo Haiti v kvalifikaci na Ligu národů, a opět tím vlastně pouze ztrácelo čas. To ale ještě není nic proti Trinidadu a Tobago, který se s Martinikem letos v září dvakrát utká ve své skupině Ligy národů. V téže Lize národů, která má být dle výkladu CONCACAF pro všechny tou poslední šancí jak nahnat body a zamíchat pořadím.

Pokud vám to tedy uniklo, tak ano, skutečně, také CONCACAF se pouští do projektu Ligy národů, a tu evropskou verzi takřka na chlup kopíruje. Kosmetické rozdíly jsou následovné: v této zóně se utváří jen Ligy A, B a C (kdežto v Evropě jsme měli i déčko), a skupiny výhradně po třech týmech se formují akorát v elitní Lize A (kdežto v Evropě to byly A i B), kam měl postup automaticky zaručený celý minulý Hexagon.

Ve své podstatě je tenhle turnaj nic proti ničemu a spíš jde ruku v ruce s (chvályhodnou) snahou CONCACAF dát horším členským reprezentacím konfederace možnost větší soutěžní praxe a tedy většího prostoru pro rozvoj. Potud v pořádku. Jenže člověk musí zároveň pamatovat na dvě zásadní věci:

A) Výsledky z Ligy národů se do žebříčku FIFA započítávají jako o něco složitější přáteláky; nic víc, nic míň. Podle nové formule z června 2018 se po každém duelu přičítají body na základě reálného výsledku (prohra 0, remíza 0,5 a výhra 1), od toho odečteného očekávaného výsledku (složitější rovnice, ale v zásadě jde o to vzít v potaz rozdíl v postavení obou týmů na žebříčku) a dílčí výsledek téhle části rovnice se následně vynásobí "koeficientem důležitosti" utkání, o který jde především. Ten koeficient pro oficiální přátelské zápasy totiž odpovídá 10; mezitímco utkání ve skupinové fázi Ligy národů odpovídají 15 a ve vyřazovací fázi o čtyřech nejlepších týmech se potom dostáváme na 25 (pro srovnání: na Gold Cupu to bylo 35-40). To prostě není takový rozdíl. A tudíž i pokud Kanada senzačně "sweepne" USA, tj. nad nimi dvakrát ve skupině vyhraje, získá do tabulky cca 20 bodů, které sotva umažou manko na... sedmou Panamu.

B) Týmy "odsouzené" do Ligy B si přijdou na podstatně méně bodů jednoduše proto, že hrají proti horším týmům. To na jednu stranu znevýhodňuje šestý Salvador (Jamajka má dostatečně nahráno), na druhou stranu sedmá Panama ani nemusela hrát předkolo, aby se do Ligy A vůbec dostala, čímž přišla o možnost nahrát body v zápasech, které jsou pro žebříček FIFA cennější než přátelské duely, a jenom proto se vůbec nechala Salvadorem předskočit v první řadě. Teď je panamská situace zhruba následovná: buď přemoci Mexiko (nebo s ním aspoň dvakrát remizovat) a živit naději, anebo rovnou volat Katniss pro rady;

Ve výsledku takhle bude vlastně zajímavější přihlížet přípravám na termíny FIFA v březnu a červnu 2020, kdy se potenciálně až čtyři reprezentace CONCACAF budou dost možná rvát o možnost rozdat si to s těmi samými soupeři, které vyhodnotily jako nositele toho správného poměru příležitosti (k posunu žebříčkem FIFA) a risku (ztráty nějakých bodů). Nějaké San Marino nikomu nepomůže. Musí se cílit výše, a zároveň ne tak vysoko, aby jeden ošklivě nespadl na zadek. Pro tyto potřeby je vždy lepší porazit někoho z chvostu první stovky než remizovat s někým, kdo je klidně o 50 příček výše. Bude to jedna velká kalkulace!

3. Když už se to musí rozdělit, proč navíc hrát ještě jednu baráž?

I pokud přistoupíme na to, že dává smysl vytvořit v rámci jedné zóny de facto dvě oddělené kvalifikace, jaký přesně smysl má potom oba břehy v úplném závěru svést znovu dohromady k jednomu poslednímu měření sil předtím, než CONCACAF bude připraven zjistit, koho vůbec vyšle do mezikontinentální baráže?

Představte si, že jste taková Kanada, spolu s Panamou a Haiti nyní asi největší kandidát na zvládnutí toho spletitého něčeho vedle Hexagonu. Nejprve musíte být nejlepší ve tří- až čtyřčlenné skupině, což by měla být formalita. V listopadu 2020 tedy postoupíte do čtvrtfinále vlastní kvalifikace. Pak vás čeká jeden dvojzápas, druhý dvojzápas a třetí dvojzápas, a když už si v září 2021 teda jakože odfrknete a otřete pot z čela, čeká vás za měsíc ještě baráž se čtvrtým týmem Hexagonu, který celé minulé měsíce strávil v mnohem nabitější konkurenci a tedy čistě teoreticky bude vycepovanější než vy... a ani TEHDY nebudete hrát o reálnou místenku na nadcházejícím mistrovství světa. Místo toho vás může raz dva smáznout silný pátý tým kvalifikace CONMEBOL (o tom, která zóna půjde na jakou, se teprve bude rozhodovat).

Tak asi takhle se musela Katniss cítit, když zvládla původní Hunger Games a pak jí čekaly ještě tři filmy (OK, tady už s referencemi tápu, přiznávám). To je přece úplně absurdní štreka, na níž je patrné hlavně to, že lídrům CONCACAF opravdu šlo jen a pouze o to dát těm "slabším" více soutěžních zápasů, a u toho také jejich vize skončila. Jestli ti "slabší" mohou reálně usilovat i o mistrovství světa, to už pro ně bylo vedlejší. A vzhledem k tomu, že kvalitativní rozdíl mezi (dejme tomu) čtvrtým a desátým místem není ani omylem propastný, spíš zanedbatelný, jedná se o zvláštní vytváření umělých struktur tam, kde reálně neexistují.

Závěr: Abychom byli k Montaglianimu a spol. féroví, CONCACAF tímhle skutečně adresuje situaci naprostých outsiderů celé zóny. Národní týmy jako Aruba, Portoriko, ale i Kuba se mohou těšit na více soutěžních prověrek, a mohou tak utěšeně růst. V Asii už teď pozorujeme hmatatelný progres mnohých tradičních "trpaslíků", kteří pomalu, ale jistě stahují kdysi neměřitelné manko na větší mančafty.

Co je ovšem teprve problematické: zatímco dřívější formát ukazoval prostředníček výše jmenovaným reprezentacím, ten nynější ho ukazuje nadále, akorát jiné skupině týmů, tzv. "střední třídě" zóny CONCACAF, jejíž šance na následování vzoru Panamy 2018 či Trinidadu a Tobago 2006 jsou najednou značně limitovány, aniž by pro to vlastně existoval dobrý důvod.

Naopak, tenhle symbolický direkt přichází ve chvíli, kdy se takový Karibik vytasil s kolektivně nejsilnějším kontinentálním šampionátem od 70. let. Konkrétně roku 1974 všechny zčistajasna zaskočilo Haiti na turnaji, který se ještě tou dobou formálně nejmenoval Gold Cup. To samé Haiti letos došlo do semifinále a ve čtvrtfinále si zahrálo také Curaçao, od něhož se před turnajem sotva čekal vstřelený gól, natož aby s ním někdo počítal rovnou do vyřazovací fáze. Karibik takhle měl ve čtvrtfinále více zástupců než Střední Amerika, což je historická anomálie. Výhry na tomto Gold Cupu koneckonců slavily i Bermudy či Martinik.

Mnohé týmy druhého až třetího sledu jinými slovy nabraly momentum, které bude v novém kvalifikačním formátu složité adekvátně prodat; pouze jeden z nich teď vůbec může pomýšlet na letenky do Kataru, a i ten bude automaticky znevýhodněn v závěrečné (resp. předzávěrečné) CONCACAF baráži. A o to tu jde v první řadě: o ignorování a poplivání současného trendu. Z dlouhodobého hlediska je tenhle formát pouhou drobností; roku 2026 se už MS rozhodně bude hrát se 48 účastníky, takže se vše opět bude překopávat...

---

Jonathan dos Santos slaví zlatý gól Gold Cupu 2019. Zdroj: AFP

---

Odkládané zamyšlení nad Gold Cupem

Když už jsme u věcí, které byly už dávno zralé na reformu (ale na rozdíl od kvalifikace se jí ještě nedočkaly)...

Sám o sobě Gold Cup funguje; je svérázný, takový trochu přihlouplý, ale rozhodně zábavný.

Kdyby bylo letošní fotbalové léto rodinnou večeří, bude Gold Cup vaším společensky neobratným strýčkem, který ke svým špagetám místo tuňákové konzervy vyžaduje "tučňáka" a po hlavním jídle se těší na "palačuňačinku". Kvalita pokulhává, a občas se i člověk zastydí, ale jako rozptyl to při opatrném dávkování poslouží výtečně, a když se člověku zrovna strefí do nálady, vydá to i na vyloženě zábavnou podívanou.

Ona charakteristická neohrabanost Gold Cupu se projevila ve chvíli, kdy kameraman s pomocí ochotné režie řádně přiblížil a zaměřil fanouška s nápisem "Chinga tu madre!" na triku, což hádám nemusím překládat, a překládat se to rozhodně nemuselo Chicagu s cca třetinovou latinskou populací.

Jistá přihlouplost Gold Cupu se pak minule projevovala hektickým škrtáním a přepisováním soupisek po skupinové fázi jako na hokejovém mistrovství světa, a tentokrát byla konečně poodhalena až ve chvíli, kdy se ukázalo, že se letošní nejlepší střelec Jonathan David se šesti zásahy rovnou vtěsnal do top20 nejproduktivnějších střelců v celých dějinách Gold Cupu, přestože si na něm zahrál jen čtyřikrát.

Poněkud absurdní bylo též vidět Tatu Martina s pohárem pro vítěze libovolného poháru nad hlavou. Vždyť tenhle chlap zasvětil svou dosavadní kariéru tvrdohlavému prohrávání ve finále. Nezvládl dvě vrcholná utkání s Argentinou a jedno s Paraguayí; vždy na Copě Américe. Roku 2014 k dobru přihodil i nezvládnuté finále španělského národního poháru s Barcelonou. A teď najednou vyhraje s mexickým béčkem?!

Když už nic jiného, a když už Martinův tým jednou musel ve finále mezinárodního šampionátu skórovat, alespoň se dodržela rodinná tradice Dos Santosů. V letech 2009 a 2011 Američanům ve finále Gold Cupu lámal srdce Giovanni, a když už tentokrát u všeho být nemohl, vzal to za něho vzorný brácha Jonathan.

Gold Cup je tak nyní definitivně pro USA zhruba tím, čím donedávna byl Emirates Cup pro Arsenal. Američané si také každým (druhým) rokem pozvou na svá kolbiště pár týmů, z nichž polovina tam ani pořádně nechce být a jeden účastník raději pošetří většinu svých hvězd, aby se nakonec přesvědčili o tom, že je stejně nedokážou porazit. Stejně jako se Arsenal musel cítit v letech 2008-2014, kdy svou vlastní trofej vyhrál jen dvakrát ze šesti pokusů, se nyní musí cítit také Američané, kteří rovněž za poslední dekádu vyhráli jen dva tituly ze šesti možných, a třikrát přitom potupně prohrávali ve finále na vlastní půdě.

Bilance Mexika a USA v samotných finále Gold Cupu je pak po letošku vyloženě humorná. Na vítězství 5:1 a na góly 16:4 ve prospěch Mexičanů; a i pokud uvážíme výhradně finále hraná na americké půdě (v Mexiku vše vrcholilo jen jednou, roku 1993), stále mimořádně ostudné skóre 12:4 pro Mexiko. Dohromady už Američané odehráli šest finále Gold Cupu, v nichž ani po prodloužení nedosáhli jediné branky. Jen čtyřikrát přitom USMNT čelilo své Nemesis; dále se ještě jednalo o Honduras a Panamu. Yikes.

Když si navíc člověk vezme, že na přelomu 70. a 80. let se USA hned třikrát v řadě na Gold Cup ani nekvalifikovalo, neboť to ze tříčlenné "severoamerické" skupiny s Mexikem a Kanadou vážně objektivně nebylo lehké, leckomu by se dnes po regulérně soutěživých časech v zóně CONCACAF věru postesklo.

Ony vskutku bývaly časy, kdy by nedávalo smysl si už chvíli po rozjezdu turnaje založit Google Doc nadepsaný "k finále USA-Mexiko", jako jsem tak činil letos. Pozoruhodně totiž bývaly časy, kdy tohle finále nebylo předem dané. A to se teď nutně nebavíme jenom o relativní síle USA a Mexika k soupeřům. Vždyť Američané se na minulé MS vůbec neprobojovali a děsné Mexiko bylo rádo za baráž s Novým Zélandem.

Kdepak, pole se vyrovnává. Proto se vyrobil výše zmíněný formát kvalifikace MS, který onu nastávající rovinu zase výraznou měrou naklání ve prospěch gigantů. CONCACAF už dávno nejde o jakousi rovnováhu sil; jemu jde zcela nepokrytě o protežování dvou zdaleka největších fotbalových trhů celé zóny. Přece USA s Mexikem nebudou MS 2026 hostit v jakkoliv podvyživeném stavu; tomu se musí vší silou pomoci!

Odlišná iluze inkluze vytvářená bokem je mezitím jasná věc. Proto letošní expanze z dvanácti účastníků (2000-2017) na šestnáct a vůbec první zápasy odvelené na půdu Kostariky a Jamajky — tedy mimo tradiční bašty USA, Mexiko a Kanadu. Prázdná gesta však nikoho neuchlácholila, natožpak uspokojila.

Bodejť by také ano. Všechny vyřazovací souboje se koneckonců odehrály na americké půdě, a národní stadiony v Kingstonu a San José na mnoha místech zely prázdnotou (na Jamajce rovnou z půlky). Kostaričané potom tenhle šampionát v hledišti vyloženě odstávkovali, když následovali případy reprezentantů jako Keylora Navase nebo Jimmyho Marína, kteří na tento Gold Cup otevřeně hodili bobek.

Jistě, pořadatelství je zapeklitá věc, a infrastruktura v takové Panamě určitě bude problém, ale podobným věcem se přece musí jít naproti. Gabon nebo Rovníková Guinea by stadiony též nikdy neměly, kdyby se jim nepřikleply Africké poháry. Kostarika má více obyvatel než Uruguay a Honduras není ani o tolik menší rozlohou. Základní podmínky v těchto státech určitě nejsou něčím nepřeklenutelným, CONCACAF se spíš prostě nechce. Z Panamy do Kostariky ostatně přeletíte zhruba za hodinu; letos členové skupiny A mezitím urazili třikrát takovou vzdálenost mezi Pasadenou a Charlotte na dvou opačných koncích Spojených států.

A potom je tu taková "drobnost", kdy se už před startem turnaje dělá vše pro to, aby Američané s Mexičany při naplnění všech předpokladů nesdíleli tu samou stranu pavouka a mohli se tudíž potkat až ve finále. Ba co víc, letos i předloni mohli Mexičané s Američany klidně skončit až druzí ve skupině, a stejně by se na jejich výchozí pozici pro vyřazovací fázi nic nezměnilo — proto se roku 2017 Mexiko hned ve druhém vyřazovacím utkání potkalo s Jamajkou, s níž o pár dnů dříve zápasilo o první místo ve skupině.

Roku 1991 se poprvé hrálo semifinále, a rok 1991 také dodnes zůstává tím posledním, kdy se USA s Mexikem nejen, že potkaly ještě před branami finále, ale taky technicky potkat mohly. Od onoho "skandálního" semifinálového duelu, kvůli němuž se Američané ve finále málem ztrapnili s Hondurasem (poráželi jej až na penalty po bezbrankové plichtě) namísto s Mexikem, už je vše přísně pod kontrolou.

Finále Mexiko-USA tedy nejsou úplným pravidlem, ale určitě se dělá vše pro to, aby jím byly. A není to jen formát, jsou to často i rozhodčí, kteří rok od roku v podstatě nerotují, a jejich očividné tlačenky.

Před čtyřmi lety se takhle Mexiko do obligátního finále dostalo přes Kostariku a Panamu jenom díky zvláštním penaltám. Jedna v nastavení prodloužení čtvrtfinále, jedna v desáté minutě nastavení normální hrací doby semifinále, a... víte vy co... přihodíme ještě jednu v nastavení prvního prodloužení, ať se nemusíme zahazovat s rozstřelem, což? Ta první sporná, ale ještě dejme tomu v pořádku; druhá nesmyslná; třetí teatrální až směšná.

Bylo by snad unáhlené, ba pošetilé tyto incidenty z roku 2015 či další přísnou penaltu pro Mexiko z prodloužení letošního semifinále šmahem odsoudit jako "koupené" okamžiky? V izolaci určitě ano. Ale pokud se bavíme o turnaji, kde se o korupci otevřeně hovořilo roku 2011 a úplatky se znovu řešily o dva roky později; a pokud se bavíme o turnaji pořádaném konfederací, jejíž dva prezidenti (Jeffrey Webb, Alfredo Hawit) a mnozí vysocí funkcionáři jako Chuck Blazer a Eduardo Li byli hlavními tvářemi největší korupční aféry FIFA v moderních dějinách (a ke svým podvodům se všichni přiznali)... jo, obezřetnost je rozhodně na místě.

Fanouškům členských zemí CONCACAF od Mexika na jih už dávno došla trpělivost, a docházet by už popravdě měla i zbytku světa. S nezadržitelným růstem severoamerické MLS již nelze nad fotbalem na sever od Brazílie pouze mávat rukou s tím, že je tam stejně zajímá jenom baseball či basketbal. Vedení CONCACAF si z hřiště o jednačtyřiceti členských organizacích dělá píseček pro dva až čtyři vybrané, a jeho poslední tah věru překročil všechny meze.

A pokud to takhle musí být, tak ať se jim rovnou počet míst na MS skrouhne na 0,5. Ať ta nekonečná finále USA-Mexiko alespoň mají tu pořádnou šťávu...