Zachraňte Boxing Day! Zn.: Spěchá to!

O významnosti a divácké atraktivitě zápasů Premier League konaných na Boxing Day, tedy 26. prosince a na našeho Štěpána, asi netřeba fanouškovi ostrovní kopané referovat. Vskutku stěží najdete tradičnější den pro návštěvu fotbalového stadionu. I v Londýně se pochopitelně něco takového nosí, hlavní město nemůže být výjimkou. Ba naopak. Během osudného pondělí se tu má rozehrát hned osm různých ligových klání - nakonec by ale nemuselo vypuknout ani jediné; nebo přinejlepším ne všechna...

26. prosince 1963 padlo jenom v rámci nejvyšší soutěže a inkriminovaných 11 zápasů neskutečných 66 gólů - tohle číslo se ještě nyní může vydávat za rekordní, co se jednoho hracího dne elitní ligy týče. Každý si potom snadno spočítá fantastický průměr šesti branek na utkání. Londýnský Fulham tehdy stanovil své střelecké maximum, když Ipswich deklasoval 10:1; Blackburn dobyl stánek West Hamu ve stylu, jakým letos Arsenalu nadělovalo ManUtd; mimochodem to samé ManUtd, jež toho dne vysoko 1:6 podlehlo dnes druholigovému Burnley. A abych vám nezůstal něco dlužen: v rámci všech čtyř elitních anglických lig, a tedy přesně 39 zápasů, se tehdy mířilo přesně rovnou 157krát! To už je potom sice menší průměr, avšak obdiv budí tato statistika nemenší...

A nakoukneme-li do o něco méně zaprášených archivů, také tam najdeme řadu pikantérií. Předloni se asi dva a půl tisíce "věrných" příznivců Peterborough odebralo o přestávce zápasu s Cardiffem z hlediště domácího stadionu. Za stavu 0:4 - na to se prostě nedalo dívat. A udělali obrovskou chybu: již odepsaní fotbalisté se zdravě naštvali a mizerně rozehrané klání k údivu všech stihli zremizovat. Ještě neuvěřitelnější věc se pak stala na Boxing Day 1970, když Hull začali fanoušci opouštět za stavu 1:4 přijatelných osm (!) minut před koncem. A přesto, věřte nebo ne, i tentokrát se hromadně litovalo. Také toto střetnutí totiž skončilo nerozhodným výsledkem 4:4, přičemž onen comeback mohl být ještě dokonalejší, kdyby Tigers v poslední minutě jen neorazítkovali břevno.

V rámci Premier League není nabídka tak vzrušující, to vskutku, přesto jsem z paměti jen tak namátkou vyhrabal také jeden vpravdě povedený návrat do pomyslného koňského sedla. V prosinci 2008 se v tento den potkaly celky Aston Villy a Arsenalu: Zat Knight tehdy pro domácí v Birminghamu zachraňoval bod až v první minutě nastavení, přičemž Barry z penalty snižoval jenom šest minut předem.

A ještě dvě, tentokrát opět zašlejší vzpomínky si nemohu odpustit. 26. prosince roku 1924 doma Nottingham Forest prohrával 0:1, když mu byla poskytnuta možnost zahrávat pokutový kop. To se však nejevilo být stoprocentní výhodou: pravidelný exekutor Harry Martin byl akorát v péči lékařů někde v útrobách stadionu a nikdo jiný se této úlohy zhostit nehodlal. Proto kapitán týmu Bob Wallace doběhl do šatny, Martin byl dovlečen zpět na trávník, vysloveně ze stoje penaltu proměnil, pak se opětovně zhroutil a "zvesela" putoval zpátky na ošetřovnu...

Tím se možná zapsal do historických análů jako první úspěšný invalida na penaltovém puntíku. Opravdového a dodnes platného rekordu ale strůjcem nebyl. Ten se urodil až o 11 let později, když se proti sobě v Prenton Parku postavily mančafty Tranmere United a Oldhamu Athletic. Tehdy totiž zápas skončil nejbohatší gólovou nadílkou v dějinách anglického fotbalu: padlo 17 branek, z toho 13 do sítě Oldhamu a hned triple-hattrick zaznamenal Robert "Bunny" Bell (přičemž ještě odmítl zaokrouhlení, když zahodil penaltu). Den předtím mimochodem Oldham vyhrál duel s tím samým sokem poměrem 4:1. Dovedete si snad představit sladší odplatu?

Skotsko, Irsko, Anglie - nikde nespí

Abych ovšem českému fanouškovi přiblížil celou problematiku ještě lépe a v kontextu současnosti: jde o tradici celoplošnou. Název "Boxing Day" podle všeho odkazuje až do 17. století, kdy se krabice (box) stávaly buď zdrojem vyjádření šéfova díku zaměstnanci (sladkostmi či dary - později krabice nahradily praktičtější dny volna), nebo zkrátka studnicí peněz darovaných bohatšími chudším. Dnes už je Boxing Day v Británii chápan, chcete-li uchopován, především jako další vánoční den vyhrazený pro poklidné soužití s rodinou - zde můžeme koneckonců hledat paralelu i s naším "druhým svátkem vánočním". Přeci jen, kdo z nás ještě dnes chodí na svatého Štěpána koledovat?

A ona anglická rodinná pohoda se docela dobře dá vyjádřit i hromadným odebráním se na nedaleký stadion, přítomný snad v každém větším i menším městě. Za tímto účelem se koneckonců dříve dodržovala tradice, že se na tento den snažila plánovat lokální derby: aby si fanoušci "nekazili" vánoční pohodu předlouhými cestami. S dnešním systémem losu už se něco takového děje maximálně občas jakožto dílo náhody; letos každopádně žádné drsné stěhování nehrozí drtivé většině diváků (zatímco vloni jsem při nejlepší vůli napočítal všehovšudy dvě lokální bitvy).

Vždyť souboj Stoku s Aston Villou můžeme považovat za malé derby kraje Midlands, Manchester s Wiganem rovněž těsně sousedí, z Blackburnu do Liverpoolu dojedete autem za hodinku a, samozřejmě, mezi Chelsea a Fulhamem se ta vzdálenost měří pomalu v metrech. Newcastle potom do Boltonu také pojede jen v rámci severního cípu Anglie.

Horší to má krom ManCity, jež zajíždí do West Bromwiche, snad akorát Wolverhampton. Z poměrně vzdáleného kraje Midlands (176 km, ani to není strašné) bude vážit cestu do hlavního města. Tedy jestli...zrovna hodně nešťastně - na Boxing Day - si tu totiž zdejší zaměstnanci metra (celkem 2 200 osob) naplánovali generální stávku, takže samozřejmě na celých 24 hodin zásadně ochabnou veškeré dopravní tepny živelné metropole. Na Emirates Stadium by se krom 60 000 majitelů vstupenek či permanentek stěží dostávala i rovná tisícovka údržbářů, pořadatelů a dalších zaměstnanců luxusního fotbalového chrámu. Ačkoliv tu můžeme hledat celkem romantický odkaz na zmíněnou zvyklost věnovat 26. prosince pracujícím volno, jakýkoliv fanoušek anglického fotbalu musí smutnit, propadat depresím, hryzat si nehty a kdoví co ještě...

Nejde totiž jen o Arsenal. Postiženo by mohlo být i londýnské derby mezi Chelsea a Fulhamem nebo zajímavě znějící klání mezi Oxfordem a Wimbledonem v rámci čtvrté nejvyšší soutěže. A jak už jsem ostatně zmínil, týká se to ještě dalších pěti utkání: Watford - Cardiff (League Championship; 2. liga), Millwall - Portsmouth (League Championship), Leyton Orient - MK Dons (League One; 3. liga), Brentford - Bournemouth (League One) a Dagenham & Redbridge - Barnet (League Two; 4. liga).

Momentálně je situace ve slepé uličce. Odložit zápas v tak očekávaný den na zcela nevýznamný dvacátý sedmý prosinec, to si nechce "lajsnout" ani sám londýnský starosta Boris Johnson. Ten tedy dokonce celou záležitost předložil k projednání Nejvyššímu soudu. V návaznosti na toto pěkné gesto si potom konkrétně Arsenal vzal včera kolem osmé hodiny večerní přesně 48 hodin na rozmyšlenou; poté snad padne definitivní verdikt, zda Emirates Stadium o Boxing Day přijde, nebo ne.

První varianta by na každý pád znamenala obrovskou škodu. Ve vlastním hlasování si minulý týden stávkaři zvolili ještě další dvě data: 16. leden a 13. únor. To už patrně zcela náhodně - v tomto konkrétním případě, který my sledujeme, ovšem zřejmě záměrně. Přeci jen jak jinak si hlasitěji říci o pozornost než fatálním zkažením fotbalové nálady celého hlavního města napříč všemi profesionálními soutěžemi?