Vzhůru na Euro: Čtyři podceňované týmy, které se vyplatí sledovat

Kvalifikační boje na Euro 2016 jsou přesně v polovině, a už nyní je prakticky jisté, že kromě obvyklého okruhu favoritů se na akci představí i několik týmů "druhého" či "třetího" sledu. Vybrali jsme čtveřici kandidátů, na něž není od věci se podrobněji zaměřit..

Jde o výběry, kterým výrazně pomohlo rozšíření kontinentálního turnaje z dosavadních 16 účastníků na 24; nově se tedy na Euru představí téměř polovina všech evropských výběrů, což otevřelo kvalifikační dvířka i reprezentacím, jež jinak často končívaly těsně pod čarou. Tyto týmy mají v Evropě poměrně silné jméno, solidní historické výsledky, kvalitní kádr, a se změnou turnajového formátu se tak rázem staly spolufavority na nově uvolněných 8 pozic. Příklady zahrnují třeba Polsko, Rumunsko nebo Švédsko. Tradiční velmoci jako Španělsko, Německo či Itálie naopak klopýtají o něco častěji než obvykle, což je ovšem možné přičíst tomu, že si to zkrátka mohou dovolit - jejich týmy jsou přeci jen příliš silné na to, aby se o postup musely reálně obávat, a stačí-li ve skupině skončit na druhém místě, nemusí být motivace štědře placených hvězd vždy stoprocentní.

Pak je tu ale ještě třetí skupina týmů, od nichž se i přes rozšíření šampionátu čekalo maximálně barážové umístění, leč jejich výsledky v první polovině kvalifikace dovolují doufat v přímý postup a barážovou příčku mění z "příjemného bonusu" na realistický cíl. Týmy jako..

---

RAKOUSKO: Bleskové úvody a ofenzivní filozofie

Rakušané hráli ve vývoji evropského fotbalu naprosto zásadní úlohu: na počátku 20. století byla Vídeň (spolu s Prahou a Budapeští) centrem takzvané dunajské školy, v jejímž prostředí byl prakticky vynalezen koncept ofenzivního tvůrce hry. Do té doby měl fotbalový útočník za úkol fungovat čistě jako gólové "kladivo", nástup legendárního "Mozarta" Matthiase Sindelara a hvězdného rakouského týmu z 30. let však započal dlouhý proces, který následně přes osobu kouče Ernsta Happela vykrystalizoval v Nizozemsku do podoby totálního fotbalu. Historický vliv Rakušanů na fotbalové dějiny je tudíž mnohem významnější, než by napovídal pohled na seznam získaných trofejí.

Na Euro se reprezentanti našich jižních sousedů dostali pouze jednou, v roce 2008 jako pořadatelé; tehdy skončili už v základní skupině, podařilo se jim ale překvapit atraktivním kombinačním fotbalem, a nová generace (postavená kolem semifinalistů MS do 20 let z roku 2007) už tuto filozofii plně převzala za svou. Rakušané tedy opět vyznávají tytéž hodnoty jako před téměř sto lety: že fotbal má být v první řadě zábava, a že klíčem k úspěšnému útoku je nesobecká spolupráce mezi forvardy. Švýcarský kouč Marcel Koller spoléhá na rozestavení 4-2-3-1 s Davidem Alabou (coby největší hvězdou týmu) uprostřed zálohy; jeho pozice je tak důležitým "startovním bodem" celé pohyblivé ofenzivní fáze, v níž se jinak potkávají borci jako Martin Harnik, Zlatko Junuzovic a Marko Arnautovic. Na hrotu je jedničkou téměř dvoumetrový habán Marc Janko, náhradníka mu dělá Rubin Okotie. Pohled na základní sestavu napovídá, že tento tým spojuje s lety minulými ještě jedna věc - mohutné spoléhání na přistěhovalecké potomky (u reprezentace, jejíž historii psali borci jako Sindelar, Pepi Bican nebo Josef Uridil, se ostatně ani není čemu divit).

Jankova hra zády k bráně dotváří celkový profil rakouského útoku, který si v tomto složení dokáže perfektně vyhovět - všech šest vyjmenovaných borců (Alaba, Harnik, Junuzovic, Arnautovic, Janko a Okotie) už má v kvalifikaci na kontě minimálně jeden "kanadský bod", tedy gól či asistenci. Při poslední výhře 5:0 na půdě sousedního Lichtenštejnska měli Junuzovic, Arnautovic a Janko statistiku 1+1, Harnik s Alabou pak dodali zbývající dva zásahy. Rakouský tým je tak efektivně rozdělen na dvě poloviny - s výjimkou kapitána a levého beka Fuchse už nikdo z defenzivní pětice do brankových statistik nepromluvil. (Jejím vysvědčením budiž pouze dva inkasované góly a tři čistá konta.)

Koller navíc evidentně nevěří na nějaké vyčkávání a trpělivou bitvu o strategický střed pole; jeho svěřenci mají v této kvalifikaci ve zvyku zakousnout se do soupeře ihned po výkopu, a tato taktika jim zatím přináší úspěchy. Pouze při domácí výhře s Ruskem (1:0) otevíral Okotie skóre až po změně stran, jinak Rakušané poprvé zavěsili postupně v sedmé, dvanácté, čtyřiadvacáté a čtrnácté minutě (z toho dvakrát z penalty, a to ještě tradiční exekutor Alaba proti Lichtenštejnsku další desítku zahodil). Bylo by nesmírně zajímavé sledovat, jestli by tento přístup - tedy "zničit" soupeře už v první půlhodině - nesl ovoce i v kvalitnější konkurenci na Euru.


Šance na postup: 75%



Rakušané trůní se 13 body suverénně v čele skupiny G, na druhé Švédy mají náskok 4 bodů a na Rusy s Černohorci dokonce 8 (ačkoliv o výsledku jejich vzájemného zápasu bude ještě administrativně rozhodnuto). Na druhou stranu nesmíme zapomínat na to, že všichni tři reální soupeři v boji o postup už mají zápas ve Vídni za sebou, takže Alabu a spol. čekají tři těžké venkovní odvety. Očekávané domácí výhry nad outsidery z Moldavska a Lichtenštejnska by Rakušanům každopádně zajistily zisk přinejmenším 19 bodů, což by minimálně na baráž mělo stačit.


Současná optimální sestava: Almer - Klein, Dragovic, Hinteregger, Fuchs - Baumgartlinger, Alaba - Harnik, Junuzovic, Arnautovic - Janko

---

WALES: Taktická flexibilita a opory ve formě

Wales je po Anglii a Skotsku třetí nejstarší fotbalovou reprezentací na světě - pokud se kvalifikuje na Euro, může celý turnaj pojmout jako oslavu 140. výročí svého prvního zápasu. Přesto však jediným jeho zářezem na nejvyšší úrovni zůstává účast na mistrovství světa 1958 ve Švédsku, vybojovaná za podivných okolností, a následné čtvrtfinálové vypadnutí v historickém zápase s Brazílií (1:0) - tehdy sedmnáctiletý Pelé v něm totiž otevřel svůj reprezentační střelecký účet. John Charles či Ivor Allchurch tak atmosféru velkého turnaje okusili, jejich nástupci však už nikdy. Nepovedlo se to ani v 80. a 90. letech Ianu Rushovi s Markem Hughesem, ani později Garymu Speedovi, Craigu Bellamymu či Ryanu Giggsovi. Nejblíže na Euro měli Velšané v roce 2004, prohráli však v baráži s Ruskem..

..a pamětníci této kvalifikace se určitě letos odmítají předem radovat, ačkoliv dosavadní výsledky jsou velice dobré. Tehdy to totiž po polovině odehraných bojů rovněž vypadalo, že Wales na turnaj prakticky jistě postoupí. Nyní, po více než deseti letech "temna", jsou Draci opět ve formě - Bellamyho s Giggsem nahradily nové opory, Gareth Bale a Aaron Ramsey, a sen o premiérové účasti mezi evropskou smetánkou se dost dobře může stát realitou. Necelých tři a půl roku po tragické smrti tehdejšího kouče Garyho Speeda, který si vzal život v listopadu 2011, se Velšanům konečně podařilo setřást ze sebe viditelný psychický blok.

Bale s Ramseym byli klíčovými postavami při nesmírně důležité víkendové výhře v Izraeli (3:0), a zejména u prvního jmenovaného to vypadalo, jako by si v reprezentačním dresu toužil spravit chuť po nepovedených výkonech v Realu Madrid. Bale sám vstřelil dvě branky a na vítěznou Ramseyho trefu asistoval, čímž se jeho kvalifikační statistika vyšvihla na úctyhodné číslo 4+2; dvě trefy zaznamenal z přímých kopů, a na výsledku se podílel při každé ze tří velšských výher (proti Bosně a v Belgii uhráli Draci remízy 0:0). Můžeme sice (oprávněně) namítat, že španělská liga rychlonohému křídelníkovi nesedí, nezapomínejme však, jak se do Madridu vůbec dostal - jeho talent zkrátka nikam nezmizel, pouze vyniká v jiném prostředí.

K nějakým taktickým stereotypům má přitom současný Wales hodně daleko; kouč Chris Coleman naopak v této kvalifikaci platí za jednoho z nejtvárnějších stratégů, už jen proto, že v pěti odehraných zápasech použil hned pět různých rozestavení. Na úvod v Andoře (2:1) zvolil klasické 4-2-3-1 s Balem na pravém křídle a Ramseym na podhrotu, proti Bosně (0:0) však Ramsey nehrál, takže z Daviese udělal kouč třetího stopera a na levého beka postavil Taylora. Výsledkem bylo jakési 5-3-1-1, kde Bale zastával roli volného podhrota pod Simonem Churchem. Systém s pěti zadáky použil Coleman i v Izraeli, tentokrát však jeden ze středních záložníků (Ramsey) doplnil madridskou hvězdu na podhrotu, takže defenzivnější úlohy zůstaly pouze na Ledleyovi s Allenem. Proti Kypru (2:1) doplňovali Balea z křídel Robson-Kanu a Williams, v Belgii zase Draci hráli v přímočarém 4-3-3 se zálohou Ramsey, Ledley, Allen a Balem na levém křídle, přičemž Robson-Kanu se přesunul na hrot.


Šance na postup: 60%



Bosenský tým má na kontě sice pouze 5 bodů, o 6 méně než Wales, nicméně dá se očekávat jeho vzestup; s ohledem na udržení přímé postupové příčky tak budou nejspíše právě Džeko a spol. velšským soupeřem číslo jedna. Z domácích zápasů proti Belgii, Izraeli a Andoře musí Colemanův tým vydolovat alespoň šest bodů, a potom by mu už mohla stačit jediná venkovní výhra (spíše na Kypru než v Bosně). Alespoň baráž by měl vybojovat bez problémů, na Izrael má náskok dva body, vzájemný venkovní zápas jasně ovládl a navíc disponuje výrazně lepším skóre.


Současná optimální sestava: Hennessey - Gunter, Chester, Williams, Davies, Taylor - Ledley, Allen - Ramsey, Bale - Robson-Kanu (Church)

---

SKOTSKO: Rozpomínání na tradici a postupné útoky

Ostrovním týmům se v této kvalifikaci zatím celkově daří výtečně, zatímco však Severní Irové (a Irové) spoléhají na tradiční bojovnost a zarputilost a Angličany je nutno přece jen počítat do okruhu nejužších favoritů (minimálně na postup), Wales a zejména Skotsko skutečně překvapují nejen výsledky. U Skotů je rozdíl mezi očekávanými nákopy a následnou realitou letos opravdu markantní, i když v tomto bodě by bylo dobré připomenout, že pokud má některá z britských reprezentací pověst schopných techniků, jsou to právě 'The Tartan Terriers' - stačí vzpomenout na anekdotický příběh prvního mezinárodního utkání v dějinách, v němž skotský výběr v roce 1872 zaskočil favorizované Angličany tím, že si hráči mezi sebou přihrávali. V Albionu se v té době hrálo výhradně stylem "předkopni a běž".

Současný tým Gordona Strachana tuto tradici s úspěchem oživuje. V úvodním kvalifikačním zápase v Německu (1:2) sice Skotové ještě zůstávali v defenzivě - na půdě čerstvých mistrů světa, kteří ani nepostavili klasickou "devítku", šlo o jediný možný scénář - od následujícího duelu s Gruzií však začali hrát nátlakový fotbal založený na držení míče a vysokém množství přihrávek. V těchto dvou statistikách předčili jak Gruzii, Irsko a Gibraltar (doma), tak i Polsko ve Varšavě. Právě duel s Poláky (2:2) naprosto jasně ukázal, co vlastně Strachan chce hrát: Skotsko mělo vyšší držení míče, úspěšnost jeho přihrávek se vyšplhala na 92,1% (celkem 457 pokusů), domácí však z brejků zaznamenali více než dvojnásobný počet střeleckých příležitostí. To jsou statistiky, které si normálně asociujeme spíše se španělskou školou než s bojovníky z britského severu.

Proti outsiderovi z Gibraltaru (6:1) si pak borci v tmavěmodrém vyměnili míč hned při 562 příležitostech (z 621 pokusů), a polovina jejich střel byla výsledkem kombinace minimálně tří hráčů. Domácí výhra nad Irskem (1:0) se zase zrodila díky nakrátko rozehranému rohu Shauna Maloneyho, jemuž při náběhu do vápna vrátili míč postupně Anya s Brownem, načež on sám zakončil akci gólovou střelou; Steven Naismith, který v tomto zápase nastoupil jako stažený útočník pod Stevenem Fletcherem, pak podobnými sériemi narážeček připravil další dvě střelecké příležitosti pro Mulgrewa s Martinem. Celkový počet úspěšných přihrávek z těchto čtyř utkání? 1689.

Strachan sice spoléhá na klasické "ostrovní" rozestavení 4-4-2, jeho ofenzivní čtveřice - tedy křídelnící Ikechi Anya se Shaunem Maloneym a forvardi Naismith a Fletcher - však má primárně za úkol navzájem si vyměňovat míč, podnikat postupné útoky a snažit se v soupeřově obraně objevovat vznikající skulinky, namísto prostého spoléhání na rychlé náběhy a centry do vápna. A přestože dosavadní průběh kvalifikace ukazuje, že tento přístup může fungovat, Skotové chtějí svoji vizi dotáhnout až do konce. "Vyhráli jsme proto, že jsme měli lepší hráče," podotkl po demolici Gibraltaru asistent trenéra Martin McGhee, "ne proto, že bychom hráli krásný kombinační fotbal, jak bylo naším cílem. Gordon (Strachan) chce diváky bavit, chce, aby si naši hru užívali. Statický defenzivní přístup není nic pro nás." Fletcher v tomto zápase zaznamenal první skotský hattrick od roku 1969, a sám přiznal, že se mu nesmírně ulevilo - do té doby měl totiž příliš práce se zapojováním do mezihry, než aby si mohl dovolit soustředit se na vlastní statistiky.


Šance na postup: 50%



Skotové mají tu nevýhodu, že z jejich skupiny mohou reálně postoupit hned čtyři týmy - německý krach je přitom prakticky utopií, takže Černý Petr zbyde buď na ně, Iry nebo Poláky. Nejhorší vyhlídky má Irsko, a to nejen pouze kvůli počtu bodů, ale také vzhledem k herní kvalitě. Strachanův výběr nyní čekají těžké venkovní zkoušky v Dublinu a Tbilisi, následované domácími duely proti Německu a Polsku; sedm bodů z těchto zápasů by s největší pravděpodobností znamenalo minimálně baráž s velice slušnou šancí na zisk některého z prvních dvou míst. Poláci a Němci však zůstávají papírovými favority.


Současná optimální sestava: Marshall - Hutton, Hanley, Martin, Whittaker - Anya, Brown, Mulgrew (Morrison), Maloney - Naismith, Fletcher

---

ALBÁNIE: Dřímající potenciál a mimořádná efektivita

Je nesmírně lákavé představovat si, jak vysoko by tento tým mohl hrát, kdyby se všichni albánští rodáci rozhodli reprezentovat zemi svého původu - v rudém dresu by se rázem proháněli Xherdan Shaqiri s Granitem Xhakou (hrající za Švýcarsko), Adnan Januzaj (Belgie), Shkodran Mustafi (Německo) nebo třeba Shefki Kuqi (Finsko). Současná švýcarská záloha dokonce může být složena výhradně z etnických Albánců, pokud by pod trojzubcem Shaqiri, Xhaka, Mehmedi nastoupili Blerin Džemaili a Valon Behrami. Místo toho jsou Shqiponjat stále jedním z outsiderů nejen v Evropě, ale i přímo na Balkáně, a na svou první účast na velkém turnaji čekají dodnes. Blížící se Euro tak představuje jedinečnou šanci přepsat dějiny.

Pod italským koučem Gianni De Biasim zažívá Albánie postupný vzestup, který kulminoval v létě 2013 vystoupáním na historicky nejvyšší příčku v žebříčku FIFA (37.). De Biasi vede tým už čtvrtým rokem, a ačkoliv v jeho současné jedenáctce chybí hvězdy evropského formátu, nelze pochybovat o tom, že tito hráči mají talent - koneckonců většina z nich si na živobytí vydělává ve Švýcarsku nebo v Itálii. Legionáři ze země helvétského kříže si po úvodním zápase probíhajícího kvalifikačního cyklu, šokující výhře 1:0 v Portugalsku, možná vzpomněli na utkání Švýcarů se Španěly na mistrovství světa 2010.

Jestliže totiž výše představené týmy spoléhají v první řadě na ofenzivní složku hry, u Albánie je tomu přesně naopak - De Biasi je cynickým pragmatikem a nedělá mu žádné problémy naordinovat svým svěřencům takřka destruktivní taktiku. Proti Dánsku a Srbsku dokonce obsadil kraje zálohy ve svém oblíbeném systému 4-1-4-1 defenzivně laděným duem Andi Lila - Emir Lenjani, uprostřed hřiště pravidelně nastupuje obránce Taulant Xhaka, a počet ofenzivních hráčů tak variuje mezi jedním a dvěma - podle toho, jestli osamoceného hrotového útočníka zrovna doplňuje některé z klasických křídel (Roshi či Gashi). Takto sestavený tým vůbec neumí přehrávat soupeře, jak se ukázalo v domácím duelu s Arménií (jedním z nejtypičtěji brejkových výběrů Evropy), který nakonec musely rozhodnout dva centry do vápna následované dvěma gólovými hlavičkami. Pokud ale může zůstávat v hlubokém bloku a trpělivě absorbovat soupeřův tlak, je nesmírně efektivní.

Pro De Biasiho je velmi důležitý neustálý pohyb a aktivní pressing na vlastní polovině, a nutno dodat, že mohutně zesílená obrana Albánců funguje - ve čtyřech utkáních inkasovala pouze jednou, nepočítáme-li vlastní gól Mavraje proti Arménii (a kontumovanou prohru 0:3 se Srbskem). Zápas v Portugalsku vlastně nabídl vyhrocenou verzi typického albánského fotbalu: všichni tři střední záložníci zaujali pozice hluboko pod stopery, portugalská křídla zdvojovali beci ve spolupráci se krajními záložníky, a mezi Balajem na hrotu a zbytkem týmu tak zela obrovská propast, kterou se podařilo překonat pouze jednou - načež tato jediná střela také celý zápas rozhodla. Proti Dánsku (1:1) šlo o tentýž příběh: držení míče méně než 40%, jedna rána na branku, jeden gól. Vydolovat proti favoritům skupiny čtyři body z šesti možných už je slušný počin, nehledě na to, jakým způsobem toho Albánie dosáhla.


Šance na postup: 30%



Díky šalamounskému řešení nedohraného utkání se Srbskem (z něhož ani jeden tým nezískal žádné body) se mezi třetím a čtvrtým místem rozestírá šestibodová propast, a Albánci jsou na té lepší straně. Od Arménie nejspíš už žádné nebezpečí nehrozí, klíčem k postupu (alespoň do baráže) proto bude porazit doma Srby - v takovém případě už by muselo dojít k mimořádné shodě náhod, aby se pořadí obou balkánských rivalů ještě prohodilo. Nejpravděpodobnějším scénářem je postup do baráže, a tam bude Albánie automaticky outsiderem; nezapomínejme však na to, že její styl fotbalu je jako dělaný proti silnějším celkům, a to ještě ideálně venku.


Současná optimální sestava: Berisha - Hysaj, Mavraj, Cana, Agolli - Kukeli - Roshi (Lila), Abrashi, Xhaka, Lenjani - Gashi (Balaj)

---

Zdroje: uefa.com, transfermarkt.com, espn.co.uk, bbc.com, albanianfootballforum.com
Zdroje obrázků: fifa.com, football365.com, heraldscotland.com, footballmatchpreviews.com