Vozábal z Dynama o nízké návštěvnosti i o Lafatovi. Proč odmítl Spartu?

Už pátou sezonu v řadě se snaží o návrat do nejvyšší soutěže. V aktuálním ročníku to má ale českobudějovické Dynamo rozjeté pěkně, když po devatenácti kolech má v čele tabulky čtyřbodový náskok. "Náš cíl je první místo, druhé nebo třetí pak považuju za naši povinnost," říká v rozhovoru pro Eurofotbal generální manažer klubu Martin Vozábal.

V jedenatřiceti letech skončil hráčskou kariéru, teď už šest let působí coby funkcionář. Českobudějovický odchovanec Martin Vozábal nejprve v Dynamu pracoval v roli sportovního ředitele, už čtyři roky klubu šéfuje coby generální manažer. O tom, jak těžké je shánět prostředky až na druhou nejvyšší soutěž, z jakého důvodu chodí na Střelecký ostrov nízké návštěvy nebo proč odmítl nabídku z pražské Sparty, mluví v rozhovoru pro Eurofotbal.

Dynamo má po devatenácti kolech čtyřbodový náskok v čele tabulky. Byl útok na přímý postup do první ligy jasným cílem už před sezonou?

Měřitelnost toho, na co tým má, je složitá. Říct veřejně bez nějakého respektu k ostatním Tenhle tým má jednoznačně soutěž vyhrát, je za prvé drzost, za druhé je to střílení do vzduchu. Můžu si to myslet, potřebuju k tomu ale dobrý zdravotní stav hráčů, štěstí a hromadu dalších aspektů. Před sezonou jsme si řekli, že máme dobrý kádr a měli bychom hrát v první trojce. V novém modelu soutěže jsme tedy brali jako cíl baráž.

Teď jste ale v pozici, kdy o ničem jiném než o přímém postupu mluvit nemůžete.

V zimě jsme si řekli, že chceme hrát o první místo. Nechci říct, že jsme cíle překopali, z logiky věci a postavení v tabulce jsme si ale před prvním jarním kolem řekli, že chceme o přímý postup hrát. Odehrála se tři utkání, máme devět bodů, debata je jasná. Náš cíl je první místo, druhé a třetí považuju za nějakou naši povinnost. A pokud bychom měli skončit čtvrtí, pak je otázka, jestli tady máme vůbec co dělat.

Na baráž existuje dvojí náhled. Na jednu stranu můžou o první ligu bojovat tři týmy namísto dvou, z druhého pohledu ale ze dvou zaručených postupových míst je najednou jediné. Jak se na to díváte vy?

Z mého pohledu to je pro druhou ligu nevýhoda. Týmy z první ligy, ať už jsou čtrnáctí nebo šestnáctí, pracují s širším kádrem a kvalitativně na tom nejsou vůbec špatně. Já určitě nebudu říkat, že máme lepší kádr než Dukla nebo Karviná. Teď jsou dole, ale mají podle mě výborný kádr. Ve dvojzápase proti nim máme šanci uspět, potřebujeme k tomu ale jednak sportovní formu, jednak i štěstí a samozřejmě z pětadevadesáti procent zdravý kádr. Prvoligové kádry jsou o dva tři hráče širší, nám když tři hráči vypadnou, je to problém. Může hrát roli i psychika, tady může vládnout nadšení a pozitivní atmosféra, u prvoligových klubů je to vždycky skepse. Ve sportovní části jsou ale prvoligisté silnější a v baráži budou favority.

Ve funkci generálního manažera v Dynamu působíte už čtyři roky, co jste se za tu dobu naučil?

Začínal jsem tu jako sportovní ředitel, pak jsem se stal generálním manažerem, když odešel Karel Poborský. Když se za těmi šesti lety ohlédnu, jsem v něčem chytřejší, zkušenější, chovám se taktičtěji. Bot jsem udělal hodně, taky jsem si prožil svoje chvíle, kdy jsem to vzdával a dával tu výpověď. Něco bych neměnil, něco ano. Baví mě to, mám štěstí, že můžu dělat něco, čemu se věnuji celý život. Na druhou stranu je to unavující. Chápu lidi, kteří se na to pak vykašlou. Když Karel končil a říkal, že po deseti letech v představenstvu cítí únavu, asi vím, o čem mluvil. Je to náročné, ale nestěžuji si, patří to k tomu. Je na vás tlak, teď je v uvozovkách klid, ale za měsíc to může být jinak.

V Dynamu jste ale po ukončení hráčské kariéry začínal jako asistent trenéra v rezervě.

V jednatřiceti jsem ve Zlíně končil kariéru a věděl jsem, že se chci vrátit domů. Začínal jsem jako asistent trenéra u Jirky Lercha, pak jsem začal studoval trenérskou licenci, nakonec jsem začal pracovat v manažerské roli a v současnosti o trénování neuvažuji.

Licenci jste vystudoval, disponujete tou nejvyšší, mohl byste trénovat ligu.

Mám diplom tady v kaslíku. (usmívá se) Beru to jako nutnost. Zrovna dneska jsem tu měl trenéra. Z obecného hlediska, pokud chci někomu říkat, jak to vidím já a co se mi nelíbí, tak na to musím mít jednak nějaký mandát a jednak nějaké vzdělání. A v tomhle mám svědomí čisté. Navíc mám dobrý pocit z toho, že jsem to neabsolvoval na hraně, ale s vyznamenáním. Samozřejmě to není záruka ničeho, ale aspoň když nic jiného, nějaký list k tomu mám.

Fotbal je dost specifické prostředí, kde nikdo nemá nic jistého. Zažíval jste to jako hráč, teď to znáte i jako funkcionář.

Vím, co to prostředí obnáší. Nemám to v hlavě nastavené tak, že když tady dneska sedím, tak tu budu sedět i za týden, za měsíc, za pět let. Nebo nedejbože do důchodu. Takhle to vůbec nemám. Ve fotbale je to tak, že se zítra sejdou akcionáři, řeknou My tě odvoláváme, nebo přijde nový majitel a už letíte. Je třeba na to být mentálně připravený. Když někdo bude chtít, tak tady budu pracovat. Když bude mít pocit, že to dělám mizerně nebo že tu chce jiného člověka, neudělám s tím nic.

Životnost trenérů i lidí v managementu je v této branži dost omezená.

Proto jde o to na to být připraven. Když děláte ve fotbale, riskujete to, že to může přijít. Občas se bavím s lidmi z fotbalu a přijde mi, že mají někteří pocit, že tady budou celý život. Tak to ale vůbec není. Ve fotbale jste dneska v Budějovicích, zítra v Chebu, to k tomu prostě patří.

Na komodě máte položenou knihu od Alexe Fergusona. Inspirují vás jeho názory ve vlastní práci?

Je to zajímavé čtení. Něco jsem dělal úplně naopak, s něčím se naopak ztotožňuji.

Fergusonova éra v United je dost specifická. Byla to v podstatě diktatura, první i poslední slovo měl vždycky sir Alex, když došlo k neshodám, pakoval se hráč a ne trenér. Je něco podobné reálné i v dnešním fotbale, kdy si skupina hráčů usmyslí, že trenéra potopí a také k tomu dojde?

Myslím, že může. Souvisí to ale s finanční silou klubu. V českých podmínkách si tohle může dovolit finančně silný klub. Když přijde hráčská rebelie, budou dělat bordel nebo sportovně či charakterově klesnou, tak je vymění a finančně je to zásadně nezasáhne. Když se mi tady postaví osm hráčů na zadní, budu přemýšlet co s tím. A že bych řekl Vás osm se sbalte a jděte do háje, já si přivedu osm nových, tak to si nepřivedu. Takže budu tlačit na to, aby to trenér zvládl, a když to nezvládne, tak budu muset odvolat trenéra, ač třeba chyba bude u těch hráčů.

Půlku týmu vyrazit nemůžete.

Rozumím myšlence Pojďme trenéra držet, vyměňme hráče, musíme ale vědět, kde na to vezmeme. Když to dám na papír, tak zkrátka jednoho člověka vyměníte snáz než osm. Člověk zvenku snadno řekne vyhoďte hráče, trenéra nechte. Já bych to viděl stejně, musím ale zjistit, kdo mi těch jedenáct nových dá zadarmo. Tohle je reálný svět českých klubů.

V gesci trenéra navíc je, aby si v kabině udělal pořádek a u hráčů měl autoritu.

Když ho budu chtít nechat ve funkci, budu chtít vědět, kde je problém. Taky se ale může stát, že trenéra podržíte, vyměníte deset hráčů a on za rok přijde, že zase něco řeší s jinými. To už je chyba jinde.

Kádr druholigových celků je často plný fotbalistů na hostování z velkých týmů. Pro české giganty jde o skvělý způsob, jak si hráče nechat obehrát, vy ale s nimi můžete počítat jen krátkodobě. Jak k hostováním přistupovat, abyste z nich vymáčkli maximum, ale přitom nebyl váš tým plný cizích hráčů?

Samozřejmě že to je složitá otázka, nechceme přivést devět hráčů na hostování, chtěl bych kupovat. Říct si toho koupíme za tři, toho za dva, toho za jedna, a všichni jsou naši a všichni jsme spokojení. To ale není v našich možnostech.

Hostování jsou třeba.

Teď je ale cca 90 procent hráčů našich, občas si vypomůžeme u silných týmů, máme tu dva hráče ze Sparty, jednoho z Viktorie a jednoho z Baníku. Samozřejmě, že na hostování se spoléhat nechceme. To si ale můžeme malovat teď. Pak budeme v září sedět, zjistíme, že v soutěži, kterou hrajeme, ať to bude jakákoliv liga, neplníme tu roli, kterou jsme chtěli, a máme dvě možnosti. Buď to budeme přehlížet s tím, že se to nějak probere, a nebo to bude chtít okysličit, což ale stojí peníze. Takže je tu pak třetí možnost, okysličit to, ale skrz hostování. A vezmeme na hostování dva borce ze Sparty. Musíme si zkrátka vybrat. Buď to dohrát tak jak jsme, ale může to skončit fiaskem. A nebo zachránit sezonu holt za cenu toho, že přivedeme někoho na hostování. Rád bych, abychom každopádně složení kádru trefili a nemuseli za tu záchrannou brzdu tahat.

Některé přestupy se nepovedly, jiné naopak ano, viz kanonýr Ledecký.

Nějaké jsme netrefili, nějaké naopak ano. A to jsou potom hráči, kteří přišli za nula nula nic. Nejsem klub který může rozhazovat. Trefili jsme Ledeckého, Mrsiće, Čavoše, ti pomáhají sportovně a jsou i obchodovatelní.

U Ledeckého jde o dost pikantní story, není tajemstvím, že o něj měl zájem Hradec Králové.

Byli jsme mrštnější. Věděli jsme, že má kvalitu, ale že dá dvanáct gólů za devatenáct kol, to jsme samozřejmě nečekali. Potřebovali jsme hrot a kdyby jich dal šest, tak jsme spokojení.

Z hlediska dalšího vývoje lze za povedené přestupy označit i Peška a Mashikeho, které jste prodali Liberci.

Každý přestup má svůj příběh. Jakuba Peška jsem získal ze Sparty, přišel a pak jsme ho prodali. Ten pro nás byl v ekonomice obrovsky plusový a pomohl nám i sportovně. Sice jsme nepostoupili, sportovně ale vyčníval a Liberec ho zaplatil. To samé byl Mashike, který taky přišel za nula nula nic a prodali jsme ho za slušnou sumu.

Při získávání hráčů na hostování asi hrají roli vaše dobré vztahy s vedením Sparty, že?

Stoprocentně. Měli jsme třeba zraněného Havelku, potřebovali jsme Marečka, který měl jít ze soustředění Sparty hned do Vlašimi, nakonec jsem to ale dokázal se Spartou domluvit. Souhlasil s tím Tomáš Rosický i Erich Brabec. Spolupráce mezi druholigovými a prvoligovými kluby je běžná a výhodná pro oba, takže je samozřejmě lepší mít dobré vztahy.

Když se vám nepodaří postoupit, logicky je o vaše nejlepší hráče zájem v první lize. A hráč pochopitelně po přesunu do lepší soutěže touží. Jak s tímhle pracovat?

Všichni hráči mají smlouvu. Když přijde nabídka, která bude zajímavá a my nepůjdeme do ligy, budeme se o tom bavit, protože rozpočet bude třeba sestavit. Určitě ale neodejdou čtyři, odejde jeden, maximálně dva. My jsme se tu hrozně hroutili, když odešel Mashike, že nemáme útočníka. On ale odešel, protože přišla dobrá nabídka a teď je tu Ledecký. Někdo odejde, najdete jiného, ti kluci v republice jsou. Není to neřešitelné.

Hráče, o kterého je zájem v prvoligovém týmu, ale zamítnutí přestupu samozřejmě naštve.

Takové případy tu samozřejmě jsou. Já sám jsem to zažil jako hráč, je to zklamání, jste naštvaný, ale pak jsem zjistil, že je to k ničemu. Akorát já to zjistil vždycky pozdě, dnešní kluci jsou chytřejší, ví, že by tím nejvíc škodili sami sobě. Dneska má každý hráč už ve čtrnácti letech agenta. Je to i o postoji té agentury, buď s tím hráčem mluví a řeknou mu Nech to být, je to takhle dobře, počkáme, přijde lepší. A nebo mu někde za rohem říká, co jsme za bandu pitomců a on je hvězda a s tím klukem nikdo nehne.

Když přišla řeč na Mashikeho, ten se postaral před začátkem jara o pořádný humbuk. Měl u vás hostovat, pak ale nedorazil na utkání a ve videu se omluvil, že mu sebevědomí nedovolí hrát druhou ligu.

S ním je celkově zábava. Pamatuju si, když jsem ho přiváděl. Když hrál za Vltavín a já mu volal, říkal mi, že neví, že má nabídku z Plzně. Říkal jsem si Jasně, to víš, že jo. Pak přišel a hrál dobře, i když se samozřejmě trochu sžíval. Doteď si pamatuju, jak jsem mu vysvětloval, co je sociální a zdravotní. Pak měl období, kdy se víc fotil než pracoval, ale sociální sítě a podobné vymoženosti k dnešní době holt patří. Pak se objevila možnost, že by nám mohl pomoct, ale dopadlo to, jak to dopadlo.

Sbalil se, odjel a poslal nahrávku.

Naštval mě. Řekl jsem mu Elvis, tohle jsi podělal. Myslím, že jsem ti pomohl dost na to, abys mi posílal nějaké pitomé video. Na druhou stranu, abych se ho zastal - přece jen česky všechno neumí, takže to možná vyznělo hůř, než to on myslel. Každopádně ale žádné video neměl točit, mělo mu dojít, že v dnešní době cokoliv pošlete, tak okamžitě začne někde kolovat. Není to špatný kluk, jen je v tomhle takový až moc spontánní a rozhoduje se na základě momentálního pocitu.

Možná si dopředu nezmapoval situaci a až později zjistil, že je tady Ledecký a prosazení se do základu by bylo složité.

Myslím, že to taky mohlo hrát roli. Má hodně kamarádů, každý je chytrý, tak mu možná někdo řekl Hele, ale vždyť tam vůbec nebudeš hrát, tam dal Ledecký deset gólů za půl roku, tak přece nezačnou s tebou. Větší podíl ale přikládám tomu, že chtěl být v Praze.

Každopádně fakt, že mu sebevědomí nedovolilo hrát za Budějovice, které mají šanci na postup, a teď hraje za Viktorii, která bojuje o záchranu, vyznívá poměrně vtipně.

Nic jiného mu nezbývalo. Nemá na výběr, musí dávat nějaké góly. Přeji mu, aby se chytil.

Když přejdeme k dalšímu hrotovému útočníkovi, co David Lafata? Nepřesvědčoval jste ho loni, aby si ještě rok za Dynamo kopl?

Ptal jsem se ho, když jsme řešili jeho nástup do naší akademie. Sešli jsme s tím, že probereme, že bude trénovat. A během prvních dnů samozřejmě přišel dotaz na to, jestli nechce ještě rok za nás hrát. A on řekl ne, jdu do Olešníku, to vůbec není téma. Pojďme se bavit o mé náplni v akademii.

Platný by ale stále byl.

Stoprocentně. On by tu ty góly dával. Při vší úctě ke všem ve druhé lize, kdyby byl zdravý, tak má dneska na kontě čtrnáct, patnáct gólů. Nechci nikoho podceňovat, on je ale ryzí kanonýr, navíc je pořád v tempu, neměl žádný zdravotní problém.

Když přišla na řeč na akademii, ta prošla zásadní proměnou a jsou do ní investovány daleko větší prostředky než dřív. Jak dlouho bude trvat, než se to projeví a začnou se objevovat talentovaní odchovanci?

Asi tři roky. Starší ročníky jsou slabší, ale ti kluci za to víceméně nemůžou. Prošli systémem - nesystémem. Měli jsme nějaké finanční prostředky a za to jsme dělali mládež. A když porovnám, co děláme teď, servis, zabezpečení, tak je to na úplně jiní úrovni. Oni neměli kondičního trenéra, měli jednoho kouče, který nebyl profík, chodil do práce, a podle toho to vypadalo. A za ty peníze nemůžete po tom chlapovi ani nic chtít.

Nesrovnatelná situace s tou současnou.

Točili se u nich trenéři, metodicky neprošli žádným systémem, podle toho to vypadalo. Nemůžou za to, protože je trénovali lidi, na které nám vycházely prostředky. Dneska mají takový servis, že si to ani neuvědomují. Když jsem já byl v dorostu, hledalo se hřiště, řeklo se Dneska se sejdete v Plané, máte tam hřiště. Dneska přijdou na Složiště a nemusí nic řešit. Rodiče si stěžují, proč trénují na umělce a ne na trávě. Říkám jim Jeďte se podívat do Německa. V Mönchengladbachu do U15 povinně trénují na umělé trávě, protože je rovná, aby jim to neodskakovalo a naučili se něco s míčem. Mají skvělé tréninkové centrum, já zažil škváru a chtěl jsem pole, oni mají skvělý servis, ale zase chtějí něco jiného, bude jim vadit, že to není vyhřívané.

Přitom to zní dost dobře.

K tomu personální situace, mají dva fyzioterapeuty, tři doktory, každá kategorie má profi trenéry, což taky podle toho stojí. V tomhle nám hodně pomáhá kraj a město.

Akademii máte evidentně financovanou dobře. Jak se ale seženou prostředky pro áčko?

Je to složitější, generální partner nám chybí. Teď jsem první ve druhé lize, všichni říkají Snad to dotáhnete. A samozřejmě s takovými výsledky v zádech se jakékoliv jednání vede líp, než když jsme desátí. To nám pak říkají Co byste po nás chtěli, to je spíš reklama na prd. Je to složité, hokej je tu oblíbenější.

Musíte s hokejem o partnery bojovat?

To ne, normálně se bavíme. Oni mají svoje sponzory, kteří fotbal nedělají, my zčásti taky, respektujeme se. Oni tu jsou jednička, ale řekli jsme si i ve trojici s volejbalem, že jakékoliv soupeření ublíží nám všem. Buď se nějak dohodneme, nebo nebudeme mít nikdo nic a bez toho nepřežijeme.

Velké kluby jako Sparta tohle neřeší, v Budějovicích mají ale výsledky na podobu rozpočtu zásadní vliv.

Loni na jaře, když se nedařilo, jsem byl párkrát v kabině, tak jsem se to hráčům pokoušel vysvětlit. Říkal jsem jim, že rozhodují o atmosféře, která tady panuje, jak se tu lidem pracuje. Zároveň ale i o tom, jaké bude v klubu finanční zázemí. Můžeme si s partnery povídat, co chceme, ale je bude hlavně zajímat, co se dělo o víkendu. A když prohrajete popáté za sebou, tak řeknou Přijďte zase na kafe, ale hlavně nic nechtějte. Snažil jsem se hráčům vysvětlit, že nesou odpovědnost vůči klubu, atmosféře v něm, ale i vůči tomu, jak se získávají prostředky.

Na špatný tým nechodí diváci a nikdo ho nebude podporovat ani finančně.

Snažil jsem se jim to narýsovat ekonomicky. Hoši, nemůžete chtít takové a takové platy, když na vás s nadsázkou nepřijde ani jeden člověk a nikdo z partnerů nedá peníze. Dokonce jsem přišel s modelem - Pojďme se domluvit, že prémie za výhru budou podle vstupného. Když bude vstupné nějaký obnos, tak osmdesát nebo i klidně sto procent budou vaše prémie. Když budete hrát nahoře, tak ty lidi přijdou a budete hrát za milion. Nebo budete hrát za třicet tisíc dohromady, vezmete si každý dva tisíce a půjdete domů.

Zajímavý nápad, ale dává smysl.

To je realita. Neříkám, že tahle debata je správná, někdo třeba řekne, že jsem pitomec. Hráči ale musí chápat, že se také podílejí na existenci klubu jako takového a chápat to v souvislostech. Že to není jen o tom, jestli mi to o víkendu vyjde nebo nevyjde. Oni se dvacátého, když je výplata, taky neptají. Taky mi neřeknou Aha, tobě to tenhle měsíc nevyšlo, jasně, chápu. Tohle jsou propojené oblasti, je to na sebe navázané. Oni jsou vrcholem pyramidy, kde určují náladu i ekonomiku v klubu.

Na druhou stranu návštěvnost na Dynamu je mnohdy bídná i v dobách, kdy se tu hraje hezký fotbal. Jako by lidi už automaticky brali zdejší fotbal jako něco neatraktivního.

V tomhle musím říct, že to vůči klukům bylo nespravedlivé. Byly zápasy, které byly výborné, stále tu ale byla obecná nálada, že to tu stojí za prd. Což někdy tak bylo, pak ale byly situace, kdy to bylo nefér a spíše to vycházelo z atmosféry a přesvědčení, že na Dynamu je banda pitomců a bude to tam stát za prd vždycky. Vůči hráčům to bylo nefér. To jsme si ale zavinili sami, tím propadem a tím, že se na ten vrchol hrabeme déle. To nezměníme jedním zápasem. Teď přišli lidi na Brno, když pak výkonnostně spadneme, tak zase nepřijdou.

Vždycky jsem měl pocit, že se v Budějovicích chodilo hlavně na soupeře, na domácí tým bohužel tolik ne.

Je to tak. Před dvěma lety jsme hráli pohár se Spartou. Najednou všichni zjistili, že je v Budějcích fotbal. Měl jsem milion žádostí o VIP, protože lístky už jsou pro některé dneska málo. Primárně mě štve, že se vám lidi ozvou Máš lístky na Spartu? Na to odpovídám, že v sobotu byla Vlašim. A že nemám, radši dám lístky lidem, které neznám, ale vím, že chodí na tu Vlašim a nějak s námi přežívají ty horší časy. I takových tu pár je, ale není to tak, že by tu bylo tři tisíce lidí, co chodí na ty svoje a zbytek na soupeře. To bohužel.

Proč mají Budějčáci vůči svému klubu negativní vztah?

To je těžké rozklíčovat. Někteří lidé jsou zapšklí, protože je to Dynamo, vůči kterému měli negativní vztah. Lidi, co tu byli vyhození v mládeži, mají pocit, že tu oni nebo jejich synové měli hrát. Každý syn má tátu, každý táta má bráchu, rodiče, ženu, ta má taky rodinu. Takže hypoteticky jedním vyhozeným dorostencem naštvete čtyřicet lidí. (usmívá se)

Myslíte, že je takových případů hodně?

Je to taková uraženost, znám takových lidí hodně. Nebo někteří, co tu pracovali, a jsou naštvaní, že už tu nejsou. Vysledoval jsem, že když je něco špatně, tak je všechny slyším. Když je něco dobře, tak mlčí. Ale už jsem si na to zvykl. Aspoň jsem spokojený s tím, že je ticho. Ale vnímám to, v klubu to sledujeme, leckteré komentáře, když se nedaří. Příběh přitom není to, že Dynamo prohrálo se Znojmem, to je jen záminka, která se někomu hodí, ale jeho zášť je úplně v něčem jiném.

Na druhou stranu, nízký zájem o fotbal určitě není dán jen lidmi, co tu mají špatné vztahy z minulosti.

Jasně, je to i naše chyba. Stěžejní důvod nejsou tihle lidi, to je jen jedna součást. Z větší části je naše chyba, nějak jsme se chovali, marketing a fanshop jsme měli plus mínus nula. Byl to takový přístup No co, stejně nepřijdete. Provést nějaké zásadní změny hrozně trvá. Spadli jsme na hubu hrozně rychle a nahoru se budeme drápat strašně dlouho. To ostatně ukázal i zápas s Brnem.

V čem?

Lidi nás naprosto správně zkritizovali, jaké tu bylo občerstvení. Přišly čtyři tisíce lidí a v patnácté minutě dojdou klobásy a pivo. A já nemám šanci těm lidem říct, že za to nemůžeme, že to pronajímáme jednomu člověku a jeho firmě, a on má tohle na starost. Nemám šanci říct Já se vám omlouvám, už se to nestane. My z toho samozřejmě vyvodíme důsledky a s tím člověkem spolupracovat už nebudeme, lidi si ale řeknou Dynamo jsou banda blbců, furt brečí, že lidi nechodí a když přijdou, mají tam sud pro 400 lidí.

Fanoušek si řekne: Byl jsem po dvou letech na Dynamu a ani neměli pivo.

To jsou prostě věci, za které si můžeme sami. Stejně jako marketing, úlety hráčů, jako když tu byl Řezníček. Tyhle věci si lidi hrozně pamatují a jenom to přispívá tomu, aby si řekli, že fotbal v Budějcích stojí za prd.

Co udělat pro to, aby se to změnilo a návštěvnost se zvýšila?

Když přijede Sparta nebo Baník, lidi přijdou vždycky. Nevím ale, jak dosáhnout toho, aby přišli na Dynamo a tomu fandili. Museli bychom hrát hodně vysoko, pak by asi chodit začali.

Sportovní kvalita fanoušky přiláká. V Plzni na fotbal před úspěšnou érou chodily čtyři tisíce lidí.

Tam to ale doprovázela větší investice, příchod hráčů, kteří byli zásadní. Když sem někdo přivede tehdejšího Horvátha a Limberského a další čtyři hráče, tak bude ten tým úplně jinde. Pak na to ty lidi přijdou, budou jednak zvědaví, jednak ten fotbal bude splňovat nějaké měřítko. To ale musí přijet parník s velkým obnosem peněz.

Jsou ale města podobné velikosti jako Budějovice, které hrají v první lize o pohárovou Evropu. Proč to není případ Dynama?

Některá města mají výhodu v tom, že tam je průmysl a společnosti, které jsou partnery těch klubů. Nám by pomohl ten generální sponzor. Pak jsme schopní se v lize zabydlet. A generální sponzor, to je osm nebo deset milionů. A to jsou peníze do těch hráčů, kteří můžou být zlomoví. Je to ale všechno byznys. Že by někdo přišel a řekl Hoši, já mám 10 mega navíc, já vám je dám, tak to není. Každý za to bude něco chtít. Když tu začne stavět velká stavební firma za miliardu, tak bude třeba schopná nás podporovat. Že by se ale někdo zvedl z postele a dal nám jen tak hromadu peněz, tak to není.

V červenci 2017 se hojně spekulovalo o vašem přesunu do fotbalové Sparty. Nakonec z toho sešlo. Proč?

Víceméně to bylo hotové. Už jsem i bydlel v Praze. Pak jsme to ale zvážil a řekl jsem si, že na to není doba. Sám jsem navrhl, že to teď není vhodné a víceméně jsem to skrečoval.

Co vás k tomu vedlo?

Cítil jsem od srdce, že na to není vhodná situace. Z mého pohledu byl kolem toho zbytečný humbuk, zbytečné emoce, které byly umocněné tehdejším postavením Sparty. Kdybych o to hodně stál, tak tam jdu, čímž neříkám, že bych tam byl ještě dneska, to nikdo nevíme. Už jsem ale měl tady vyklizeno, tak jsem se zase vrátil. Cítil jsem, že můj příchod do Sparty vyvolá zbytečný rozruch v době, kdy to Sparta vůbec nepotřebovala. Měl jsem nastoupit prvního září, pár dní předtím Sparta prohrála 0:2 v Brně, které pak sestoupilo. Všechno to bylo v nějaké návaznosti, gradovalo to, byla tam určitá nevole. Říkal jsem si, že když tam teď přijdu, tak to budou zbytečné emoce pro Spartu jako takovou.

To chtělo dost osobní integrity, odmítnout takovou nabídku.

Vzešlo to ze mě. Říkal jsem jim Hele, já to přežiju, neřešte to. Kdybych hodně chtěl, tak tam jdu. Pak se mě lidi včetně manželky ptali, jestli toho nelituju, já ale jsem vnitřně přesvědčený, že v ten moment to byl správný krok. Něco mi říkalo ne, je blbost tam teď chodit, situace na to není.

A šlo o definitivní odmítnutí, nebo se jen váš přesun do Sparty odložil na později?

Upřímně říkám, že nějaká dohoda typu, že bych tam šel teď v létě, takhle to vůbec nezní. Samozřejmě jsme v nějakém spojení, s Rosou se normálně bavíme, ale soustředíme se každý na sebe. Já tady mám smlouvu do léta a jasný cíl postoupit do ligy. Když se k tomu časem vrátíme, uvidíme. Třeba to bude za tři měsíce, třeba za rok, třeba nikdy. Já ale určitě nejsem ten, co by říkal Ale počkejte, já jsem sem tenkrát měl jít, a já bych teď chtěl! To vůbec. Jsem šťastnej, že jsem tady a že to teď jde. Taky můžu v létě říct Jsem unavenej, nechte mě bejt. (usmívá se)