Vladimir Beara - Baletka s železnými pěstmi

Říká se, že bílí muži neumějí skákat. Dnes si představíme někoho, kdo se skákáním proslavil. Při pohybu ve vymezeném brankovém prostoru možná sice působil jako ladná baletka, ale jeho ruce byly z oceli. Seznamte se s chorvatským rodákem Vladimirem Bearou.

V padesátých letech mělo na území tehdejší Jugoslávie jméno Vladimira Beary doslova ikonický nádech. Díky svým schopnostem si získal respekt soupeřů i věhlasnou reputaci. Poklonu mu v přímém přenosu složil jeden z jeho rivalů a velikánů, Lev Jašin.

Za svou bohatou kariéru získal sedm titulů. Velkou část kariéry zasvětil Hajduku Split, ale následně srdce mnohých fanoušků "zradil", když jej koupila bělehradská Crvena zvezda.

Vladimir Beara se narodil 2. listopadu 1928 ve vesničce Zelovo. To se nalézá poblíž města Sinj, což je součást tzv. Splitsko-dalmátské župy v dnešním Chorvatsku. Už od mládí jej fascinoval pohyb a o své tělo dobře pečoval. Centrem jeho zájmu se stal pro mladého chlapce možná trochu netradiční sport, ale v budoucí kariéře mu jistě velmi pomohl.

Mladý Vladimir začal navštěvovat hodiny baletu, který se mu okamžitě zalíbil. Na vrcholu slávy jej mnozí experti oceňovali především pro pohyblivost, pružnost a skvělý výskok, za což Beara vděčil právě náročnému tréninku baletu.

Tvrdý výcvik růže přináší

Při škole občas hrával s kamarády na místním hřišti, až jej jednou uviděli zástupci renomovaného Hajduku Split. Beara začal navštěvovat jeho tréninky a působil na nich jako nadšený mladík. Trávil celé hodiny prací s nejmenšími míči, aby se jeho pozornost zlepšila, zrychlily reflexy a celkově zdokonalila schopnost chytat. O několik let později poznamenal, že právě tato denní rutina jej dokonale připravila, protože fotbalový míč už bylo mnohem snadnější chytat.

Do prvního týmu Hajduku Split se podíval v sezoně 1947/1948. Na vedení klubu včetně trenéra zapůsobil natolik, že se ihned stal první volbou mezi tři tyče a tuto pozici už do konce své bohaté kariéry neopustil. V prvních dvou sezonách přispěl k tomu, že se Hajduku podařilo skončit na druhém a třetím místě. Beara tou dobou sbíral zkušenosti a naplno je prodal až v sezoně následující. Když hájil branku Hajduku potřetí, získal s ním ligový titul. Právě v úspěšné sezoně 1949/1950 Beara zaznamenal osobní rekord, neb za svá záda pustil jen 13 branek!

Střídání stráží

Jeho popularita stoupala a všimli si toho pánové z reprezentace. V roce 1950 se hrálo mistrovství světa v Brazílii a reprezentace Jugoslávie povolala jako eso v rukávu talentovaného Bearu. Mladý brankář v tu chvíli ještě neměl žádné reprezentační zkušenosti, ale pouhá účast na MS pro něj prý byla splněným snem. Nakonec se nepodíval coby hráč do žádného zápasu na turnaji.

Dlouholetou jedničkou v jugoslávské bráně byl Srđan Mrkušić. Ten začínal také památný zápas proti Rakousku, který se hrál na podzim roku 1950. Mrkušić však nepředvedl právě jistotu a měl velký podíl na ponižujícím skóre 7:2! I proto za něj utkání dochytal právě Beara. A pozice jedničky už se nepustil.

Pomohl mu k tomu například i ostře sledovaný zápas proti Anglii, který se odehrál ve Wembley. Světoznámý stánek byl svědkem nečekané remízy 2:2 a právě Beara měl velkou zásluhu na udržení tohoto stavu. V roce 1952 Beara - již jako právoplatný ochránce prostoru mezi třemi tyčemi - vyhrál s Hajdukem Split druhý ligový titul a dostal se s reprezentací na letní olympijské hry v Helsinkách.

Tato olympiáda, která znamenala i díky manželům Zátopkovým pro české barvy velký úspěch, byla pozoruhodnou akcí rovněž pro jugoslávskou reprezentaci. I díky Bearovým výkonům získali fotbalisté bronzové medaile. Beara sice od Sovětského svazu inkasoval pět branek v jednom utkání (které bylo mimochodem oslavou fotbalu, když skončilo remízou 5:5), ale mladý brankář předvedl skvělé zákroky. Soupeře fascinoval po celý turnaj a favoritům z Maďarska dokonce chytil penaltu. Z puntíku na něho nevyzrál ani slovutný Ferenc Puskás.

Tou dobou už byl Beara velmi známým a respektovaným brankářem. Mnozí jej pasovali mezi nejlepší brankáře světa. Vynikal velmi rychlými reflexy, skvělým výskokem a ocelovými pěstmi. Byl známý také tím, že při standardních situacích zahrávaných soupeři před sebou odmítal stavět zeď. Rád totiž na balon viděl. Spoluhráči o něm prohlašovali, že se rád díval svým soupeřům do očí až do posledních chvil.

Druhým šampionátem bylo pro Bearu MS ve Švýcarsku. Jugoslávie tehdy dostala velmi složitou skupinu, která čítala Brazílii, Francii a Mexiko. Právě proti Francii Jugoslávie vyhrála a skončila druhá za Kanárky. Ve vyřazovací fázi narazila na Západní Němce a prohrála o dvě branky, přestože Beara opět exceloval.

Podařila se mu také sezona 1954/1955, protože s Hajdukem získal svůj třetí ligový titul a navíc se mohl pyšnit nejlepší obranou v lize. V té chvíli se ozvala Crvena zvezda z Bělehradu. Fanoušci původně nepřikládali těmto zvěstem velkou váhu, ale nakonec jejich miláček opravdu přestoupil. Dodnes se však v kuloárech šeptá o tom, že tento přestup nařídily politické autority. V létě roku 1955 se tedy Beara stěhoval do Srbska a výsledek jeho přestupu se ihned dostavil. Zatímco Hajduk Split se jen horko těžko zachraňoval, Crvena zvezda slavila hned v první sezoně s Bearou v brance titul.

Před oponou, za oponou

Rovněž v roce 1957 dokázal bělehradský celek získat první místo a o rok později zvítězil také v ligovém poháru, když porazil Velez Mostar jednoznačně 4:0. Následně se Crvena zvezda dostala až do čtvrtfinále Evropského poháru. Psalo se datum 5. února 1958 a schylovalo se k jedné z největších tragédií, jaké kdy postihly fotbalový svět. Crvena zvezda se tehdy utkala se slavným Manchesterem United. S generací hráčů, kterým se přezdívalo "Busby Babes". Tou, která přišla o život při havárii letadla G-ALZU, v jehož troskách zemřelo sedm nadějných fotbalistů. Jejich posledním soupeřem byla právě Crvena zvezda s Bearou v bráně.

V roce 1958 se Beara zúčastnil svého třetího mistrovství světa. I díky jeho schopnostem dokázala Jugoslávie porazit Francii. Ve čtvrtfinále však Beara nenastoupil. A Jugoslávii se to krutě vymstilo. Prohrála totiž se Západním Německem o jednu branku. O rok později vyhrál Beara s týmem double a když se Zvezda radovala ze zisku titulu také v následující sezoně, uzavřel tím Beara svou sbírku sedmi trofejí za pouhých jedenáct let!

Zkušený brankář dosáhl světového věhlasu a stal se jedním z mála fotbalistů, kterým se podařilo z východní Evropy přestoupit na Západ. Jako své další působiště si Beara vybral Alemannii Aachen, jenže to nebyl šťastný krok. Beara si dvakrát zlomil pravou nohu a značný čas strávil v péči lékařů. Přesto se mu v roce 1963 dostalo zvláštního uznání.

Když legendární brankář Lev Jašin přebíral Zlatý míč, prohlásil: "Já ale nejsem nejlepší brankář na světě. Tím je Vladimir Beara!" Tou dobou už se fotbalový život rodáka ze Zelova drolil a rozpadal. Věděl to i Beara a začal studovat trenérské řemeslo. Stáří strávil ve Splitu a na fotbal chodil, dokud mu síly stačily. Beara byl podle vlastních slov zastáncem romantického pojetí fotbalu. A pro to už v moderní době plné taktizování a byznysu nebylo místo...