Václav Pilát - Otec české uličky

Byl tak dobrý, že ještě v roce 1943, tedy ve zlaté éře Pepiho Bicana, ho většina odborné veřejnosti považovala za našeho nejlepšího centrforwarda vůbec. Fotbalista se zcela mimořádnou přihrávkou, s jehož jménem je neodmyslitelně spjat pojem "česká ulička", známý po celém světě. Václav Pilát.

V onom stavění ho i nad Bicana (v poměru 38:12) se dozajista odráží kus nostalgie a idealizování si někdejších hráčů, ale přeci jen to o tomto útočníkovi narozeném r. 1888 v Praze leccos vypovídá.

Takovéto srovnání působí vcelku přijatelně (a zároveň nesmyslně, jako všechna srovnávání napříč epochami) hlavně proto, že byli oba odlišného ražení, ale o tom až později. Nejprve musí Pilát fotbal začít kopat a nějakého srovnávání se díky kopání dožít. Ono totiž nebýt fotbalu, nedožil by se ani třicítky. Nepřímo mu totiž zachránil život.

Dostal se k němu kuriózním způsobem. Rodiče si v otázkách finančních nemohli moc vyskakovat, proto do svého kvartýru vzali podnájemníka. Z něj se vyklubal jistý Novák, kapitán fotbalového kroužku s poetickým jménem Čtverlístek. Malého Vašíka uhranuly špinavé košile sloužící v těch dobách jako dresy, které podnájemník Novák nosil k domácím na vyprání, a boty s podivnými špunty. Začal dělat Novákovi adjutanta a pomáhal mu na zápasy nosit přenosné branky - dvě tyče a tkaloun, které pak společným úsilím vztyčili na louce sloužící za hřiště. A za pomyslnou lajnou pak kouzlu nejkrásnější hry na světě propadal stále beznadějněji.

V šestnácti už jirchářský učeň Pilát Václav válel za malostranskou Čechii, brzy přestoupil do staroměstské Olympie a v jednadvaceti opět změnil košili (čti dres) - v r. 1909 podepsal Spartě a ta v něm získala jednu z nejdůležitějších posil ve svých dějinách. Byl to právě Pilát, kdo se stal na postu středního útočníka základním stavebním kamenem týmu, který za pár let nebude k poražení, a nastartuje tak svou cestu k naší historické klubové jedničce.

V té době by však člověka, jenž by prorokoval podobnou budoucnost, poslali okamžitě do cvokhausu. Rudí se pohybovali na pokraji existence, v klubové pokladně nechrastil pomalu ani pověstný klíček, při některých cestách na venkovní utkání (samozřejmě vlakem) se někteří hráči schovávali pod lávkami vagónů, ježto na jejich jízdenky prostě nebyly love. Áčko mělo s rezervním týmem jedny společné dresy a kopačky, které si hráči obou jedenáctek půjčovali. Dresy měli tedy denně dvakrát propocené, jindy promoklé a zablácené, ale hráli... Ti kluci museli mít ten fotbal vážně rádi, jakkoli to dnes kdekdo považuje za klišé.

Už o dva roky později Sparta poprvé rozpárala svého sešívaného rivala, tehdejšího tuzemského hegemona, od kterého ještě půl roku tomu dostala devět fíků, a jelikož v kase začaly chrastit a šustit i penízky, mohla se vydat do Španělska, kde porazila týmy z Anglie, resp. Francie. Pilát si už získal velmi slušné jméno, proto nikoho neudivilo, že byl coby jeden ze tří neslávistů nominován do mužstva Čech, jež se vypravilo do Roubaix na jakési neoficiální amatérské mistrovství Evropy.

Turnaj tří týmů vyhrál český mančaft vedený nezapomenutelným Koškem. Byl to opravdu obrovský úspěch a Venca Plagát, jak mu občas ti starší říkali, měl na něm nezanedbatelný podíl. Na vítězství nad Francií 4:1 přiložil nohu k dílu dvěma přihrávkami a dvěma góly. Mohlo to být pět, ale jeden gól nám sudí neuznal. Neodpustím si půvabný popis toho okamžiku z pera Maxe Boryslawského z knihy Česká ulička:

"Už asi v páté minutě nás tento nizozemský rozhodčí pořádně otrávil. Představte si: Jenda Košek dostane od Vaška Piláta takový báječný dobíháček. Akorát na levačku. Samozřejmě že po té ráně vyděšený goalman Francie ani nešel. Otevřel jen klapačku jak ministrant na jitřní pobožnosti, ale to holandské pískle, takový zadýchaný prcek s píšťalkou, který lítal po hřišti v takových botkách na knoflíčky, že je prý jako ofsajt (sic)!"

Ve finále s Anglány přidal další dvě příhry a naši se radovali z výhry 2:1. Nechám opět hovořit M. Boryslawského: "Zchvácený Holý se vzchopí, doběhne zdánlivě nemožný balón, podá na Vaška. Tu se klidný Pilát po druhé rozkolébá jako medvěd, po druhé oklame tělem centrhalva, podruhé vyláká ryšavce. A míč se koulí doprava. Jako štír proběhne Bohata kolem rezavých vlasů, přeskočí i druhou nohu 'užovky'. Zsinalý brankář vybíhá. Leč chladnokrevný Otík posílá míč těsně vedle něho přesně do kouta brány."

Byl to ohromný úspěch pro český fotbal. Zdálo se, že kariéra nadějného hráče se slibně rozvíjí, avšak brzy se ke střelbě začala používat jiná munice. Začala světová válka, nejhorší v dějinách. Spartu její vyhlášení zastihlo na zájezdu v Záhřebu a ve Splitu, odkud se musela narychlo vrátit do Prahy, kde na řadu jejích hráčů čekaly povolávací rozkazy. Pilát narukoval na ruskou frontu a už 1. září šel v bitvě u Tomašova na zteč. Vedle něj, takříkajíc na levé spojce, Merz, útočník pražského německého klubu DFC.

Merz dostal kulku do břicha, Piláta provrtal šrapnel. Našla ho až navečer hlídka vedená desátníkem Štěpánovským, který v Praze působil jako rozhodčí. Mráz mu proběhl po těle, když v bezvládně ležícím muži poznal hráče, jehož zápasy několikrát pískal, aby pak ke své nemalé radosti zachytil jeho slabý puls. Nařídil svým mužům, aby kamaráda na svých puškách odnesli na obvaziště. Porušená páteř, střeva rozhadrovaná, velká ztráta krve. Jiné by možná jako beznadějné případy dali stranou, ale Pilát měl opět štěstí, že se dostal na stůl zrovna dr. Brože, lékaře sparťanských atletů. Ten provedl nejnutnější zákroky a poslal pacienta do polního lazaretu v Lubačově, kde poprvé nabyl Pilát vědomí. Odtud pak putoval do karlínské nemocnice, kde mu opět pomohla fotbalová minulost - do parády si jej vzal dr. Kukula, jehož syn byl členem ACS. Byl jediný z personálu, kdo věřil v Pilátovu záchranu, a hned šestkrát musel Piláta otevřít. Pilát byl šest týdnů na umělé výživě, ale nakonec se z toho po roce vykřesal. Jiní takové štěstí neměli, takový jeho spoluhráč Váňa, prý mimořádný talent, padl z fotbalistů jako první. Pak následovali další. A Merz si v ukrutných bolestech otevřel v nestřeženém okamžiku žíly... I o Pilátovi se rozneslo - dokonce tiskem -, že je mrtvý - to když ležel na operačním stole a na jeho lůžko dali jiného pacienta (Piláta pak šoupli na jinou cimru), který záhy zemřel, aniž by vyměnili jmenovku...

Sám Pilát na tom byl i po vyléčení špatně, dokonce až tak, že dostal, dnešním jazykem řečeno, modrou. Musel pro ni ovšem vlakem až do Szegedu, kde sídlil v té době jeho pluk. Proslulý ras dr. Halbhuber, který nemilosrdně posílal na frontu každého, kdo jen trochu normálně chodil, zprostil Piláta branné povinnosti. (Ve Švejkovi ty odvodové komise působí sice komicky, ale když si vezmete, že ti lidé rozhodovali o životech desetitisíců lidí, s nimiž jednali opravdu jako s dobytkem, a posílali na smrt i těžce nemocné či již postarší otce deseti dětí, jistě uznáte, že musel být Pilát fakt ve vážném stavu. I když třeba hokejoví reprezentanti Vindyš s Paloušem dostali od jiného lékaře taky zproštění a pak přímo pod okny odvodové komise hráli hokej... (Většina mužů v bílém však byla tvrdší než křemen a sranda jak u Haška to nebyla.)

Ale zpět k Pilátovi. Fotbal, který mu víceméně zachránil život, se pro něj měl stát hudbou minulosti. Byl ostatně rád, že chodí, resp. že vůbec žije, tak ho to nijak netrápilo. Ti bystřejší z vás ale jistě pochopili, že se tak nestalo a že zase začal kopat. Trafiku jako jiní váleční invalidé nedostal, nicméně zanedlouho se dal do kupy aspoň tak, že mohl jít do výroby. Jeho velký kamarád a bývalý spoluhráč a pozdější akademický malíř v jedné osobě Antonín Fivébr mu pomohl najít práci v plzeňské Škodovce. (Mimochodem v té době se v kádrech pražských "S" pohybovalo více prvotřídních umělců a nebyl to jen Vlasta Burian, ale třeba i Milda Macoun, znamenitý restaurátor a žák prof. Slavíčka, či brankář Slávie Jeník, později sólista opery ND.)

Jeho mistr, předseda klubu Český lev Plzeň, se jej snažil zbantovat, aby hrál za jeho klub. Pilát se dlouho cukal, ale pak mu mistr Jindřich naznačil, že hraní za Českého lva se jeví jako jediný argument jeho setrvání ve Škodovce, a Pilát do toho šel. Začal trénovat. Už jen dotyk meruny mu způsoboval zpočátku velké bolesti, na tréninky chodil dlouho před jejich zahájením, aby si nejméně půlhodiny fačoval nohy a trup, po trénincích jej totálně vyřízeného nosil domů na zádech spolužák Fivébr. Spoluhráči si odříkali ze svých válečných přídělů a nosili Vaškovi trochu jídla, aby zesílil, protože z někdejšího chlapiska byla po přestálém zranění kost a kůže. Vydržel a v prvním utkání v derby s Olympií vsítil hattrick. Postupně nabíral fyzičku i chuť do života. "Po doktoru Kukulovi, který mě operoval, mne vlastně Jindřich vrátil podruhé životu," vzpomínal později.

Brzy se o svého hráče přihlásila Sparta. Pilát neodolal a zase po letech zrudl. S třicítkou na krku začal druhou, resp. třetí etapu své kariéry. Tato etapa trvala šest let, ale těchto šest let stačilo, aby se stal opravdovou legendou, jedním ze symbolů Železné Sparty a jednou z nejslavnější postav její více než 120leté historie.

Čím si to zasloužil? Byl zkrátka a dobře vynikající. Šéf útoku a celého mančaftu. Byl to on, kdo řídil útočnou vozbu, podle jeho not museli všichni hrát. "Pacholku, jak nebudeš hrát, rozbiju ti držku," osopil se jednou o přestávce na svého spoluhráče, výtečnou spojku Jednu Vaníka, aby tak vyjádřil jistou nespokojenost s jeho výkonem a motivoval ho k lepšímu. "Kouknul, mladej," řekl pro změnu Káďovi na jeho prvním tréninku v áčku, "takhle by to nešlo. U nás se to hraje na milimetr, ne na čtvrt metru." "Ano, pane Pilát," odpověděl uctivě Káďa před těmi cca sto lety a neposlal ho někam, jak by to učinil dnešní elév.

Na milimetr - to byla Pilátova devíza. Pamětníci oněch časů vzpomínali, že nikdo neměl lepší přihrávku. "Jednu ruku si strčil do prdele a přihrál, kam chtěl. Z jeho přihrávek museli Vaník, Janda-Očko nebo Šmrdlus-Sedláček jen střílet," konstatoval např. sekretář SK Židenice Plhoň.

Troufám si říct, že ne vše v tomto popisu odpovídá realitě, nicméně jeho placírka byla fenomenální, geniální. Za Spartu sehrál 443 utkání a dal v nich 323 gólů, nicméně těch gólových asistencí bylo mnohem, mnohem víc. Škoda že se tehdy nevedly přesné statistiky tohoto druhu, beztak by už dávno vznikla cena pro nejlepšího nahrávače, pojmenovaná právě po něm, tj. Cena Václava Piláta.

Těch gólových asistencí musely být stovky. Nejčastěji pak z tzv. české uličky. Česká ulička není jen ta poslední fáze, tj. prohození míče mezi dvěma obránci, je to styl hry. Jeho základy přinesl do českých luhů a hájů z drsné skotské vrchoviny známý kouč John Madden. Šlo, jednoduše řečeno, o přihrávky po zemi do trojúhelníků, jimiž se postupně zdolávaly soupeřovy obrany. Václav Pilát však tento systém oživil, zrychlil, dovedl ho k dokonalosti, k nejvyššímu bodu geniality, který už nikdy nemohl být překonán. Byl totiž nesmírně nápaditý a nezištný, dokázal měnit zažité schéma přihrávek do stran, kolmými pasy dopředu, krátkými i dlouhými, přesně na nohu spoluhráče, který pak měl před sebou jen gólmana. Zásoboval spojky i křídla, do poslední chvíle nevěděli ani spoluhráči, natož protihráči, kam míč poputuje, ale když ho pak Pilát poslal někomu na nohu, působilo to dojmem, že to ani nemohl udělat jinak. Přiváděl tím k zoufalství beky napříč celým kontinentem, nebyly to jen občasné povedené nákopy za obranu, bylo to poznávací znamení jeho hry, tak jako měl později např. Pluskal hlavičky a skluzy nebo Panenka techniku a přímáky.

Václav Pilát byl nadán výjimečným citem pro hru a kombinaci, proto se jeho jméno stalo synonymem pro českou uličku. Jistě, dnes jeho jméno upadlo v zapomnění, ale byly doby, kdy bylo vyslovováno jedním dechem právě s pojmem česká ulička a naopak. Nebyl moc rychlý, ale na co, běhat má meruna. A z jeho nohy běhala tak, že sebelepší hráči, co vedle něj nastupovali v útoku, ještě vyrostli. K tomu připočtěte tehdy samozřejmou skvělou techniku získanou šouláním hadráku v dětství, zvláštní schopnost uvolnit se od dotírajícího protivníka něčím, čemu nejen Boryslawski říkal "medvědí tanec", tj. jakýmsi podvrtnutím v koleni a klamavým pohybem celého těla, jak to popisuje odborná literatura.

Své spoluhráče přivedl k vítězství na tzv. Pershingově olympiádě v r. 1919, což byly sportovní hry na počest vítězných dohodových mocností v nedávno skončené "Velké válce". Poté do finále OH o rok později a ke slavnému tažení Sparty po evropských kolbištích, kde klub z Letné dobýval jednu baštu za druhou. Nutno podotknout, že často s bolestmi ze starého zranění a s revmatem, které mu, když už to vážně nešlo vydržet, občas nastoupit nedovolily. Jindy mu zakázalo nastoupit vedení letenského klubu, když se coby mluvčí spoluhráčů zeptal, proč musejí na zájezdu do Španělska bydlet ve špinavých špeluňkách, když přece klubu měla ubytování hradit Barcelona. Ten zákaz ovšem platil jen na jedno reprezentační utkání... Hrát skončil v roce 1924, stihl tedy jen pár let novodobé historie čs. fotbalu. Stal se však jedním z jejich symbolů a měřítkem pro všechny, kdo přišli po něm. Když dva roky předtím hrál v rudém dresu svůj 400. zápas, vběhli před jeho zahájením na hřiště zástupci fanoušků s kyticí a stuhami, na nichž bylo napsáno "Spartané milovanému Pilátovi". Další desetitisíce v ochozech skandovaly "Ať žije náš Vašek Pilát!"

Vašek Pilát už nežije. V roce 1971 odešel na věčnost.