V Jižní Africe si zatím nejsou jisti. Těší se, nebo nikoliv?

Do vypuknutí Afrického poháru národů zbývají uplynout pouhé čtyři dny, avšak Jihoafrická republika stále nepulzuje způsobem, jaký by se dal očekávat. Ačkoliv trenér domácího výběru se už moc těší a konstatuje "slyšitelné vibrace", vnější i vnitřní pozorovatelé z řad potenciálních diváků jsou převážně rozladění.

Úvodem je třeba připomenout, že Jihoafrická republika má svou pozici ztíženou hned několika faktory. Zaprvé její současné rozpoložení zákonitě musí být srovnáváno s tím, které předcházelo mistrovství světa 2010, tedy mnohem větší akci s puncem premiéry.

Zadruhé údajně nejvyspělejší země světadílu původně měla toto dostaveníčko organizovat až roku 2017, takhle akorát "zaskakuje" za válkou trápenou Libyi (a to ještě primární rezervou měla být Nigérie, alespoň smluvně). Ve skutečnosti nicméně nejde o záskok jako takový, spíše výměnu.

Arabská země, která dohodu o přepuštění této edice APN podepsala koncem srpna 2011, totiž akorát dostane prostor na revitalizaci až do roku 2017 - právě tehdy by přeci jen měla pořádat již svůj druhý pohár (během prvního se v březnu 1982 propracovala až do finále). JAR se tedy alespoň nemusí obávat další podobné blamáže.

A konečně zatřetí: i samotné publikum se muselo narychlo přeorientovávat - ze sudých šampionátů na ty liché, proto jsme na další ročník APN čekali pouhých 12 měsíců. Africká fotbalová konfederace se zkrátka po letech konečně rozhodla přizpůsobit kontinentální šampionát tomu světovému; aby se jednotlivé kvalifikace navzájem nepřekrývaly, a také aby každý druhý ročník APN pro určité reprezentace nepředstavoval jen takovou nevinnou rozcvičku před MS.

Ovšem na vině relativní jihoafrické apatie určitě nejsou pouze tyto činitele. Za nefunkčností, ne-li neexistencí propagace částečně stojí třeba nezodpovědná vláda. Ta pochopitelně měla na kampaň svým nemalým dílem přispět, dotace nicméně rozdělila teprve v prosinci, takže se o domácím APN začalo pořádně informovat s nepěkným zpožděním.

Zároveň ani sponzoři nepřekypují aktivitou, čímž uzavírají začarovaný kruh: organizační výbor se vymlouvá na titěrné prostředky a nedostatek času; vláda, jakož i přední televizní kanál SuperSport, v rámci svých agend největší kontinentální akci docela dobře potlačují; a sponzoři se, zdá se, omezili na podporu maškarád v pořadatelských městech, jejichž návštěvnost ale rekordy vpravdě netrhá.

"Když si vezmete rok 2010, ulice byly posety vlajkami - tentokrát nic. Leda si o tom přečtete v novinách," konstatuje suše jistý Christopher Kalibwe, zambijský fanoušek, jemuž ochotně přitakává i další výletník, tentokrát Maročan: "Neběží tu žádné televizní show, jako by se tu nic nechystalo."

A není divu. Zatímco noviny už nějakou dobu pečlivě odpočítávají zbývající hodiny do výkopu zahajovacího klání mezi domácím výběrem a Kapverdami, takové rozhlasové stanice turnaj zaregistrovaly teprve s týdenním předstihem.

Organizátoři samozřejmě hledají výmluvy všude možně, přičemž kupříkladu výkonný šéf organizačního výboru Mvuzo Mbebe vše svaluje na sponzory - ti prý sami vedli kampaň ke světovému šampionátu, tudíž mají zodpovídat i za ten africký. Což je, řekněme, poněkud tendenční rétorika, porovnáme-li i jen nahrubo atraktivitu obou podniků. "S našimi omezenými prostředky můžeme pokrýt jen určitou část," trvá každopádně na svém Mbebe.

Ať už s fanoušky v zádech, nebo ne, uspořádá Jihoafrická republika tento mítink přesně po 17 letech. V lednu 1996 přitom poprvé a naposledy Africký pohár národů celý vyhrála, když si ve finále poradila s Tuniskem. Letos se pokusí o zrealizování 12. případu, kdy hostitel triumfoval ve finále "svého" turnaje; kromě JAR by pak takový husarský kousek zopakovaly už jen Ghana (1963, 1978) a Egypt (1986 a 2006)...