Týden v Ligue 1 (23)

Po týdenní odmlce se opět vracíme s přísunem toho nejzajímavějšího, co nám L1 za poslední hrací kolo nabídla. Hlavním tématem je velmi detailní pohled na tým Bordeaux, které pod koučem Tiganou pořád nehraje úplně dle představ. Šlágrem kola bylo bezpochyby Derby du Rhône, nechybí tedy ani podrobný komentář k vypjatému klání.

Událost kola: Bordeauxské chyby pod lupou

Jen velmi málo věcí v současné L1 je těžších než být fanouškem Girondins de Bordeaux. Slavný klub se potácí odnikud nikam, slibné výkony, které by u jiných naznačovaly návrat k lepšímu, pravidelně střídá s propadáky, a co je pro fanoušky na Chaban-Delmas asi nejhorší, nepředvádí přitom žádný oku lahodící fotbal. Kde se stala chyba? Bordeaux momentálně sužuje pět výrazných problémů, jejichž odstranění je sice takříkajíc "během na dlouhou trať", ale vzhledem k přetrvávající kvalitě kádru by to nemělo být nemožné...

1) Marc Planus

Klíčový stoper Bordeaux je ke smůle svého týmu téměř permanentně zraněný a je zajímavé sledovat, jak se jeho "zdravá" období kryjí s výbornými výsledky mužstva a naopak. Planus je totiž špičkový organizátor, "mozek" celé obranné činnosti mužstva, a Tigana za něj zkrátka nemá odpovídající náhradu. Před dvěma lety, kdy si Bordeaux svým "válcem" podmanilo celou Evropu, navíc také explodoval talent Michaela Cianiho; urostlý stoper se od svého zkušenějšího kolegy nechával vést, a díky obrovskému Planusově přehledu, herní inteligenci a citu pro odhad situace se mohl mladý Ciani soustředit na to, co je mu nejbližší, totiž otravování života soupeřům, kralování ve vzduchu a používání fyzické síly (samozřejmě ve fotbalovém slova smyslu).

S osmadvacetiletým Francouzem na marodce se však celá obrana Tiganovy družiny hroutí jako domeček z karet. Letos se vedle Cianiho vystřídala tři jména: sezonu začal Vujadin Savić, dvacetiletá srbská akvizice z Crvene Zvezdy Bělehrad, jenže se ukázalo, že jeho spolupráce s bývalým stoperem Lorientu zkrátka nefunguje; bezmála dvoumetrový srbský pořízek nedokázal uřídit obranu stejně elegantně jako Planus a Ciani chtě nechtě musel převzít roli lídra, na což zkrátka nemá odpovídající atributy. Právě kvůli potřebě zaplnit díru po zraněné opoře obrany následně Tigana vybral typologicky nejpodobnějšího hráče z celého kádru, totiž Fernanda.

Brazilský středopolař vyniká, podobně jako Planus, obrovskou grácií a herní inteligencí, ovšem - jak se záhy zjistilo - pouze na svém přirozeném místě, ve středu zálohy vedle pořízka Diarry. Na stoperu se nikdy nedokázal plně adaptovat, dělal nepřirozené chyby, a oproti zraněnému francouzskému reprezentantovi postrádá jeho největší přednost, tedy intuitivní, vrozenou kontrolu nad obrannou linií; navzdory podobnému hernímu profilu jej tak nedokázal adekvátně nahradit. V současnosti hraje vedle Cianiho mladý Ludovic Sané, který byl nedávno považován za velký talent na pozici DM. Faktem je, že Sané už letos kromě defenzivního záložníka nastupoval i na pravém beku a momentálně hraje ve středu obrany, za svoji univerzalitu tak často platí tím, že musí mnohdy zachraňovat celou obranu, což se vzhledem k jeho poměrně laxnímu a alibistickému přístupu a elementárnímu nedostatku zkušeností přirozeně nedaří. To naplno odkrývá jeden z nejpalčivějších problémů Girondins: Marc Planus zoufale chybí.

2) Yoann Gourcuff

Nakonec to nevypadalo jako až tak špatný obchod: Lyon megalomansky vykoupil Gourcuffa za rekordní částku a trenér Tigana měl k dispozici hromadu peněz, řadu kvalitních hráčů a před sebou úkol, který by pro mnohé byl spíše příjemnou starostí: doplnit tým tak, aby byl opět postrachem celé ligy. Navzdory odchodu "nového Zidana" však zůstala záloha prakticky nedotčená, takže záměr se zdál být jasný: na žádné "nahrazování rolí" nehrajeme, zkrátka trochu překopeme systém (viz samostatný odstavec u Tigany).

Tento plán však, bohužel pro Bordeaux, totálně selhal a v plné nahotě odhalil palčivý fakt: bez Gourcuffa hra týmu ztratila svoji tvář. Kromě toho, že tento míčový kouzelník rozehrával řadu útočných akcí, fungoval ještě totiž jako přirozené volné AM, podhrotový hráč, který svou přítomností na hřišti a pokrytím "své" hrací plochy takříkajíc "ukotvil" pozice hráčů kolem sebe: vysoký a silný hrotový útočník mohl zůstávat vepředu a křídla se mohla pohybovat u postranní čáry a čekat na nahrávku. Bez Gourcuffa se v tomto prostoru nepohybuje nikdo, protože žádný jiný hráč Bordeaux na to zkrátka není zvyklý: Plašil strávil příliš mnoho času putováním sestavou, aby ho to netáhlo víc dozadu, na pozici staženějšího rozehrávače (kde může uplatnit svoji největší zbraň, totiž skvělý centr), Jussie se coby primární křídlo neustále zatahuje do stran a jiné hráče, kteří by post ofenzivního záložníka teoreticky zaplnili, Tigana k dispozici zkrátka nemá.

S odchodem jasně největší hvězdy celé sestavy tak útočná fáze týmu naprosto ztratila řád a systém a před soupeřovým pokutovým územím spíše než promyšlený postupný útok (tolik nebezpečný herní prvek mistrovského Bordeaux!) vládne chaos a čekání na Plašilův centr. Současné Girondins je díky hlavičkářským schopnostem Cianiho, Diarry a Modesteho nejnebezpečnější po standardních situacích, což je situace pro slabší francouzská mužstva poměrně obvyklá, nicméně zrovna přístavní celek měl v sobě vždy jakousi noblesu, auru fotbalovosti v moři atletických týmů. Řešení této situace je nasnadě: Julien Féret nebo Morgan Amalfitano. S jedním z těchto dvou hráčů by se les Girondins dost možná mohli zapojit zpátky do dostihů o titul.

3) Wendel a Fahid Ben Khalfallah

Když hrálo Blancovo Bordeaux svoje 4-2-3-1, křídla měla přesně rozdělenou úlohu: Wendel byl tím agresivním, rychlým štírkem, který se nebojí zkoušet to jeden na jednoho a který dělá v obraně soupeře zmatek, a Gouffran (respektive později Plašil) byli "dělníci", pokud toto slovo můžeme v souvislosti s ofenzivním hráčem použít, a nebylo ani znát, že právě Gouffran je typologicky spíše druhý útočník (právě na tomto postu očaroval celou Ligue 1 jako mladík v Caen) a kraj záložní řady není jeho primární post; hráli zkrátka zodpovědněji a odváděli větší penzum práce pro tým.

Tigana po Gourcuffově odchodu systém lehce pozměnil, nicméně vzhledem k tomu, že Plašila napevno přesunul do středu pole a Gouffranovi po loňské hrubě nevydařené sezoně nikdo příliš nedůvěřoval, bylo najednou potřeba přivést na pravé křídlo posilu. Fahid Ben Khalfallah se nezdál jako špatná volba; ve Valenciennes byl koneckonců zvyklý na 4-4-2, což je rozestavení, ve kterém krajní hráči zkrátka bránit umět musí. Jenže jestliže bychom třeba u Saného potřebovali na spočítání letošních podařených zápasů prsty jedné ruky, u Ben Khalfallaha bychom horní končetiny snad ani nepotřebovali. Vzhledem k poměrně velké důvěře, kterou Tigana ve schopnosti tuniského křídelníka vkládal, šlo o značný problém, který se Bordeaux koneckonců nepodařilo vyřešit doteď.

Kořeny tohoto selhání bychom mohli hledat u faktu, že Ben Khalfallah v podstatě není bůhvíjak adaptovaný na nejvyšší úroveň, v L1 strávil koneckonců jen dva ročníky, napřed v Caen, které sestoupilo, a rok na to ve Valenciennes zapadl do výborně fungujícího týmu, kde byl obklopen hráči v perfektní formě (Sánchez, Biševać, Danic) a navíc si bezchybně vyhověl s Davidem Ducourtiouxem, extrémně ofenzivním pravým bekem Va’nnes - kdežto v Bordeaux má místo mrštného Audela vysokého a silného Modesteho, místo namotivovaného Danice otráveného Wendela bez formy a místo Ducourtiouxe Chalmého, který sice nehraje špatně, ale zkrátka si s Ben Khalfallahem nepadl do noty. Pro hráče, který strávil prakticky celou kariéru v L2, je zachraňování potápějícího se ex-mistra nadlidským úkolem. Chemie křídel, která z Bordeaux dříve dělala nebezpečný stroj na góly, je tatam.

4) Jean Tigana

Tigana zatím jako trenér v L1 selhává. Body, které Bordeaux uhrálo takříkajíc nad povinný plán (jako například výhra v Paříži), nebyly zásluhou brilantní taktické připravenosti, ale čistě individuálních kvalit hráčů, především podzimní čarování brankáře Carrassa bylo místy až neuvěřitelné. Abychom však nebyli příliš přísní, musíme uznat, že trenér Girondins to v žádném případě nemá lehké; v předchozích odstavcích jsme vysvělili, kde leží klíč k nefunkčnosti defenzivní i ofenzivní fáze mužstva. Mít zraněného šéfa obrany a motor útočné fáze prodat konkurenci, to je situace, se kterou by měli obrovské problémy i lepší trenéři: vzpomeňme například, jak bezradný byl loni Antonetti, když mu zničehonic vypadl z formy Jerome Leroy, a to nebyl Leroy pro Rennes rozhodně až tak důležitý jako Gourcuff pro Bordeaux. Jsou ale věci, které by Tigana ovlivnit bezesporu mohl.

Největší rozdíl mezi rodákem z Mali a Blancem je v charizmatu a herní vizi. Bývalý mistr světa je neobyčejně výřečný a vysoce inteligentní člověk, který je navíc nadán aurou silné, autoritativní osobnosti s obrovskou porcí charismatu, a to i bez psychologických hrátek či zastrašování soupeřů (koneckonců jde o hráčskou legendu, která svoji kariéru ukončila teprve nedávno). I v dobách nejhlubší bordeauxské krize v sezoně 2009/10 zůstával jako precizní analytik vždy dostatečně nad věcí na to, aby vyzkoušel všelijaké možné varianty, a dokud neměl v hlavě post reprezentačního trenéra (již dlouho před Mistrovstvím bylo jasné, že právě on nahradí Raymonda Domeneche u výběru Les Bleus), odváděl naprosté maximum. Tigana naproti tomu působí prakticky od samého začátku svého angažmá váhavě a bezradně. Zatím žádný krok, který načal, nedotáhl do konce: nadějného Saviće posadil po třech zápasech na lavičku, dlouho si nevěděl rady s Jussiem, dvakrát změnil systém. A tady přichází ta herní vize.

Blanc má o fotbale jasnou představu: moderní, dynamické 4-2-3-1, kde má každý hráč svoji jasnou úlohu a dohromady to funguje jako prakticky neporazitelný stroj. Podívejme se na Blancovu nejsilnější sestavu: Ramé - Chalmé, Ciani, Planus, Trémoulinas - Diarra, Fernando - Gouffran, Gourcuff, Wendel - Cavenaghi/Chamakh.
Perfektně pasující stoperská dvojice, ve středu zálohy kapitán a "čistič" Diarra a brilantní rozehrávač Fernando, na křídle "motorová myš" Gouffran a drzý a technicky výborný Wendel, mezi nimi Gourcuff jako tmel celé ofenzivní fáze, a na hrotu buď vysoký "sklepávač míčů" a hlavičkář, nebo elegantní střelec a vytříbený technik - podle formy a soupeře.

Tigana tento systém prakticky bez hráčských změn převzal, ale nezdá se, že by měl jeho teorii bezchybně zvládnutou; Bordeaux nevypadalo bůhvíjak elegantně ani s Gourcuffem a po jeho odchodu se hra rozsypala úplně. Tigana zareagoval přesunem ke 4-3-3 a následující sestavě: Carrasso - Chalmé, Sané, Ciani, Trémoulinas - Diarra, Fernando, Plašil - Ben Khalfallah, Modeste, Wendel, pochopitelně s různými obměnami. Tato skvadra sice vypadala na papíře silně, nicméně se ukázalo, že Tiganovi není vlastní ani teorie tohoto systému. Na hřišti to v praxi vypadalo tak, že se hráči, zvyklí na 4-2-3-1, automaticky formovali do tohoto rozestavení a na Gourcuffově pozici tak zůstával Plašil a později Jussie - o tomto problému jsme se zmiňovali už ve druhém odstavci.

Ve spojení s ne zrovna brilantní taktickou vyspělostí, zvláštně poskládanými (občas vzhledem k extrémně úzkému kádru opravdu není zbytí, ale místy jde skutečně o podivné čachry) sestavami a především kolísavými a nepřesvědčivými výsledky se tak Tigana zdá být nejjasnějším adeptem na dalšího odvolaného trenéra L1. Problémy, před kterými stál (a stále stojí), jsou zkrátka příliš velké, než aby se s nimi dokázal vyrovnat s grácií, nebo aby přesvědčil vedení, že má jasnou vizi, za kterou si stojí a která ponese ovoce i přes nějaké ty "porodní bolesti". To jsou totiž aspekty, jež Tiganovi chybí ze všeho nejvíce: a právě jistotu v těchto otázkách Bordeaux ze všeho nejvíc potřebuje.

5) Domácí výsledky

A na závěr jeden postřeh: Bordeaux hraje venku úplně stejně jako doma. Statistiky mluví takto, dvakrát po pěti remízách a třech prohrách; doma pak Girondins vyhráli čtyřikrát, venku třikrát. Je sice pravda, že vyrovnanost výkonů je tím, co do pohárového ataku chybí třeba doma fantastickému Lorientu nebo nevyzpytatelnému Sochaux, ale vyhrát na domácím stánku pouhou třetinu zápasů je pro Bordeaux potupa. Nicméně stále platí, že ani po ostudné prohře s nováčkem nemusí být Chaban-Delmas připraven o podzimní pohárové zápasy; na to je L1 příliš vyrovnaná a páté místo, které by postup do pohárové Evropy mělo zaručit, není bůhvíjak daleko. Něco se ale musí změnit; otázka je co, když jsou přestupy uzavřené, nálada v týmu stále na bodu mrazu a hořký konec sezony každým kolem blíž. Jaký názor máte vy?

Moment kola: Lyon si v ostře sledovaném Rhônském derby spravil chuť

Víkendové kolo nám nabídlo menší překvapení. Jeden ze zlatých hřebů celého ligového ročníku, Derby du Rhône, který se odehrál o víkendu, nakonec neskončil úplně dle předpokladů, místo očekávané vyrovnané partie totiž ASSE na svém hřišti museli přetrpět krutý debakl 1-4 ve prospěch nenáviděného rivala.

Před výkopem se přitom přece jen dávaly větší šance právě domácím - Les Verts byli v jarní části kromě úvodního výpadku s Lens prozatím stoprocentní, po hodnotné výhře nad Montpellierem opět dali vzpomenout na podzimní jízdu, kdy jeden čas dokonce okupovali první příčku. Naproti tomu Lyon pořád ne a ne nalézt ten správný vítězný recept, prozatimní jarní bilance 1-1-1 mluvila za vše.

Na předpoklady se nicméně dá sázet málokdy, to všichni víme, v nevyzpytatelném fotbale tím spíše. A přitom hráči vyznávající zelenou nezačali vůbec špatně. Precizně zahraná standartní situace z kopačky Payeta našla dobře postaveného Bocanegru, který si poradil jako zkušený mazák; brzký vstřelený gól dodal domácím potřebnou jistotu, Lyon naopak nadále působil hodně nejistým dojmem, nebýt s jistotou chytajícího Llorise, mohlo být po šanci Riviéra ještě veseleji.

Dominance Galtierových svěřenců byla nejpatrnější především ve středu hřiště - prakticky u každého balonu byli dříve než sok a vznikaly tak zajímavé protiútoky. V napadání lyonských a AS byl také patrný rozdíl, z táboru hostí byl často za půlkou jen marně se snažící Gomis, který sám těžko mohl obranu soupeře vyvést z míry. Na druhé straně bylo naopak rušno, neúnavný Riviére totiž neustále znepříjemňoval zadákům OL život a vydatně mu pomáhali kolegové Batlles, Sako a Payet. Přinejlepším vše většinou končilo nepovedeným odkopem v tísni hrajícího Llorise do autu.

Saint-Étienne prahlo po prolomení téměř třicet let staré série, naposledy v roce 1981 se jim podařilo ovládnout obě vypjatá derby; jak již však víme, nakonec jejich naděje vzaly za své. A nejhůře bude na odehranou bitvu vzpomínat určitě především senegalský obránce Mustapha Bayal Sall, obránce Les Verts odehrál jedno za svých nejslabších utkání ve Francii vůbec a už v prvním poločase nabídl nejprve vyrovnání bývalému spoluhráči Gomisovi, aby nakonec s blížícím se poločasem sám otočil misku vah ve prospěch OL vlastním gólem. Chvíli před brankou Salla se navíc domácím ještě zranil talent Loris Nery, nahradivší Ebondo tak musel na hřiště, i když se původně s jeho nasazením nepočítalo, byl po zranění.

ASSE nechtělo prohrát. To bylo znát z tváří na hranici možností hrajících hráčů, zasmušilého trenéra Galtiera i neustále povzbuzujících fandů. Zlomový okamžik přišel v 60. minutě, dobře hrající Bakary Sako byl vystřídán, místo něj přišel Sanogo, který ale rozhodně není křídlo - tam se musel přesunout výborně hrající Riviére, který ale na křídle přišel o většinu svého potenciálu, není se co divit, mluvíme totiž o ortodoxním útočníkovi, který se nejlépe cítí poblíž či přímo vevnitř vápna. Netřeba zmiňovat, že bývalý reprezentant Pobřeží Slonoviny dávno zapomněl na své gólové momenty z Werderu a ve dvou velice slibných šancích selhal. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby stál na jeho místě třeba mladíček Riviére...

Nikdy ale není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůře. To potvrdil smolař zápasu Bayal Sall, který v šedesáté deváté propadl v dalším osobním souboji, tentokrát s o hlavu menším Lisandrem, zakončující Bastos neměl problém s přehledem obstřelit vyběhnuvšího Janota, který musel zkousnout v pořadí třetí horkou pilulku za večer (výraz v jeho tváři mluvil koneckonců za vše). Poté již bylo jasné, že je zápas rozhodnutý, zklamaný tábor ASSE nenalezl potřebnou sílu na obrat a střídající Briand tak po pěti minutách na hřišti pečetil výsledek poslední, čtvrtou brankou gólové představení svého družstva, děkovat mohl především spoluhráčům Gourcuffovi a Delgadovi, kteří mu nabídli míč doslova na zlatém podnose.

94. ligové střetnutí mezi dvěma arcirivaly tak skončilo možná i krapet nezaslouženou výhrou l’OL, kteří tak razantně odpověděli na podzimní duel, kdy byl šťastným triumfujícím pro změnu soupeř. Lyon pořád zůstává v boji o titul, Saint-Étienne se už bude muset spokojit nejspíše pouze s bojem o Evropskou ligu.

Hvězdy kola:

1. André-Pierre Gignac (Olympique Marseille)

Konečně, oddechli si fanoušci Marseille poté, co jejich nejdražší letošní posila zřejmě definitivně prolomila svoji střeleckou smůlu. Gignac, hrdina předloňského Toulouse, se dlouho nemohl dostat do optimální střelecké formy, a přestože téměř okamžitě potvrdil svoji pověst jednoho z nejsilnějších a nejpracovitějších útočníků ligy, stále tomu chybělo to koření, které oceňovaného kanonýra vyneslo až do reprezentace - totiž schopnost skórovat téměř z každé pozice. V Sochaux, které se po 21. kole mohlo chlubit vůbec nejlepší domácí bilancí z celé ligy a které na svém stánku nedávno zesměšnilo pěti góly ambiciózní Rennes, však vsítila hvězda Olympique dva góly a zásadní měrou se podílela na obratu, který vyšvihl obhájce titulu zpět do nejužší ligové špičky.

2. Julien Féret (AS Nancy-Lorraine)

Letos matné Auxerre mělo situaci v Nancy značně ztíženou; burgundským totiž chyběli oba střední záložníci Delvin Ndinga a kapitán Benoït Pedretti. Domácí, kteří naopak ve středu zálohy mají svoje nejlepší a nejkreativnější hráče, toho využili beze zbytku - a jako téměř pokaždé, když se Nancy podaří urvat body, i tentokrát u toho byl Julien Féret. Středopolař, který se řadí mezi vůbec nejlepší hráče celé ligy, byl jednoznačným králem hřiště, soupeře v modrobílém takříkajíc "načal" prvním gólem a ve spolupráci s Alexandre Cuvillierem využil indispozice Auxerre v záloze na maximum a opět přiblížil svůj tým o další tři body blíž k záchraně.

3. Romain Hamouma (Stade Malherbe Caen)

Pravý křídelník Caen pomalu, ale jistě přebírá od Youssefa El-Arabiho štafetu nejlepšího hráče týmu v probíhající sezoně (společně se skvělým gólmanem Thébauxem). Zápas v Bordeaux měl před výkopem jasného favorita, ale nováček v čele s agilním Hamoumou ukázal, že když má formu, dokáže vyhrát prakticky kdekoliv, a přidal si do své sbírky další "skalp" na hřišti adepta na poháry (Stade Vélodrome by mohlo vyprávět). Hamouma svými průniky do rozhozené obrany Girondins ukázal svoji rychlost a technickou vyspělost; Ludovic Sané, kterému oba tyto atributy zatím povážlivě schází, z něj asi nebude mít lehké spaní. Nehledě na to, že to byl právě Hamouma, kdo vsítil v samém závěru utkání rozhodující, vítězný gól, kdy přehlavičkoval nedůrazného Saného.

Ideální sestava: Mathieu Valverde (Toulouse) - David Ducourtioux (Valenciennes), Mamadou Sakho (PSG), Milan Biševac (Valenciennes), Serge Aurier (Lens) - Julien Féret (Nancy), Lucho Gonzáles (Marseille) - Romain Hamouma (Caen), Gervinho (Lille), Gaël Danic (Valenciennes) - André-Pierre Gignac (Marseille)
Náhradníci: Hugo Lloris (Lyon) - Franck Béria (Lille) - Michel Bastos (Lyon) - Kévin Gameiro (Lorient)

Gól kola: Kévin Gameiro (Lorient FC)

Pokud je řeč o nejlepším hráči, který momentálně působí v Bretani, nabízí se nejvíce rozhodně štírek Gameiro, góly střílí pravidelně již třetí sezonu za sebou. O víkendu se prosadil znovu a stálo to za to! Nejprve si chytře naběhl na dlouhý balon Amalfitana, který poté na hranici vápna nádherně přímo z první poslal do levé šibenice brankáře Ruffiera.

Pro pobavení se podívejte i na první gól Monaca z kopačky Lola, gólman Audard si neodpustil školáckou chybu, která vykouzlila úsměv na tváři všem kromě fandů Lorientu.