Týden v Ligue 1 (19)

Poslední podzimní kolo je definitivně za námi, tudíž vychází i poslední souhrn francouzských ligových bojů za rok 2010. Tentokrát se blíže podíváme na porovnání francouzské ligy s ostatními elitními evropskými soutěžemi; mezníkem kola pak byly ztráty favoritů. Nechybí ani druhý díl o neslavnějších ligových stadionech.






Událost kola: L1 je nejvyrovnanější soutěží v Evropě

Atraktivita francouzské ligy je obecně zpochybňovaná věc, zejména kvůli velkému počtu bezbrankových či jednobrankových zápasů, ale existuje faktor, který ji víceméně nezpochybnitelně zvětšuje, a to je extrémní vyrovnanost soutěže. Hned v příštím kole se může bodově na první Lille dotáhnout pět mužstev, celá desítka týmů je pak vyloženě na dostřel pohárovým příčkám - a pokud, stejně jako loni, postoupí do pohárů první ligová pětice, pak se po 20. kole může k této metě na pouhý bod přiblížit i třinácté Nancy. V sestupových vodách je situace relativně klidnější - poslední Arles s jedenáctibodovou ztrátou na sedmnácté místo už za jistého sestupujícího nepovažují pouze ti největší snílci, a šestnácté Valenciennes dělí od "namočené" trojice Monaco, Caen, Lens, která si mezi sebou přehazuje dva Černé petry (přičemž Caen a Lens mají ještě utkání k dobru), solidní tři body; na prvního sestupujícího Caen má Montanierův tým čtyřbodový náskok. To však nic nemění na tom, že v L1 zkrátka neexistuje žádná "šedá zóna"; pokud bychom měli vymezit nějaký aktuálně klidný střed tabulky, budou to nejspíše mužstva na 14. - 16. místě, tedy Auxerre, Nice a právě Valenciennes; to však v polovině soutěže vůbec nic neznamená, protože třeba Auxerre má tradičně mnohem silnější jaro a na pohárové příčky momentálně ztrácí pouhých šest bodů, což rozhodně není žádná nedostižná meta. S trochou fantazie a razantním vzestupem formy se do boje o Evropu může klidně namočit i sedmnácté Monaco, které má kádr na úrovni první poloviny tabulky, a naopak sedmý Brest, který na vedoucí Lille ztrácí pouhé čtyři body, může po pár kolech nervózně sledovat "červenou linii"...

Dalším měřitelným faktorem vyrovnanosti soutěže je určitě obrovský počet remíz. Pokud spočítáme průměr remíz na kolo, dojdeme ve srovnání nejlepších pěti evropských lig k zajímavým číslům: v L1 se za průměrné kolo urodí 3,617 remíz, tedy 3-4 zápasy z desíti dojdou k nerozhodnému výsledku. Takové statistice může konkurovat pouze anglická Premier League, kde je poměr zápasů, které nepoznají vítěze, 3,314 na kolo. Třetí místo pro sebe uzmula Itálie s číslem 2,695; Serie A tak tvoří jakýsi most, protože závěrečné porovnávané duo - německá Bundesliga a španělská Primera División - rozhodně nejsou sázkařským remízovým rájem. Ve Španělsku totiž nerozhodným výsledkem skončí průměrně přesně 2 zápasy za kolo, v Německu dokonce jen 1,765.

Málo vídaným úkazem je pak Auxerre, které právě neúměrně vysokému počtu remíz vděčí za ne příliš lichotivé postavení v tabulce; a není se čemu divit, 11 nerozhodných výsledků v 19 zápasech, to je skutečně umění. Tato statistika se dá brát pozitivně, podíváme-li se na poslední tři zápasy modrobílých - remízy doma s Marseille a na horkých půdách Montpellieru a Lyonu (všechny 1:1) jsou určitě solidními výsledky (i přes podporu sudího), naopak neschopnost porazit Brest nebo Nice už tak pozitivní není.

Z čeho pramení tak vysoký počet zápasů, které končí většinou 0:0 nebo 1:1? Jak je možné, že Marseille je schopné v ruské zimě vyprášit slavný Spartak na jeho půdě hrozivým skóre 3:0 a potom prohrát v podprůměrném Nice? Že PSG vyhraje těžkou skupinu se Sevillou a letos vynikající Borussií Dortmund a krátce nato nechá všechny body v Nancy, které je doma jedním z vůbec nejhorších týmů Evropy? Důvodem může být problém špičkových mužstev najít motivaci proti slabším soupeřům; Francouzi jsou ve svém přístupu obecně o dost laxnější než zarputilí Němci nebo bojovní Angličané. Dalším faktorem by mohla být nízká prestiž L1, alespoň v porovnání s třemi nejvěhlasnějšími ligami na světě - koneckonců počet hráčů ve francouzské nejvyšší soutěži, kteří v duchu myslí na angažmá v Anglii, Španělsku nebo Itálii, je nepoměrně větší než obráceně. Z toho by se dalo odvozovat, že tito hráči mají větší motivaci předvést se na poli celoevropského měření sil než v utkáních, jako jsou ty v Nice nebo Nancy, které nadto navíc neoplývají zrovna záviděníhodnou fanouškovskou kulisou. Třetím důvodem je fakt, který spojuje L1 s Premier League - slabší týmy se snaží těm nejsilnějším zhusta otrávit život, nepustit je ke skórování a urvat body enormní bojovností. Výjimky sice existují, ale jsou poměrně sporadické - v PL je to třeba Newcastle nebo Wigan, ve Francii Lorient. Naproti tomu ve Španělsku a Německu vládne diktát ofenzivního fotbalu, pod Pyrenejemi navíc podpořený tím, že Barcelona a Real Madrid zkrátka hrají úplně jinou ligu... Serie A je pak, jak statistika koneckonců dokládá, někde mezi. A v neposlední řadě je třeba vzít v úvahu i skutečnou faktickou vyrovnanost soutěže - pokud vyloučíme Marseille, Lyon a přimhouříme oči nad PSG a Lille, což jsou týmy, na něž lze vztáhnout onen výše zmiňovaný "evropský faktor", zjistíme, že zbytek ligy je, až na Arles a možná Lens, neskutečně vyrovnaný, a že prakticky neexistují kvalitativní rozdíly mezi kádrem šestého Saint-Étienne a sedmnáctého Monaka. Pro nezaujatého fanouška musí být takové "přelévání sil" nesmírně zajímavé.


Moment kola: Favorité ztráceli; Monaco a Caen konečně vyhrály

Poslední podzimní kolo by se veskrze dalo charakterizovat jako velmi nudné kolo, příliš mnoho brankových hodů se nekonalo a neproběhla ani nějaká zajímavější "škatulata" v rámci tabulky, může za to výpadek týmů z vrchu tabulky, z první dvanáctky nedokázal zvítězit ani jeden tým! Výher všehovšudy bylo málo, pouze čtyřikrát se radoval určitý celek ze zisku tří bodů.

Nejhůře bude na své poslední utkání vzpomínat bezesporu Lille, které doma přivítalo Saint-Étienne. Již po prvních minutách bylo jasné, že Les Verts přijeli s jediným úmyslem - bránit, co to jde, podobnou rezignaci na útočení určitě čekal málokdo. Domácí Dogy tak musely útočit do plných a soupeřem jim byl i sudí; odepřel jim totiž 2 penalty, které se rozhodně daly pískat. A když se Lille konečně prosadilo zásluhou spolehlivého kanonýra Sowa, arbitr Ennjimi označil zákrok na Matuidiho ve vápně jako nedovolený. Jelikož exekutor Sako nezaváhal, začínalo se odznova, další branku už ale Olympique dát nedokázal, možnost odskočit nejbližším konkurentům na čtyři body byla i s přispěním rozhodčího nevyužita.

Jednogólovou remízou skončilo i měření sil mezi Lyonem a Auxerre a do utkání opět promluvil i sudí, tentokrát jeho asistent. Po nebezpečném zákroku Grichtinga na Pjaniće, který viděl z bezprostřední blízkosti, nikterak neupozornil hlavního arbitra, který stál v povzdálí, na vážnost prohřešku (Švýcar měl být jednoznačně vyloučen, vůbec nejevil zájem hrát balón) a slabší chvilku si vybral i ve druhé půli, nevšiml si totiž jasného ofsajdu, v němž stál Quercia, kterému tak nic nebránilo překonat Llorise. Výsledkem tak byla nic neřešící plichta, kvůli které Lyon opět nedokázal vystoupat na první příčku.

Překvapivě si se soupeři dělily body i celky Bordeaux a Marseille, především ztráta les Girondins byla velmi nečekaná, proti slabému Lens se počítalo jen se třemi body. Nakonec však domácí mohli být rádi alespoň za bod, hostující Racing totiž v prvním poločase šel do dvougólového trháku a vyrovnání přišlo až v nastavení z kopačky Gouffrana. Opět na sebe negativně upozornil Diarra, který si nechal podruhé v sezóně úplně zbytečně dát červenou kartu. Jako kapitán týmu by si měl určitě uvědomit, že podobné chování není z jeho pozice přípustné, správný lídr mužstva by měl jít příkladem...

Naopak slaví trápící se kluby z oblasti sestupových vod, Monaco a Caen, které po delším útlumu konečně vyhrály. Knížecí klub porazil s obrovským štěstím nevyzpytatelné Sochaux, Korejec Park rozhodl až v nastavení. Caen naplno využilo výhodu domácího prostředí a příliš si nedělalo hlavu, že přijelo zrovna silné Rennes, po celý zápas bylo jasně lepší a jen kvůli debutantovi Carrassovi v brance dalo pouze jednu branku.


Hvězdy kola:

1. Youssouf Hadji (AS Nancy)
Ne, tentokrát jsme opravdu neměli žádnou možnost, jak do našeho výběru propašovat stálici Neného. V Nancy gól nedal, žádný zázračný výkon nepředvedl a jeho tým ostudně přenechal outsiderovi všechny body. A kdo že onoho outsidera na hřišti vedl? Youssouf Hadji, elitní útočník červenobílých, se teprve nedávno vrátil do ligy po půlročním distancu a po trochu pomalejším rozjezdu začíná řádit jako černá ruka; důkazem budiž dva góly v síti Edela Apouly, které vystřelily Nancy daleko od sestupových vod.

2. Geoffrey Jourdren (Montpellier Hérault SC)
Postavit se Lorientu na jeho hřišti, to není žádný med ani pro ta nejsilnější mužstva, natož pro sice nesmírně kvalitní, ale vnitřně rozháraný Montpellier. Výkon Girardových svěřenců na bretaňském stadionku příliš nevybočoval z šedi posledních dní, svižný a rychlý fotbal Les Merlus dělal obraně řízené nezvykle nervózním Spahićem velké problémy a Christian Gourcuff si může jen vyčítat, že jeho tým nepřetavil převahu ve vítězství. V cestě totiž stál Geoffrey Jourdren, ledově klidný strážce montpellierské branky, který ustrážil bezbrankovou remízu.

3. Romain Hamouma (Stade Caen)
Krize Caen začínala koncem podzimu nabývat vpravdě obludných rozměrů. Tým, který odstartoval ročník senzační výhrou na Vélodrome, upadl krátce po začátku sezony do obrovské krize a získávání bodů se pro něj stalo nadlidským úkolem; totálně vyhořelé mužstvo dovršilo svoji mizérii domácí prohrou 0:3 s venku slabým Sochaux. Minulý týden se však zápas Caen odložil, a jako by to pomohlo modročerveným k nabytí nových sil, vlétli na Rennes jako vyměnění a zásluhou pravého křídla Romaina Hamoumy se dostali do rychlého vedení, které pak za pomoci výborného brankáře Thébauxe a po dlouhé době bezchybně fungující obrany udrželi až do závěrečného hvizdu.

Ideální sestava:
Geoffrey Jourdren (Montpellier) - Rudy Mater (Valenciennes), Adama Coulibaly (Auxerre), Jordan Lotiés (Nancy), Grégory Leca (Caen) -Alaixys Romao (Lorient) - Romain Hamouma (Caen), Sébestien Roudet (Lens), Gaël Danic (Valenciennes) - Youssouf Hadji (Nancy)
Náhradníci: Aléxis Thébaux (Caen) - Thomas Heurtaux (Caen) - Kim Källström (Lyon) - Moussa Sow (Lille)


Gól kola: Romain Hamouma (Stade Caen)

Hamouma letos patří mezi nejsvětlejší články trápícího se Caen a potvrdilo se to i proti Rennes. Poté, co si obránce Kana Biyik vybral slabší chvilku v rozehrávce a nahrál naslepo přímo na kopačku domácího záložníka, mladý Francouz se příliš nerozpakoval, potáhl si balón a zpoza vápna neomylně zakončil k tyči, Johann Carrasso si ligový debut mezi třemi tyčemi Rennes určitě představoval úplně jinak...




Téma: Nejslavnější stadiony Ligue 1 (2/3)

Druhý díl o pamětihodných stáncích pokračuje přesně tam, kde minule skončil. Tentokrát přišly na řadu pýchy Paříže, Lens a Monaca.


Park des Princes

Není asi žádným velikým překvapením, že i hlavní město Francie, Paříž, se může pochlubit opravdovým skvostem mezi stadiony, a o kterém jiném by mohla být řeč než o slavném Parku princů, současné domovině PSG. O výjimečnosti svědčí už to, že se jedná o nejstarší ligový stánek Ligue 1, vybudován byl už v devatenáctém století, roku 1897. Tak jako dnes trenér Kombouaré provádí všelijaké pokusy se sestavou své jedenáctky, během počátku devatenáctého století ale Park princů patřil opravdovým chemiků, chlouba Pařížanů byla, věřte, nebo ne, laboratoří. Ta byla právě ve zmíněném roce 1897 zbourána po rozhodnutí, že zde bude vybudován komplex pro sportovní využití.

Původně však budova nesloužila fotbalovým zájmům, jako je tomu nyní, byla totiž využívána jako velodrom, kupříkladu v roce 1903 byla cílovou instancí slavné Tour de France při tehdy konaném prvním ročníku. Historie samotného názvu je také zajímavá, pojmenování "Park princů" byla přijato díky přilehlé oblasti, kde v 18. století královská rodina v tamních lesích pořádala hony. Cyklistická dráha ale nebyla jedinou atrakcí, roku 1924 zde měli pamětníci možnost vidět Olympijské hry. Mezitím postupně narůstala i kapacita stánku, architekti Deschange a jeho pokračovatel, Goddet, se zasloužili o vybudování až 40 000 míst. Tak jako je u francouzských stadionů tradicí, proběhlo zde i několik zápasů rugby při mistrovství světa v roce 1954. Konec velodromu se ale neochvějně blížil, v průběhu 60. let se totiž v okolí Paříže budovala rozsáhlá silniční síť Boulevard Périphérique, kvůli které byla tato cyklistická atrakce zbourána.

Milovníci fotbalu ale tehdy jistě zajásali, na pozůstatcích velodromu totiž začal být budován stadion a výsledek existuje dodnes, roku 1972 byl otevřen nám známý Park princů, který okamžitě začal sloužit jakožto domácí prostředí pro nově vzniklý klub Paris Saint-Germain. Během osmdesátých let zde hrál i celek Racing Club de Paris, dnes hrající v amatérské lize. Nejznámější částí tribuny stánku je bezesporu "Kop of Boulogne", místo, kde se shromažďovali nejradikálnější fandové les Parisiens, místo, kde nebyly žádnou výjimkou ani potyčky s policií, o pařížských chuligánech je koneckonců moc dobře známo, čeho jsou schopní. V současnosti je ale "Stand of Boulogne" zavřeno, příčinou bylo rozpuštění pěti skupin ultras PSG kvůli vysoké míře násilí, ustanovení bylo podepsáno i francouzským premiérem Fillonem.

Historicky nejvyšší návštěvnost stadionu pamatují už pouze opravdoví pamětníci, roku 1983 do Paříže v rámci čtvrtfinále poháru UEFA zavítal belgický Thor, zápas vidělo 49 575 diváků. Podobného úkazu se v blízké době těžko dočkáme, aktuální maximální kapacita je totiž stanovena na 48 713 míst. Pokud hovoříme o dalších významných kláních, která se zde odehrála, sympatizanti PSG jistě rádi vzpomínají i na čtvrtfinálový zápas v Poháru UEFA z roku 1993, kdy domácí smetli slavný Real Madrid v poměru 4-1. Letos na slavném pažitu Pařížané po rocích útlumu opět předvádí takový fotbal, jaký by si jejich nároční příznivci představovali, bude se příští sezónu po delší pauze opět hrát Liga mistrů?


Stade Félix-Bollaert

Už 73 let slouží fotbalistům vyznávajícím červenožluté barvy jejich svatostánek, Stade Félix-Bollaert, který je zároveň jediným stadionem ve Francii, jež pojme víc lidí, než kolik bydlí ve městě, ve kterém stojí - konkrétně převyšuje kapacita tribun (po rekonstrukci v roce 2008) počet obyvatel města zhruba o 4 000. Na tribuny postavené v anglickém stylu se tak vejde až 41 229 fanoušků - a vzhledem k tomu, že Lens je sice malé hornické městečko, ale leží v úrodné oblasti Pas-de-Calais na severu Francie a je přímo obklopeno sídly o celkovém počtu 550 000 obyvatel, nebyla rozhodně renovace a zvětšení tribun zbytečným tahem, a to i přesto, že stála přes 111 milionů eur.

Fanoušci dělnického týmu totiž svoje mužstvo milují nade vše a jsou zvyklí jej podporovat mohutnými návštěvami - v devadesátých letech, když hrál Racing na špici tabulky, nebyly čtyřicetitisícové návštěvy ničím neobvyklým. V současnosti sice průměr návštěvnosti klesl na čísla okolo 30 000, ale kulisa na Félix-Bollaert je ve Francii, kde divoké a bouřlivé povzbuzování není žádnou samozřejmostí, stále zárukou vysoké kvality. Fanoušci Lens jsou hrdí na svoje dělnické kořeny a identitu, a jelikož jsou součástí téhož regionu jako další prvoligová mužstva Lille a Valenciennes, je celý severozápad Francie poměrně jasně "barevně" rozdělen. Félix-Bollaert se pak může pyšnit mezi těmito týmy nejlepší a nejuznávanější kulisou. Koneckonců, jsou to právě příznivci tohoto klubu, kteří jsou celkem pravidelně považováni za vůbec nejbouřlivější, nejhlasitější a nejlépe fandící v celé Francii...

Samotné Félix-Bollaert je po celé Francii známý stadion, který hostil i řadu sportovních akcí, jako mistrovství světa ve fotbale v roce 1998 nebo v ragby o devět let později; coby jeden ze stadionů je plánován i pro EURO v roce 2016. Zajímavostí je, že Les Bleus odehráli na severu Francie prozatím osm zápasů, přičemž ještě nikdy neodešli z trávníku poraženi a mívají pravidelně lepší kulisu než na Stade de France, což potvrdil i bývalý kapitán týmy Thierry Henry. Náruživým příznivcům, chodícím zápas co zápas na pátý největší stadion v zemi v červenožlutých barvách, by jistě nebylo proti srsti opět okusit slavné časy...


Stade Louis II

Stadion Ludvíka II. je jediným svatostánkem, který se nenachází na francouzském území, a přesto se na něm hraje Ligue 1. Domovský areál ambiciózního Monaka, které už šest let trpí stigmatem "toho klubu, který málem vyhrál LM" a nedokáže se pravidelně vypořádávat s nálepkou aspiranta na poháry, přitom není nikterak důležitým místem. Byl postaven v roce 1985, francouzská reprezentace na něm nikdy nehrála (což je pochopitelné, když leží v Monaku), neváže se k němu žádná zajímavá příhoda a nejvýznamněji se do dějin fotbalu zapisuje coby dějiště evropského Superpoháru, tedy souboje mezi vítězem Ligy mistrů a Evropské ligy, dříve Poháru UEFA. Tuto událost hostí Louis II pravidelně od roku 1998, tedy už 13 ročníků; co se kapacity týče, musela to být po Nou Campu (1996) a Westfalenstadionu (1997) skutečně razantní změna.

Proč se tedy vůbec o Stade Louis II zmiňujeme? Důvody jsou dva. Zaprvé jde o jediný stadion L1, který je plně multifunkčním sportovním, ale i vzdělávacím, nákupním a zábavním zařízením. Vzhledem k rozloze Monaka, kvůli níž není možné - a bezesporu by to nebylo ani praktické - stavět jednotlivá sportoviště odděleně od sebe, tak v nádherných kulisách univerzálního stadiu stěsnalo dohromady fotbalové hřiště, palubovky na basketbal a házenou, plavecký bazén, potápěčské centrum nebo tenisové a squashové kurty. A pokud studujete na soukromé International University of Monaco a nevadí vám, že učebním jazykem je angličtina, můžete si do útrob stadionu chodit třeba na přednášky. Je v monackých ulicích nedostatek parkovacích míst? Nevadí, zaparkujte přímo pod trávníkem!

Druhým bodem je skutečně tristní kulisa, která se v domácích zápasech Monaka stadionem rozléhá. I přes nízkou kapacitu - 18 523 míst rozhodně není žádné závratné číslo - bývá stadion pravidelně zaplněn sotva z třetiny, což navíc umocňuje i fakt, že Monaku se na trávníku rozhodně nedaří tak, jak by fanoušci předpokládali. Přímo v Monaku je prakticky nemožné angažovat se v klasických fanouškovských aktivitách, protože tradiční základny příznivců jsou úplně jinde než v bohatém resortu, jehož synonymy se staly casino v Monte Carlu, závody Formule 1 a kotvící jachty; ASM příliš nepomáhá ani relativně těsná blízkost tradičního Marseille, které naopak fotbalem žije. Stadion je to nicméně krásný. Jeho umístění v nádherném, luxusním prostředí, uprostřed vzrostlých palem, nebo jeho oblouková, vysoko do nebe se tyčící klenba vytváří architektonický skvost, který se právem může nazývat reprezentativním a výrazným prvkem okázalé monacké zástavby.