Tuhý Lucescuův kořínek: Bolí ho záda, žije v autobusech. Nemůžu kluky zradit, vzkázal

Když se poprvé Mircea Lucescu objevil na trenérské lavici, psal se rok 1979. A tehdy se ještě jako aktivní hráč při působení v Corvinulu poprvé zamiloval do koučování. Od té doby se již tohoto řemesla nevzdal, po více jak 40 letech od své premiéry ho přitom chuť do něj nepřešla. Přestože v 77 letech aktuálně čelí v ukrajinském Dynamu dlouhé řadě nepříjemných lapálií.

Je jedním z nejdéle sloužících lodivodů na poli nejpopulárnějšího sportu na světě. V rodném Rumunsku ho znají po generace, byť se už přes dvě dekády žádné domácí práce nechopil. Asi nejvíce je pak známý pro fanoušky ze zbytku Evropy ze svého působení v Šachtaru. Ten vedl nepřetržitě od roku 2004 do roku 2016. Ukrajině zůstal věrný i nadále, ačkoli si ještě stihnul střihnout angažmá v ruském Zenitu a turecké reprezentací. Akorát teď působí u konkurence.

V zemi, kde v současné době neutuchá válečný konflikt, není úspěšnějších klubů. Dynamo a Šachtar jsou odvěkými rivaly, pouze Tavrija Simferopol v roce 1992 dokázala uzmout ligový titul. Od té doby se šestnáctkrát radoval kyjevský celek, třináctkrát doněcký. A mimochodem pod triumfy obou družin se podepsal rovněž rodák z Bukureště. Se Šachterm oslavil celkem osmkrát ukrajinské prvenství, s Dynamem zatím pouze jednou, a to v předminulém ročníku.

Lépe řečeno v tom předešlém, poněvadž v roce 2022 se soutěž zrušila kvůli vtrhnutí ruských vojsk na ukrajinské území. "Na Ukrajině teď žijeme ve strachu,” popisoval Lucescu. "Díváte se na oblohu a nevíte, co se může za chvíli stát. Slyšíme burácení letadel, když jsme na hřišti. Hrajeme navíc bez diváků. Ale dokud nám nezazní siréna, snažíme se soustředit na fotbal.”

Je až s podivem, že se ukrajinská nejvyšší soutěž za nynějších podmínek vůbec rozběhla. Je nastavený striktní protokol, kdy se duel rezolutně přerušuje, kdy se může hrát, tedy v drtivé většině případů za světla, a konkrétně na jakých místech. "Museli jsme jednou počkat hodinu v šatně, než jsme mohli v tom utkání pokračovat. Nevím, jestli by někdo na mém místě něco takového zvládnul. Já však rád dělám práci, kterou dělám,” pokračoval ve svých historkách.

V Kataru v prosinci probíhal světový šampionát. V bezpečí, v klidu, v míru. Na Ukrajině se nicméně pokoušeli dohnat resty. Ligové dění totiž započalo s takovým zpožděním, že prostě nezbývalo nic jiného, než hrát i během mistrovství. Nedávno třeba padly úlomky sestřelených íránských dronů na tréninkové centrum Dynama. Naštěstí se nikomu nic nestalo a majetková újma na řadu také nepřišla. Mrazivou je každopádně skutečnost, že zrovna na tomto místě se konal turnaj dětí o třiceti týmech. Bohudíky ne v době, kdy se fragmenty snesly dolů z nebe.

Kvůli bezpečnosti Dynamo pobývá a trénuje v Polsku. V Lodži, v Krakově, prostě kde se dá. Nikde není doma. A náročné cestování si jednoduše vybírá daně. "Mám silné bolesti v zádech a kyčlích, musím totiž trávit mnoho hodin v autobuse,” říkal Lucescu. "Musíme se přesouvat do Lvova, Kyjeva, Užhorodu, Mynaje, Kovalivky, Kryvého Rihu, kde můžeme zápasy aspoň sehrát. Nikdo mě ovšem nenutí. Já jen nemůžu kluky zradit. Měl jsem nabídku z Fenerbahce, odmítl jsem. Moje místo je zde. I když situace, v jaké jsme, je hodně přitažená za vlasy,” řekl.

Lucescu jasně vzkazuje, že z Dynama v žádném případě odcházet nemíní. Už v listopadu se na svět dostaly spekulace, že v klubu není zdravá atmosféra mezi hráči, zaměstnanci a též jím samotným. Jeho případný konec přiživily také fámy rumunského novináře Horiy Ivanoviciho, jenž v minulých dnech svým rozhovorem s Danem Sucuem, vlastníkem Rapidu 1923, vzbudil solidní humbuk. Sucuovi totiž měl poradit angažování Lucescua, protože ten dle jeho mínění brzy Ukrajinu opustí. Sám Ihor Surkis, prezident Dynama, přitom dal jasně najevo na začátku prosince, že žádné změny na postu hlavního kouče v blízké budoucnosti rozhodně neplánuje.

Dynamo docela solidně bojovalo o vstup do Ligy mistrů, nakonec skončilo v Evropské lize. V ní ovšem pořádně zklamalo, bylo v tabulce až poslední. Na domácí scéně každopádně není daleko od vedoucího místa. "Po téměř roce válčení si vlastně všichni zvykli. Všechno bizarní už připadá všem normální. O životě na stadionech se ani zásadněji nemluví,” mínil Lucescu.

Jenže nemusí platit vždy, že aktuální události někdo vstřebá tak pohotově. Například Roberto De Zerbi v červenci opustil kormidlo Šachtaru právě kvůli neutišitelnému střetu. "Je mladý, zkrátka se takto rozhodl,” nevyčítal mu vůbec nic Lucescu. "V minulých dvou letech opustili ukrajinské týmy i jiní zahraniční trenéři,” neshledával De Zerbiho odchod jako něco nového.

Sám čelil takové volbě v roce 2014. "Tehdy jsem byl v Šachtaru, kvůli válce v Donbasu jsme byli nuceni opustit Doněck a usadit se v Kyjevě, kde jsme trénovali. Modernizovali jsme tam základnu, přeměnili ji na sportovní komplex. Pak jsme hráli ve Lvově,” vzpomínal. "Žil jsem v letadlech roky, teď žiji v autobusech. Je úplně normální, že už mám plno nemocí. Ani tehdy jsem ovšem neuvažoval, že opustím tuto zemi, tuto soutěž. Když jsem pak s Dynamem získal titul, všechny ty oběti, které jsem musel přinést, se mi najednou vrátily zpátky,” rozplýval se.