TROJICE, O KTERÉ SE MLUVÍ

Vítor Baía, Jon Dahl Tomasson, Fernando Morientes. V posledních týdnech se svět, alespoň ten fotbalový, točí okolo slunce jménem EURO 2004. Pojďme se podívat blíže na trojici hráčů, kteří mnohé dokázali, ale chtějí ještě něco přidat. Byť ne všem se to podaří právě na nadcházející vrcholné fotbalové události.

Hvězdou, nebo lépe řečeno legendou, mohl být po finále Ligy mistrů někdo úplně jiný. V případě vítězství Monaca by do historie vstoupil Didier Deschamps, jako nejmladší trenér, který dokázal vyhrát tuto trofej. V den, kdy se hrál finálový zápas, uplynulo od jeho narození 35 roků a 224 dnů. Ale nebyl to nakonec on, kdo vstoupil do síně slávy.

Byl to Vítor Baía (34), stal se jedním z deseti hráčů, kteří se pyšní ziskem trofeje ze 3 hlavních evropských klubových soutěží. Liga mistrů, Pohár UEFA a Pohár vítězů. A vzhledem k tomu, že poslední z jmenovaných soutěží se již nehraje, bude jeho jméno v této desítce asi posledním. V sezóně 1996/97 získal první z trofejí. V dresu Barcelony vyhrál Pohár vítězů. Krátce nato utrpěl vážné zranění kolene. Celkem 4 operace, dlouhá období mimo hrací plochu, návrat do Portugalska...

U mnohých by to znamenalo konec kariéry. Vítor Baía je ale jiný. Naučil se brát životní události s klidem. Vnitřně cítil, že se do branky vrátí, a to mu pomáhalo překonat chvíle, kdy začínal pochybovat. Mnoho tzv. kamarádíčků zmizelo z jeho blízkosti a on měl možnost poznat pravé kamarády, kteří věřili, že jednou se vrátí na výsluní brankářské slávy. Ale kamarád #1 měl jméno fanoušci FC Porto. Svým výkonem v tomto roce, finále LM nevyjímaje, se jim za důvěru odvděčil. Zároveň potvrdil vyrovnanost své formy, kterou si udržel od finále loňského, v Poháru UEFA (Celtik 3:2), až do toho letošního (Monaco 3:0).



"Každá chvíle v dresu Porta je pro mne svátkem. Tady jsem se narodil, tady jsem začal hrát fotbal. Můj vztah k tomuto klubu a lidem kolem něj je perfektní. Bojuji a bráním dobré jméno Porta, jakoby to bylo mé osobní vlastnictví!" Hráč kvalit, jaké má Vítor Baía, měl patřit v reprezentaci Portugalska ke stálicím.

Ale Luiz Felipe Scolari ho od svého nástupu k národnímu týmu ignoroval. A proto nikoho nepřekvapila nominace brankářů na EURO 2004. Jeden z nejlepších brankářů fotbalové současnosti v ní chybí... "Je mi líto, že nebudu moci hájit barvy mé vlasti na domácím Mistovství Evropy. Udělal jsem vše, abych si nominaci zasloužil. Jinde by brankář, který v posledních dvou sezónách dokázal to samé jako já, byl jedničkou v reprezentaci. Na celém světě existuje jen jedna osoba, která ví, proč tomu tak není..." říká Baía se smutkem v hlase na adresu Scolariho...

Jon Dahl Tomasson mohl začít dovolenou. Kdyby EURO nebylo. Ve 27 letech dokončil jednu z nejlepších sezón své fotbalové dráhy. V dresu AC Milán vyhrál první scudetto, dal 12 branek. Ale tím pro něj fotbalový rok nekončí. V dresu reprezentace Dánska bude chtít na EURO 2004 dokázat, že na předcházející úspěchy se dá navázat. Semifinále na ME v roce 1984 a hlavně zisk titulu na EURO 1992 jsou pro dnešní generaci jasnou výzvou.

"Myslím si, že hrajeme pro diváky atraktivní útočný fotbal. A to je musí bavit. Máme těžkou skupinu, ale věřím, že zápasy s Itálii, Bulharskem a Švédskem odehrajeme jako rovný s rovným. A hlavně se těším na Italy. Nenechám si ujít příležitost nastoupit proti mým kolegům z AC Milán (Alessandro Nesta, Andrea Pirlo a Gennaro Gattuso)!"

Tomasson má za sebou opravdu mnoho dobrých sezón. Ale ne vše mu vyšlo na 100%. V dresu Newcastlu zklamal, vše si vynahradil ve Feyenoordu, kde vyhrál Pohár UEFA, za Dánsko dal 4 branky na MS 2002 a rok na to se podílel na zisku poháru pro vítěze LM, to již s AC Milán. Mnozí ho přirovnávají k legendě dánského fotbalu Michaelu Laudrupovi, bývalému hráči Realu Madrid a Barcelony.



Ale Tomasson je skromný a tvrdí, že Laudrup byl jediný a mnohem lepší než on. Dodává, že jednou možná dosáhne Laudrupovy slávy a popularity, ale v tomto okamžiku má jiné starosti. A tou hlavní je EURO 2004, kde má možnost Michaela Laudrupa překonat v prvním aspektu. Laudrup nehrál za Dánsko v roce 1992 a tím pádem nemá ve své sbírce titul mistra Evropy. Tomasson věří v možný úspěch a myslí si, že současná reprezentace Dánska hraje lepší fotbal než ta z roku 1992. Nechme se tedy překvapit.....

Odchod z Realu do Monaca byl pro mnohé nepochopitelný. Bylo to opravdu jedno z mnoha rozhodnutí, které vedení madridského velkoklubu nedokáže dnes vysvětlit ani samo sobě. Ale Fernando Morientes to tak nebere. On si hráčsky pomohl. Vyrostl. A to, že los svedl Monaco a Real ve čtvrtfinále LM k "bratrovražednému" boji, dokonce přivítal. Ne, nebyla v tom chuť pomstít se, jen dokázat, že se v jeho případě firma Valdano & Perez pěkně sekla.

Morientes říká: "Vyhrát nad Realem znamená pro každého něco jako slavit svátek, narozeniny a Vánoce v jeden den." Již nedodává, že také, dnes již druholigová, Murcia zažila podobné oslavy... Pravdou ale je, že vyřadit Real z LM je přeci jen něco jiného, než vyhrát nad ním v řadovém ligovém souboji.



"Nebral jsem tento zápas jako pomstu, hrál jsem proti spoluhráčům, kamarádům, ale jsem profesionál, a tak jsem udělal vše pro vítězství klubu, za který v současnosti hraji." Morientes řekl, že gól proti Realu nebude slavit. Ale po hlavičce a míči v síti se neudržel, špatné vzpomínky na Real vyhrály a radost byla na světě. Prožil v dresu Realu těch ne právě dobrých momentů víc než dost. Po příchodu Ronalda v roce 2001 strávil většinu zápasů na střídačce. I proto se zdálo, že jeho odchodem do Monaca si vedení merengues "umylo ruce".

Morientes změnu potřeboval. "Musel jsem odejít z Realu. Chtěl jsem hrát a být znovu spokojený. Dokonce jsem si myslel, že nejsem dobrým fotbalistou. Ale promíjím Realu vše. Moje srdce má bílou barvu!"