Tři úkoly pro Ivana Haška před výkopem osmého českého Eura

Autorský příspěvek serveru EuroFotbal k představení účastníků Eura 2024 se pomalu chýlí ke konci — vrcholit bude dnes večer profilem jediného debutanta z Gruzie. Původním plánem bylo představit jenom nepříliš známou dvanáctku, přičemž o tom, jaká je turnajová historie České republiky, a že je tahounem týmu Tomáš Souček, nikdo znovu číst nepotřebuje. To nadále platí, ale aspoň nějak se této specifické české výpravě pověnovat musíme.

Když jsem přemýšlel nad vhodným formátem, přišly mi právě ‚úkoly‘ tím pravým pojmenováním pro to, s čím se momentálně Ivan Hašek potýká. Jako jediný s Julianem Nagelsmannem své hráče neměl možnost vést v soutěžních zápasech. Zároveň si jako vůbec jediný dal za cíl být pro soupeře i diváky nečitelný. To na jednu stranu může teoreticky znamenat, že veškeré níže uložené úkoly nebudou hned v prvním zápase relevantní, protože se po vyzkoušení šesti různých cest vydáme tou sedmou, ale signály Michala Kvasnici (Deník Sport) z tréninků hovoří o útoku Kuchta-Schick a Douděrovi operujícím vlevo přes nohu, což by nasvědčovalo značné informační hodnotě generálky.

Pro ní zvolil český tým toho správného soupeře. Severní Makedonie sice dle fanoušků hrála "nechutně", respektive hrát příliš ani nechtěla, ale to bylo v pořádku. Ve stejném rozpoložení takřka jistě nastoupí i Gruzie, rovněž vycházející z hlubokého 5-3-2, jen s tím rozdílem, že poněkud nemastného neslaného Eljifa Elmase vystřídá Chviča Kvaracchelija, který zvládá udělat vichr dočista sám. Proto Gruzínci nejspíš nabídnou více, ale bez míče to bude de facto totožný oříšek.

Co nám tato generálka řekla o českém týmu? V zásadě se chce říct, že nic nového. Tradiční kreativita nám chybí, a na sraz dorazila teprve s Petrem Ševčíkem, na druhou stranu ani její samotná přítomnost by patrně nic mávnutím kouzelného proutku nevyřešila; Španělsko na minulých turnajích mělo vždy jedny z nejlepších záložníků-tvůrců, a stejně si nevědělo rady.

Plakat nad rozlitým mlékem, alias všední realitou v éře po Tomáši Rosickém bez evidentního kreativního středobodu, tedy nemá smysl. Leccos se přitom dá vyspravit i bez této mýtické spásy, konkrétně například prostřednictvím adekvátního řešení tří vybraných, níže rozvedených úkolů:

1) Oprostit se od Patrika Schicka jako nezpochybnitelné, neotřesitelné útočné volby č. 1

Herní projev útočníka Bayeru Leverkusen nikdy nebyl z nejintenzivnějších, což mělo vždycky tendence dráždit. Možná ne tehdy, když se spolu s Cristianem Ronaldem dělil o titul nejlepšího střelce Eura jako minule, ale i tehdy to platilo. A platit bude nadále. Schick se zkrátka bude schovávat, nebude vést naši presující linii, občas dokonce bude působit, jako by ho nic kolem nezajímalo, a leckterý jeho kontakt s míčem bude stoprocentně tak laxní, že takový dojem potvrdí.

Ani tohle všechno z něj nedělá nepoužitelného hráče, ba dokonce mu to ani nezabraňuje v tom být naším klíčovým hráčem. Ale aby se tak mohlo stát, musel by český tým na Schicka tzv. "hrát" stejně jako před třemi lety. A v takové fázi my už nejsme — především mentálně. Zatímco dlouhé výpadky Schickovy přítomnosti na srazech v první fázi Šilhavého štace (závěr kvalifikace na Euro a pak opakovaně v průběhu roku 2021 působily jako extrémní nepříjemnosti a vyložené "čekání na Schicka" (vzpomeňte na trápení se Zdeňkem Ondráškem, jakmile vyprchal jeho anglický hype, v kombinaci s Martinem Doležalem proti Bulharsku či Bělorusku), již Schickova absence pro první část složité skupiny v Lize národů takovou příchuť neměla (poprvé vyletěl Jan Kuchta), stejně jako poslední zhruba rok předcházející Schickův návrat letos v březnu. Mezitím se do okruhu kandidátu přidali Mojmír Chytil s Václavem Jurečkou a Kuchta sám vyrostl v nejkompletnější verzi sebe samotného. Letošním bonbonkem je Tomáš Chorý a rovněž jeho opožděný růst v legitimní reprezentační kvalitu. Normálně by opomenutí nejlepšího střelce ligy vyvolalo daleko větší haló.

Nakládat se Schickem jako se spasitelem, který je automaticky jedním z prvních jmen na seznamu startérů, je tudíž přežitek. A sám vytáhlý forvard si prvními zápasy pod Haškem nepomáhá. Ne že by ho to nutně nebavilo, to si netroufám posoudit, ale jakýsi ‚disconnect‘ vůči zbytku týmu je reálný a na první pohled patrný. Schick jako by existoval a fungoval ve vakuu. S Kuchtou (v ofsajdu) se pořádně potkal jednou. Většinu míčů přebíral na pravém křídle, což odpovídá jeho zvyklostem a snad i přednostem, teď tak ovšem zdánlivě činí, aniž by věděl, co tam pohledává, bez podpory. A to se bavím jen o pondělku, březnový zápas s Norskem byl v tomto směru už úplným utrpením.

Když proti Severní Makedonii na hřiště vkročil Chytil, okamžitě se začaly dít věci, a to je právě ono. Schickova chybějící intenzita a urgence není vadou, přes kterou se nelze zaboha přenést, abyste byli efektivní, jenže pro to musí existovat to správné prostředí — a my takové prostředí nyní nemůžeme nabídnout, už v žádném případě ne společně s volnou rolí pro Schicka. Takový Robert Boženík má rovněž své výrazné vady na kráse, ale přinejmenším ví, co se po něm chce. Jak bylo zjevné při slovenské generálce s Walesem, jeho role v budování postupných útoků spočívá v dynamickém seskočení níže a okamžitém ‚protečování‘ míče buď do (pravé) strany, nebo za sebe. Tuhle výpomoc český národní tým pod Haškem (ale i Šilhavým) prakticky nezná. Kuchta by to uměl, ovšem tak trochu na styl Chytila se v generálce profiloval spíše jako ten, kdo míč přidusí a nechá se zfaulovat, potažmo sám balon přikryje, potáhne a rozehraje po několika dotycích. Pokud je tohle univerzální pokyn pro ‚toho druhého útočníka‘, pak Schickův pokyn nesmí zároveň znít "buď svůj".

To jsme si mohli dovolit, když druhý nejlepší scénář pro naše rigidní 4-2-3-1 zosobňoval Michael Krmenčík na strmém ústupu (dostřídávající ve čtyřech zápasech), zatímco Tomáš Pekhart po celé kvalifikaci strávené ve vyhnanství s týmem na Euru cestoval jen na výlety. Teď jsme v tomto směru v daleko komfortnější pozici, což by správně mělo znamenat menší pohodlí pro Schicka v základu.

2) Vybrat si mezi Provodem a Hložkem, a nezůstat rozkročený mezi oběma

Jedno strohé zkonstatování úvodem, které v kritice generálky poněkud zapadlo: Adam Hložek odehrál dobrý zápas. Obecně je znát, že v reprezentaci nabírá na jistotě v kramflecích. Konečně vidíme ty dravé, silové průniky středem hřiště. Konečně si v útočném vápně dovolil i jednu parádičku, po níž nebezpečně centroval. Nejsou to žádné bomby, a jeho reprezentační krůčky vpřed pořád přicházejí v dávkách a intervalech, které nejsou dvakrát uspokojivé, ale jsou tam.

Další věc, která poněkud zapadla, tentokrát ve všech těch bohatých narativech ligového finiše: Lukáš Provod měl vynikající poslední cca třetinu sezony a na Euro zajíždí jako jeden z hráčů ve formě. Od návratu do ligového základu 30. března proti Slovácku nastřádal 528 minut (necelých 6 startů) a přímo se přitom podílel na 5 gólech (2+3), což odpovídá polovině jeho bodového příspěvku v sezoně, mezitímco pomáhal vytvářet 11 nevyužitých šancí, hned sedmkrát jako primární činitel.

Takovou vzestupnou tendenci přitom rozhodně neměla výkonnostní křivka Lukáše Kalvacha (jenž dohrával patrně ve své nejhorší verzi za celý průběh sezony), ale ani Petra Ševčíka, který svůj vrchol zažíval na přelomu podzimu a jara (než se zranil pro první jarní derby S). Druhý jmenovaný určitě bude v průběhu turnaje taky potřeba (první zajímavou diagonálou jsme Makedonce překvapili v 51. minutě díky Krejčímu, a to je věru otřesné), ale primárně bychom měli cílit na maximalizaci efektu Provoda. Slavia to v závěru sezony dokázala tak, že ho vysunula před Ševčíka s Oscarem a nechala působit primárně ze středu či zleva. Hašek měl Provoda v generálce nejprve na pozici nejzataženějšího záložníka, prvního vzadu na výpomoc defenzívě, prvního v nabídce stoperům při rozehrávce, zkrátka jakéhosi nástupce zraněného Michala Sadílka, a po změně stran zdánlivě na postu pravého křídla s velmi omezenou životností i využitím. Ani jedna role není optimální. V žádné poloze Provod prakticky neměl příležitost pronášet balon středem pole, atakovat box, případně i pálit ze střední vzdálenosti, jak rád činí ve Slavii. Zaujal jen standardkami (paradoxně něčím, za co je naopak fanoušky sešívaných nezřídka kritizovaný), a nebylo to nutně jeho vlastní vinou.

Pokud není pro Haška variantou na levého křídelního beka (nebo přinejlepším až plánem C), potom Provod musí hrát výš, což v tomhle rozestavení takřka jistě znamená posazení Hložka. Konkrétně na Portugalsko si dovedu představit i double pivot Provod-Souček a před nimi zodpovědného Pavla Šulce, ale to čistě z pragmatických důvodů, ne z důvodu vytučnění Provodových silných stránek.

Vzpomeňte na Provodův nejlepší repre zápas proti Belgii v kvalifikaci na MS 2022 — ať už zleva nebo zprava, jeho hlavní příspěvek byl ve finální třetině, a jeho heat mapa proti favoritovi ve výsledku vypadala takto. Následně sice Provodovi skrz četná zranění dlouho trvalo, než se vrátil do herní pohody, ale teď se v ní nachází, a my ho z nějakého důvodu taháme daleko z komfortní zóny.

3) Vtisknout jasný řád chaotické křídelní hře, a pomoci si přitom stopery

Byť v zásadě chápu a respektuju trenérovu snahu držet soupeře do poslední chvíle v nevědomosti, obávám se, že celou nevyvedenou generálkou se Severní Makedonií jsme definitivně vstoupili do fáze, kdy už to nebezpečně smrdí tím, že do Eura nevstupují v mlze nejen naši soupeři, ale i Haškovi svěřenci. A nejvíce se to paradoxně, ale taky docela logicky, projevuje zrovna v krajních prostorách, kde Hašek oproti úvodnímu březnovému seznamování najednou operuje s game-changerem v osobě Vladimíra Coufala, a celkem výmluvně jej od začátku postavit do obou přípravných duelů.

Důvod se zdál prozaický: na poslední chvíli z(a)jistit, jak/aby se Coufal využil. Exhibici s Maltou a jednu brzkou polokolmici Holeše nepočítaje, v generálce Coufal vypadal jako pozapomenutý voják v poli. Zatímco David Douděra vlevo bez rozmyslu sázel do vápna jeden vtáčený centr za druhým (aniž by na něj byl kdokoliv připraven), k čemuž se tu a tam přidal i podstatně lépe vybavený Ladislav Krejčí, Coufal se ke svému trademarku — prudkému mrsknutí míče v náběhu — prakticky nedostával. Na pravé straně mezitím český plán na Severní Makedonii vesměs kopíroval obvyklé herní schéma Slavie, kdy přihrávku do kraje následuje okamžité sklepnutí z jedničky po lajně. Zásadní rozdíl spočítá ‚akorát‘ v tom, že ve Slavii tato sklepnutí umně provozuje Douděra coby wingbek na křídlo. Kdežto v českém podání se této role ujímá krajní stoper (Holeš) a nezřídka na nikoho. Coufal na tuto herní variantu zjevně nebyl moc připraven a křídla v tuhle chvíli neznáme.

Výsledkem byl příšerný chaos. Odlišný přístup k budování hry podél jedné a druhé postranní čáry samozřejmě není žádný problém, dokonce by se to dalo považovat i za dobrou praxi (Sparta v nějaké míře asymetrii obou krajů aplikovala po většinu Priskeho angažmá), ale tohle není ono.

Zaprvé, o Douděrovi se musí přestat nahlas říkat, že má dobrý centr, protože si to očividně vzal až příliš k srdci. Slávistický (křídelní) bek produkuje na ligový zápas 6,66 centrů. To je jednak samo o sobě ďábelské číslo (jeho konkurent Michal Tomič se dostal na 4,86), jednak je to rapidní nárůst oproti Douděrově standardu z první sezony v Edenu (4,45 z pozice wing/beka). Z tak velkého množství centrů se zákonitě nějaká (větší) porce ujme, ale to vypovídá pramálo o kvalitě samotného centrujícího hráče. Stačí si znovu přehrát veškeré jeho centry z klidu (!) proti Severní Makedonii. Rovnou do autu. Douděra ve své hře nezná pauzu, což je zejména ve chvílích, kdy dostává míč vtočený do středu vyloženě na škodu. Je to podobné, jako když sparťanští příznivci trpěli u Mejdrových centrů, když oproti hradeckým zvyklostem najednou měl centrovat z kroku, z pečlivě budované pozice, kdy více záleží na technice. Jako hráč bez výraznější schopnosti přejít 1 na 1 nebo rýsovat skrytou uličku přitom Douděra v podstatě může jenom centrovat. A pokud se tohle má dít v klasicky douděrovské (tedy závratné) kadenci, musíme na to mít ve vápně hráče — a to s pochodujícím Schickem, respektive všude možně cestujícím Kuchtou, takřka nikdy nemáme. To musíme hrát Chorého, a pořádně. Za nastalé konstelace je David Jurásek stoprocentně vhodnější volbou; krom toho, že má ještě lepší centr z kroku z hloubi pole i z běhu od postranní čáry, nabízí další nadstavbu v driblinku a technické vyspělosti potřebné pro rychlou narážečku.

Zadruhé, pokud už má náš herní plán stavět na centrech, je zajímavé, že ze všech stoperů byl nakonec směrem dopředu nejaktivnější Robin Hranáč z pozice středového jističe (ač Krejčí i Holeš z meziprostoru centrovat umí), jenž zase jednou ukázal, že v Plzni vyrostl v obdivuhodně všestranného zadáka, který míč i sebevědomě vyveze, zatímco schopně plní roli prvního vzadu. U Hranáče se vždy v první řadě mluví o rychlosti (zejména při dovírání volných prostor za kolegy), ale jeho přirozeností je zároveň i asertivní vystupování z řady, a to bez míče i s ním. V tomto je v zásadě věrnou kopií Filipa Panáka, a tedy plnohodnotnou kompenzaci za jeho hojně diskutovanou absenci.

Obecně, na toto Euro zajíždíme v dříve nevídané pozici, kdy se můžeme v jakémkoliv bodě rozhodnout, že chceme kreativní těžiště hry přesunout dozadu, a můžeme si přitom ještě vybírat. Martin Vitík potáhne míč na nejdelší vzdálenost. Krejčí má centr z meziprostoru a zároveň je nejprogresivnějším stoperem i s míčem pevně u kopaček. U Davida Zimy leccos zastínily laxní chyby, ale na balonu byl též velice důležitým podporovatelem útoku. Vlček má od všeho něco a určitou hmatatelnou chemii s Douděrou (z dob spolupráce v rolích pravý bek - pravé křídlo). Všichni s Hranáčem budou v perfektním věku i v příštích několika cyklech, ale zároveň jsou pospolu už zde v Německu, tak proč jich naplno nevyužít? I kdyby to znamenalo obětování či přesun Holeše.