Tenkrát v Madridu: Když si trpaslík ze Zlína troufl na Atlético

Na 24. červenec roku 2004 pamatuje fanoušek zlínského fotbalového klubu velice dobře. Toto datum by ani nemuselo být zaznamenáno v klubové kronice, a přesto by si jej každý věrný švec navždy zachoval v paměti. Byl to den, kdy zlínští fotbalisté odehráli nezapomenutelný soutěžní zápas na půdě opravdového evropského velkoklubu. Byl to den, kdy parta borců od řeky Dřevnice zazářila na slavném Stadionu Vicente Calderóna, v tehdejším chrámu Atlética Madrid.

Oba celky tehdy změřily síly ve třetím kole dnes již neexistujícího Poháru Intertoto, letní soutěži, která poskytovala možnost postupu do Poháru UEFA (dnešní Evropské ligy). Pro Moravany byla samotná účast ve třetím kole splněným snem a dvojzápas proti gigantovi ze Španělska měl být vyvrcholením a odměnou za úspěšnou reprezentaci tuzemské kopané. Ševci se v předchozích kolech činili proti finskému týmu Myllykosken-Pallo 47 i belgickému Westerlo. Plán na Atlético byl jasný: uhrát doma přijatelný výsledek pro madridskou odvetu, ve které měli zlínští fotbalisté především nasát atmosféru Calderónu a dovést si zpět na východ republiky kopu zážitků. Postup však měl rozhodně zůstat v domácích rukách.

Smělý plán získal vážně trhliny už v prvním utkání. Beznadějně zaplněnou Letnou zchladil již po dvou minutách první přesný zásah hostů. Zlínu se sice podařilo krátce po změně stran vyrovnat, ovšem Colchoneros si na druhý poločas taktéž nazuli produktivní boty a třemi dalšími góly si zajistili skvělou pozici pro duel ve španělské metropoli o týden později. Kapitán ševců Jaroslav Švach se sice v samotném závěru prosadil podruhé, i tak výsledek 2:4 příznivce na ochozech trochu zklamal a před zápasem v Madridu byly karty rozdány jasně.

Před Atléticem stál víceméně rutinní úkol: nedat trpaslíkovi ze středu Evropy žádnou šanci na obrat a připsat si obligátní vítězství. O to větší šok způsobil prořídlému Calderónu v 11. minutě Vladimír Malár, jenž poslal Zlín do vedení. Outsider se obdivuhodně nabudil a začal favorita nepříjemně kousat. A dvacet minut před koncem přišel druhý zásah do svatyně domácích, jenž hlavou obstaral stoper Zdeněk Kroča. Ke smůle fotbalových romantiků to však bylo že strany hostů nakonec vše, byť brankových příležitostí si Ševci vypracovali ještě několik. Po závěrečném hvizdu se z upoceného postupu radovalo Atlético, od vlastních fanoušků se však za bídný výkon dočkalo pískotu. Zato stateční borci z Baťova města si užívali uznalý potlesk od španělského publika.

Poznávání fotbalového kontinentu: výhra nad Marseille a výlet do Eindhovenu

Zlínský fotbalový klub — v současnosti nesoucí název FC Fastav Zlín — nikdy nepatřil mezi vyloženě honosné artikly české kopané, natož aby se výrazněji prosazoval v mezinárodních soutěžích. Fotbalový oddíl byl založen v roce 1919 a ruku v ruce s rozmachem obuvnického města se rozvíjel i klub SK Baťa. V letech 1932 a 1933 dvakrát ovládl Hanáckou fotbalovou župu a stal se mistrem země Moravsko-slezské. Rok před vypuknutím druhé světové války se Zlín probojoval do nejvyšší celostátní československé ligy, kde zapsal velké úspěchy v letech 1943 a 1944, kdy skončil v tabulce třetí. Nad síly Moravanů byly pouze dva pražské kluby — Sparta a Slavia.

Také na mezinárodním poli se rostoucí hvězda mužstva začala ukazovat. Rok po konci krvavé války podnikl SK Baťa turné do Francie, na nichž odehrál 16 utkání. Zlín vyšel vítězně z 15 duelů a okouzlil francouzské novináře, kteří psali o "velkolepé ukázce fotbalu v podání Baťovců”. Poražen odešel mimo jiné dnes slovutný Olympique Marseille. Po vydařeném zájezdu však většina opor odešla za lepším a v následujícím ročníku tuzemské soutěže se Zlín zachránil jen díky koupené výhře nad Kladnem. Na úplatek se však přišlo a klub byl přeřazen do druhé ligy. Přišla doba temna trvající dvacet let.

Krátký návrat na výsluní zažilo mužstvo pod novým názvem TJ Gottwaldov. Zatímco většina československé populace vstřebávala po turbulentním roce 1968 pookupační skepsi, v obuvnickém městě nesoucím název prvního komunistického prezidenta nastaly na fotbalovém hřišti krásné časy. Gottwaldov se do první ligy vrátil v roce 1969 a o rok později zažil nečekaný úspěch — získal Československý pohár. Ševci ve finálovém dvojzápase vyzvali bratislavský Slovan — ano, ten Slovan, který jen o rok dříve zvítězil v Poháru vítězů pohárů. Jelikož oba finálové duely skončily remízou (3:3 a 0:0), došlo v gottwaldovské odvetě na pokutové kopy. V nich byli úspěšnější domácí, kteří penalty ovládli poměrem 4:3. Všechny kopy v souladu s tehdejšími pravidly proměnil mladík Zdeněk Nehoda, pozdější mistr Evropy z Bělehradu.

Gottwaldov si tak v následující sezóně poprvé vyzkoušel evropskou soutěž pod hlavičkou UEFA, a sice Pohár vítězů pohárů. Tak velkolepou jízdu jako Slovan dva roky zpět sice nezažil, i tak ale zanechal dojem. V předkole si Ševci poradili s irským mužstvem Bohemian, nad kterým vyhráli v Dublinu 2:1 a doma uhráli postupovou remízu 2:2. V prvním kole pak na Moravany čekalo hvězdné jméno — PSV Eindhoven. Úvodní zápas na gottwaldovském stadionu U elektrárny (který klub ještě v 70. letech opustil, dnes v jeho místech stojí teplárna a supermarket) přinesl překvapení. Domácí zvítězili 2:1, když vítězný gól vstřelil nezastavitelný Nehoda. Odvetu si ale Nizozemci pohlídali, k postupu jim stačil hubený výsledek 1:0. Hrdinný vzdor proti Eindhovenu načal pád Gottwaldova. V domácí lize se sice Nehoda (spolu s Jozefem Adamcem ze Spartaku Trnava) stal nejlepším střelcem, i tak ale Ševci sestoupili a opět na dlouhou dobu spadli do fotbalového suterénu.

Po dlouholetých anabázích ve druhé a dokonce třetí nejvyšší soutěži se klub začal drápat znovu nahoru až v závěru 80. let. Vytoužený postup však nakonec přišel až díky vzniku samostatné české soutěže, kdy již město zase nosilo apolitický název Zlín. Jenže mezi elitou Ševci vydrželi jen tři sezóny. Do toho klub zasáhla finanční krize a budoucnost nevypadala vůbec růžově. Na přelomu tisíciletí však přichází na scénu Zdeněk Červenka. Tomuto podnikateli, který vlastní v zemědělství působící podnik Lukrom, se povedlo klub vysvobodit z peněžní tísně. Nový majitel tak nastartoval novou, turbulentní éru zlínského fotbalu.

Strůjce mužstva jménem Vlastimil Mareček

Postup v roce 2002 vybojoval trenér František Komňacký, jenž se následně vydal sbírat úspěchy jinam (například do Baníku Ostrava, s nímž v roce 2004 získal zatím poslední titul Slezanů). Ztráta Komňackého ale nemusela Ševce příliš mrzet. Již v postupové sezóně totiž vedle hlavního kouče seděl jeho velice talentovaný asistent, který žil fotbalem dnem i nocí. Nebyl to nikdo jiný než Vlastimil Mareček.

Trenérskému řemeslu se Mareček začal věnovat krátce po konci hráčské kariéry v dorostu. Začínal u mládežnických výběrů Kunovic a Starého Města, následně přesídlil do Zlína. Zde se od dorostu postupně přesunul k A týmu - nejprve jako asistent Bohumila Páníka, později společně s Pavlem Hoftychem pomáhali Komňackému.

Mareček byl vyznavačem útočného fotbalu, který ale musel vycházet z kvalitní defenzívy. V nováčkovském ročníku, kdy si zároveň poprvé vyzkoušel roli hlavního trenéra áčka, vybojoval skvělé sedmé místo. Za rok tento úspěch zopakoval. Bylo jasné, že Zlín začíná být Marečkovi malý. Jeho služby si nakonec zajistily tehdy ambiciózní Teplice. Marečkova bilance u Sklářů? Dvě kompletní sezóny, jednou třetí a jednou čtvrté místo, kvalifikace do Poháru UEFA a Intertoto. Bůhví, kam až by talentovaný lodivod došel, kdyby se proti němu nepostavilo zdraví. Mareček dlouhodobě bojoval s rakovinou a zákeřné nemoci nakonec v září roku 2006 v pouhých 41 letech podlehl. Zlínský klubový areál v místní části Vršava dnes nese jeho jméno.

Není pochyb o tom, že Mareček zanechal ve Zlíně výraznou stopu. Vybudoval úspěšné mužstvo, které se ihned po postupu etablovalo v nejvyšší soutěži a dosáhlo na nejlepší výsledky za dlouhá léta (zmíněná sedmá místa překonal Zlín až v ročníku 2016/2017 Bohumil Páník, který se ševci skončil šestý). Na soupisce figurovala řada kvalitních odchovanců, jakými byli například David Hubáček, Zdeněk Kroča nebo Vlastimil Vidlička. Nechyběly ani zkušené opory jako Jaroslav Švach, Vít Baránek či fotbalový cestovatel Edvard Lasota. Doplňte útočné duo Václav Činčala — Vladimír Malár a máte zaděláno na kvalitní ligový mančaft.

Samotní hráči si tehdejší dobu užívali plnými doušky. "Zlín byla moje nejdelší štace. Tři a půl roku jsem nikde jinde nepůsobil. Do Zlína jsem sice přišel až na závěr kariéry, ale poznal jsem tady fantastické lidi. Jedním z nich je Vlasta Mareček. Na takového frajera nemohu nikdy zapomenout. Bohužel už není mezi námi," vzpomínal letos v červnu pro Zlínský deník Lasota. "Ve Zlíně byla úžasná parta, kterou tvořili hlavně domácí kluci ze Zlína. Tenkrát Ševci postoupili do první ligy a v prvních dvou sezonách tady bylo snad osm odchovanců. Možná víc. A když jsme ještě měli takového trenéra, jako byl Vlasta Mareček, maséra Del Favera, kustoda Strušku, tak to byla naprostá paráda. Proto byly i takové výsledky."

Kterak Simeone zakopával balóny

V roce 2003 ještě sedmé místo nestačilo Zlínu na to, aby si zahrál Intertoto, do kterého bylo třeba podat přihlášku. Za rok už si ale Ševci na evropské zápolení troufli. Zajímavě poskládaný výběr přebral po Marečkovi jeho jmenovec Vlastimil Palička. Jinak se ale v týmu příliš nezměnilo, jen z konkurenčního Synotu zamířil do krajského města Vladimír Malár.

Díky Intertotu se do Zlína po 34 letech vrátila evropská soutěž. Moravané mohli pohár pojmout jako přípravu na nový ročník, neboť všech šest duelů s finským, belgickým a španělským protivníkem odehráli v šesti červnových a červencových týdnech. Podle toho to taky v prvním kole vypadalo. Zlín cestoval na hřiště finských Myllykosken, kde remizoval 1:1 a když v domácí odvetě vedl v 57. minutě 3:0, zdálo se, že není co řešit. Jenže Finové stihli do čtvrthodiny snížit na rozdíl jediné branky a Ševci nakonec jen tak tak uhájili postupových 3:2. Druhé kolo mělo pro Paličkův výběr podstatně snadnější průběh. Ve Westerlo skončil zápas 0:0 a doma ševci vedení 3:0 tentokrát udrželi až do konce.

Po dvou méně zvučných jménech se při losu třetího kola usmálo na Zlín štěstí a tentokrát dostal šanci poměřit síly s opravdu blyštivým křišťálem. Jistě, tehdejší Atlético nebylo takovou mašinou jako v devadesátých letech či v současnosti a čerstvě pamatovalo šokující sestup do druhé ligy z před čtyř let. Přesto se pomalu začalo vracet mezi nejlepší španělské celky, což dokazovala sedmá příčka ze sezóny 2003/2004, díky čemuž mohli Colchoneros Intertoto vůbec hrát. A vůbec, v porovnání se Zlínem byl madridský celek Goliášem, kterému zdolání moravského Davida nemělo činit sebemenší problém.

První duel 17. července přilákal na zlínskou Letnou přes čtyři a půl tisíce zvědavých příznivců. Zlínský svatostánek tehdy ještě nedisponoval velkou protilehlou tribunou, místo ní tam byly pouze nízké ochozy pro několik vyvolených. Ti všichni již ve druhé minutě zklamaně vydechli, neboť Álvaro Novo dopravil do sítě přihrávku napříč pokutovým územím. I v následujících minutách si Atlético vypracovalo několik příležitostí a brankář domácích Otakar Novák se několikrát zapotili. Ševci se zvedli až v závěru první půle, ale do kabin šli i tak spokojenější Colchoneros.

Krátce po změně stran vybuchla Letná nadšením. Jaroslav Švach si naskočil na centr z levé strany a překonal chytajícího Lea Franca. Zlín si na soupeře začínal dovolovat, jenže v 72. minutě neuhlídal Veljka Paunoviće, který prostřelil Nováka mezi nohy. Za dalších jedenáct minut zase obraně utekl nizozemský vlasáč Kiki Musampa, který se taktéž prosadil, a čtvrtou branku hostů přidal po chybě zlínské obrany znovu Paunović. Také Zlín měl ve své torně dvougólového střelce, Švach totiž v závěru po rohovém kopu alespoň korigoval porážku. Až o týden později se mělo ukázat, jak byl druhý zásah kapitána důležitý.

Pro utkání v Madridu učinil Palička několik změn. Nováka v bráně zastoupil Baránek, Vidlička uvolnil místo pro Tomáše Janíčka a šanci dostali také Tomáš Dujka s Vítem Vrtělkou. Atlético zahájilo duel vcelku dobře, drželo míč a soupeře příliš nepouštělo do šancí. Jenže v jedenácté minutě oněměl Vicente Calderón poprvé: tečovaná přihrávka na Lasotu s notnou dávkou štěstí proskákala do pokutového území k Malárovi, který našel mezeru mezi nohama Franca. "Na tu situaci si pamatuji velmi dobře. Centr do vápna, odražený míč, teč od obránce a já jsem do toho pohotově práskl," zavzpomínal Malár v roce 2014, tedy deset let od památného mače.

Zlín hrál občas velice tvrdě a důrazná hra nedělala Jihoevropanům dobře. Jinak ale Tescoma (tehdejší název klubu podle sponzora, známého výrobce kuchyňských prostředků) ukázala také leccos ze svého fotbalového umu. Nadějné příležitosti zahodili ještě v prvním poločase Švach a Janíček. Atlético se trápilo, nedařilo se ani kapitánovi Diegu Simeonemu, současnému veleúspěšnému kouči Colchoneros. Trn z paty nevytrhl ani dvacetiletý Fernando Torres, jenž se na hřiště dostal v průběhu druhé půle.

Outsider vycítil svou šanci, další dvě vstřelené branky se najednou staly dosažitelnými. Trefa naděje přišla v 70. minutě, postaral se o ni Kroča. Domácí i diváci v hledišti nechápali, co se děje, nechybělo mnoho a favorit skončil na lopatkách. ”Ve Zlíně jsme byli trošku přehnaní optimisté. Mysleli jsme, že můžeme hrát s každým, ale doma jsme dostali čtyři góly. Byla fantazie, že jsme se nepoložili a venku zvítězili 2:0. Nikdy nezapomenu, jak dvacet tisíc fanoušků pískalo. Všichni pak říkali, že Španělé nastoupili s béčkem, což je totální kravina. Atlético mělo generálku na ligu a Simeone, který tam nyní trénuje, tehdy zakopával balóny,” glosoval Lasota. Měl ale pravdu. Zlín dostal Colchoneros pod obrovský tlak. Žel Bohu vytoužený třetí gól nepřišel.

Vzpomínky zůstaly hráčům Tescomy nadosmrti. "Byl to neskutečný zážitek, možná největší v kariéře," uvedl Malár.

"Po domácí porážce, po níž jsme na postup skutečně nemysleli, se nám povedlo téměř nemožné. I tak velké mužstvo jsme přinutili, aby v závěru bránilo porážku 0:2," říkal Palička.

Kroča si zase dobře pamatuje na potlesk od diváků na adresu Ševců. "Atmosféra byla fantastická. Fanoušci věděli, že se mohlo zrodit velké překvapení."

Pád, návrat a Evropská liga

V následujících letech nedokázali u Dřevnice udržet vysoce nastavenou laťku. Palička po nepovedeném úvodu sezóny skončil na začátku listopadu, tedy jen něco přes tři měsíce po úchvatném mači na Calderónu. Zahájil tím časté střídání mužů u trenérského kormidla. Na Letné se postupně vystřídali Pavel Hapal, Lubomír Blaha, Petr Uličný, Pavel Hoftych a v sestupovém ročníku 2008/2009 Josef Mazura, Stanislav Levý a Ladislav Minář. V roce 2005 se Tescoma ještě jednou objevila v Intertotu. V prvním kole přešla přes běloruské Grodno, ale belgický Gent byl ve druhém kole nad zlínské síly. V domácí soutěži končili Ševci ve druhé polovině tabulky. Pouze na jaře 2008 uzmuli osmé místo, hned za rok však přišel nečekaný, ale o to tvrdší pád do druhé ligy.

Tam se Zlín bahnil déle, než čekal. Bývalý prvoligista chtěl samozřejmě co nejdříve zpět mezi Spartu, Slavii a další, a když se to nepovedlo hned první rok, nikdo nepochyboval, že postup brzy přijde. Jenže Tescomě se vedlo hůř a hůř a nacházela se spíše v druholigovém suterénu. Vysvobození přišlo až v sezóně 2014/2015. Zlín sice skončil na třetí, tedy první nepostupové příčce, avšak druhý Varnsdorf o postup nemohl z důvodu nevyhovujícího stadionu usilovat. Šance se tak chopili Ševci, kteří se administrativně vrátili mezi elitu.

K Fastavu (opět nový název kvůli sponzorovi) se ještě ve druhé lize vrátil Bohumil Pánik. U mužstva zůstal i po postupu, což byla od vedení správná volba. Pánik ve dvou podzimních částech dělal se Ševci divy, aby na jaře nadějně rozehraný ročník téměř prohospodařil. Ve druhém případě si však podzimní formu nechal alespoň pro pohár. Zlín projel MOL Cupem suverénně, postupně vyřadil Spartu, Liberec, Slavii a ve finále si poradil s druholigovou Opavou. Díky zisku trofeje se Ševci vrátili do pohárové Evropy a měli možnost se představit ve skupinové fázi Evropské ligy.

Ačkoliv se Moravané nikdy dřív ani později v Evropě tak daleko nedostali, zůstávají vzpomínky na Evropskou ligu poněkud hořké. Je to způsobeno i tím, že Ševci se do soutěže dostali v podstatě zadarmo a nemuseli si ji vybojovat v náročných předkolech. Nezanedbatelnou roli hrál též fakt, že Fastav musel kvůli nedostatečně vybavené Letné odehrát domácí duely na Andrově stadionu v Olomouci. Zklamání přinesl také los. Hráči doufali, že si zahrají alespoň proti jednomu velkoklubu (ve hře byl například Arsenal). Výsledek: skupina s Lokomotivem Moskva, FC Kodaň a Šeriffem Tiraspol. Neurazí, ale ani nenadchne. Výsledky Ševců na hřišti také zklamaly. Jediný vstřelený gól, dva body za dvě remízy, k tomu čtyři porážky, poslední místo ve skupině, poloprázdné tribuny v Olomouci.

Nelze se tak divit, že když příznivci Zlína vzpomínají na Evropu, jako první jim na mysl přijdou nezapomenutelné duely s Atéticem. Dva úchvatné zápasy, kdy Ševci sehráli naprosto otevřené a vyrovnané souboje s gigantem, který dnes patří k tomu nejlepšímu, co může klubový fotbal nabídnout. Je to již však patnáct let, co u Dřevnice na podobně legendární večer marně čekají. V současnosti by se účast v Evropě jinou cestou než přes pohár rovnala zázraku. Jak však ukázalo mužstvo trenéra Paličky, na Letné je někdy možné všechno.