Teddy Sheringham Matthewse už nepřekoná

Nikdy nebyl z nejrychlejších, ani se nenarodil s pověstným instinktem zabijáka. Tohle všechno ale svým zaměstnavatelům vynahrazoval na útočníka neuvěřitelným citem pro přihrávku a geniálním fotbalovým myšlením. Proto si ho nesmírně vážili jak trenéři, tak jeho někdejší spoluhráči.

Začátky v Millwallu

Narodil se 2. dubna roku 1966. Na rozdíl od jiných fotbalových velikánů nevykazoval už od útlého věku známky výjimečného talentu, ba naopak, neuchytil se na zkoušce v Tottenhamu, Orientu ani Crystal Palace. Těsně před 16. narozeninami si ho však při jednom z utkání v dresu klubu Leytonstone and Ilford všiml vrchní skaut Millwallu Bob Pearson a Roger Cross, vedoucí mládežnické akademie tamtéž, okamžitě pozval mladého Teddyho na šest zkušebních tréninků. Povedlo se a nadějný teenager brzy nastupoval za mládežnické celky Millwallu. Zaujal natolik, že si již v necelých 18 letech odbyl svou premiéru v mužském A-týmu. Stalo se tak přesně 15. ledna 1984, v utkání proti Brentfordu. Ani na svou premiérovou trefu mezi dospělými nečekal Teddy dlouho – trefil se hned příští kolo do sítě Bournemouthu. Svůj první seniorský gól popisoval vzápětí Sheringham s až dětinským nadšením. "Stál jsem s míčem poblíž rohu šestnáctky, pravou nohou jsem si posunul míč dovnitř pokutového území a přízemní, ale tvrdou střelou jsem z 8 yardů vystřelil," jak snadné že?

Přesto se Teddy do základní sestavy Millwallu v tomto ročníku ještě nastálo nepropracoval, odehrál jen 4 celé zápasy a třikrát střídal, i bez něj však spoluhráči vybojovali postup do Division 2. V následující sezoně ve vyšší soutěži Sheringham dokonce pouze střídal a to jen jedinkrát za celou sezonu. Jak pak sám přiznal, soustředil se spíše na střílení zajímavých gólů, snažil se o to, být na hřišti "šoumenem", což jeho šance na prosazení se do základní jedenáctky častěji nijak neživilo. Nepříliš spokojený lodivod Millwallu George Graham ho tak poslal ještě během probíhajícího ročníku 1984/85 až do 4. ligy na hostování do Aldershotu. Sheringham vyhořel a následující sezonu se bil především v rezervním týmu Millwallu, když přišlo vysvobození v podobě přesunu do chladného Švédska, konkrétně Stockholmu a místního druholigového Djurgardenu.

Na skok ve Švédsku a pak rychle zpátky

Právě toto svým způsobem exotické angažmá znamenalo pro Sheringhama zásadní zlom v jeho kariéře. Anglický hračička se zde naučil týmovému pojetí hry, tedy hernímu stylu, který ho později tak zdobil. "Rychle jsem si uvědomil, že pokud chci vyhrávat, nesmím hrát jen pro svůj osobní požitek, ale myslet i na své spoluhráče. Máš odpovědnost za sebe, to určitě, ale také musíš brát zřetel na ostatní okolo tebe. Na to nesmíš nikdy zapomenout jako profesionál," prohlašoval poté moudře konečně zářící talent. Vždyť v necelých 20 letech vystřílel Djurgardenu 13 zásahy první ligu. Ve Švédsku končí liga o něco dříve, a tak mohl dokonce vesměs jako náhradník vypomoci 4 trefami i Millwallu.

A od té doby už to šlo ráz na ráz. V nadcházející sezoně se Sheringham účastní 42 ligových zápasů (pokaždé hrál od začátku) a zaznamenává v nich 13 gólů. Stal se tedy vůdčí postavou útočné řady Millwallu (vedle něj nastupoval po většinu sezony teprve osmnáctiletý Michael Marks), přičemž mu pravděpodobně pomohl i odchod kouče Grahama do Arsenalu a dosazení nezkušeného Dochertyho do funkce hlavního kouče millwallských lvů. Ten mu bezmezně věřil a rozhodně neprohloupil.

Pro následující ročník si už v Millwallu kladli za cíl postoupit do nejvyšší soutěže a mohutně posilovali. I útočné řady! Sheringham si však tento tah vedení jen pochvaloval. "Pro mě toto naše posílení představovalo dobrou zprávu z dvou důvodů: Za prvé jsem mohl hrát po boku lepších hráčů a za druhé jsem najednou musel víc makat," vzpomíná ve své autobiografii Sheringham. Útočné duo ve složení Sheringham – Cascarino pak poprvé v historii vystřílelo skromnému londýnskému klubu účast v první lize. Teddy se trefil 22krát.

A jak se vyvíjela jeho slibně rozjetá kariéra dál? Rok 1989 – Millwall načal svou prvoligovou štaci nadmíru dobře, i proto bylo výsledné 10. místo trpkým zklamáním. Sheringham si na své konto připsal za celý ročník 11 gólů, opět ale oproti Cascarinovi zaostával. Jak už jsem však dříve předeslal, jeho síla nebyla ani tak ve střílení branek, jako spíše v jejich nezištném připravování. Sheringham také inkasoval poprvé ve své profesionální kariéře červenou kartu.

Rok 1990 – V druhé sezoně v nejvyšší soutěži tápal Millwall tentokrát už od začátku sezony, v zimě došlo k vyhazovu Dochertyho, jehož nahradil Bob Pearson (vzpomínáte? Ano, to je onen skaut, co Sheringhama pro Millwall před lety objevil), odešel také Cascarino a bez něj už Sheringham přidal na jaře jen jediný gól (nakonec jich měl na kontě jen 9) a směrem vpřed marný Millwall se vrátil do druhé ligy. Tam Sheringham zaválel, skóroval ve 48 utkáních 33krát a vykoledoval si přestup do Nottinghamu. Tam přestoupil za 2 miliony liber a stal se do té doby nejdražším prodaným hráčem v historii klubu.

Epizoda v Nottinghamu

Svému novému zaměstnavateli dopomohl 14 přesnými zásahy k úspěchu v podobě 8. příčky a také finále ligového poháru, kde ovšem Cloughovi svěřenci ztroskotali na slovutném Manchesteru. Do nového ročníku ještě sice vstoupil jako člen kádru Nottinghamu Forest, za nějž také vsítil ještě svůj první gól v nově vzniklé soutěži, obdobě First Division, s názvem Premier League, ale pak se už stěhoval do Tottenhamu Hotspur.

Mezi legendy ve Spurs

Zpátky v Londýně se Sheringham ihned vepsal do paměti zdejších obyvatel, zejména těch, kteří se hrdě hlásili k tradičnímu londýnskému klubu s kohoutem ve znaku. Jakmile se poprvé objevil v dresu Spurs okamžitě mu tehdejší trenérské duo Tottenhamu Doug Livermore a Ray Clemence přisoudilo roli kapitána. Kapitánskou pásku pak nesl Sheringham až do svého odchodu v roce 1997, čili 5 let. První sezona Tottenhamu se Sheringhamem v sestavě se samotnému klubu zrovna nepovedla – Kohouti skončili až ve prostřed tabulky -, sám Sheringham však válel a stal se s 22 góly poprvé a také naposledy nejlepším střelcem Premier League. V následující sezoně se Teddy trefil 14krát, jenže naskočil jen k 19 utkáním, neboť se během sezony nepříjemně zranil. Tato skutečnost se také dost nevalně projevila na výsledcích Tottenhamu, jenž se až do předposledního kola strachoval o samotné setrvání v nejvyšší soutěži (nakonec skončil patnáctý). Sám Sheringham však mohl být vcelku spokojený, na začátku tohoto ročníku totiž poprvé nakoukl do sestavy anglické reprezentace. Nejlepší období v dresu Albionu prožil pod Terrym Venablesem, někdejším trenérem a také generálním manažerem Tottenhamu, v letech 1994-1996. Vrcholem této éry bylo EURO, konající se doma, v Anglii. To však skončilo pro velké favority turnaje už v semifinále, kde je po penaltách vyřadili pozdější vítězové šampionátu Němci. Sám Sheringham skóroval jen ve skupině a to hlavou proti Holanďanům. Poté přidal v barvách národního výběru k dosavadním čtyřem už jen sedm branek a po mistrovství světa v Asii, kam také cestoval, ukončil reprezentační kariéru.

Nadcházející ročník už se Kohoutům vydařil o poznání lépe, skončili sedmí, čili těsně se nevešli na pohárové příčky, a v FA Cupu došli až do finále. V tu chvíli válčila v dresu Spurs rozhodně nejslavnější útočná dvojka Tottenhamu 90. let ve složení Sheringham – Klinsmann. S nimi navíc Barmby, Anderton a Dumitrescu tvořili takzvanou Famous Five. Sám německý velikán, jenž pak prorazil i ve slovutném Bayernu, později označil Sheringhama za nejinteligentnějšího parťáka, s kterým kdy hrál. Doslova v roce 1998 prohlásil: "Není to jen výjimečný hráč, ale také skvělý člověk, od kterého jsem se toho v Tottenhamu mnoho naučil. Na světě existuje jen jeden Teddy. Je těžké ho nahradit," vysekl Sheringhamovi poklonu Klinsmann, jenž už v té době věděl, že se bez něj Tottenham utápí v hluboké krizi.

Red Devils a trofeje

Už celých 15 let čekal Sheringham na vítěznou trofej, a tak se neodvratně rozhodl odejít v létě roku 1997 do klubu s mnohem většími ambicemi, než měl tehdy Tottenham. Za 3,5 milionu liber ho vykoupil slavný Manchester United. I jeho fanoušci si ho budou navždy pamatovat. Přišel do Manchesteru nahradit legendárního Erica Cantonu, což byl pro hráče, jenž atmosféru velkoklubu ještě do té doby nikdy nezažil, přetěžký úkol. Sheringham si s ním však nakonec poradil, přes těžké začátky, s bravurou a lehkostí jemu vlastní. V klubu, na nějž byl médii najednou vytvářen velký tlak (což Sheringham neznal), se mu nezačínalo snadno. Ročník 1997-1998 skončil pro ManU katastrofálně, když Red Devils neurvali nakonec ani jednu trofej, přestože si Sheringham připsal za celou sezonu nezanedbatelný počet 14 branek. Na konci téže sezony se také stala jiná nemilá věc. Při zápase s Boltonem se jinak pohodový Sheringham "chytl" s parťákem z útoku Andym Colem a jejich vztah nabyl vážné trhliny, které se dosud nezbavil. Oba kohouti spolu údajně dodnes neprohodili ani slovo. Najednou se začalo dokonce spekulovat o Sheringhamově odchodu, jenž nabyl na pravděpodobnosti zvláště příchodem Dwighta Yorka z Aston Villy před nadcházejícím ročníkem.

Sheringham si přesto zahrál stále poměrně dost a ve 33 letech se konečně dočkal vítězství v Premier League. O týden později jedním gólem dopomohl k triumfu Manchesteru také v nejstarší soutěži na světě, FA Cupu. A aby toho nebylo málo, lví podíl měl zanedlouho i na úspěchu Manchesteru ve finále Ligy mistrů a tudíž dovršení tzv. treblu. Byl to památný zápas, na který vskutku žádný z fandů jednoho, či druhého aktéra onoho duelu nikdy nezapomene. Bayern se poměrně brzy ujal vedení, jenže přišel nastavený čas utkání a gól Sheringhama na 1:1. Otřesený Bayern pak navíc ještě v základním hracím čase dorazil Solskjaer, který doklepl hlavičku právě Sheringhama. Každý tedy jistě snadno odpoví na otázku, kdo byl hrdinou finálového zápasu Champions League na Nou Campu z před devíti let. Sheringham se najednou stal v očích fandů Rudých Ďáblů hrdinou, a když opouštěl v roce 2002 Old Trafford, děkoval mu vroucně i Sir Alex Ferguson. "Teddy pro nás odvedl vynikající služby," pronesl poté, co se Sheringham rozhodl odmítnout další kontrakt nabízený Manchesterem a vrátit se na stará kolena do Tottenhamu.

Ještě před svým odchodem však stihl odehrát patrně nejlepší sezonu své dlouholeté kariéry. Značí ji číslíčka 2000 a 2001. Stal se nejlepším fotbalistou Premier League jak podle novinářů, tak podle samotných fotbalistů. Proč? Jednoduše proto, že i ve 35 letech Sheringham přestřílel i taková esa jako byla v té době York či Cole.

Matthewsovi v patách

Sheringham se tedy vrátil do Tottenhamu, kde opět dělal kapitána. Ne však dlouho, po dvou hubených letech Spurs opět opouštěl. Za tu dobu celkově za londýnský klub odehrál 80 zápasů a skóroval 26krát. Pak dospěl k úsudku, že je zase ta správná chvíle na čas opustit hlavní město, jenže v Portsmouthu, ačkoliv zdejším borcům dělal také kapitána, nijak zvlášť nezapadl, zaznamenal jen 9 ligových branek a po roce se rozhodl stěhovat dál po Londýně a zakotvil ve West Hamu. Tamějšímu celku dopomohl po dvou letech zpátky mezi elitu, přičemž byl oceněn cenou pro nejlepšího hráče The Championship. Svým angažmá ve West Hamu posouval všemožné rekordy související s jeho věkem, nikoliv góly.

A tak začal pomalu, ale jistě upadat v zapomnění. Tomu se však nelze divit, neboť když odcházel v roce 2007 do druholigového Colchesteru, bylo mu už přes 41 let. Ani v druhé lize už nikterak nevyniká a v březnu tohoto roku oznámil, že po sezoně pověsí kopačky definitivně na hřebík. "Můj otec chtěl, abych pokračoval a překonal rekord Sira Stanleyho Matthewse, jenž hrál až do padesáti, ale já cítím, že teď je ten pravý čas s tím praštit," usmíval se na oné "osudné" tiskové konferenci Sheringham.

Suma sumárum odehrál Sheringham za svou kariéru trvající neuvěřitelných 26 let přes 750 ligových zápasů, v nichž ještě stále může vsítit na 300 gólů (chybí mu dva)*. Za reprezentaci Albionu si zahrál 51krát a za tu dobu skóroval jedenáctkrát. Za své služby anglickému fotbalu byl dokonce britskou královnou spolu s jiným fotbalistou Ryanem Giggsem v červnu roku 2007 vyznamenán rytířským řádem. Jiné pocty se zase dočká v květnu tohoto roku, kdy bude slavnostně uveden spolu s Clivem Allenem do Síně slávy Tottenhamu Hotspur u 125. výročí založení klubu. Premier League vyhrál celkem třikrát, jednou se s Manchesterem umístil druhý, jedinkrát triumfoval v FA Cupu a Ligovém poháru. Na svém kontě má také jedno cenné vítězství ve finále Champions League.

Nechme teď zavzpomínat jeho někdejší spoluhráče, potažmo protihráče na jeho vrcholné působení v anglickém fotbale, které přineslo fotbalovým nadšencům tolik oku lahodících přihrávek, gólů a technických fines.

Mark Thomas Lawrenson, bývalý reprezentant Irska a také někdejší zadák Liverpoolu: "Teddy prožil absolutně fantastickou kariéru. Možná hrál tak dlouho proto, že nebyl nikdy moc rychlý, ale jeho geniální mozek mu přesto vynesl angažmá ve velkých klubech. Top, top hráč, to byl."

Lee Dixon, legendární bek Arsenalu: "Na hřišti to byl skvělý profesionál a několikrát mě obešel. Pečoval o sebe, to je důvod jeho herní výdrže."

Tony Cascarino, Teddyho parťák z dob společného působení v Millwallu: "Jeho bystrý mozek kompenzoval jeho nevelkou rychlost. Měl schopnost nahrát tam, kam bylo potřeba. Talent ve správný čas udělat tu správnou věc, vždy nadělal v soupeřově obraně paseku."

* veškeré klubové statistiky jsou aktuální k 26. dubnu 2008.