Taktické změny nového tisíciletí #3: Jsou tři více než čtyři?

I přes fakt, že tříobráncový systém je v poslední době na lehkém vzestupu (což nejvýrazněji potvrdila nedávná úspěšná tažení Juventusu a italské reprezentace, svého takto dosáhl například i Wigan, Bordeaux nebo několik dalších týmů Serie A...), nedá se popřít, že začátek nového tisíciletí se nesl ve znamení příklonu ke čtyřčlenným defenzivám. Proč se tak stalo?

Takticky je přitom po mnoha stránkách zajímavější variantou právě ta tříčlenná. Poskytuje totiž týmu výhodu jednoho muže ve středu pole navíc - tedy přesně tentýž efekt, který stál za masivním přechodem na hru na jednoho hrotového útočníka.

Problémem je, že systém se třemi muži vzadu funguje výborně proti 4-4-2, zatímco jindy už to tak slavné není. V dřívějších etapách světového fotbalu, které se nesly ve znamení spíše osobního bránění, měl tým hrající 3-5-2 (3-4-3 či jinou variantu) k dispozici dva osobní obránce proti dvěma střelcům a jednoho hráče - libero - navíc. Pravý stoper se mohl snadno přemístit na pozici pravého beka, takže bližší tyč hlídalo libero a vzdálenější levý stoper, a obráceně.

Je třeba přiznat, že tento systém se (pochopitelně) hroutil proti týmům, které dokázaly přesouvat míče rychle z jednoho křídla na druhé, ale byla-li tříčlenná defenziva navíc podpořena ofenzivními křídelními beky, schopnými hlídat soupeřovy krajní záložníky, šlo o výbornou volbu. Protivník byl ve většině situací eliminován, a náš 3-5-2-tým měl stále o jednoho záložníka k dispozici více.

To nás nicméně přivádí k zásadnímu bodu, který jsme už nastínili nahoře: pokud soupeř hraje na cokoliv jiného než dva hroty, 3-5-2 (3-4-3...) funguje mnohem hůře. Jediného hrotového útočníka najednou pokrývá hned trojice stoperů, což je sice defenzivně neprůstřelné, ale všude jinde na hřišti má náš tým o muže méně. Pokud soupeř využívá hroty tři, potýkáme se rovněž s problémy; představte si systém 3-5-2 či 3-4-1-2 nastupující proti 4-3-3. Jestliže křídelní beci prvního týmu hlídají křídla druhého, je situace totožná jako v prvním případě: tři stopeři proti jedinému forvardovi. Pokud převedete úkoly křídelních beků na krajní stopery, dospějete buď k nebezpečně roztažené defenzivní formaci, nebo zůstanete na půli cesty: na křídla ve 4-3-3 není vyvíjen dostatečný tlak, což je přesně to, co potřebují.

V Anglii panovala v polovině devadesátých let zvláštní obsese tříčlennými obranami, a většina týmů zde hrála právě takto. Dokonce i Arsenal v době, kdy jej přebíral Arséne Wenger, používal vzadu tři muže - zpátky ke čtyřem se vrátil až právě francouzský trenér. Tento stav možná pramenil z Eura 1996, které vyhrálo Německo s výborně zvládnutým 3-4-1-2 - libero Matthias Sammer a defenzivně zodpovědní křídelní beci zkrátka fungovali - a své jistě přidal i fakt, že většina anglických týmů hrává tradičně na dva hroty, což z defenzivní trojice dělalo užitečný výchozí systém.

Dnes hrají všechny velké anglické kluby pravidelně na čtyři vzadu. Největší zastoupení mají systémy 3-5-2 a 3-4-1-2 v Itálii (Juventus, Janov, Neapol, Palermo...), i když většina těchto celků má v záloze secvičené i čtyřobráncové varianty (často 4-3-1-2). Posledním velkým mezinárodním úspěchem tříobráncového systému byl brazilský triumf na Mundialu 2002. Z elitních evropských klubů tento systém používá jen naprostá menšina.

Zajímavým příkladem chytrého použití 3-4-1-2 byl úspěšný Egypt Hassana Šehaty: na kontinentu, který si stále tradičně zakládá na výchozím systému 4-4-2, se jeho celku dařilo mimořádně. Když byl Egypt - papírově i podle aktuálního počtu trofejí - na vrcholu svých sil, vyřadilo ho před branami mistrovství světa Alžírsko - pomocí totožného systému. A i na samotném Mundialu se Saadaneho výběr ukázal jako nepříjemný, takticky zdatný protivník...

Pozorně sledujte trendy v defenzivním uspořádání světových týmů. Tříobráncové systémy zaznamenaly rapidní ústup ze slávy v první dekádě po roce 2000, ale v té další mohou prožít podobně impozantní renesanci - schválně, jaký příklad letos v Lize mistrů dá zbytku světa Juventus?