Tah Bielsou: Detailní pohled na "novou Marseille"

Zhruba před týdnem oznámilo vedení Marseille dohodu, o které měla francouzská média jasno už nějakou dobu - na Riviéru se od nové sezony stěhuje Marcelo Bielsa, excentrický argentinský trenér a jeden z největších géniů fotbalové teorie. Může toto spojení ale fungovat i v praxi?

Bielsa si za svou kariéru vysloužil přezdívku "El Loco" ("Šílenec"), bylo by však nefér díky jeho neortodoxní povaze přehlížet úspěchy, kterých v životě dosáhl. Po Carlu Ancelottim totiž do Francie přichází další manažerská superhvězda první kategorie, a z pozice nezávislého fanouška ligy je nutno marseilleským poděkovat, že tímto krokem nabourávají dosavadní hegemonii dvou bohatých superklubů. S Bielsou u kormidla bude mít příští ročník Ligue 1 najednou tři papírové favority.

Osmapadesátiletý stratég přitom nebyl pro klubového prezidenta Vincenta Labruneho první volbou - ještě dříve odmítli nabídku Les Phocéens André Villas-Boas a Lucien Favre, přičemž se hojně spekulovalo i o jménech jako Luciano Spalletti, Massimiliano Allegri nebo dokonce Zinedine Zidane. Pro atraktivitu soutěže je nicméně dobře, že se nakonec Labrune rozhodl právě takto.

Marcelo Bielsa není trenérem, za kterého by mluvila dlouhá řada trofejí - ve vitríně má pouze dva argentinské tituly z 90. let a olympijský triumf s tamní reprezentací z roku 2004. Důvod, proč bývá řazen mezi absolutní elitu svého řemesla, leží daleko více v jeho inovativním, revolucionářském pojetí totálního fotbalu.

Stejně jako například José Mourinho, ani Bielsa toho coby fotbalista příliš neodehrál - zato trénováním se začal živit hned v pětatřiceti letech. Rodák z argentinského Rosária si udělal jméno v domácí lize, na evropské půdě debutoval v roce 1998 v Espanyolu. Tam však pobyl pouze krátce, byl totiž povolán k argentinské reprezentaci, a právě toto angažmá mu otevřelo dveře ke světovému uznání.

Tým kolem Veróna s Batistutou pod jeho vedením fascinoval celý svět bezchybnou kvalifikační jízdou na mistrovství světa 2002; na turnaji samotném však vyhořel, což bylo přičítáno zejména příliš odvážné taktice, v níž se klíčoví hráči cítili vyloženě nepohodlně. Bielsa vydržel u reprezentačního kormidla ještě dva roky, poté odešel na dočasný odpočinek.

Novou práci mu dali v roce 2007 v Chile, a podceňovaný tým, který předtím platil za jednoho z největších otloukánků kontinentu, se pod jeho rukama proměnil v černého koně MS 2010. Když Bielsova Argentina válcovala kvalifikační skupinu osm let zpátky, bylo Chile beznadějně poslední; o dva cykly později skončilo na druhé příčce a na MS si svými výkony získalo obrovské množství nezávislých fanoušků.

(Mimochodem, pro současný fotbal v Chile neexistuje výraznější a zbožšťovanější postava než právě El Loco. Nejde jen o to, jakým způsobem pozvedl národní tým, ale o celkový otisk jeho filozofie v chilském fotbalu - nejlepším příkladem je současný reprezentační kouč Jorge Sampaoli, a ostatně i jeho předchůdce Claudio Borghi. Oba tito trenéři adaptovali Bielsův systém do takové míry, že se v současnosti už dá považovat za výsostně chilský.)

Tento úspěch následně otevřel Bielsovi dveře do Evropy, konkrétně do Athleticu, který převzal v roce 2011 a hned ve své první sezoně z něj udělal nekompromisní vítěznou mašinu. V Evropské lize dokráčel baskický tým až do finále, když po cestě vyřadil PSG, Schalke i Manchester United; zlatá medaile z toho sice nebyla, ale i stříbro posloužilo jako skvělý důkaz trenérova génia. Neúspěšným finále skončila také cesta v domácím poháru.

V další sezoně byl však hrdý klub nucen prodat Javiho Martíneze do Bayernu, zatímco Fernando Llorente začal trucovat a vysloužil si tak místo na tribuně. Bez svých dvou klíčových hráčů byl Bielsa najednou bezradný, není tedy divu, že kocovina po úspěšné sezoně zasáhla klub z Bilbaa jako uragán. Argentinský kouč poté strávil další rok bez práce, a to už se dostáváme k okamžiku, kdy se Vincent Labrune rozhodl poprvé zvednout telefon.

Současná Marseille nutně potřebuje kouče, někoho s pevnou rukou a jasnou vizí. Bielsa má pro tuto práci na první pohled ideální atributy, v jeho první sezoně však mohou vyvstat tři výrazné problémy. Pojďme se na ně podívat zblízka.


Problém první: Systém a strategie

Heslem Olympique Marseille je "Droit au But" - tedy "Přímo za gólem". Pro hyperofenzivní Bielsův fotbal snad neexistuje příhodnější motto.

Jsou-li mezi fanoušky přístavního klubu nějací odborníci přes taktiku, poslední dva roky pro ně musely být učiněným peklem. Élie Baup, který převzal mužstvo v létě 2012 z rukou Didiera Deschampse, je totiž trenérem ze staré devadesátkové školy - v době, kdy celý svět piloval strategii držení míče, složité postupné útoky a milimetrově přesné brejky, skončila Baupova inovace u záměny osobní obrany za zónovou. Útočné třetině se pak stárnoucí kouč nevěnoval vůbec, Marseille tedy vepředu spoléhalo čistě na individuální schopnosti svých hvězd. Současná vláda Josého Aniga nenabízí v tomto směru prakticky žádný posun.

Bielsa je naproti tomu autistický taktický génius, obsedantně kompulzivní detailista, pro nějž jsou fotbalové herní systémy životní vášní hraničící s fanatismem. Jeho osobní sbírka čítá tisíce videí všech možných i nemožných zápasů, které ve volném čase rozkládá doslova na prvočinitele a analyzuje každý herní aspekt. Když před 16 lety přebíral argentinský národní tým, začal studovat stovky potenciálních reprezentantů, dokud o jejich hře neměl větší přehled než oni sami. Novináři mu přezdívají "taktický fundamentalista", což je poměrně trefné spojení - jeho posedlost detaily z něj dělá trenérský ekvivalent Stanleyho Kubricka.

Nejvýraznějším Bielsovým darem současnému fotbalu je unikátní formace 3-3-1-3, kterou proslavilo jeho působení u Argentiny a Chile. Zatímco současným diktujícím trendem je rozložení týmu na 6 defenzivních a 4 ofenzivní hráče (jak graficky ilustruje momentálně nejpopulárnější rozestavení 4-2-3-1), u Bielsových týmů je tento poměr přesně opačný - čtyři borci brání (tři stopeři a defenzivní štít), šest útočí (dva beci, ofenzivní záložník, dvě křídla a hrot).

Takový systém pak přirozeně produkuje extrémně nátlakový, útočný fotbal, který v sobě organicky spojuje hned několik historických vlivů. Výchozím pramenem inspirace je samozřejmě totální fotbal Rinuse Michelse, to je však pouze začátek - Bielsova filozofie například ctí zákon legendárního Arriga Sacchiho, podle nějž nesmí vzdálenost mezi středními obránci a hrotovým útočníkem přesáhnout 25 metrů. Podle uznávaného odborníka Jonathana Wilsona to pak byl právě on, kdo stál u zrodu současné jižanské posedlosti držením míče, a její největší advokát Pep Guardiola několikrát otevřeně přiznal, že Bielsu nadevše obdivuje (v roce 2012 jej například označil za nejlepšího trenéra na světě).

Aby Bielsův systém založený na extrémně vysokém presingu vůbec fungoval, potřebuje neustále přečíslovat soupeře vysoko na jeho polovině - to je také podle Wilsona důvod, proč El Loco nikdy nemění svoji strategickou útočnou čtyřku, 'un enganche y tres punta' (tvůrce hry a tři forvardi). Klasické 4-2-3-1, na které je Evropa přece jenom zvyklá více, se tak v jeho pojetí vlastně mění na jakési 4-2-1-3, respektive 2-2-3-3 (čímž dochází k zachování rovnováhy počtu bránících a útočících hráčů).

To samozřejmě klade obrovské nároky na obránce, kteří musejí v první řadě dokonale ovládat míč, mít za každých okolností perfektní přehled o dění na hřišti a být v případě potřeby schopni zastat hned několik pozic. Není proto divu, že jedním z Bielsových oblíbených triků je stavění defenzivně laděných záložníků do obranné linie; v Bilbau to ilustroval třeba Javi Martínez, v Marseille mohou podobnou roli zastat Alaixys Romao či Giannelli Imbula. S tímto rozdělením sil ostatně rád koketuje i Guardiola (a je jasné, kde vzal prvotní inspiraci).

Pokud mluvíme o systémové variabilitě, nepatří Bielsa zrovna mezi ideální příklady (naopak, v paličatosti a přesvědčení o neomylnosti vlastní filozofie se mu může rovnat málokdo). Přesto však nastalo již několik příkladů, kdy se i on podvolil okolnostem. V Bilbau tak jednak zavedl do svého arzenálu dlouhé kolmé míče na útočníka, aby dokázal využít Llorenteho síly ve vzduchu, jednak po úvodních neúspěšných experimentech s oblíbeným 3-3-1-3 přepnul na výše vzpomínanou modifikaci 4-2-3-1.

Nutno samozřejmě dodat, že zrovna u Bielsy hraje papírové rozestavení v podstatě marginální roli; daleko důležitější je jeho věrnost vertikálnímu pojetí fotbalu, což je termín, který on sám zavedl a který označuje filozofii co nejpřímějšího tahu na bránu. Jeho týmy jsou schopny aktivně útočit až v sedmi lidech, což je v současném fotbalu absolutní unikát; skutečně není obvyklé, aby trenér v tomto tisíciletí preferoval více hráčů před míčem než za ním.

Posledním stěžejním bodem Bielsovy filozofie je pak počet středních obránců - El Loco si za každých okolností hlídá, aby měl na hřišti vždy o jednoho stopera více, než má soupeř klasických útočníků. Rozdíl mezi 3-3-1-3 a 4-2-3-1 tak do značné míry vychází z toho, jestli protivník hraje na jednoho nebo dva hroty, a Bielsa už několikrát ukázal, že mu nedělá problém přepínat mezi oběma systémy i během zápasu. Tato snaha o eliminaci soupeřových zbraní je pro něj naprosto typická a zároveň jej odlišuje od trenérů, kteří rovněž nezdolně věří své filozofii, ale zacházejí tak daleko, že odmítají jakkoliv reagovat na strategii soupeře (Arsene Wenger je jedním z nich).

Bude zajímavé sledovat, jaký výchozí systém zvolí při svém nástupu do Ligue 1. Francouzská nejvyšší soutěž totiž letos zažívá hotový boom diamantového rozestavení, v němž je místo pro dva klasické útočníky; z tohoto úhlu pohledu by tedy Bielsa měl zůstat u svého trademarkového 3-3-1-3. Podle jeho filozofie by tento styl měl platit na Monaco, Lille i Lyon, což jsou všechno týmy vyznávající systém 4-3-1-2 (případně 4-1-2-1-2). Jediným mužstvem francouzské špičky, které staví osamoceného hrota, je Saint-Étienne (4-3-3), přičemž u PSG záleží na pozici Edinsona Cavaniho (papírově pravý křídelník ve 4-3-3, který se však často tlačí do středu).

Na druhou stranu, Bielsovo jediné evropské angažmá (16 let starou epizodku v Espanyolu nepočítaje) začalo šlapat teprve ve chvíli, kdy vyměnil "chilský" systém za přístupnější 4-2-3-1. Zvolit správnou strategii tak bude pro svérázného kouče první velkou otázkou.

Ať už se ale El Loco rozhodne jakkoliv, na jednu věc si musí dát velký pozor - všechny jeho týmy se dostávaly do úzkých v okamžiku, kdy narazily na zodpovědně bránící celek s propracovanými protiútoky. Takových v Jižní Americe ani Španělsku moc není, Ligue 1 je však tímto stylem hry proslulá a není těžké představit si, jak by například zmiňované Saint-Étienne či Nantes mohlo Bielsovy zbraně účinně eliminovat. Pokud trenérův systém stojí na tom, že je potřeba co nejvíce času strávit v útočné třetině s míčem na nohou, neexistuje pro něj zrádnější soutěž než ta francouzská.

Je ovšem nutno vzít v potaz, že právě Marseille je pro tuto strategii jednou z nejlepších adres v zemi. Historicky jde o ofenzivní, nátlakové mužstvo, které se (podobně jako Lyon) nikdy neuchylovalo k pouhému bránění či dokonce betonování. Mužstvo, které fanoušci vídali za vlády Élieho Baupa, hrálo fotbal nedůstojný dresu Les Phocéens. Bielsa by na Riviéru měl přinést návrat útočných tradic.

Aktivita, vysoký presing, neustálé vyvíjení tlaku, diktování tempa hry, obrovská variabilita a univerzálnost - to jsou atributy, které argentinský taktik vyžaduje od svých forvardů, a borci jako Payet a Thauvin jsou schopni tyto jeho potřeby naplnit. Pokud se tedy zvládnou popasovat s Bielsovými nároky na dokonalou fyzičku, špičkové zvládnutí několika rolí a excelentní taktickou připravenost do nejmenšího detailu.

(Případné zájemce o vyčerpávající analýzu Bielsovy taktiky odkazuji na tento dokument z ledna 2012.)


Problém druhý: Město a fanoušci

Přesuňme se ale teď k dalšímu problému, kterým je specifický genius loci druhého největšího francouzského města. Marseille má vlastně ve Francii podobné místo jako Neapol v Itálii: téměř milionový přístav na jihu země, sužovaný sociálními problémy, k jehož každodennímu životu patří i fanatická náklonnost k tamnímu fotbalovému klubu, vyznávajícímu bleděmodré barvy. Fanoušci v Marseille umí být skutečně neuvěřitelní - to, co k Olympique cítí, není pouhá hrdost či loajalita, ale skutečný raison d'etre, integrální součást jejich osobního života. Ve vztahu ke klubu tak neuvažují logicky, ale emociálně; Olympique upřímně milují, identifikují se s ním a dýchají pro něj.

To je ta světlejší stránka.

Od května 2010, kdy hrdý tým tehdy pod vedením Didiera Deschampsa získal svůj zatím poslední titul, se Marseille nachází v konstantním úpadku. Loni měl Élie Baup sice dobré výsledky (taky uhrál 2. místo v lize), ale jeho extrémně úporný, v defenzivě nekompromisní a v ofenzivě chaotický fotbal nemohl náročné publikum na Vélodrome dostatečně uspokojit. Atmosféra tak byla napjatá i během vítězných sérií, a letošní mizérie už začala vyvolávat regulérní konflikty.

André-Pierre Gignac, jeden z nejlepších hráčů současného kádru, několikrát otevřeně mluvil o nemožnosti zavděčit se marseilleským fanouškům. Jejich představy jsou prý naprosto nerealistické - očekávají, že Olympique bude vládnout Francii i Evropě, a veškeré úspěchy tak považují za součást jakéhosi plánu, zatímco sebemenší zaváhání dávají hráčům okamžitě "sežrat". Překvapit a potěšit davy na Vélodrome je tedy de facto nemožné.

A Gignac není sám. Prakticky každý, kdo kdy měl s marseilleskou atmosférou co do činění, potvrdí, že tamní tlak na hráče i funkcionáře klubu je naprosto neuvěřitelný, a tyto nálady se pochopitelně přelévají z ochozů stadionu do celého města. Robustní útočník si stěžoval, že se v těchto podmínkách nedá normálně hrát, zatímco fanoušci "oceňovali" jeho dřevorubeckou postavu popěvkem "Big Mac pour Gignac" (překladu netřeba).

"Při poslouchání rádia a čtení novin mám pocit, že Élie Baup spáchal smrtelný hřích, Vincent Labrune je ve skutečnosti zlým dvojčetem pana Hydea, a Florian Thauvin sestoupil na Zem jako zplozenec Satanův," přibližoval žurnalista Matt Spiro katastrofickou atmosféru ve městě poté, co Marseille ukončila působení v Lize mistrů bez jediného bodu. V té době přitom Baupův tým stále držel v lize pátou příčku, s reálnou šancí na poháry.

To by Bielsovi možná mohlo vyhovovat - on sám je člověkem, který miluje výzvy, a převzít současné Olympique je skutečně pořádným soustem. Na druhou stranu, jeho excentrická persona a extravagantní taktické návyky vyžadují (alespoň ze začátku) koňskou dávku trpělivosti, a to je slovo, kterému v Marseille nikdo nerozumí.

Vrchol přišel začátkem dubna v domácím zápase s Ajacciem; to už místo odvolaného Baupa stál na lavičce sportovní ředitel José Anigo. Marseille sice vyhrála 3:1, ale o utkání se mluvilo v úplně jiném duchu - fanoušci vyhlásili bojkot, takže jich na Vélodrome dorazilo pouze 15 tisíc, a to jen proto, aby si na Anigovi pořádně zchladili žáhu. Celých 90 minut tak na trenérovu hlavu pršely nadávky a osobní urážku, na což sám Anigo odpověděl podivným gestem olíznutí a vztyčení ukazováčku (tak nějak se předpokládá, že nechtěl riskovat perzekuce za zdvižený prostředník). Ušetřeni nezůstali ani další představitelé klubu - fanouškovský hněv zasáhl také Labruneho, majitelku Margeritu Louis-Dreyfus, a samozřejmě i samotné hráče.

V tomto období se také tvrdé jádro marseilleských ultras dopustilo vůbec nejodpornějšího gesta, které francouzský fotbal letos zažil, když někdo načmáral na zeď tréninkového komplexu nápis "Škoda Adriena, měl to být José". Pokud tomuto vzkazu nerozumíte, pak vězte, že Adrien Anigo byl trenérův syn, který tragicky zemřel rukou neznámého střelce loni v září při vyřizování gangsterských účtů.

Způsob, jakým se někteří příznivci klubu k Anigovi-seniorovi chovají, by měl Bielsu dostatečně varovat: stačí pár špatných výsledků, pár nepopulárních prohlášení, a vyženeme tě z města. To mimochodem není pouze metaforický opis situace: José Anigo skutečně po sezoně opustí Marseille, vedle trenérské pozice složí i funkci sportovního ředitele a bude pro klub nadále pracovat jako skaut pro Afriku a západní Evropu. "José mi prozradil, že chce rezignovat a odejít z města," potvrdil Labrune. "Prý ho k tomu vedou 'lidské a rodinné' důvody. Marseille miluje, ale už tu nedokáže žít."

"Neopouštím klub ze sportovních důvodů, ačkoliv vím, že jsou na můj obličej někteří lidé alergičtí. Některé věci jsou ale opravdu přes čáru. Strávil jsem v tomto klubu 25 let a myslím, že si zasloužím trochu víc respektu," dodal před zápasem s Lyonem sám Anigo.

Bielsa podle všeho respekt má, tedy alespoň prozatím. Nepřímo to potvrzuje i současný kouč, který si po vzpomínaném zápase v Ajacciu stěžoval, že mu nikdo nepřipisuje dostatečný kredit. "Když jsme prohrávali, byla to moje chyba. Když ale vyhráváme, je to proto, že v ochozech sedí Marcelo Bielsa. Vy novináři tomu říkáte 'Bielsův efekt'," zlobil se. Vypadá to tedy, že se vyprahlí fanoušci na tvrdou ruku trenérského revolucionáře skutečně těší.

Anigova rezignace na roli sportovního ředitele by mu pak měla pomoci v nastolení co největší kontroly nad situací v kádru, což je něco, co Bielsa vyloženě vyžaduje. Aby dokázal efektivně protlačit svoji filozofii a přetavit ji v odpovídající výsledky, potřebuje pokud možno absolutně volnou ruku - a Vincent Labrune je připraven mu v tomto směru vyhovět. Spíše než jako trenér tak do Marseille přichází jako manažer anglického stylu.

Jeho výchozí pozice je podle všeho skvělá, celý klub i město do něj vkládá obrovskou důvěru a fanoušci by měli být ochotni přimhouřit oko nad počátečními bolístkami. Jejich přízeň je však extrémně vrtkavá, takže Bielsa musí pracovat rychle; připomeňme si, že jeho památná sezona v Bilbau odstartovala pěti zápasy bez výhry v řadě. V Marseille by za takových okolností nejspíš už docházelo k nepokojům. Bielsa sám je vášnivým, horkokrevným Jižanem, bude proto klíčové, aby našel s fanoušky společnou řeč - jedinou další možností jsou totiž nekonečné hádky a pokračování depresivního úpadku slavného klubu.

To není úplně nereálný scénář, jen tak na okraj: El Loco svoji přezdívku nezískal jen tak pro nic za nic. I s takřka šesti křížky na krku umí být pořádně nerudný, vzteklý a místy i zákeřný; známá je například příhoda, jak v Bilbau kropil určité části trávníku na stadionu San Mamés, aby hostující Barceloně znemožnil hrát její fotbal. Jindy zase křičel na stavební dělníky, že pracují pomalu, nebo nechal dospívající kluky šplhat na stromy a špehovat soupeřovy tréninky. Tento sebevědomý a svérázný muž zkrátka potřebuje, aby bylo po jeho - a pokud ne, je oheň na střeše. Bielsa je zkrátka stejně hrdý a paličatý jako Olympique Marseille sám.

Jestli z toho bude ukázková spolupráce nebo ukázková válka, ukáže až čas.


Problém třetí: Přestavba kádru

Na závěr se podíváme přímo do kabiny Olympique; úspěšnost Bielsovy mise totiž bude v první řadě záviset na výsledcích, a ty mají v důsledku vždy na svědomí sami fotbalisté. V tomto ohledu dává Argentincovo angažmá na jihu Francie vůbec největší smysl.

Marseille totiž akutně potřebuje přestavbu. V době, kdy se všechny francouzské kluby s výjimkou PSG a Monaka musí vzhledem k nově zavedené Hollandeho milionářské dani výrazně uskrovnit, je i pro tradiční kluby nezbytnou nutností zbavit se drahých hvězd a začít stavět tým odspoda, na mladých hráčích a odchovancích. V Lyonu a Lille už to pochopili, Saint-Étienne získává body chytře nastavenou přestupovou strategií (ligou prověření hráči za nízké ceny), a nyní by se na správnou cestu mohli vydat i Les Phocéens.

Bielsa je známý tím, že vyhledává mladé, tvárné fotbalisty, kteří jsou schopní rychle pochopit a přijmout základy jeho filozofie - a takových je v Marseille hned několik, v čele s Mariem Leminou, Giannelli Imbulou a Florianem Thauvinem. Právě tato trojice by spolu s Jordanem Ayewem (momentálně hostujícím v Sochaux), Lucasem Mendesem či Bernardem Mendym měla tvořit jádro "nové Marseille".

Po příchodu do Bilbaa udělal El Loco radikální řez kádrem, a dá se očekávat, že na Riviéře bude postupovat stejně; z finančních důvodů totiž Olympique pravděpodobně opustí několik hvězdných hráčů. V médiích už se spekuluje o jménech jako Steve Mandanda, Mathieu Valbuena, André Ayew, André-Pierre Gignac nebo Nicolas N'Koulou. To je pochopitelně znatelný kvalitativní úbytek, je však zapotřebí uvědomit si dvě věci...

Zaprvé, práce s týmem, který se papírově nemůže rovnat špičce, není pro Bielsu ničím novým; Chile přebíral v pozici totálního outsidera a udělal z něj jeden z nejzajímavějších reprezentačních výběrů, z něhož má hluboký respekt celý svět. I v Marseille tak může nový kouč vytáhnout na světlo nové hvězdy, jako tomu bylo u Artura Vidala, Mauricia Isly či (zejména) Alexise Sáncheze. Stavět celou generaci od základů mu evidentně jde výborně.

Zadruhé, v kabině Olympique se stoprocentně odráží nervní a podrážděná nálada, která obestírá celý klub. Horší interní atmosféra panuje ve Francii pouze v Rennes. Bez vlivu hráčů jako Mandanda nebo Valbuena (kterého řada lidí označuje za iniciátora rozbrojů s Baupem a později i Anigem) dojde k pročištění vzduchu a celý projekt bude moci začít nanovo.

Už před začátkem letošní sezony se Vincent Labrune vyjádřil ve smyslu, že by z Marseille rád vybudoval jakýsi francouzský Dortmund; s konzervativním dinosaurem typu Élie Baupa to znělo spíše jako povedený vtip, pod Bielsou však nejde vůbec o nereálný cíl. Určité styčné body jsou vidět už dnes: tradiční lokální velkoklub s obrovskou a oddanou fanouškovskou základnou, procházející vleklou krizí a donucený začít spoléhat na mladé talenty, na začátku nové éry přebírá autoritativní, zapálený až cholerický trenér s jasnou vizí budoucnosti. Jediný, zato hodně podstatný rozdíl je v tom, že marseilleská akademie není (na rozdíl od té dortmundské) nic extra, takže většina oněch mladíků jsou nakoupené posily bez hlubšího vztahu ke klubu. Na místo mladého "táty" Kloppa pak na lavičku přichází senior ze zahraničí.

Dalším potenciálním problémem je etnická různorodost kabiny Olympique. Bielsa od roku 1998 pracoval v přísně homogenním prostředí - přestupová politika Athleticu, který nepřijímá jiné než baskické hráče, jej v tomto ohledu staví prakticky na roveň argentinskému i chilskému národnímu týmu. Marseilleská kabina sice ve Francii patří k těm sevřenějším, s výjimkou brazilského stopera Mendese jsou všichni cizinci Afričani povětšinou z bývalých francouzských kolonií, určité bariéry však přece jen existují. A to i mezi mladými Francouzi, kteří jsou ve fotbalu coby národ nechvalně proslulí svou nesoudržností (viz situace v reprezentaci na konci Domenechovy éry).

Tyto specifické interní aspekty se tak mohou rychle rozvinout v nepřekonatelné překážky. Bielsa je zvyklý po hráčích požadovat určitou oddanost, v Marseille jej nicméně čeká hned několik egoistů v čele s Florianem Thauvinem a (pokud nepřestoupí ven) Mathieuem Valbuenou. El Loco přitom není mužem, který by si podrývání vlastní autority nechal líbit. Carlo Ancelotti se během svého pobytu v Paříži vyjádřil ve smyslu, že mladí Francouzi nechápou, proč by měli každý den trénovat na sto procent; je přitom nad slunce jasnější, že takovéto chování Bielsa tolerovat ani v nejmenším nebude.

Snadno lze dospět k závěru, že nový kouč Les Phocéens žije fotbalem více než celý jeho kádr dohromady; podaří se mu najít s mladými hvězdičkami společnou řeč? Jeho tréninky jsou legendární svojí délkou, fyzickou i taktickou náročností; nesmíme zapomínat na to, že tento muž dokázal udělat fenomenálně sehrané mašiny i ze dvou národních týmů, kde se hráči viděli pohromadě pouze několikrát do roka. Něčeho takového jednoduše nejde dosáhnout bez obrovského množství až akademických výkladů o systému a rolích na hřišti, a takový Thauvin skutečně nepůsobí dojmem, že by ho něco podobného mohlo reálně bavit.

Novinář Andy Brassell letos v magazínu BleacherReport napsal: "Bielsovy metody jsou fyzicky i mentálně vyčerpávající. Jen málokdy jsem viděl tak zlomené hráče jako po finále (Evropské ligy) v roce 2012 v Bukurešti. Za všechno mluvil pohled na tiskového mluvčího Athleticu, jenž po zápase opouštěl šatnu s rukama plnýma stříbrných medailí, které tam hráči nechali." Na něco takového nejsou v Marseille zkrátka vůbec zvyklí.

Bielsa má před sebou mamutí úkol - zavděčit se nejnáročnějším fanouškům ve Francii, přebudovat od základů nefunkční a rozháraný kádr, a dotlačit Marseille k velkým výsledkům pomocí krásného ofenzivního fotbalu. Cokoliv jiného bude v hektické přístavní metropoli vnímáno jako neúspěch. Není pochyb o tom, že odpočatý El Loco dá do své nové mise naprosto vše: fotbal je pro něj jediným smyslem života. V Chile dodnes vzpomínají na to, jak si zbudoval provizorní byt přímo na tréninkovém hřišti, zatímco jeho rodina zůstala doma v Argentině, a odmítal pobírat svoji (mimořádně štědrou) výplatu, aby jej nutnost přežívat z peněz za výsledkové bonusy motivovala k vybudování co nejúspěšnějšího mužstva.

Tato analýza je nejspíš nejdelším textem, který se na stránkách EuroFotbalu objevil za hodně dlouhou dobu, k El Locovi se to však hodí - s veřejností totiž odmítá komunikovat mimo oficiální tiskové konference, které tak naopak nabývají přímo epických rozměrů. Závěrem citujme jiného dopisovatele BleacherReportu, Sama Tigheho, který o kontroverzním kouči v říjnu 2012 prohlásil: "Jeho fotbal je nanejvýš zábavný a úspěšný, ale cena, kterou za to sami hráči musí zaplatit, je neuvěřitelně vysoká. Tento muž je prvotřídním taktickým géniem. Na druhou stranu však příliš lpí na svém systému, na hráče klade nereálné nároky, sabotuje soupeřova hřiště, ječí na dělníky a najímá špiony, aby šplhali do korun stromů."

V tuto chvíli stále není jasné, jestli Bielsův Olympique Marseille dostane v příští sezoně šanci v Evropské lize, tedy soutěži, díky níž má Evropa o rtuťovitém stratégovi to nejvyšší mínění. Ať už se ale na Vélodrome bude dít cokoliv, jedna věc je jistá: V žádném případě to nebude nuda.