Souhrn ruské Premier Ligy 2008

Překvapivého mistra, černé trpaslíky i řadu zklamání přinesl ročník 2008 v ruské Premier Lize. Pojďme si přiblížit, jak probíhala sezona v jednotlivých ruských klubech.


Rubin Kazaň si ke svým padesátým narozeninám nadělil nejkrásnější možný dárek. Klub z hlavního města Tatarstánu získal ligový titul poprvé v historii. Své mnohem slavnější soky nechal suverénně za sebou. Od prvních kol to byla pohádková sezona. Rubin napříč prognózám, že bude trvat, než se velký počet posil sehraje, vyhrál prvních sedm ligových kol, čímž překonal letitý rekord Dinama Moskva. Fotbalisté Rubinu si vytvořili šokující komfortní náskok na čele, ale na druhou stranu si museli zvykat na novou roli. Byl na ně vyvíjen mediální tlak, který ještě zesílil po zatčení sportovního ředitele Rustema Sajmanova.

Temné období na Rubin padlo po evropském šampionátu. Po sedmi zápasech bez výhry se náskok "Ruby" snížil na minimum. Když se zdálo, že svěřenci Berdijeva budou muset z čela tabulky, opět je nastartovalo překvapivě vysoké vítězství proti úřadujícímu mistrovi Zenitu Petrohrad v sedmnáctém kole. Od tohoto momentu Rubin prohrál jen jeden ligový zápas a ve 27. kole si na hřišti Saturnu Moskevská oblast s předstihem zajistil premiérový titul.

Hodně diskutovaným tématem byla předvedená hra Rubinu Kazaň. Fanoušci dobrého fotbalu taktiku zvolenou kormidelníkem Kurbanem Bedrijevem rozhodně nekvitovali. Rubin nehrál krásný fotbal jako CSKA nebo Zenit, na plné čáře ale zvítězil v efektivitě. Zkrátka, z minima vytěžil maximum. Rubin od prvních minut svého soka uspával, soupeř měl naprosto kontrolu nad míčem, vytvořil si územní převahu, ale přišel jeden brejk a fotbalisté od řeky Volhy se dostali do vedení, které následně buď ubránili, nebo navýšili. Podobný scénář měly zápasy mistra nespočetněkrát. Trenér Berdijev nastolil svému týmu taktiku, na kterou byli všichni krátcí. Nutno dodat, že Rubin byl zranitelný v případě, že se proti němu použila jeho vlastní zbraň.

Největší hvězdou Rubinu byl zkušený střední záložník Sergej Semak, který v zimě přišel z FK Moskva. Hru mistra bezchybně dirigoval a právem patří mezi nejlepší hráče ligy. Kostru mužstva pak tvořili v Lokomotivu nechtěný brankář Sergej Ryžikov, Na levém i pravém kraji (v případě potřeby) zářil argentinský supertalent Cristian Ansaldi, který upoutal i skauty Realu Madrid. Ve středu obrany měl nejpevnější pozici Roman Šaronov, vedle něj se vystřídali Stjepan Tomas, Alexandr Orechov a letní posila z Amkaru Alexej Popov. Úkoly na defenzivním štítu bezchybně plnil Macbeth Sibaya. Ofenzívu Rubinu táhl Turek Gökdeniz Karadeniz z Trabzonsporu a později i zkušený Ukrajinec Sergej Rebrov nebo Cristian Noboa.

Za očekáváním zůstaly výkony a především počet branek u Sava Miloševiče. Srbský kanonýr na sebe upozornil až v závěru sezony, jeho gól proti Saturnu zajistil Rubinu titul. Miloševič ohlásil po sezoně konec kariéry, lépe se tedy rozloučit nemohl. Neprosadila se ani letní posila Roman Adamov, přitom minulou sezonu byl v FK Moskva nejlepším střelcem celé soutěže. Naopak ve velkém stylu se po zranění vrátil talentovaný útočník Alexandr Bucharov, konto soupeřů zatížil celkem šesti brankami. Přínos pro hru Rubinu měl i 22letý záložník Alexandr Rjazancev.


Nejlepší ruský klub posledních let sice před začátkem sezony myslel na titul, ale dlouho se trápil a jen díky mohutnému finiši se může těšit z druhé příčky zaručující Ligu mistrů.

Armějci vedení trenérem Gazzajevem přes zimu příliš neposilovali, jediným velkým nákupem byl Ricardo Jesus ze Spartaku Nalčik. Dále přišli talentovaní mladíci Vlasov a Ryžov z mládežnické akademie Křídel Sovětů - SOK, tedy ze stejného klubu jako Alan Dzagojev, ke kterému se dostaneme později. Z Krasnodaru přišel mladík Zajcev. Z Brna byl na poslední chvíli angažován Luboš Kalouda, jehož příchod se zatím příliš nevyplatil. Ani Ricardo Jesus však nedokázal CSKA pomoct k dobrému vstupu do tohoto ročníku ruské Premier ligy. Zbytečné ztráty bodů se slabými soupeři nakonec stály rudou armádu boj o titul. V průběhu sezony se klub dokonce ocitl ve středu tabulky, což bylo zejména pro fanoušky obrovské zklamání.

V létě navíc odešli Brazilci Jô (Manchester City), Dudu Cearense (Olympiakos Pireus) a na hostování byl do Internacionalu zapůjčen Daniel Carvalho, který se po zranění nedokázal vrátit zpět do formy. Tyto odchody ale červenomodrým spíše pomohly, po změně systému začal více příležitostí dostávat hlavně mladiček Alan Dzagojev. Mladý Rus režíroval několik důležitých výher v domácí lize, navíc se prosazoval i na evropské scéně. Jeho skvělých výkonů si všiml i reprezentační trenér Guus Hiddink.

Zapracování Dzagojeva prospělo Brazilci Vágnerovi, který "vstal z mrtvých" a suverénním způsobem (desetibrankový náskok před druhým Topičem) si vystřílel korunku pro krále střelců ruské ligy. Love by však stěží nastřílel tolik gólů nebýt podpory skvělých křídel, na pravé straně odehrál životní sezonu mladý Srb Miloš Krasič. Na levé straně zářil ruský reprezentant Jurij Žirkov. Obrana ruského klubu hrála skvěle až v druhé části sezony, za zmínku stojí výkony kapitána Ignaševiče a Litevce Šemberase. V brance po celou sezonu hýřil jistotou Igor Akinfejev.

Zklamáním jsou především výkony Brazilců. Úpadek Daniela Carvalha se očividně jen tak nezastaví, dobré výkony nepodával ani záložník Dudu. Odchod byl pro ně i klub nejlepším možným řešením. Ve středu zálohy tak dostal šanci talentovaný mladík Pavel Mamajev a zatím si vede nad očekávání dobře. Také další "kanárci" Ricardo Jesus a Ramon nenadchli. V obraně se pak více jistoty čekalo od Alexeje Berezuckého nebo Chidiho Odiaha.

Příští rok má CSKA na čem stavět. Kádr ale potřebuje zkvalitnění ve středu zálohy, velká zodpovědnost totiž leží na mladíčkovi Mamajevovi, zatím se s ní ale vyrovnává překvapivě dobře. Je také samozřejmě důležité, jak se vyřeší budoucnost veleúspěšného trenéra Valerije Gazzajeva a brazilské hvězdy Vágnera.


Dinamo dalo letos vzpomenout na své úspěšné sezony z dob sovětské éry. Výborně složené mužstvo pod vedením ambiciózního trenéra Andreje Kobeleva vybojovalo třetí místo, historický postup do předkola Ligy mistrů a dlouhou dobu sahalo i po šanci na mistrovský titul. Hlavní ztrátou v boji o titul byl jednoznačně odchod Dannyho za rekordní sumu do Zenitu Petrohrad. Danny svými výkony táhl Dinamo k nejvyšším příčkám a po jeho odchodu bylo mužstvo poloviční. Herně si dlouho jakoby nevědělo rady, ale trenér Kobelev nakonec i bez Dannyho dokázal mužstvo stmelit a dovedl ho nal třetí příčku. Modrobílí se navíc statečně poprali i s početnou marodkou v klíčovém období sezony.

Velkou předsezonní posilou byl útočník Alexandr Keržakov, který byl největší útočnou hvězdou mužstva, přesto však zcela nenaplnil očekávání, se kterými přicházel. Očekávání naopak naplnil brankář Gabulov, který přišel během sezony z Amkaru Perm a stal se jednou z největších opor, ze svatyně vystrnadil talentovaného gólmana Šunina. Velkou oporou byla také záložní řada ve složení K. Kombarov, Chochlov, Semšov a D. Kombarov. Tu během sezony doplnil kvalitně Australan Wilkshire. Obranu řídil jeden z nejlepších obránců ligy Leandro Fernandéz a reprezentant Denis Kolodin. Nadějí do budoucna pak může být mladý útočník Kokorin, který v závěru sezony předvedl několik velice kvalitních výkonů.


Historicky nejlepším výsledkem v krátké historii se může pyšnit Amkar Perm, čtvrté místo nemohlo nechat bez pozornosti vskutku nikoho. Přitom před sezonou Perm opustili hned tři důležití hráči a trenér Rašid Rachimov. Prezident Valerij Čuprakov přesto nesložil zbraně a stanovil jasný cíl, kvalifikovat se do evropských pohárů. Kdekdo považoval Čuprakova za snílka, ale nový kormidelník Miodrag Božovič plnil úkol na jedničku, Amkar za celou sezonu nebyl hůř než pátý a dokonce si pohrával s myšlenkou zahrát si Ligu mistrů.

Klíčem k úspěchu byla propracovaná defenzíva, která začínala u brankáře Vladimira Gabulova, ten podával špičkové výkony a vysloužil si pozvánku do reprezentace. V létě se klub musel smířit s jeho odchodem do Dinama Moskva, ale náhradník Sergej Narubin ho dokázal nahradit. Na pravém kraji obrany se zabydlel Bulhar Zakhari Sirakov, střed obrany hájil kapitán Popov a Belorukov, často také Čerenčikov, levou stranu měl předplacenou Maďar Miklos Gaál. Vyplatily se letní nákupy dvou obránců Mitara Novakoviče z OFK Bělehrad a Ukrajince Fedorina z Dynama Kyjev, oba totiž sehráli klíčovou roli v podobě náhrad během dlouhodobého zranění Gaála a odchodu Alexeje Popova do Rubinu Kazaň.

Také zálohu i útok měl Amkar velmi kvalitní. Na pravém kraji zálohy zářil Bulhar Georgi Peev. V jejím středu na sebe upozorňovali Balkánci Tomislav Dujmovič a černohorský "David Beckham" Nikola Drinčič. Post levého záložníka zaujal Vitalij Grišin. V útoku byl jednoznačnou jedničkou Bulhar Martin Kušev, s devíti brankami nejlepší střelce Permu, vedle něj hrál nejčastěji mladičký talent Nikolaj Žiljajev.

Byl by to zázrak, kdyby podobné umístění Amkar zopakoval i příští sezonu. O jeho největší hvězdy je totiž velký zájem, navíc Perm před nedávnem přišel o strůjce úspěchu trenéra Miodraga Božoviče, ten se za velké peníze upsal FK Moskva. "Je super, že klub sponzorovaný závodem na výrobu hnojiv předběhl v tabulce tým Gazpromu (Zenit Petrohrad, pozn.redakce)," vystihl finanční sílu Amkaru Martin Kušev.


Zenit Petrohrad prožil rozporuplnou sezonu. V jednom roce dokázal vyhrát ruský Superpohár, Pohár UEFA, evropský Superpohár a premiérově si zahrát i Ligu mistrů. V lize však petrohradský klub obsadil s odřenýma ušima až páté místo. Zenit v Premier lize předváděl jednoznačně nejlepší fotbal, byl suverénně nejproduktivnějším mužstvem v lize, ale přesto to nestačilo ani na pomyslné stupně vítězů. Proč? Důvodů je hned několik.

Zenit doplatil na náročný program během července a srpna, kdy dohrával odložené zápasy kvůli Poháru UEFA a dva měsíce tak hrál pravidelně dva zápasy týdně. Mužstvo navíc trápila zranění a úzký kádr, díky čemuž svěřenci trenéra Dicka Advocaata odehráli náročný program v podstatě v jedenácti hráčích. Druhým důvodem byla určitě i motivace hráčů. Fotbalisté Zenitu během jednoho roku vyhráli skoro vše, co jde na klubové úrovni vyhrát a v rozhodujících momentech se tento fakt na hře a náladě v mužstvu projevil.

Rozhodující slabinou v sestavě pak byla jednoznačně obrana. Mezi stabilními oporami Šírlem a Aňukovem se ve středu obrany neúspěšně střídaly všechny dostupné dvojice a i díky jejich chybám Zenit často ztrácel body. Situaci nezachránil ani příchod Francouze Puygreniera, který se ještě nestačil adaptovat. Veleúspěšný byl naopak rekordní nákup Portugalce Dannyho, který se hned stal největší oporou a většinou po boku Andreje Aršavina vytvořil úderné podhrotové duo, které podporovalo osamocený hrot, kde se střídali Pogrebňak a nejlepší střelec Zenitu Fatih Tekke. Bez vynucených změn odehrála sezonu trojice záložníků Tymoščuk, Denisov a Zyrjanov. V brance odchytal celou sezonu reprezentant Malafejev a nepustil tak do branky Slováka Čontofalského, který se po sezoně chystá klub opustit.


Křídla Sovětů mají za sebou veleúspěšnou sezonu, které chybí jen pohárová tečka. Pouze o skóre totiž mužstvu unikla poslední příčka zaručující účast v Poháru UEFA (příští rok nově "Evropská liga") pro příští rok. Do pohárové Evropy se však mužstvo může ještě dostat v případě, že ruský pohár vyhraje jeden z trojice Rubin Kazaň, CSKA Moskva nebo Dinamo Moskva. Tato mužstva mají pro příští rok zajištěná místa v Lize mistrů a v případě jejich triumfu v poháru postupuje do Evropské ligy šesté mužstvo v lize a nikoliv poražený finalista.

Po loňském třináctém místě v lize dotáhl Samaru právě na šesté místo nově příchozí trenér Leonid Sluckij, který klubu od řeky Volhy vštípil atraktivní ofenzivní fotbal a stadion Metallurg opět praskal ve švech. Mužstvo kvalitně posílil o několik hráčů, kteří se stali kostrou základní sestavy. Příchozí Tichonov, Adžindžal, Savin, Jarošík nebo Jan Koller patřili ke klíčovým hráčům a český obr se navíc stal jedním z vůbec nejlepších útočníků v lize. Oporou byl dále talentovaný mladík Oleg Ivanov a Jihoafričan Matthew Booth, který je však na odchodu z mužstva. Za bývalého kapitána má Leonid Sluckij v plánu přivést kvalitního ruského obránce.


Lokomotiv vstupoval do sezony s velkými ambicemi, ale na hřiště je nepřenesl. Železničáři zopakovali blamáž z minulé sezony a opět skončili sedmí. Moskevskému klubu nepomohlo ani další početné změny v kádru. Železničáři za celou sezonu nezaznamenali žádný progres, své fanoušky netěšil hlavně v domácích utkáních, v tomto směru obsadil až desátou pozici.

Do Loko v zimě přišel brankář Levenec (Amkar), defenzivní štít Pereyra (Mallorca) a záložníci Torbinskij (Spartak) a Mujiri (Křídla Sovětů Samara). Výrazněji se ale prosadil pouze Torbinskij. Letní příchody byly povedenější, gólman Marek Čech se rychle přizpůsobil, vyřešil tak trápení Lokomotivu na tomto postu. Kvalitu do obrany přinesl Baša. Smysl naopak postrádal příchod Brazilce Charlese, ten si prakticky nezahrál.

Osvědčili se i talentovaní fotbalisté z mládežnické líhně Lokomotivu, kteří přišli v závěru sezony - Kambolov, Minčenkov a Glušakov. Poslední jmenovaný svými výkony dokonce táhl Lokomotiv a vysloužil si pozornost reprezentačního trenéra Hiddinka. Výraznými postavami Lokomotivu byl kapitán Sergej Gurenko, brazilský stoper Rodolfo a ofenzivní duo Biljaletdinov a Odemwingie, které dohromady nasázelo devatenáct branek. V jejich stínu zůstal věčný talent Dmitrij Syčev.


Nejúspěšnější ruský klub si dělal před sezonou zálusk na ligový titul, který vyhlíží už dlouhých sedm let a minulý rok mu jej v posledním kole vyfoukl Zenit. Byla z toho však mimořádně nepovedená sezona, která klubu i fanouškům přinesla mnoho utrpení. Spartak skončil na osmém místě a příští rok bude bez evropských pohárů.

Na první pohled se zdálo, že Spartak v zimě kvalitně nakupoval. Přišli talentovaní hráči Džanajev nebo Filipenko a posily do základní sestavy Fathi a Maidana, oba však zůstali daleko za očekáváním. Už od prvních kol bylo patrné, že se Spartakem něco není v pořádku, na každý bod se Spartak nadržel, trápili se klíčoví hráči. O krizi ve slavném moskevském klubu už nikdo nepochyboval po evropském šampionátu, Spartak utrpěl debakl proti úhlavnímu rivalovi CSKA Moskva 1:5 a rozhořčení fanoušci vyhlásili svému klubu válku. Nastaly i poněkud nešťastné změny v kádru, do béčka byli přeřazeni Mozart, Kaliničenko a legenda klubu Jegor Titov. Mozart byl vzat na milost, zbylí dva odešli.

Zdrcující kritiku neustál generální ředitel Spartaku Sergej Šavlo a ohlásil odchod. Několik týdnu po něm skončil i kormidelník Stanislav Čerčesov, kterému zlomil vaz debakl v předkole Ligy mistrů proti Dynamu Kyjev. Spartak měl spasit Dán Michael Laudrup, toho přivedl nový ředitel Valerij Karpin. Bývalý skvělý fotbalista ale recept na znovuzrození Spartaku neměl. Pod ním Spartak vyhrál jen tři zápasy z devíti, úspěšný hráč FC Barcelony se alespoň může pyšnit tím, že jako první trenér po sedmi letech porazil CSKA. O tom, že Spartak nebude v evropských pohárech, rozhodlo poslední kolo. Zenitu Petrohrad červenobílí vůbec nestačili a do poločasu bylo o jejich osudu rozhodnuto.

V brance Spartaku zářil chorvatský reprezentant Stipe Pletikosa, svými zákroky držel mužstvo z hlavního města dlouho nad vodou. V obraně měl nejjistější místo Čech Martin Jiránek, vedle něj nejčastěji nastupoval Martin Stranzl, který však nového trenéra Laudrupa o svých kvalitách nepřesvědčil a z levé strany se do středu stěhoval Malik Fathi, ani on jistotou příliš neoplýval. Za Laudrupa nastupoval na levé straně obrany navrátilec z hostování Clemente Rodriguez, ofenzivně laděný bek ale často chyboval, na druhé straně dostával před objevem minulé sezony Šiškinem přednost talentovaný Sergej Paršivljuk a jako jeden z mála snesl přísnější měřítko. Za očekáváním zůstaly výkony reprezentačního záložníka Vladimira Bystrova, na druhé straně zálohy nehrál o nic lépe Cristian Maidana. Ani český reprezentant Radoslav Kováč nemůže být se svou výkonnosti příliš spokojen, přesto měl kapitán Spartaku místo v sestavě jisté a nebýt zranění, patřil by jednoznačně k nejvytíženějším hráčům. Hře Spartaku dodával myšlenku Alexandr Pavlenko, ale trápily ho zranění a jeho roli převzal univerzál Santos Mozart. Brazilec očekávanou roli tahouna nezvládl, na hřišti často vypadal frustrovaně, což dokazují hned dvě červené karty v ročníku 2008.

Útočníkem číslo jedna měl být Roman Pavljučenko, ale v první polovině soutěže ho jasně zastínil Brazilec Welliton. Ke smůle Spartaku si "kanárek" přivodil komplikované zranění. Pavljučenko se sice po úspěšném evropském šampionátu rozehrál k dobrým výkonům, ale když bylo jasné, že Spartak Ligu mistrů hrát nebude, byl prodán do Tottenhamu. V létě přišel jen Ivan Sajenko ze sestupujícího Norimberku, ale nastupoval spíše v roli křídla. Útok tak museli utáhnout mladíčci Dzjuba, Prudnikov a Baženov, těžkou roli zvládli obstojně, upozornil na sebe především Nikita Baženov. V této sezoně koneckonců dostalo příležitost hodně nadějí z mládežnické líhně Spartaku, což je asi tak jedno z mála pozitiv zpackané sezony.


Prezident FK Moskva Jurij Bělous (v průběhu sezony radši rezignoval) byl před startem ruské Premier Ligy přesvědčen, že granátově-červení neskončí hůře jak čtvrtí. Právě na čtvrtém místě se Moskva umístila minulou sezonu, ač to bylo historicky nejlepší umístění v krátké historii klubu, musel se pakovat populární trenér Leonid Sluckij. Místo něj si vedení vyhlédlo autoritativního ukrajinského kormidelníka Olega Blochina.

Angažování bývalého skvělého sovětského útočníka se ale nevyplatilo. Nevýrazný vstup do soutěže spojený s velkým množstvím marodů katapultoval FK Moskva na samotné dno tabulky. Vázla komunikace mezi hráči a trenérem, z toho důvodu klub opustil nejlepší střelec minulého ročníku Roman Adamov. Oleg Blochin logicky neměl podporu fanoušků, ti na stadionu Eduarda Strelcova volali po návratu Leonida Sluckého. S příchodem letních posil (Da Costa, Samedov, Česnauskis, Santos Lago, Rebko, Strelkov a Šešukov) se výsledky moskevského mužstva mírně zlepšily, ale kvůli hloupým chybám v obraně, neplodné hře v ofenzívě a nevyrovnaným výkonům to na lepší než deváté místo nestačilo. Oleg Blochin nesplnil předsezonní cíl k radosti svých svěřenců musel "měšťany" opustit.

V zimním přestupovém období do FK Moskva přišla nezvykle jen jedna výraznější posila, z Krasnodaru se FK Moskva upsal Vitalij Kalešin. Ač měl plnit roli náhradníka, vybojoval si místo v základní sestavě na pravé straně zálohy či obrany. Z FK Rostov přišla celá řada mladíků, ale výrazněji se prosadil jen útočník Stavpec. Nejvýraznější postavou FK Moskva byl argentinský útočník Héctor Bracamonte, který nasázel osm branek. Jinak spíše převládaly zklamání. Argentinec Pablo Barrientos odešel v průběhu sezony s nepořízenou do San Lorenza (kde si později vystřílel nominaci do reprezentace), jeho krajan Maxi Lopéz slíbil, že vsítí dvacet pět branek, ale zůstal jen u slov. S trenérem měl časté rozepře a v druhé části sezony si zahrál jen výjimečně, konečná bilance tří vstřelených branek koneckonců hovoří za vše.

Další potenciální tahouny přibrzdily zranění. Běloruský gólman Jurij Ževnov marně vzpomíná, kde ty loňské sněhy jsou. To samé platí o Isaacu Okoronkwovi ve středu obrany FK Moskva. Naproti tomu polskému stoperovi Jopovi se zranění vyhýbala, ale jeho výkony byly silně podprůměrné. Moc si nezahráli ani Češi Hubník s Čížkem. Roman Hubník v úvodu nastupoval pravidelně na pravém kraji obrany, ale pak ho Blochin odepsal. Čížek dostával šancí víc, ale často také marodil. Osvěžení přinesly letní posily, především Da Costa, Samedov a Česnauskis, kteří zkvalitnili záložní řadu FK Moskva. Obranu pak vyztužil Šešukov.


Těrek má za sebou povedenou sezonu, klub se v průběhu tohoto ročníku Premier ligy nemusel strachovat o udržení. Jednu dobu se dokonce pohyboval okolo pohárové oblasti. Čečenskému týmu pomohla zejména výměna na trenérském postu, kde Leonida Nazarenka vystřídal Vjačeslav Groznyj.

Ambiciózní nováček tohoto ročníku ruské ligy, se chtěl vyvarovat nepříjemným záchranářským povinnostem a hrát v klidném středu tabulky. Těmto nárokům také odpovídaly posily, do klubu přišlo osm hráčů. Po špatném vstupu do sezony se Těrek zvedl a dal najevo, že tento rok o záchranu bojovat nebude. Pro Čečence byly klíčové body z domácího prostředí, kde se mohli opřít o podporu svých horkokrevných fanoušků. Na stadionu Sultana Bilimchanova se stal Těrek katem moskevských gigantů CSKA, Lokomotivu i Spartaku.

Nováčkovi pomohla i letní změna na trenérském postu, Vjačeslav Groznyj přinesl herní i výsledkový vzestup. Groznyj v letním přestupovém období zkvalitnil kádr hned několik výborných fotbalistů. Jmenovitě Florentin Petre (CSKA Sofia), Andrei Margaritescu ( Dinamo Bukurešť), Daniel Pancu (Rapid Bukurešť), Sergej Omeljančuk (Rostov) a Sergej Bendz (Rostov). Naopak smlouva nebyla prodloužena Juriji Mamajevovi, Goranče Dimovskimu a zimní posile Rade Petrovičovi.

Především příchod Florentina Petreho byl trefou do černého. Rumunský reprezentant zářil a nejméně o třídu převyšoval své spoluhráče. V brance Těreku byl jedničkou spolehlivý Albánec Ilion Lika. Obranu táhl Slovák Radoslav Zabavník, který navrch vsítil jednu branku a Bulhar Valentin Iliev. Motorem zálohy byl již zmiňovaný Petre, výraznou osobností v jejím středu pak kapitán Džabrajlov, nejlepším střelcem Těreku se stal pětigólový Sergej Kuzmičov. Sezonu 2008 si za rámeček rozhodně nedá útočník Sergej Serdjukov, ve dvaceti pěti utkáních nedal ani jeden gól. To Rumun Pancu který přišel v létě, stihl konto soupeřů zatížit třemi brankami.

Nováček skončil na uspokojivém desátém místě v Premier Lize, avšak hlavně prezident klubu se do budoucna rozhodně nespokojí se středem tabulky. I nároční fanoušci by chtěli vidět svůj klub v pohárové Evropě, nutno říci, že pokud zůstane u kormidla Groznyj, je tento cíl reálný.


Letos mužstvo dvou tváří. Tu první Saturn předvedl v první části sezony pod vedením trenéra Gadži Gadžijeva, kdy se mužstvo trápilo, předvádělo zoufalé výkony a přiblížilo se až k sestupovým vodám ruské soutěže. To pro klub s pohárovými ambicemi a tak kvalitním kádrem bylo nepřijatelné. K mužstvu tak v srpnu přišel Němec Jürgen Röber, aby mužstvo minimálně zachránil v lize. Zkušený trenér obrátil výkony Saturnu o 180 stupňů a na podzim tak mužstvo ukázalo svou druhou tvář. Zaslouženě se pak Saturn vyšplhal alespoň na konečné 11. místo a částečně si napravil reputaci ze začátku roku.

Po celou sezonu byl oporou český brankář Antonín Kinský, o kterého měla později zájem i londýnská Chelsea. Před ním ve středu obrany operovali Ján Ďurica a Brazilec Zelao. Alternoval zkušený Ukrajinec Husin, který však na konci sezony musel mužstvo opustit. Kvalitní sezonu odehrál v obraně i levý bek Ruslan Nachušev, stabilní výkonnost si udržoval Angbwa na druhé straně. V záloze nepřesvědčoval bývalý reprezentant Loskov, za očekáváním zůstával Karjaka., vynikali hlavně mladší Alexej Ivanov a Petr Němov. Kvalitním stavebním kamenem však byl kapitán Igonin. Útok Saturnu letos prakticky vyhořel a světlou stránkou byl jen desetigólový Marko Topič. V závěru sezony tak útok Saturnu museli posílit mladíci Leonid Kovel a Solomon Okoronkwo.


Skromný klub z Kavkazu si připisuje další úspěšnou sezonu. Stejně jako minulý rok skončil Nalčik na dvanáctém místě. Uznávaný trenér Jurij Krasnožan se nepřiblížil se svým týmem za celou sezonu k pásmu sestupu. "Spalčiku" se tento rok dařily souboje proti favoritům. Se Zenitem Petrohrad a CSKA Moskva získal čtyři body, doma porazil i mistrovský Rubin Kazaň. Přitom Spartak byl po odchodu několika klíčových hráčů pasován do role jednoho z outsiderů.

Branku Nalčiku hájil Dmitrij Chomič, který přišel na hostování ze Spartaku Moskva. Před ním zářili dva střední obránci Miodrag Džudovič a Alexandr Amisulašvili. Druhý jmenovaný byl se třemi brankami dlouho nejlepším střelcem týmu. Jisté místo měl na kraji obrany Dmitrij Jatčenko. Zklamáním jsou výkony špílmachra Gogity Goguy, od kterého si po příchodu ze Saturnu klub sliboval hodně. Naopak příjemně překvapil mladíček zapůjčený ze Zenitu Oleg Samsonov. Dalšími pilíři zálohy byli Mašukov a Geterjev. Útok byl nejslabším článkem Nalčiku, nejlepší střelcem Rustem Kalimullin si připsal jen pět přesných zásahů.


Tomsk vstupoval do sezony s cílem vyrovnat osmé místo z ročníku 2006. Místo toho se ale Sibiřané potáceli u dna tabulky a dlouho měli plnou hlavu sestupových starosti. Na lavičce Tomsku se tak vystřídali hned tři trenéři. Valerij Petrakov úvod soutěže nezvládl a těsně před evropským šampionátem byl odvolán. Náhradu si vedení vyhlédlo v Miroslavu Romaščenkovi, který měl obnovit herní filozofii Tomsku, ale mladý kormidelník začal debaklem v Petrohradu a vydržel jen osm zápasů. Odborník Valerij Nepomnjaščij přinesl mírné zlepšení, ale stále to nebylo ono.

Tomsk naprosto vyhořel v ofenzívě, nastřílel nejméně branek ze všech účastníků ruské Premier Ligy. Tři útočníci Anton Archipov, Goran Maznov a Alexandr Širko nastříleli mizerných pět branek. Tomsk skončil na třináctém místě, což je nejhorší výsledek klubu za čtyřleté působení v Premier Lize. V šedi Tomsku vyčníval brankář Venjamin Mandrykin zapůjčený na hostování z CSKA Moskva, kapitán Valerij Klimov, obránce Djordje Jokič nebo nadějný mladík připomínající Jiřího Jarošíka Dmitrij Tarasov.


Mužstvo s ambiciózním hráčským kádrem se dlouho beznadějně krčilo na poslední ligové příčce. Špatné výkony a katastrofická obrana dlouho nepustily Chimki ze dna tabulky, přestože v útoku zářil jeden z nejlepších střelců ligy Eldar Nizamutdinov. V průběhu sezony mužstvo opustil trenér Slavoljub Muslin a několik nepotřebných hráčů. Na lavičku přišel charizmatický Ukrajinec Sergej Juran a udělal v kádru zemětřesení, zlákal i ikonu Spartaku Jegora Titova. Tápající obranu zocelili Brazilci Gabriel z Rubinu Kazaň a Danielson z Rio Ave. Mohutným finišem Chimki zaslouženě zachránily prvoligovou příslušnost i pro nadcházející rok. Ten odehrají v nové supermoderní aréně, kde si Chimki zahrály i několik posledních zápasů letošní sezony.

Chimki vedl s kapitánskou páskou zkušený brankář Berezovskij. V útoku se Chimki mohly spolehnout i na kvalitní výkony Slováka Jakubka, který přišel v létě ze Saturnu. Útočníkem číslo jedna ale byl Alexandr Antipenko. Na hostování ze Spartaku Moskva byly v mužstvu další opory Renat Sabitov a reprezentant do 21 let Fedor Kudrjašov. Bývalým hráčem Spartaku je i rumunský záložník Florin Šoava, který také patřil k nejlepším hráčům v sestavě podmoskevského klubu.


Nováček z gumárenského města minulý rok suverénně postoupil do Premier Ligy, ale dlouho se v ní neohřál. Od samého počátku bylo jasné, že se tým bude pohybovat ve spodních patrech tabulky. První tři body si připsal Šinnik až v šestém kole, protrhl tím osmadvacetizápasovou sérii ligových ztrát datující se od 30. dubna 2006. Následně vedení propustilo kvůli špatným výsledkům a disciplinárním prohřeškům trenéra Sergeje Jurana a jak se později ukázalo, byla to chyba. Jeho nástupce Ivan Ljach sice vstoupil do nové funkce pokořením favorizovaného Dinama Moskva, ale nakonec se pod ním Šinnik propadl na samotné dno. Přišla tak další změna na trenérském postu, ale ani Sergej Pavlov Jaroslavl nespasil. Šinnik skončil v tabulce předposlední a opět se rozloučil s elitou.

Přitom kádr měl Šinnik kvalitní. Od početných zimních nákupů si klub sliboval hodně. Ze Spartaku Moskva přišel zkušený křídelní záložník Denis Bojarincev, který později převzal kapitánskou pásku. Bojarincev byl jednoznačně nejlepším hráčem Šinniku, s šesti brankami i nejlepším střelcem. Dobré výkony podával i Ricardo Silva, který přišel ze sestupující Boavisty Porto. Naopak další posily vesměs zklamaly, od zkušených borců Laizanse, Stepanovse, Gorawského či Buznikina se čekalo víc. Naprostým propadákem pak bylo angažování Zdravka Lazarova, který si v roce 2004 zahrál s reprezentací Bulharska na Euru 2004 nebo obránce Bruna Basta, který v minulosti oblékal barvy Bordeaux, Benficy nebo Feyenoordu. Ani letní posílení obrany Vješticou, Ušeninem a Polovinčukem příliš nepomohlo.

Výrazně na sebe upozornil mladičký gólman Sergej Pesjakov. Mládežnický reprezentant Ruska využil diskvalifikace jedničky Stepanova, zranění dvojky Pravkina a ve svatyni Šinniku odchytal několik vynikajících duelů. V památném utkání na hřišti Zenitu, které Šinnik vyhrál senzačně 3:1, chytil nejvíce střel v historii ruské Premier Ligy a poklonu mu vysekl i trenér Zenitu Dick Advocaat. Pesjakov sice prodloužil s Šinnikem kontrakt do roku 2012, dá se očekávat, že po něm sáhne jeden z klubů ruské Premier Ligy.

V temné sezoně se Šinnik může pyšnit nejkrásnější brankou ročníku 2008. Vsítil jí nádherným akrobatickým způsobem útočník Roman Monarjov v utkání proti Spartaku Nalčik.


Klub z Dálného východu k radosti drtivé většiny klubů opouští ruskou nejvyšší soutěž. Vladivostok byl trnem v oku kvůli dlouhým letům, které za ním museli soupeři absolvovat, často byl pod palbou kritiky nevyhovující terén na stadionu Dinamo. Chorvatský lodivod Zoran Vulič měl nezáviděníhodnou práci. V zimním přestupovém období musel mužstvo takřka kompletně přestavět. Vladivostok opustila důležitá kostra a nahradila je početná skupinka nevyzpytatelných Balkánců. Vladivostok v zápasech venku tradičně nebodoval, ale k jeho smůle mu nešly ani domácí zápasy, přitom body z domácího prostředí byly pro Vladivostok v minulých letech klíčové. Zoufalý Vulič nemohl stabilizovat kádr ani v létě, odešla mu totiž druhá várka důležitých hráčů, včetně opory Marka Čecha.

Chorvatský kormidelník nicméně držel Luč dlouho nad vodou, vaz mu však zlomil debakl 1:8 v Petrohradu. Vedení Vladivostoku si vyhlédlo náhradu v Ukrajinci Semjonu Altmanovi, ale ani on recept na udržení neměl. Pod jeho vedením navíc Vladivostok nevyhrál ani jednou. Konečné poslední místo v tabulce bylo logickým vyústěním velkých problémů klubu.

V uplynulé sezoně za Vladivostok hrálo mnoho hráčů, ale skutečnými oporami byla jen hrstka. Marek Čech, Georgij Bazajev, Alexandr Tichonoveckij a Šešukov s Da Costou svými letními obchody klub výrazně oslabili. Příchozí hráči už takovou kvalitu nepředstavovali. Větší zodpovědnost na bedrech tak měly opory, které se rozhodly zůstat. Dmitrij Smirnov příkladně bojoval, skvělé výkony předváděl Vitalij Bulyga (pět branek + čtyři asistence), po odchodu Ruslana Adžindžala mezeru ve středu zálohy zalepil Levan Gvazava, který upoutal i skauty mistrovského Rubinu. Nepropadl ani mladíček Igor Ševčenko, který v zimě přišel z Křídel Sovětů Samara. Jako jeden z mála Balkánců se vyplatil Dario Damjanovič.