Souhrn Premier League 2008/09 (2)

Anglickou Premier League i potřetí za sebou vyhrál Manchester United. Místa si mezi sebou prohodila Chelsea s Liverpoolem, který byl nejblíže titulu za poslední roky, ale ani letos to nevyšlo. První čtyřku tradičně uzavírá Arsenal, takže ani letos nedošlo k jejímu narušení. Na pohárových příčkách dále jsou Everton, Aston Villa a Fulham. Těsně pod nimi skončily Tottenham, West Ham a Man City.


Nechybělo mnoho a Manchester United mohl zažít další pohádkovou sezonu. Jenže zatímco v Premier League si takřka sebejistě dokráčel za třetím titulem v řadě, v Lize mistrů zůstal těsně pod vrcholem a po finálové prohře s Barcelonou triumf neobhájil. Nicméně Rudí Ďáblové nebojovali jen v těchto soutěžích, letos jich měli v nabitém programu připravených ještě dalších pět. Vedle Premier League ovládli ještě Carling Cup, Community Shield a Mistrovství světa klubů. Naopak podlehli Zenitu Petrohrad v souboji o Superpohár a z FA Cupu vypadli těsně před branami finále.

Přitom v úvodu sezony to na další veleúspěšnou sezonu nevypadalo, hlavně v rámci Premier League. Svěřenci manažera Sira Alexe Fergusona měli na svém kontě po čtyřech zápasech pouhých pět bodů a tápali na 15. místě. Do konce podzimní části však United své výkony značně zlepšili a do nového roku vstupovali ze čtvrtého místa s osmibodovou ztrátou na vedoucí Liverpool, avšak se třemi zápasy k dobru. Na jaře již ale byl Manchester suverénní, když ztratil body pouze ve třech zápasech a předehnal všechny před sebou. Oči pro pláč tak opět zbyly Liverpoolu, který byl nejblíže titulu za poslední roky. Navíc ho United dohnali v celkovém počtu získaných primátů v nejvyšší anglické soutěži.

Po triumfu v Premier League se rudá část Manchesteru připravovala na finále Ligy mistrů, kam se United po roce opět probojovali. Oproti loňskému ročníku je ale v Římě čekala jedna změna, soupeřem byla Barcelona. Katalánský celek, letos hrající ve vynikající formě, hledal jen stěží schopného konkurenta a nakonec ho nenašel ani ve svěřencích Sira Alexe, kteří v rozhodujícím zápase nezahráli úplně podle svých představ.

Sečteno, podtrženo: Manchester United letos vyhrál ve čtyřech ze sedmi soutěží a v dalších dvou byl ve finále. To je bezpochyby vynikající bilance, kterou Rudí ďáblové pouze potvrdili pověst jednoho z nejlepších mužstev v Evropě.


Pouhé čtyři body dělily Liverpool od prvního místa. K vysněnému titulu se sice přiblížil nejvíce za posledních deset let, opět si o něm ale může nechat maximálně jen zdát.

Smutek v táboře Reds panuje o to větší, že lepší vstup do soutěže si nemohli fanoušci ani přát. Vždyť Liverpool měl na svém kontě po deseti kolech úctyhodných 26 bodů, včetně skalpů Manchesteru United a Chelsea. Bohužel leden, podobně jako v minulé sezóně, je zapsán v kronikách klubu černým písmem. Tým vedený kapitánem Steven Gerrardem během prvního měsíce nového roku nevyhrál ani jeden zápas a navázal tak na nevalné výsledky už z prosince.

Kromě toho, že ztratil svou suverenitu, přepustil první místo Manchester United a od této doby mu koukal pouze na záda. Alespoň malou naději vykřesal po výhře 4:1 právě na hřišti svého úhlavního rivala. Tento zápas skutečně Liverpool nastartoval a vrátil se k úspěšným výsledkům z léta a začátku podzimu. I když bylo svěřencům manažera Beníteze úplně jedno, zda hrají venku nebo doma, protože všude byli někdy i o několik tříd lepší než soupeř, ztrátu na Manchester již dohnat nedokázali. Za posledních deset duelů nastříleli neuvěřitelných 32 branek!

Letos zůstal Liverpool bez trofeje. Sice bojoval na čtyřech frontách, ale nikde nebyl úspěšný. Velmi brzy se rozloučil především s Ligovým pohárem, kde se ani nedostal mezi osm nejlepších celků. V prestižnějším FA Cupu to byla stejná písnička, sklonit se navíc musel před městským nepřítelem z Evertonu. Hodně si Liverpool věřil v Lize mistrů. Základní skupinu vyhrál bez jediné porážky. V osmifinále si bez větších problémů poradil s Realem Madrid a zdálo se, že jej jen tak něco nezastaví. Stopku mu nakonec vystavila v divokém dvojzápase Chelsea.

I když sice týmově Liverpool neuspěl, někteří hráči zaslouží velkou pochvalu. Řeč je samozřejmě především o středopolaři Stevenu Gerrardovi, který byl k neudržení a umístění na třetím místě v tabulce střelců je toho jasným důkazem. Zapomínat by se pochopitelně nemělo ani na Dirka Kuijta, jehož přínos pro tým je obrovský, nebo gólmana Reinu, jenž své spoluhráče několikrát podržel.


Po loňském nevyvedeném konci přišla další sezona a s ní nový kouč. Od Scolariho se očekávaly nejen výsledky, ale i ofenzivní pojetí a atraktivní hra. Kvůli tomu byly na začátku sezony přivedeny dvě nové akvizice - ofenzivní záložník Deco a krajní bek Bosingwa. Naopak z kádru odešla hned šestice hráčů - největší ztrátou byl Claude Makelele, jenž se stěhoval do PSG. Dalšími byli ti, kteří se nedokázali prosadit - Ševčenko, Sidwell, Ben Haim, Pizarro a Wright-Phillips.

Scolari to, co slíbil, začal splňovat už ze začátku. První třetina sezony byla z bodového pohledu výtečná - 13 zápasů, 2 remízy a 1 prohra. I přes zranění až osmi hráčů najednou získával body jak na běžícím pásu. Zvlášť těžká byla ztráta Michaela Essiena, který byl více než půl roku zraněný. Během této doby nastřílela Chelsea 32 golů, 9x udržela čisté konto a ani jednou nedostala více než 1 gol. Jediným kazem na této statistice je domácí prohra s Liverpoolem, která znamenala nejenom přepuštění 1. místa konkurentovi v tabulce, ale i ztrátu domácí neporazitelnosti v 86 zápasech v řadě. Naposledy Stamford Bridge vyloupil Arsenal před čtyřmi lety.

Další třetina ligy se ale Luisi Felipe Scolarimu nepovedla tak, jako ta první. Další domácí prohra tentokráte s Arsenalem přinesla velké pochybnosti o jeho schopnostech. Následujících 10 zápasů bylo posledních pro brazilského kouče na lavičce londýnského klubu. Neschopnost porazit jakéhokoliv konkurenta z Big Four zlomila "Big Philovi" vaz. Jediná remíza na začátku sezony nestačila na udržení se na špičce a následoval neodvratný konec.

Jeho nástupcem měl být mág od ruského národního týmu, Guus Hiddink. Přítel Romana Abramoviče měl Chelsea dostat z výsledkové a herní krize. To se mu skoro okamžitě povedlo. Během třinácti zápasů dokázal vytvořit ještě lepší bilanci než předchůdce a pouze jednou prohrál a jednou remizoval. K jeho výsledkům zvláště přispěl návrat Essiena, který marodil půl sezony a znovuzrození Didiera Drogby. Bohužel ani oni nic nezmohli s výsledkem semifinále Ligy mistrů - Chelsea v domácí odvetě remizovala s Barcelonou 1:1 a poněvadž venku nevstřelila gól, tak postupoval soupeř, který nakonec zdvihl nad hlavou ušatý pohár.

Sladkým rozloučením byl pro Hiddinka finálový zápas FA Cupu ve Wembley. Zde jeho tým zvítězil 2:1 nad Evertonem a získal tak nejstarší trofej. I když se vrací k ruské reprezentaci, ze Stamford Bridge natrvalo neodchází, přijal funkci technického poradce a bude pomáhat minimálně v začátcích novému trenérovi Carlu Ancelottimu.


Sezónu 2008/09 v případě Arsenalu lze označit za zpackanou. Manažeru Wengerovi se nepodařilo ukořistit žádnou trofej, kterou si vysnil, a tak být spokojený pochopitelně nemůže. Ztráta jeho svěřenců na první Manchester navíc narostla na osmnáct bodů, tudíž budou mít hráči příští rok co napravovat.

Podobně jako Liverpool, začal také Arsenal velmi dobře, jenže vše se změnilo k horšímu po ostudné prohře od Hullu ze šestého kola. V nadcházejících pěti kolech totiž dokázali Gunners zvítězit jen jednou a pochopitelně se tak tabulkou propadli dolů a fanouškům začínalo být jasné, že se zřejmě ani letos mistrovského titulu nedočkají. Optimismus do žil jim vlila ale výhra nad Manchesterem United, po které doufali v lepší zítřky.

Veškeré naděje zmrazily ovšem hned dvě nadcházejí klání, ve kterých Arsenal opět prohrál. Potvrdilo se tak, že na svádění boje o příčky nejvyšší to holt nebude. Poté však rozjeli Londýňané sérii, která neměla obdoby. Od 30. listopadu až do 10. května nepoznal porážku, tedy rovných dvacet kol. Série začala i skončila v utkáních s Chelsea. Jenže ani tento počin Arsenalu nijak výrazně nepomohl, a proto se musel spokojit pouze se čtvrtým místem. Nadvláda velké čtyřky ale opět narušena nebyla.

Arsenalu pochopitelně hodně uškodila také častá zranění. Tomáš Rosický nenastoupil ani jednou, Eduardo na pár minut, několik měsíců marodil například Cesc Fabregas nebo Theo Walcott. Letošní sezóna Kanonýrům skutečně příliš nepřála a není se ani čemu divit, že neuspěli i v jiných soutěžích - ve FA Cupu zůstali těsně před branami finále, podobně jako v Lize mistrů, kde byl nad jejich síly Manchester United, s Ligovým pohárem se rozloučili po čtvrtfinále.


Sympatický Everton podával v letošní sezoně vyrovnané a hlavně kvalitní výkony a může se radovat z obhajoby pátého místa. Toffees v čele s manažerem Davidem Moeyesem tak opět dokázali, že i s minimem, rozuměj málem finančních prostředků, se dají udělat velké věci.

Vždyť kádr zůstal skoro stejný jako v minulé sezoně. Jediným velkým přestupem byl příchod Marouane Fellainiho ze Standardu Lutych za 16 milionů liber. Pravdou však je, že belgický záložník byl příjemným oživením celé Premier League, nejen díky svému účesu. Za pakatel přišel Steven Pienaar a z Manchesteru United zdarma Louis Saha.

Klub z Liverpoolu letos zažil hodně černou sezonu co se týče zranění a mnoha lidmi byl kvůli tomu i odepisován. Nejtěžší část sezony si Everton protrpěl v době, kdy přišel o všechny útočníky. V závěru podzimní části zranění ukončilo sezonu Yakubuovi a spolu s ním se v jednu chvíli na marodce ocitli i ostatní útočníci. V tu chvíli se však naštěstí pro Toffees chopil šance záložník Tim Cahil a výbornými výkony táhl celý tým. Podzim nakonec Everton zakončil na šesté pozici.

Problém s nedostatkem útočníků v lednu vyřešil příchod Brazilce Jôa z Manchesteru City. Ten v modrém dresu pookřál a pomohl týmu pěti brankami. Po Yakubuovi zaznamenal Everton na jaře další velkou ztrátou, sezonu předčasně kvůli zranění ukončil Arteta. Houževnatými výkony ale Toffees udrželi páté místo před dotírající Aston Villou a v příštím ročníku se mohou těšit na Evropskou ligu.

Sezona však mohla pro Everton skončit ještě lépe. Své kvality totiž Moyes a spol. dokázali v FA Cupu, kde prošli přes extrémně těžké soupeře a došli až do Wembley. Vždyť při cestě do finále vyřadili Liverpool, Aston Villu i Manchester United. Ve vrcholu sezony ale nakonec podlehli Chelsea a na zisk trofeje po dlouhých letech stále čekají.


Aston Villa chtěla po vydařené loňské sezoně zaútočit na nejlepší čtyřku, ale ta se nakonec opět odtrhla a zanechala za sebou velkou mezeru. V posledních kolech nakonec Villans svedli bitvu o páté místo, v němž podlehli Evertonu a skončili šestí. Příští rok si tak zahrají první ročník Evropské ligy.

Svěřenci trenéra Martina O'Neila se stále drželi na hranici mezi příčkami zajišťující Ligu mistrů a Evropskou ligu. Podzimní část vyšla Aston Ville výborně, když se po dvaceti kolech vyhřívala na čtvrtém místě před Arsenalem, který ji chtěl z první čtyřky vystrčit. Vše vypadalo skvěle i po novém roce, když se na začátku února Aston Villa vyhoupla před Chelsea na třetí pozici.

Za zmínku určitě stojí zranění kapitána Martina Laursena, které se později ukázalo jako vážné, když vyřadilo dánského obránce ze hry do konce sezony a nakonec donutilo k ukončení kariéry. A možná i jeho absence mohla za výkonnostní propad, který přišel po důležitém zápase s Chelsea. V něm totiž měla Villa potvrdit třetí pozici, což se ale nepovedlo. Od onoho zápasu pak svěřenci Martina O'Neila nevyhráli devět zápasů v řadě a klesli na šestou pozici, kde nakonec setrvali až do posledního kola.

Co se týče ostatních soutěží, nedá se říct, že by se Aston Villa zrovna dařilo. V ligovém poháru vypadla hned v prvním kole s QPR, s FA Cupem se rozloučila v 5. kole po prohře s Evertonem. Jen tažení Pohárem UEFA bylo úspěšnější, ačkoliv konec znamenal dvojzápas ve 3. kole s CSKA Moskva.


Na letošní sezónu budou ve Fulhamu vzpomínat jenom v tom nejlepším. Cottagers se po několika letech opět dostali do horních pater tabulky a navíc hned dokázali vybojovat účast v evropských pohárech, což je úspěch, na který čekali hodně dlouho.

Ze začátku nového ročníku umístění na sedmé pozici příliš mnoho nenasvědčovalo. Fulham totiž úvodní zápasy nadvakrát moc nezvládl. Po třech kolech měl sice na kontě šest bodů, poté ale hned třikrát v řadě prohrál a pohyboval se na chvostu tabulky. Leckterého fanouška mohlo opět napadnout, že budou jeho oblíbenci bojovat, podobně jako loni, jen o záchranu. Třetí výhru si Londýňané připsali na konci října, po více jak měsíc a půl dlouhém čekání.

Poté se už ale vše změnilo k lepšímu a Fulham začal poměrně pravidelně bodovat. Jediné místo, kde byl schopný zvítězit, byl však jeho svatostánek. Venku to byla, co se výsledků týče, bída a utrpení. Vždyť první vítězství na cizí půdě přišlo až v březnu. Do posledního kola ale dokázal dovést do vítězného konce další dva duely, a právě ty možná rozhodli o tom, že v týmu nyní panuje spokojenost.

V domácích pohárech se ale Fulham příliš nepředvedl. Ve FA Cupu se sice probojoval až do čtvrtfinále, v něm ale dostal doma od Manchesteru "čtyřku" a bylo po nadějích na ukořistění této cenné trofeje. V League Cupu to bylo ještě horší, jelikož se soutěží se rozloučil ve 3. kole po prohře s Burnley. Fulham v letošní sezóně využíval především kvalitní obrany vedené norským dlouhánem Hangelandem. Na svém kontě má pouze 34 obdržených branek, což je čtvrté nejnižší číslo ze všech celků.


Tottenham sice zažil nejhorší vstup do nové sezóny za několik posledních desítek let, nakonec se ale dokázal oklepat a vybojoval osmé místo. To se rovná téměř malému zázraku.

Juande Ramos v létě investoval velký balík peněz do posil. Do týmu si přivedl hvězdy jako David Bentley, Luka Modrič nebo Roman Pavljučenko. V přípravných zápasech si také vedl nadmíru dobře, a tak se jevil jako ideální kandidát na narušení nadvlády velké čtyřky. Jenže skutek utek. To, co předváděli Kohouti pod vedením španělského manažera v úvodních kolech, bylo velkým překvapením, hodně nemilým.

V osmi kolech Tottenham vytěžil směšné dva body, a tak muselo vedení na nepříznivou situaci rychle zareagovat. Podle očekávání to odnesl právě Ramos, jehož nahradil zkušený Harry Redknapp, kterého londýnský velkoklub vykoupil z Portsmouthu. Pod jeho vedením se dokázali Spurs zvednout, když nejprve porazili Bolton a poté uhráli divokou remízu 4:4 na půdě nenáviděného rivala z Arsenalu. V dobrých výsledcích pokračovali i nadále.

Manažer Redknapp se tak proměnil ve spasitele a snad ani ten největší optimista nevěřil tomu, že by mohl Tottenham ještě zasáhnout do boje o poháry. Nakonec se však tak stalo a nyní se klidně mohli Spurs vyhřívat na sedmém místě. Stačilo, kdyby v posledním kole zvítězili na půdě Liverpoolu. Tento těžký úkol ale nedokázali splnit. I přesto ale mohou být, po tom, co si prožili, spokojeni.

Fanoušky navíc určitě velmi potěšila účast ve finále League Cupu, kde sice Tottenham po penaltách prohrál s Manchesterem United, i přesto ale byl úspěch, že se dostal tak daleko. Ve FA Cupu ani Poháru UEFA to už totiž taková sláva nebyla.


West Ham vstupoval do sezony s velkým očekáváním, avšak hned v samém úvodu klub zastihly finanční problémy. Zprávy v tisku se nakonec ukázaly jako pravdivé, když museli Kladiváři prodat Fredrika Ljungberga, Bobbyho Zamoru, Antona Ferdinanda a George McCartneyho. Odchod několika klíčových hráčů se nezalíbil manažerovi Alanu Curbishleymu, který v září na svůj post rezignoval.

Už první týdny v nové sezoně tedy byly zejména pro vedení Hammers velice hektické. V souvislosti s volným manažerským křeslem se mluvilo o několika známých jménech, ale londýnský celek nakonec vsadil na mladého a na lavičce nezkušeného Gianfranca Zolu, jinak hráčskou legendu Chelsea. Riskantní tah nakonec v průběhu sezony přinesl své ovoce, když Zola vymyslel a svým svěřencům vštěpil úspěšnou taktiku.

Především na jaře Kladiváři zahájili stíhací jízdu za evropskými poháry, leč již bez útočníka Craiga Bellamyho, který v lednu odešel do Manchesteru City. K dispozici nebyl ani věčně zraněný Dean Ashton, ale naštěstí pro West Ham se své šance chopil Carlton Cole a byl hlavní útočnou sílou. Definitivní rozuzlení pohárové bitvy přišlo dvě kola před koncem, kdy Kladiváři prohráli s Evertonem a ztratili kontakt se sedmým místem. Deváté místo se však dá určitě považovat za úspěch.


Milionářský Manchester City se umístil na desátém místě, a tak je vedení klubu pochopitelně zklamáno. Citizens věřili, že budou bojovat o evropské poháry, ale k tomuto cílu se příliš nepřiblížili, a proto si příští rok Evropskou Ligu ani Ligu mistrů nezahrají.

V zápasech City letos padlo vůbec nejvíce gólů, celkem 108, a tak se diváci rozhodně nenudili. Ani jedno utkání neskončilo bezgólovou remízou, na svém trávníku navíc neuhráli jediný nerozhodný výsledek. Zároveň byl velký rozdíl sledovat Manchester na jeho svatostánku a venku. Zatímco doma patřil mezi nejlepší z celé soutěže, mimo svůj stadión jen dvakrát dosáhnul na vítězství, což je hlavní důvod jeho letošního neúspěchu.

Když před sezónou za rekordní částku přicházel Brazilec Robinho, fanoušci věřili, že jejich celku pomůže k mnohem vyšším pozicím. 25letý útočník se uvedl hodně dobře, když hned v prvním zápase vstřelil Chelsea gól. Jeho střelecké kouzlo působilo i v dalších kolech. I na Robinha ale přišla krize, a proto se jeho gólový účet zastavil na 14 přesných trefách.

Manchester po většinu času držel v klidném středu tabulky a doplácel pochopitelně převážně na svou nevyrovnanou formu - pouze jednou byl schopný zvítězit více jak dvakrát v řadě, což se na umístění řádně promítlo.

Dá se očekávat, že také během letošního léta bude Manchester nakupovat, a to ve velkém. Podobný propadák by se již neměl opakovat. Kromě Premier League totiž Citizens nezářili ani v domácích pohárech, kde si naopak ušili z ostudy kabát. V League Cupu totiž vypadli už ve 2. kole s podprůměrným třetiligovým Brightonem. Ve FA Cupu to bylo ještě horší, jelikož před vlastními fanoušky utržili debakl 0:3 od Nottinghamu Forrest. Částečně si mohli náladu zpravit alespoň v Poháru UEFA. Sice došli mezi osm nejlepších týmů, přes Hamburk však postoupit nedokázali.