Rizika velkých změn aneb co dále s českým fotbalem?

Tento článek je reakcí na inspirativní a pro někoho možná lehce provokativní článek kolegy Tomáše Daníčka Reprezentace potřebuje svěží přístup a David Horejš je ideální kandidát. Článek se v rámci české novinařiny vymyká nejen využitím datových analýz, se kterými autor pracuje dlouhodobě, zároveň však nabízí zcela nový a svěží pohled na věc, který v mainstreamových médiích chybí.

Právě schopnost vybídnout čtenáře k zamyšlení a nabídnutí ucelené alternativy vyvolalo v diskuzi velké množství inteligentních reakcí, které na poli mainstreamových médií spíše neočekávejme. Ve společnosti obecně převládá binární nastavení myšlení ve formě vnímání osobností jako dobrých/špatných, či v případě trenérů úspěšných/neúspěšných. Překlenovací období, které zažil trenér Jaroslav Šilhavý po výrazně nepovedeném angažmá svého předchůdce Karla Jarolíma, by však mělo být vnímáno komplexněji. Po vypadnutí se Švédskem se tlak na osobu Jaroslava Šilhavého znásobil a jeho setrvání ve funkci se momentálně jeví spíše jako nepravděpodobné, osobně si však nemyslím, že se potenciál zkušeného kouče zcela vyčerpal. Potenciál je totiž slovo s ryze budoucím podtextem, čeho je ještě člověk schopen dosáhnout. Rozhodně však hned v úvodím odstavci musím souhlasit s kolegou Daníčkem, že Ivan Hašek žádný svěží vítr nepřinese, nepřinesl ho totiž ani do reprezentace Libanonu.

Závěry článku by se v krátkosti daly shrnout v několika bodech:
- Nový trenér národního týmu by měl být perspektivní a dostupnou alternativou
- Tou alternativou je dle autora David Horejš
- Trenér by měl být ochoten a schopen lépe zapracovávat mladé hráče
- Trenér by měl být schopen pružně takticky reagovat na průběh zápasu, případně na absence
- Český fotbal potřebuje zásadní změnu herního stylu a filozofie domácího fotbalu

Je nutno předem zdůraznit pasáž: "a kdo lepší na jeho místo?". Na tu je přitom podstatně jednodušší si odpovědět, pokud "lepší" nahradíme "vhodnějším" a přestaneme o této pozici uvažovat jako o něčem, co se rozdává striktně za zásluhy, respektive za mistrovské tituly...". Touto hypotézou by se totiž ideálně měl řídit každý fotbalový svaz na světě. I objektivně kvalitnější trenér totiž nutně nemusí být vhodnějším - například Pep Guardiola by patrně u irského národního týmu s "tiki takou" pohořel. Zároveň však při volbě perspektivního trenéra musíme brát na vědomí, že výsledky se pravděpodobně nedostaví hned (opět perspektiva má jasný podtext budoucího), což v národním týmu bohužel může znamenat klidně obětování dvou kvalifikačních cyklů a oběť střední fotbalové generace.

Mnohem jednodušší je tak pro nového a hypoteticky perspektivního trenéra postavit základní jedenáctku na mladých hráčích, na několika místech doplněných zkušeností. Vzhledem k celkem nízkému věkovému průměru českého národního mužstva by zde měl nový trenér Horejš usnadněnou pozici. Prakticky by to totiž znamenalo začlenit "jen" stopery, levého beka, dávat prostor mladšímu pravému bekovi a najít nové pravé křídlo (brankáři přece jen mohou chytat i dlouhou dobu). Není to však něco, co Jaroslav Šilhavý dělal? Do reprezentace pod ním dostávají šance například Aleš Matějů, David Zima, Michal Sadílek, Alex Král, Jan Kuchta či Adam Hložek.

Trenérovi Šilhavému je také často vyčítána (a mnohdy právem) absence herní kreativity. Reprezentace opravdu často hrála extrémně atletický styl, kdy soupeře zkrátka uběhala. V případě konfrontace s podobně bojovným soupeřem ale nastal problém. Je to ale skutečně vina trenéra Šilhavého? A dá se s tím něco dělat?

Středem mého fotbalového zájmu jsou právě reprezentační výběry, a to zejména ty jihoamerické. Pokusím se tedy nabídnout určitou paralelu z druhého konce světa, oproštěnou od tradičně eurocentrického pohledu běžného fanouška. Dobré nápady totiž nemusíme hledat jen v Evropě. Konkrétně se zaměříme na práci trenérů Gustava Alfara (59 let, Ekvádor) a Césara Faríase (48 let, Bolívie). Pokud jste o těchto jménech nikdy neslyšeli, nemusíte se cítit zahanbeně. První jmenovaný trénoval téměř celou kariéru doma v Argentině a k reprezentačnímu výběru přišel až v roce 2020. César Farías je pak dosti netypickým trenérem. Jeho hráčská kariéra nejspíš nestojí ani za zmínku a trénovat začal už ve 25 letech. Jeho kariéra není ověnčena velkými úspěchy, přesto si plně zaslouží označení progresivní trenér. Obě paralely poslouží jako možné odpovědi na výše položené otázky. Souvisí to zároveň s pátým, a pro mě nejdůležitějším bodem, textu Tomáše Daníčka o změně filozofie.

Chcete-li projít úspěšným překlenutím tzv. stabilizačního období, musíte si nastavit systém, kterým se chcete řídit a držet se jej i přes drobné neúspěchy, cizelovat jej a hlavně, což je nejdůležitější, mít v něj absolutní důvěru a přesvědčit k ní i hráče! To se přesně povedlo Gustavu Alfarovi. Ekvádor se sice v roce 2014 dostal na MS, jeho vystoupení by se ale dalo charakterizovat jako nudné a nejspíš byste si jen těžko dokázali vybavit jeho zápasy. Nyní tady máme zcela jiný, sebevědomý tým složený z velké části z hráčů ročníku 1998 a mladší. Alfaro se zkrátka nebál zapracovat úspěšnou generaci mladých hráčů, vštípit jim jednoduchý a účinný styl, kde každý hráč plní specifickou roli, a slaví s ním úspěchy. A v tom vidím rozdíl mezi (prakticky stejně starými) trenéry Alfarem a Šilhavým. Najednou tedy argentinský stratég vybojoval postup na MS a k dispozici má zároveň jeden z nejmladších týmů na světě.

V české reprezentaci nehledáme typologicky vhodné hráče na určité posty, případně alternativy, které změní rytmus zápasu. Bereme téměř výhradně ty hráče, kteří se v klubech jeví jako "nejlepší". Opět pokud zde dosadíme místo "lepší" spíše "vhodnější", reprezentační výběr by se lépe vypořádal s konfrontacemi s týmy, které jsou nám typologicky podobné. I proto bych například osobně z nominace vynechal Tomáše Pekharta, který se proti bojovně naladěným týmům jako Švédsko či Wales bude vyloženě trápit. Pekhart je přesně oním typem, který byl typologicky do barážových zápasů nevhodný, přesto v nominaci při mnohých absencích figuroval a nakonec si i v zápase zahrál. V českém prostředí je navíc vnímán jako hráč pro reprezentaci až někdo, kdo má alespoň 22 let nebo v mladším věku hraje v zahraničí. I proto Šilhavý dlouho čekal s nominací velkého talentu Adama Hložka, ačkoliv na domácí scéně zářil. Bál se, že je ještě nezralý. Být například Daniel Samek Ekvádorec, věřte mi, že by už nyní měl na kontě dva či tři starty za národní tým. Odpověď na otázku tedy zní, že mladí hráči tedy sice skutečně šance dostávají, ale příliš pozdě. Adam Karabec, Ladislav Krejčí, Daniel Samek, Ondřej Lingr nebo i třeba David Jurásek by měli už nyní figurovat v širším kádru reprezentace, i kdyby měli nastoupit třeba na posledních patnáct minut zápasu s Walesem. Reprezentační zkušenosti se jinde než hraním za reprezentaci získat nedají (čtěte mírně kousavým tónem).

Zde se ovšem nabízí naopak také polemika s textem kolegy Daníčka a s výše zmíněnou pasáží. Jaroslav Šilhavý je trenérem opatrným, nikoliv však hloupým či zbrklým. Patrně se shodneme, že ani jeden z výše zmíněných mladých talentů by nám zápas proti Švédsku nevyhrál (snad s výjimkou Ondřeje Lingra, který mohl přinést svěží vítr). Pro začleňování mladých hráčů bude zcela ideální Liga národů, kde bychom měli právě dávat šanci opravdu mladým hráčům porovnat se s evropskou špičkou. A důležité je taky nastavit si hlavu tak, že tyto konfrontace mohou výsledkově bolet. Zde se nabízí paralela s Bolívií, která opravdu prochází radikálním řezem a proti Brazílii sice prohrála 0:4, nová generace fotbalistů ale prohrála přesto se ctí, když spálila několik tutových šancí a s Brazílii místy hrála fotbal nahoru-dolů. Jaroslav Šilhavý je, ač se to nezdá, také trenérem, který se vyvíjí. Nejlépe to vystihuje právě zápas proti Švédsku, kde česká reprezentace nastoupila ve zcela novém složení a kde například Jakub Jankto hrál na zcela neobvyklé pozici halfbeka. Můžeme tedy s klidem říct, že se Šilhavý už vyčerpal? A můžeme říct, že David Horejš nebo jiný mladší trenér svůj potenciál naplní? No, dostáváme se k otázkám, na které odpovědi nyní nezískáme, proto se vraťme k jinému tématu.

Na otázku, zda je trenérova vina nekreativní atletická hra, se dá samozřejmě jednoduše odpovědět ano, při hlubším zamyšlení ale odpověď zase tak jednoznačná není. Pryč jsou doby Tomáše Rosického či Bořka Dočkala, tedy kreativních hráčů v záložní řadě. Jaroslav Šilhavý tedy téměř dokonale využil nového přístupu a většího množství kvalitních záložníků, jejichž předností je právě soubojová hra a atletická vyspělost. Možná se na tuto hru nedívá tak hezky, ale využít dokonale předností hráčů, které máte k dispozici, je objektivně jednodušší cesta k úspěchu než od začátku překopávat celý herní systém. Nabízí se zde pro změnu paralela z Ostravy, kde s podobným přístupem Luboš Kozel v Baníku shořel, jak se říká, jako papír od svačiny.

Vraťme se ještě na chvíli do jižní Ameriky. Bolívie je v jiné situaci, její národní tým nebyl na MS už hodně dlouho (schválně, tipněte si, kdy tam naposledy byla?) a situace si radikální řez dává. Nechci teď vkládat do úst kolegovi Daníčkovi něco, co vůbec nepsal, ale nedostali bychom vlastně sebe sama akvizicí Davida Horejše do opětovné fáze přestavby? Kolega sám v článku píše, že České Budějovice pod Davidem Horejšem hrají úplně jiným stylem než český národní tým. To je ale dle mého názoru v současné době pořádný problém. S čím naopak naprosto souhlasím, je nutnost změny filozofie českého fotbalu, ta ale musí být postupná, jinak Šilhavého práci v podstatě zahodíme.

Změna musí přijít zejména v mládežnických kategoriích, kde by měli hráči hrát především nebojácně s balónem a učit se hrát kreativně. Můj názor je, že bych raději viděl český tým jít spíš ekvádorskou cestou, kdy budou brzy zapracováváni mladí talentovaní hráči do sestavy a trenér se jim nebude bát svěřit klíčové role v týmu (Moisés Caicedo a Piero Hincapié) než jít cestou kompletní bolívijské přestavby. Každá cesta totiž vyžaduje jinou situaci. My potřebujeme hru národního týmu spíš oživit a rozvinout a v tom si myslím, že Jaroslav Šilhavý ještě nemusel říct poslední slovo. Doporučil bych mu ale sledovat více moderní trendy a zapracovat ještě i na svém rozvoji.

Nyní ještě více ke změně filozofie českého fotbalu. Naše fotbalové prostředí je silně konzervativní, což teď neberme nijak pejorativně, jde zkrátka o fakt. Pokud ale ustrneme ve vývoji a budeme se utěšovat hezkým čtvrtfinále na EURO a těsným nepostupem na MS, časy z roku 2004 se nevrátí. Vraťme se tedy ještě jednou do vzdálené jižní Ameriky a zopakujme si, jak svých úspěchů dosáhli Ekvádorci a Uruguayci. Absolutním základem jsou kvalitní trenéři mládeže, kteří naučí hráče hrát sebevědomě s míčem. V rámci juniorských výběrů pak ale po vzoru Uruguaye, ze které by si měl každý fotbalový národ na světě vzít příklad, hrají národní týmy jasně daným stylem, ve kterém se ti nejlepší mládežničtí reprezentanti rozvíjejí a zvykají si na budoucí roli v týmu. Herní styl v uruguayském podání (a převzatém) je tedy něco, co se příliš nemění a hráči mu věří a jsou na něj zvyklí od mládeže. Teď si dovolím být trochu neuctivý, když řeknu, že v českém prostředí máme taky ve většině mládežnických výběrů svůj styl, a to konkrétně hru na náhodu. Mládežnický fotbal by neměl být primárně o turnajovém úspěchu, nýbrž o rozvoji mladých hráčů jak fotbalově, tak ideálně i osobnostně. Zde si dovolím malou odbočku, že jsem dlouho nezažil tak gentlemanský český národní výběr jako ten okolo Tomáše Součka (v porovnání například s přehnaně tvrdými Velšany byl rozdíl evidentní).

Pokud nenastavíme své vlastní "Tabárezovské Proceso", těžko můžeme za běhu měnit styl seniorské reprezentace. Ta totiž pouze odráží výchovu fotbalové mládeže. Přesto se první vlaštovky v podobě hráčů, které jmenoval už Tomáš Daníček, objevují v nejvyšší české soutěži. Vezměme si tedy příklad z Ekvádoru a dejme těmto hráčům brzy šanci v reprezentaci, odměna za to bude sladká.

Závěrem bych tedy rád řekl, že si nemyslím, že se potenciál Jaroslava Šilhavého zcela vyčerpal. Svým způsobem totiž už přechodem z lpění na schopnostech Rosického a Dočkala ukázal schopnost jít vlastní cestou a přeměnit herní styl týmu. V případě začlenění kreativních mladíků schopných neotřelých řešení jako například Adama Karabce, Kryštofa Daňka nebo Daniela Samka by ale sám sobě otevřel novou perspektivu a možnost národní tým dále rozvíjet. Naprosto totiž souhlasím s Tomášem Daníčkem, že pokud se management národního týmu nebude chtít dále rozvíjet, bude změna nevyhnutelná. Zároveň si ale nemyslím, že by bylo vhodné vydat se na cestu radikálních změn na seniorské úrovni. Ty změny totiž musí přijít zespoda, v mládežnických reprezentacích. Zejména úspěšný, ale zcela amorfní (ne)styl reprezentace do 21 let budí hrůzu. Na tomto místě totiž musí být člověk, který rozvoj mladých fotbalistů nadřadí krátkodobému a vlastně i krátkozrakému úspěchu na turnajích. Upachtěný postup na ME do 21 let totiž povede jen k živení současného herního systému, který může přinést dílčí úspěchy, nikoliv však k jeho rozvinutí a překročení. Angažování Ivana Haška by však z mého pohledu nedávalo smysl už vůbec.