Recenze knihy: Já su já aneb Cesta do duše fotbalového šoumena

Jedna kniha Petrovi Švancarovi nestačila, a tak po devíti letech přichází s další. Tomuto nápadu určitě nahrával fakt, že má na Instagramu přes 100 tisíc sledujících. To znamená, že v těchto memoárech, které nesou podtitul Život po životě, zdaleka nepůjde jen o fotbal. Ostatně s tím čtenáři a čtenářky jistě vzhledem k jeho současným aktivitám tak nějak počítají, a v to taky doufají.

"O čem asi tak bude na těch třech stovkách stránek psát?" může se kdekdo zeptat poté, co knihu dostane do ruky. Na zadní straně se píše o tom, že se jedná o "cestu do duše fotbalového šoumena", což je označení, jaké by takhle na první dobrou platilo spíše pro Pavla Horvátha, ale dobře. Dál čteme, že si "nebere servítky, jde rovnou na bránu a jeho barvité vyprávění je zábavné a výbušné jako Petr Švancara sám." Takový text nepochybně zaujme. Jenže realita se po rozevření publikace jaksi liší. Například v tom, že zcela nejzábavnější je představení autora Petra Švancary a spoluautora Tomáše Klementa, které vydá dohromady ani ne na 20 řádků. Vedle toho rozesměje už jenom hláška, že se do defenzivy zásadně nevrací, protože kdo se vrací, ten nevěří brankáři.

Dále zjišťujeme, že Já su já má sice celých 300 stran, avšak při těch menších rozměrech (145x205 mm), kdy ani mezery mezi řádky na stránkách nejsou zrovna úzké, přičemž se víckrát přihodí, že čteme v rozdílných pasážích to samé, co už jsme četli, akorát napsané jinými slovy. K tomu ten název, který může leckomu připadat dosti egoistický... Přes to všechno po dočtení překvapí, že vlastně nejde o příběh některé z těch celebrit, které chtějí mluvit, přestože vlastně nemají, co říct. Švancara má, co říct, a hlavně má fanoušky a fanynky, kteří to, co chce říct, chtějí poslouchat. Jasně, zrovna taková pasáž o rozchodu s manželkou, který byl řešený alkoholem a jenž navíc nebyl definitivní (ale i kdyby byl, o něčem to svědčí), přestavuje něco, co jsme patrně ani nepotřebovali. Po vystřižení by se počet stran snížil snad na 280, takže by bylo možná potřeba dohnat zbytek něčím jiným.

Někdo by v takovém případě uvítal další fotky, kterých se do knihy vešlo okolo dvaceti, někdo zase vzpomínání na jeho počínání na nejvyšší fotbalové úrovni, byť tomu se podle všeho ve velké míře věnoval právě v těch minulých memoárech. V těchto zamíříme o několik fotbalových soutěží níž, kde jeho kariéra stále pokračuje a kde toho - jak sám zmiňuje - dokázal de facto víc, než v první lize, ač v ní odehrál přes 300 zápasů (z toho bezmála stokrát naskočil na trávník až jako střídající hráč) a vsítil bez jedné rovných 60 branek. Fotbalistů, kteří neokusili zápasy mezi elitou, je přitom mnohem víc, takže některé situace, jaké popisuje, budou čtenáři z cílové skupiny znát často z vlastní zkušenosti, což je velké plus a jenom to dokládá, že ta cílová skupina by neměla být úzká.

De facto celá šestina je věnována tomu záslužnému počinu s návratem na stadion Za Lužánkami, který byl v roce 2015 upraven k tomu, aby se na něm před vysokou diváckou kulisou (jaká za rekordním mačem Brna proti Slavii o mnoho nezaostávala, viz Fotbalové devadesátky uskutečnila jeho rozlučka - pochopitelně ne ta se svobodou! V tomhle případě se doopravdy jednalo o výjimečnou akci, v jejímž rámci se podařilo skloubit příjemné s užitečným, a to z vícero úhlů pohledu. Přitom ten, kdo se domníval, že Petr Švancara je arogantní a namistrovaný "čutálista", bude záhy vyveden z omylu. Pro některé může právě tohle být tím hlavním, co si z téhle knihy odnese.

Jiný pohled na něj asi budou mít ti, kteří pravidelně sledují pořad TIKI-TAKA (kde se taky snaží odlehčovat odbornost zábavným přístupem), vyráží na jeho show do divadla nebo si nenechali při jeho účasti ujít reality show Survivor. Téhle v Dominikánské republice probíhající soutěži je taky věnována slušná porce řádků, přičemž vidět takhle s odstupem události očima přímého účastníka bude určitě leckdo považovat za pozoruhodné. Někteří si dále užijí psaní o Instagramu, jiní budou zvědaví na jeho moderátorskou činnost, zatímco další se budou těšit především na stránky věnované Švancarovu hostování v Partičce, kde mezi zkušenými improvizátory obstál. Proto se v tomto směru mohl rozepsat ještě podrobněji, jelikož těch představení na kontě nemá málo.

Já su já je kniha, jaká v dobrém slova smyslu překvapila a jaká si zkrátka svoje čtenáře a samozřejmě taky čtenářky najde, třebaže by jí tedy neuškodila solidní porce vzpomínek na dobu profesionální kariéry a třebaže je možné, že bude velký rozdíl v její oblíbenosti mezi těmi, kteří žijí v Čechách a kteří na Moravě. Nemělo by tedy překvapit, že se "Mercedes" nevyhýbá lokálním výrazům typu "vijó, nepijó, tulijó, žďóchnout nebo ekl". Některým možná nebude vyhovovat ono "procítěné prožívání s ponaučením", ale to se naštěstí vyskytuje jenom ve dvou pasážích. Jinak rodákovi z města, kde sa jezďá šalinó, dá bez obav uvěřit, že všechno, co napsal, myslí upřímně, a že mu tím pádem fakticky neschází pokora. A také, že dokáže i bavit lidi, což se zrovna v tištěné formě obtížněji prokazuje. Lochčit, resp. pecnit se na celé kolo se při čtení nebudeme, nicméně přesto lze tvrdit, že kniha je čtivá, takže se dá přelóskat za méně než pět hodin, a že - jak se v ní uvádí - Petr Švancara opravdu "není na fotbalistu úplně blbej."

HODNOCENÍ: 7/10