Prostor Jana Morávka: Trenérská dlouhověkost. České kluby konečně začínají sázet na neokoukaná jména

Všichni známe příběh Sira Alexe Fergusona v Manchesteru United. Dlouhá léta strávil v Arsenal také Arséne Wenger. Dnes mezi podobné případy patří třeba Diego Simeone v Atlétiku Madrid. Být spjatý přes 10 let s jedním klubem je dnes výjimečná záležitost, přesto se několik takových trenérů najde. Více si o tom povíme v novém Prostoru Jana Morávka.

Když se řekne dlouhověkost trenérů, v Německu jako první lidem naskočí jméno Christian Streich. Ten působil do začátku této sezony ve Freiburgu 29 let a kdyby chtěl, pravděpodobně tam působí i dál.

Veškerá pozornost se nyní soustředí na Franka Schmidta z Heidenheimu, který v klubu pracuje od roku 2007. Je to dokonce rodák a za klub hrával. Když přicházel k prvnímu mužstvu v roli trenéra, počítal s tím, že jde zaskočit jen na dva zápasy. Nakonec se z toho vyklubalo přes 17 let.

Slyšel jsem s ním několik podcastů a je to ohromně sympatický chlap. Líbí se mi, jak komunikuje s médii, je otevřený, upřímný. Musím říct, že na něco podobného není člověk z Česka moc zvyklý.

Před dvěma lety v klubu podepisoval novou smlouvu a majitel za ním přišel s návrhem, že bude doživotní. Schmidt ji vzal a před jeho zraky ji roztrhal se slovy, že by to mohla být velká chyba, které by později mohl litovat.

Nebál bych se trenéra Schmidta označit za jeden ze symbolů vzestupu Heidenheimu. Klub se během pár let vyšplhal ze čtvrté nejvyšší soutěže až do Bundesligy a dnes má nakročeno do čtvrtfinále Konferenční ligy. Neuvěřitelný příběh. Jejich hráči už přitahují pozornost větších klubů.

V týmu je na hostování z Bayernu devatenáctiletý Paul Wanner, který je považovaný za nástupce Floriana Wirtze a Jamala Musialy. Jedná se o obrovský talent, který chtěli Němci už na podzim nominovat do seniorské reprezentace, jelikož se bojí, že se mladík rozhodne reprezentovat Rakousko.

Podíváme-li se za hranice Německa, podobným fenoménem u jednoho klubu je třeba Diego Simeone (v Atlétiku je od prosince 2011), či Gian Piero Gasperini v Atalantě. Ten začal v klubu trénovat v létě 2016. Stejně jako Pep Guardiola v Manchesteru City. Odvádí tam neskutečnou práci. Nejenže klub vytáhl ze spodních pater do Ligy mistrů a do boje o titul, ale během toho dokázal i zlepšovat formu hráčů a prodávat je do jiných klubů.

Jeho rukama prošli Rasmus Höjlund (prodán do Manchesteru United za 70 milionů eur), Teun Koopmeiners (Juventus, 55 milionů eur), Dejan Kulusevski (Juventus, 40), Franck Kessié (AC Milán, 32), Alessandro Bastoni (Inter, 31), Robin Gosens (Inter, 27), Amad Diallo (Manchester United, 21).

Dnes má v klubu další adepty na velký přestup. Ademola Lookman je ceněný na 60 milionů eur, Ederson na 50 a Giorgio Scalvini na 45. A takto bychom mohli pokračovat.

Gasperini je každopádně výrazná osoba. Je hodně charismatický, ale také cholerický. Měl prý různé nabídky, ale v Bergamu je maximálně spokojený. Obrovsky ho respektují Pep Guardiola a José Mourinho, kteří o něm několikrát veřejně promluvili a vždy pro něj měli jen slova obdivu. Pep měl údajně prohlásit, že hrát proti Gasperiniho Atalantě je pro něj stejně nepříjemné jako návštěva zubaře.

Dlouhověkost trenérů má svá pro i proti. Zrovna já byl typem hráče, kterému vůbec nevadilo, když věděl, co může v každém tréninku čekat a jak vypadá trenérův režim. Na druhou stranu jsou hráči, které rutina přestane bavit a řeknou vám, že chtějí změnu.

Nikdy se mi ale nestalo, že by se nám v Augsburgu změnil trenér třeba třikrát za sezonu. Mám spíš opačnou zkušenost - když nás vedl Markus Weinzierl, byli jsme s ním nějakých šest let, postoupili do Evropské ligy... To bylo mé nejdelší období pod jedním trenérem. Zažil jsem jich v klubu hodně, pořád to ale nebylo jako například v Schalke, kde za dobu Schmidtova působení v Heidenheimu udělali 30 trenérských změn. To je extrémní případ. Ale rozhodně ne ojedinělý.

Naprostým opakem trenéra, který může strávit v jednom klubu několik let, je rozhodně Felix Magath. Je to kouč, který je schopný přinést rychlý úspěch v první či druhé sezoně, ale není to dlouhodobě udržitelné. Jednak to s ním lidé a hráči nevydrží po psychické a fyzické stránce a ještě navíc ekonomicky ždíme klub, protože chce neustále nové hráče.

Obecně vnímám, že změna trenéra je v Německu citlivější téma než v jiných zemích. Když se tu kouč vyhazuje, už to musí být vážné. Samozřejmě ne všude, najdou se kluby, kde to tak neřeší. Přijde mi ale, že je tu kultura kolem trenérů nastavena ohleduplněji a s větším respektem.

To platí i pro vztah sportovních ředitelů a trenérů. Úzce spolupracují, jsou si nablízku a pro manažery není lehké dospět k závěru, že se trenéra jen tak zbaví. Je v tom zkrátka větší trpělivost.

Ta mi v Česku trochu chybí. Stejně jako větší odvaha dát prostor novým tvářím. Kluby tu dlouho vybíraly pořád z jednoho rybníčku několik jmen, která se točila v kruhu. Stačí se podívat na to, kdy se dostal do Chance Ligy Martin Hyský, který čekal ve Vlašimi několik let. Přitom odvádí slušnou práci a přijde mi jako velmi zajímavý trenér.

Kvituji, že se dostalo i na Davida Střihavku a šanci znovu dostal Ondřej Smetana. V Liberci je Radoslav Kováč, v Olomouci zase Tomáš Janotka. Ale stále si myslím, že bychom měli být odvážnější a hledat nové nadějné tváře i mezi trenéry.

Často se stane, že když se nějaký trenérský pokus nepovede, řeknou si v klubu, že už nechtějí experimentovat. Raději jdou po jménu než po tom, jak trenér uvažuje takticky a o co se při své práci snaží. V Německu tohle funguje naopak. Jakmile se kluby spálí se zvučnějším jménem, nebojí se jít a vytáhnout začínajícího trenéra.

Kdyby se bály, nikdy se nedozvíme o dnešních trenérských hvězdách. V minulosti třeba Julian Nagelsmann, dnes například Sebastian Hoeness. Podívejte se na Fabiana Hürzelera, který zamířil ze St. Pauli do Brightonu... Nevěřím tomu, že by v Česku nebyli podobně zajímaví trenéři s potenciálem, je jen otázka, jak s nimi kluby pracují a kolik odvahy mají, aby je nechaly vyniknout.

Právě otázka důvěry je v tomto ohledu podle mě zásadní. Němci důvěřují i trenérům, kteří mají čerstvě dostudováno a zrovna získali licenci. Kromě čerstvých nápadů v nich vidí i peněžitý potenciál, protože to je jednoznačně nastupující trend. Rúben Amorim v Portugalsku je toho důkazem. Ostatně i Brighton zaplatil za Hürzelera nemalé odstupné. Mnou zmíněný Weinzierl přišel do Augsburgu ze třetí ligy a do Schalke už odcházel jako velké trenérské jméno, za které klub rovněž inkasoval slušné peníze.

Mezi pěticí nejdéle sloužících trenérů v TOP 10 ligách je i český zástupce. Jeho jméno vás nepřekvapí - je jím Jindřich Trpišovský. Ve Slavii působí přes sedm let a v klubu si vybudoval velmi silnou pozici, v níž měl i velké slovo v přestupové strategii.

Je obdivuhodné, jakou práci v klubu odvádí. Zařadil se mezi nejlepší trenéry na české scéně a právem mu patří obrovský respekt. Jako fotbalový fanoušek bych si však přál, aby český kouč přijal i zahraniční výzvu v jedné z TOP 5 lig a my tak měli šanci vidět ho působit v cizině. Jestli k tomu má někdo schopnosti a předpoklady, je to jednoznačně Trpišovský.

Vidíme, že stejnou výzvu zvládají trenéři z Dánska, tak proč by nemohli i z Česka. Jakmile se totiž osvědčíte, získáte velké uznání. To by mohlo pro český fotbal otevřít zase nové dveře a přinést cenné zkušenosti.

Je-li jedinou překážkou jazyk, tak to mrzí o to víc, protože je to věc, která lze změnit. O zájmu z TOP lig se již několik let ví, za tu dobu se v tomhle ohledu zapracovat dalo. I proto mi přijde, že je z toho dnes už spíš taková berlička, proč to není možné.

Kolikrát vidíme, jakou úrovní angličtiny mluví třeba trenéři z Portugalska, a přesto do toho jdou. I za cenu toho, že první chvíle stráví s překladateli. Možná, že trenér Trpišovský vidí ten problém větší, než by ve skutečnosti byl.

Osobně mi to přijde škoda a pevně věřím, že to není uzavřená záležitost ani pro něj, ani pro český fotbal, který by měl naději blýsknout se ve světě i jménem dobrého fotbalového trenéra...

Článek byl původně publikován pro Livesport Zprávy.