Proč Hertha není velkoklub a proč se jí přesto daří

Kromě Bayernu je jen jeden klub, který má v Německu po třech kolech stoprocentní bodový zisk. Hertha BSC. Za 3. kolem německé nejvyšší soutěže se s využitím textu na www.bundesligafanatic.com ohlíží komentátor Eurosportu Michal Šíma.

Hertha nezaváhala ani ve třetím zápase na začátku Bundesligy a zaznamenala tak nejlepší ligový start ve své historii. Výhra proti týmu z Gelsenkirchenu se nerodila snadno, typicky remízový zápas rozhodly až hrubé chyby nových posil Schalke Stambouliho a Bentaleba. Ve čtvrtém kole tak bude hrát v mnichovské Allianz aréně s Bayernem o první místo v tabulce.

Bývá to pravidlo, že kluby z hlavního města patří k těm nejlepším na fotbalové mapě dané země. V Česku Sparta se Slavií, jinde Real Madrid či Chelsea. Německo je výjimka. Proč?

Z části jsou to historické a politické důvody. V roce 1963, kdy vznikla Bundesliga, bylo již Německo rozděleno na západní a východní část. Hertha v Západním Berlíně sice jako výraz podpory od svazu dostala právo startu v nejvyšší soutěži, ale svou šanci pohřbila o dva roky později, kdy byla vyloučena kvůli úplatkům, což nebyl jediný skandál. Klub tak dostal nálepku, které se těžko zbavoval. V roce 1986 Hertha spadla až do třetí ligy, nemohla hrát na svém stadionu a byla spíše pro smích.

Berlín nikdy nebyl takovou metropolí, jako jiná hlavní města. V době rozděleného Německa sídlily západní firmy, a s nimi jejich kapitál, jinde. Mnichov, Frankfurt, Hamburk, Stuttgart. Tam byly ty největší peníze a po sjednocení Německa se toho zase tolik nezměnilo.

Herthu navíc nikdy nehnala dopředu žádná rivalita. Žádné pořádné derby. S Unionem či jinými geograficky blízkými kluby se z důvodu rozděleného Berlína nestřetávala, klub byl svým způsobem ve vzduchoprázdnu. Ostatní berlínské, ale i jiné východoněmecké kluby mají dodnes pevnější základnu.

Dalším důvodem je stadion. Hertha hraje na olympijském stadionu a je otázka, zda se lze cítit doma tam, kde proběhla olympijská sportovní oslava nacismu. Z praktického hlediska je pak stadion příliš velký na to, aby ho fandové zaplnili. V budoucnu se to možná změní, ale dřívější návštěvy v obrovském kolosu zanikly. Diváci to mají na hřiště daleko, příliš dobrou pověst (z hlediska projevů fanoušků) pak neměla svého času ani Ostkurve.

Klubu se nepovedlo podchytit ani tureckou komunitu, která by bývala mohla znamenat výraznou podporu. Yildiray Bastürk v klubu hrál už za svým zenitem, navíc se narodil v Německu. 200 tisíc potenciálních tureckých fanoušků tak nebylo nikdy pořádně využito.

Hertha dříve nesloužila ani jako příklad práce s mládeží, navíc když už někoho pořádného vychovala, rychle ho prodala, jako třeba Jeroma Boatenga, dnes možná nejlepšího obránce, za milion eur do Hamburku.

V posledních dvou sezónách ale prochází klub obměnou. Zůstaňme jen u současného A-týmu. Ten drží pohromadě, přitom v něm nejsou žádné přeplácené superhvězdy. Vedad Ibišević přišel před sezónou ze Stuttgartu jako volný hráč. Trenér Pál Dárdai, svého času jeden z nejvýraznějších hráčů klubu (odehrál 297 zápasů), dokázal hře vtisknout pečeť. Tam, kde byla před dvěma lety pouze snaha, je dneska kromě vzorného přístupu hráčů i vlastní herní styl, sehranost a sebevědomí.

Rovnocenná brankářská dvojka Kraft Jarstein si vzájemně kryje záda. Fyzicky výborně disponované hráče na krajích jako jsou Pekarík, Plattenhard, Weiser nebo Haraguchi, doplnil v středu pole ambiciózní, ale poctivý Darida. Hra ve středu pole, která ještě před dvěma třemi lety byla podprůměrná, je najednou jednou ze silných zbraní Herthy. Rychlá kombinace, vzájemné zastoupení hráčů. A především pak onen vzorný přístup.

V zápase se Schalke tým odmakal celou hodinu na hranici svých možností bez výsledku. I takový hráč jako Ibišević pracoval pro tým, bránil a běhal bez míče tak, jak jsem to u něj snad ještě neviděl. Dokonce s kapitánskou páskou na rukávu. Rčení "jít štěstí naproti" je sice klišé, ale tady zafungovalo. V 64. minutě vyrazil slovenský obránce Pekarík odhadem možná přes čtyřicet metrů za zdánlivě ztraceným míčem. Byl to však rozhodující moment zápasu, protože obehrál trestuhodně laxního Stambouliho a rozhodující gólová akce byla na světě.

Hertha nebyla výrazně lepší, ale byla vytrvalá, držela se svojí hry a dočkala se odměny. Právě pracovitost a úspěch dobře poskládaného týmu dává naději, že by se mohla Hertha nahoře udržet dlouhodobě. Z pohárů letos vypadla v předkole, ale o to více sil jí zbude na domácí soutěže. Už další kolo na hřišti Bayernu ukáže, jestli si může dávat i ty nejvyšší cíle. Když se v Mnichově postaral o vyrovnaný zápas Ingolstadt, proč by to tam, třeba se štěstím, nějak neskoulela i Stará Dáma?