Proč Africký pohár národů dlouhodobě nenaplňuje očekávání?

Posledním článkem, který na tomto serveru bude nějakým způsobem reflektovat letošní APN, je zamyšlení nad tím, co tamní fotbal obecně nejvíce sráží dolů. Ačkoliv se tento text nemusí vztahovat nutně k uplynulému šampionátu, právě dění v Rovníkové Guineji ukázalo, že tyto problémy stále přetrvávají..

Pohár 2015 totiž jako by symbolizoval vše, co je na africkém fotbalu pro běžného, řekněme "evropsky" vyladěného diváka neatraktivní: pochybná organizace, hrubé chyby rozhodčích, slabá divácká kulisa, špatný stav hřišť, nudné zápasy, málo gólů (z nichž slušnou část zapříčinily brankářské kiksy). Snadno se tak dá pochopit, proč tolik pozorovatelů okamžitě utíká ke stereotypům o "křováckém" či "pralesním" turnaji, plném neschopných, nekreativních hráčů, omezených trenérů a podivných zákulisních praktik. V tom lepším případě pak může být takový Pohár označen za jakousi exotiku, v tom horším přímo za zbytečnost.


Africká fotbalová federace má přitom zhruba stejně členů jako evropská a je ve skutečnosti mnohem rozmanitější, než si většina lidí připouští - také na černém kontinentu najdeme kombinační, technicky zdatné týmy plné drobných hráčů (Jihoafrická republika), hned vedle stereotypních zastánců brutální fyzické hry (Mali) nebo inovátorů postupujících ve stopách zlaté španělské generace (Alžírsko). Přesto však málokdy lze říct, že by Pohár - po mistrovství světa a Evropy zřejmě třetí nejprestižnější fotbalový turnaj světa, vedle Copa América - naplnil vysoká očekávání, a jeho letošní úroveň už znamenala opravdový průšvih. Naplno zde byly odkryty tři hlavní problémy, které pro fotbalovou Afriku (a její vlajkový šampionát) představují velké překážky na cestě k mezinárodnímu respektu..


Problém první: Přílišná vyrovnanost týmů

Snad ani ten nejzavilejší kritik nemůže popřít, že se minulou neděli ve finále střetly dva skutečně kvalitní týmy. Afrika nemá problém s tím, že by jí scházel hráčský materiál; borci jako Yaya Touré, Wilfried Bony, André Ayew, Kwadwo Asamoah, Sofiane Feghouli, Yacine Brahimi, Younes Belhanda, Faouzi Ghoulam, Vincent Enyeama, Demba Ba a další patří k širší světové elitě, minimálně na svých konkrétních postech. Jsou to hráči, kteří nastupují v základních sestavách předních světových klubů, svými brankami rozhodují důležité zápasy, jejich cenovky se pohybují (místy) v řádech desítek milionů eur. Když se však postaví proti sobě na kontinentálním šampionátu, výsledkem je často nezáživná nuda.

Důvod je poměrně jednoduchý - jen málo afrických týmů má zkrátka nad zbytkem světadílu tak výraznou převahu, aby si mohly dovolit "zapínat" až v okamžicích, kdy jde skutečně do tuhého. Takovými mužstvy jsou teoreticky Pobřeží slonoviny, Ghana, poslední rok i Alžírsko... a to je vlastně vše. Africké fotbalové prostředí je na mezinárodní úrovni pravděpodobně nejvyrovnanější na světě.

Není to tak dávno, co na mistrovství světa postoupily Togo s Angolou; šlo o šampionát v Německu v roce 2006, kde se představily také výběry Ghany, Pobřeží slonoviny a Tuniska. O čtyři roky později pak Slony s Černými hvězdami doplnili Kamerunci, Nigerijci a Alžířané; obměnilo se tedy 60% kvalifikovaných. Právě od roku 2006 se víceméně čekalo, kdy si to o africké zlato rozdají Pobřeží slonoviny s Ghanou, jenže tento scénář nastal až nyní - mezitím se do finále dostala třeba Burkina Faso, Zambie jej dokonce vyhrála. Letos se na Pohár neprobojoval úřadující šampion z Nigérie, zatímco Egypt po titulu z roku 2010 nezvládl kvalifikaci už potřetí v řadě. Takové statistiky jsou ve světovém měřítku naprosto unikátní; je to podobné, jako by na Asijském poháru chybělo Japonsko a finále mezi Uzbekistánem a Čínou představovalo realistickou vyhlídku. Jako by se Němci museli obávat baráže s Černou Horou.

Je to zvláštní fenomén: v Africe nechybí slabé, průměrné ani vyloženě nadprůměrné týmy, postrádá ale nějakou skutečnou kontinentální elitu (tedy od pádu egyptské generace Hassana Šehaty). Vždyť Pobřeží slonoviny, eventuálnímu vítězi a papírově určitě nejsilnějšímu týmu letošního turnaje, v kvalifikaci velmi reálně hrozilo, že se na Pohár ani neprobojuje, a jeho představení ve skupině mělo k suverenitě hodně, hodně daleko. Žádný z 16 účastníků během skupinových bojů nepůsobil dojmem, že by si kráčel pro vítězství. Podobnou extrémní vyrovnanost můžeme na tomto turnaji pozorovat už delší dobu.

A výsledek je jasný - v soutěži, kde neexistují lehcí oponenti (a nejde tu o onu dobře známou a tisíckrát omílanou frázi, ale o holý fakt), zkrátka není místo pro nezodpovědnost. Nebo, jednoduše přeloženo, pro příliš ofenzivní hru. Když si všechny týmy najednou usmyslí, že jeden bod má větší váhu než žádný bod a že jistota jednoho bodu je výhodnější než potenciálně riskantní hon za body třemi, je výsledkem turnaj, který letos už podruhé v řadě překonal rekord pro největší procento remíz ve skupinové fázi (napříč celým světem). Kdyby Kamerun vyrovnal v závěrečném duelu "déčka" s Pobřežím slonoviny, skončilo by všech šest zápasů výsledkem 1:1. To by se nikde jinde než v Africe stát zřejmě nemohlo.

Právě na tomto problému lze také dobře ilustrovat rozdíl mezi APN a Asijským pohárem; oba šampionáty se letos poprvé v historii termínově překrývaly, což poskytlo divákům možnost ideálně zachytit jejich největší rozkol. Zatímco v Asii existuje tradiční silná elita, role favoritů a outsiderů jsou často jasně narýsovány už před výkopem a řada zápasů tak představuje souboj mezi kvalitativně výrazně silnější velmocí a soupeřem, který nemá co ztratit, v Africe je téměř v každém utkání nejpravděpodobnějším výsledkem remíza a rozdíly mezi oběma týmy bývají minimální (neboť ti nejslabší jsou eliminováni v kvalifikačním procesu). Na jednu stranu to lze vnímat pozitivně - stát se může opravdu cokoliv, okruh potenciálních medailistů je nesmírně široký a je prakticky jisté, že turnaj nabídne celou řadu překvapení. Jenže, bohužel, většinou na úkor otevřeného, atraktivního fotbalu.

A protože turnajový fotbal se nehraje na krásu, ale na výsledky, má málokterý trenér odvahu pouštět se do zbytečného rizika. Posuďte sami: Pokud byste měli jako kouč papírového favorita jistotu, že některý z papírových favoritů na turnaji vyhoří, proč této možnosti chodit dobrovolně naproti?


Problém druhý: Tvrdohlavost lokálních pohlavárů

Jestliže výše nastíněnou situaci lze přeci jen blíže vztáhnout k Poháru 2015, který byl (už před začátkem) označován za nejvyrovnanější v historii, tento druhý bod už se vyloženě týká APN jako takového. Také vznáší argument, který možná bude působit trochu zvláštním dojmem, nicméně toto téma je na africké fotbalové scéně velmi důležitým faktorem.

Nevědomky jej krásně shrnul loni na podzim vrcholný funkcionář Issa Hayatou, když v reakci na marocké odstoupení od pořadatelství prohlásil, že je naprostou prioritou zajistit, aby Pohár proběhl ve stanoveném termínu. Mluvil o letité tradici, již je potřeba ctít a za každou cenu udržovat; kdyby se nepřihlásila Rovníková Guinea s napůl šíleným plánem připravit v džungli za pár týdnů dva provozuschopné stadiony, velmi pravděpodobně by se hrálo opět v Jihoafrické republice (která má tu výhodu, že stadiony z MS 2010 fungují a nikam se nehýbou). Nic proti posvátnosti zavedených tradic, ale možná by se slušelo připomenout, že mezi lety 2012 a 2013 proběhla v pořádání Poháru změna ze sudého roku na lichý... jen tak mimochodem.

Ne snad že by bylo zapotřebí na stávající podobě Poháru apriorně něco měnit - dlouhá léta jde o turnaj 16 nejlepších týmů Afriky, které se střetávají každé dva roky na přelomu lednu a února. Nechceme se nyní pouštět do debat, jestli je dvouletý rozestup lepší než čtyřletý, případně jestli by nebylo pro všechny zúčastněné strany výhodnější posunout šampionát na léto. Nicméně Hayatouova lehce hysterická reakce na možnost ztráty "tradice" odkrývá jiný, mnohem palčivější problém: africká fotbalová byrokracie je totiž beznadějně konzervativní.

Jako by pouhá možnost otevřít se debatě o inovaci automaticky znamenala ztrátu všeho, co federace v uplynulých dekádách vybudovala. V květnu proběhnou volby nového předsedy FIFA, a Afrika jako jeden muž podpoří stávajícího šéfa Seppa Blattera. Jistě, Švýcar je ve vztahu k rozvoji tamního fotbalu obratným populistou, jenže jeho "salonní" výroky o afrických mistrech světa a zvyšování účastnických kvót na MS pro "zanedbávané" federace by neměly stačit k tomu, aby celý kontinent unisono zavrhl jakoukoliv diskusi o možné změně stávajících pořádků.

Zdá se, že africké fotbalové elity se i ve 21. století řídí podle hesla "smrádek, ale teploučko": není zapotřebí snažit se zlepšovat obraz kontinentu ve zbytku světa, bohatě stačí poplácat se po ramenou a navzájem se usvědčit ve vlastní spokojenosti. Aneb nepřipustíme-li, že éra Clemense Westerhofa a úspěšných devadesátých let už dávno skončila, lze se chovat tak, jako by neskončila - stále lze žít v představě, že africký fotbal je na vzestupu, že jej čeká skvělá budoucnost, aniž by pro to bylo zapotřebí cokoliv udělat. (Sepp Blatter si to dobře uvědomuje a hraje právě na tuto strunu.) Vzhledem k nedozírnému potenciálu je to obrovská škoda.

Nejvýrazněji tímto problémem trpí právě vlajková loď kontinentálního fotbalu, tedy Pohár národů. A tak se nakonec můžeme v roce 2015 dočkat pořádání nesmírně prestižního a celosvětově sledovaného turnaje v zemi, která platí za jednu z nejhorších diktatur planety, kde jsou pouze dvě funkční hřiště (a téměř polovina zápasů se tak musí odehrávat na poli), kde není dostatek hotelů ani pro hráče a realizační týmy, natož novináře nebo nedejbože fanoušky, a kde nakonec největší poprask způsobí divoké chování domácích příznivců, nechutně okaté soudcování ve prospěch domácích fotbalistů a nejnižší gólový průměr v historii Poháru. Šampionát ale proběhl podle plánu - ten byl totiž naplněn v okamžiku, kdy Rovníková Guinea v úvodním zápase s Kongem poprvé kopla do míče.


Problém třetí: Klubová nedůvěra v "desítky" a afričtí Strakové

V posledním bodu se podíváme přímo na hřiště, kde už přední africké týmy pochopily, jakým směrem se mají ubírat, a započaly potenciálně klíčovou revoluci. Stále jsou tu ale dva důležité detaily, které Poháru dlouhodobě škodí - jakýsi mýtus o "africkém středním záložníkovi", a nedostatek lokální trenérské erudice.

Finále v roce 2013 bylo obsazeno týmy, které při svém tažení turnajem spoléhaly na dva klíčové hráče - byli to John Obi Mikel a Charles Kaboré, ve svých evropských klubech shodně považovaní za defenzivní "čističe" středu pole. V reprezentačním dresu však působili jako chodící definice pojmu "playmaker"; Mikel určoval tempo nigerijské hry z hlubší pozice, Kaboré si zase překvapivě lehce osvojil roli klasického ofenzivního záložníka (to on zvítězil v turnajové statistice největšího počtu přihrávek na soupeřově polovině). Podobný přerod lze pozorovat také u Youssoufa Mulumbua (DR Kongo) nebo dříve Alexandra Songa (Kamerun). A teď zásadní otázka: Vážně lze uvěřit tomu, že všichni tito hráči nějakým záhadným způsobem nabývají magických schopností pokaždé, když obléknou národní barvy?

Nebo je to spíše tak, že většina západního fotbalového světa stále otrocky následuje dvacet let starý diskurs "kreativní Afričan = Jay Jay Okocha" a odmítá připustit, že afričtí záložníci nejsou pouze mašinami na odkopávání míčů z prostoru před stopery? Koneckonců představa, že z tak obrovské hráčské základy přirozeně proudí výrazně nižší procento technicky talentovaných fotbalistů než z Jižní Ameriky, Evropy nebo Asie, nedává ze statistického hlediska žádný smysl. Tím už se ale samozřejmě dotýkáme problematiky scoutingu a lokálních systémů práce s mládeží, což by vydalo na samostatný článek.

Ještě tedy závěrečná poznámka - poslední ročníky Pohárů představily světu několik domácích trenérů, kterým nechyběly entuziasmus a dlouho podceňovaná detailní znalost místního prostředí, leč po taktické stránce často "plavali", pokud se tedy propracovanou taktikou vůbec zabývali. Akwasi Appiah (Ghana, 2013) a Ephraim Mashaba (Jihoafrická republika, 2015) otevřeně přiznávají, že je strategická část jejich práce vlastně ani moc nezajímá, zatímco u Florenta Ibengého (DR Kongo, 2015) nebo Amary Cissého (Senegal, 2012) jsme si to mohli docela dobře domyslet sami. Existuje poměrně zřetelný bod, v němž trenérovi přestává stačit fungovat jako motivační řečník a potřebuje začít opravdu trénovat; tím bodem je okamžik, kdy se svým týmem vstupuje do prestižního mezinárodního turnaje. Příklad Nigerijce Stephena Keshiho ukázal, že to jde - vychovat si vlastní trenérskou elitu je ale dlouhá cesta, kterou by fotbalová Afrika měla ve vlastním zájmu podstoupit co nejdříve. Startovní výstřel už zazněl.

---

Na samý závěr ještě přikládáme ideální sestavu Poháru 2015: