Princ z Udine aneb Černobílý život Antonia Di Nataleho

Italové pro některé hráče používají zvláštní pojem bandiera. Mísí se v něm úcta, symbolika, úspěch, hrdost i morální hodnoty, jež ten hráč ztělesňuje. V Udinese si toto výsostné označení vysloužil střelec, který až do pětadvaceti nikdy nehrál první ligu. Antonio Di Natale.

Jednoho slunného dne v srpnu roku 2010 Di Natalemu zazvonil mobil. Na displeji viděl jméno Bruna Carpeggianiho, svého agenta. "Čau Totò, mám pro tebe nabídku. Byl by tu klub, který by o tebe měl velký zájem."

"Vážně?," odvětí Di Natale s dávkou zvědavosti v hlase. "A jaký klub?"

"Samotný Juventus, Totò!," nadšeně vyhrkne Carpeggiani.

"Wow, Juventus... Víš, ale já jsem spokojený tady v Udine. Nechci nikam odcházet," odpovídá rozhodným a klidným hlasem Di Natale.

Di Natale na tenhle rozhovor vzpomínal při jednom z interview, jejichž téma bylo vždycky stejné. Proč vlastně neopustil Udinese? Nabídek měl spoustu. Chtěly ho ty největší italské kluby a zájem se ozýval i ze zahraničí. Di Natale však ani v dobách své největší slávy z milovaného Udinese neodešel. V době, kdy se ozval Juventus, mu bylo 33 let a za nedávno skončený ročník získal prestižní titul capocannoniere pro nejlepšího střelce Serie A.

Byl na vrcholu svých sil. Těžko říct, jakým směrem by se Di Nataleho kariéra ubírala, kdyby tenkrát vyslyšel volání Juventusu. Zřejmě by vyhrál pár trofejí, ekonomicky by si mnohonásobně polepšil. On se ale rozhodl zůstat ve "svém" Udinese. Měl totiž jediný cíl. Zařadit se po bok klubových legend jako Zico, D’Odorico, Bettini, Bierhoff, Balbo, nebo Galparoli. Stát se symbolem. Nejen jednoho fotbalového klubu, ale celého města, pro nějž je fotbal vším.

Existují hráči, kteří se díky své kariéře stanou ztělesněním celého klubu. V tomto smyslu se dá mluvit o Iniestově Barceloně, Raúlově Realu Madrid nebo Tottiho Římu. Udinese patří právě Di Natalemu. Nebo možná naopak, Di Natale rovná se Udinese. Vzrůstem či jménem neveliký, ale nikdy se nevzdávající. Neustále se pere s mnohem těžšími vahami a jednou za čas je schopný udivit okolí.

Ve stínu božského Diega

Říká se, že domov je tam, kde je vaše srdce. U Di Nataleho to platilo bezezbytku. Narodil se v roce 1977 v Pomigliano d’Arco, jednom ze severních předměstí Neapole. Hrdá Neapol se tou dobou pyšnila fenomenálním Diegem Maradonou, který v podstatě sám vyhrál jediné dva tituly tradičního kampánského celku. Takže je jasné, do koho byl desetiletý Di Natale tak těžce zamilován.

Ačkoli byl velmi malé a štíhlé postavy, na hřišti ho nešlo přehlédnout. Lehkost, s jakou se dostával přes protihráče pomocí nízkého těžiště hry a velmi rychlých nohou, z něj v kombinaci s výtečnou technikou dělaly obávaného střelce. A teď nemluvím o Maradonovi. Fotbalová škola San Nicola v Castello di Cisterna, kam jej rodiče dali zapsat, dlouhodobě spolupracovala s toskánským celkem Empoli. Z něj se na Di Nataleho přijel osobně podívat skaut hledající nové talenty do žáků. Čerstvě třináctiletý Di Natale na první pohled upoutal jeho pozornost.

Tady se Di Natale poprvé dostal do střetu s tím, co znamená domov. Šel do úplně nového prostředí, 500 kilometrů daleko od rodiny. Po pouhých třech dnech byl zpátky doma. Stýskalo se mu. To ale vstoupil na scénu táta Salvatore, který synkovi promluvil do duše. "Ne všude se můžeme cítit jako doma. O to víc si ale takového místa vážíme," řekl. Antonio se rozhodl, že se nevzdá, a do Empoli se vrátil.

Tou dobou hrálo Empoli Serii C a v jeho kádru už jeden rodák z Pomigliano d’Arco působil. Řemeslu útočníka se tam učil jistý Vincenzo Montella. Fyzicky Di Natale na své soupeře neměl, ale dokázal je zastínit technikou i výrazným citem pro výběr místa. I proto dostal v devatenácti letech šanci v prvním týmu. V lednu 1997 mu ji dal trenér Luciano Spalletti a pro celý kádr to byla skvělá sezona. Toskánský celek se totiž dočkal postupu do první ligy. Di Natale u toho byl spíš jen jako divák, protože za áčko nastoupil jen jednou. Tehdy vedle něj seděli i budoucí slavní hráči jako Luca Toni s Alessandem Birindellim.

Totò nikdy nepatřil mezi hráče, kteří by na první pohled převyšovali svou kategorii. Nikdy nebyl supertalentem, který by zářil od první chvíle. Místo toho se postupně probojovával vzhůru a trpělivě čekal na šanci. Čísla, která nasbíral na hostováních v nižších soutěžích, by nikomu dech nevyrazila. Na přelomu století měl totiž Di Natale u trenérů stále pověst poměrně křehkého hráče, který v osobních soubojích ztrácí. I proto ho trenéři ze začátku stavěli především jako pravé křídlo, kde mohla vyniknout jeho rychlost.

V roce 1999 se Di Natale vrátil do Empoli natrvalo s cílem usadit se v základní sestavě. To se mu povedlo o dva roky později, tentokrát už z pozice hrotového hráče. Trenér Pasquale Marino věřil v jeho schopnosti a dal mu šanci. A Di Natale se mu odvděčil skvěle. Konečně našel svou ideální pozici a šestnácti góly pomohl svému týmu k postupu do první ligy. Tím na sebe tehdy pětadvacetiletý útočník upoutal pozornost větších klubů. Rozhodl se ale zůstat. Dobře si uvědomoval, že Empoli něco dluží. Navíc chtěl s Empoli zažít první ligu.



V ní se Di Natale rozhodně neztratil. Přidal dalších 13 branek a výrazně pomohl toskánskému týmu k záchraně. Do první ligy vlétl v září 2002 debutem proti Comu a byla to snová premiéra. První branku mu sice sudí Collina pro ofsajd neuznal, ale jen o dvě minuty později už si připsal regulérní první zářez. Italská elitní soutěž v tu chvíli objevila nového kanonýra a jeho talentu si všiml i reprezentační trenér Trapattoni. První zásah v reprezentaci na sebe taky nenechal dlouho čekat, Di Natale si jej schoval do roku 2004 a přátelského utkání s Českou republikou.

Můj klub, moje pevnost

Rok, ve kterém se čeští fanoušci topili v nadšení i zklamání z portugalského EURA, se stal zlomovým okamžikem i pro Di Nataleho. Na sedmadvacetiletého kanonýra si totiž vzpomněl trenér Luciano Spalletti, jenž tou dobou šéfoval lavičce Udinese. Zebry si zajistily místo v Poháru UEFA, což bylo pro Di Nataleho lákavé. Ještě lákavější ale byla představa ideálu, za kterým se honil prakticky celou kariéru. Chtěl najít ambiciózní klub, který se bude ochotně rvát s většími soupeři, a zároveň mu dodá dostatek klidu na fotbal i rodinu. Zkrátka domov.

Právě zde začala cesta vzhůru jak pro Di Nataleho, tak i pro celé Udinese. Stotisícové město se pyšní dlouhou a slavnou historií a důrazem na tradice. Mezi ty italské fotbal bezesporu patří a místní obyvatelé jsou calciem přímo posedlí. První zmínky o klubu pochází už z roku 1896, oficiálně byl klub založen o 15 let později.

Jeho novodobou historii psala právě parta kolem Di Nataleho. Sympaťák Spalletti na lavičce šéfoval De Sanctisovi, Krøldrupovi, Maurimu, Pizzarovi nebo Muntarimu, ale hodně sázel především na útočné trio Di Michele, Iaquinta a Di Natale. Vedle věže Iaquinty začal stále častěji stavět Di Nataleho, který alternoval s obdobně stavěným Di Michelem. S citem složený výběr udivoval taktickou vyspělostí a zároveň kreativitou v ofenzivě, která se stala základním kamenem Spallettiho filozofie.

Když Di Natale podepisoval první kontrakt u týmu přezdívaného Zebrette, asi ani majitel klubu Giampaolo Pozzo netušil, jaký symbol se z Di Nataleho stane. A upřímně, v prvních měsících tomu nic nenasvědčovalo. Di Natalemu opět chvíli trvalo, než se v klubu i prostředí dostatečně aklimatizoval, než ho přijal za své. V prvních třech sezonách nasázel sedm, osm a jedenáct branek. Krizi měl, stejně jako celé Udinese, obzvláště v té druhé.

Začalo období vzletů a pádů. V roce 2004 se totiž Spallettiho dobře sestavený a promazaný stroj senzačně kvalifikoval do základní skupiny Ligy mistrů. Bezprecedentní úspěch zachvátil celé město a fotbal se na chvíli stal významnějším než náboženství. Spalletti našel opory v každé řadě. Di Natale mezi ně ale nepatřil hned, ačkoli po odcházejícím Dánovi Jørgensenovi dostal pro Italy téměř posvátnou "desítku".

Dal jen sedm branek, ale neztratil se. Za dlouhých dvanáct let, které v Udinese strávil, vytvořil útočné dvojice s mnoha skvělými fotbalisty. A když zrovna neměl střelecké štěstí, vynikal jinou vlastností. Dokázal na sebe poutat pozornost a naopak dostával do šancí své spoluhráče, kteří z toho pochopitelně profitovali. Dělal z nich lepší hráče. Udinese předtím ochutnalo evropské poháry formou Poháru UEFA, takže Liga mistrů byl vrchol snažení.

Jenže ve skupině šla dál Ronaldinhova Barcelona a také Werder Brémy, s nímž Udinese bojovalo o druhou příčku až do posledních chvil. Tahle sezona byla po individuální stránce pro Di Nataleho něčím jedinečná. Stal se totiž jediným Italem, který dal aspoň jednu branku v Serii A, v Coppa Italia, Lize mistrů a následně i v Poháru UEFA.

Schopnost stavět na dobrých výkonech je to, co odlišuje velkokluby od komet, které vyletí a zase rychle zhasnou. Udinese bylo tím druhým příkladem a po výraznějším exodu (odešlo několik klíčových hráčů a trenér Spalletti) zase upadlo do průměru. Tahal ho z něj alespoň Di Natale. I nový trenér Serse Cosmi nechal Di Natalemu veškerou volnost k tomu, aby v ofenzivě řádil. Nejčastěji si Di Natale chodil pro míče na křídlo, odkud se přes jednoho či víc obránců dostával na střed. Jeho pověstné střely z dálky nabíraly často netušenou trajektorii, což z něj dělalo nebezpečného protivníka.

Jako by se do něj vtělil kousek Brazilce Zica, který v Udinese také nosil dres s číslem 10. Nucené prodávání opor a mladých hráčů však neustále vzdalovalo Udinese od dalšího návratu do Ligy mistrů a nejednou se Udinese zachraňovalo s problémy. Na lavičce Udinese se trenéři střídali poměrně pravidelně, ale Di Natale zůstával. Pro každého z nich představoval jistotu, na kterou bylo spolehnutí.

Definitivní zlom v jeho kariéře nastal s příchodem trenéra Pasqualeho Marina v roce 2007. V té sezoně se Di Natale poprvé projevil jako rozený kanonýr schopný skórovat ze všech pozic. Sedmnácti brankami táhl Udinese a stal se jeho nejlepším střelcem. Nastala zlatá doba Di Nataleho. Neminula ho ani pozvánka na mistrovství Evropy v roce 2008 a Udinese s ním urychleně prodloužilo smlouvu do roku 2013. I proto, že se kolem Di Nataleho začaly motat kluby jako Juventus, AC Milán nebo Neapol.

Na první EURO Di Natale nevzpomínal zrovna nejlépe. Trenér Donadoni spoléhal na jiné hvězdy a Di Natale zasáhl jen do dvou zápasů. Především ale selhal ve čtvrtfinále proti Španělům. Šel kopat rozhodující penaltu a hodně si věřil. Jenže si vybral špatnou stranu a brankář Iker Casillas si poradil. Cesc Fábregas pak rozhodl o postupu budoucích šampiónů a na Di Nataleho se v tu chvíli snesla kritika.

Mnohá média dokonce psala o tom, že jednatřicetiletý hráč na reprezentaci nemá, že už je za zenitem, a že by měl dát prostor mladší generaci. A Di Nataleho odpověď? Životní sezona v letech 2009/2010. Udinese jako celku se sice nedařilo a skončilo až na 15. místě, ale Di Natale válel. Jen v první lize dal 29 branek, což žádný hráč Udinese před ním nedokázal. Tahle cifra mu vynesla nejen prestižní ocenění coby capocanonniere, ale především nesmrtelný obdiv fanoušků Zebrette.

Di Natale nestárnoucí. Di Natale zrající

Před jeho chladnokrevností i elegancí v zakončení zároveň smekalo celé město. Fanoušky si Di Natale nezískával jen svými fotbalovými schopnostmi, ale především charakterem. Výtečná sezona mu zajistila nominaci na mistrovství světa v Jižní Africe, kde Di Natale nastoupil do všech tří zápasů. Skóroval v nich ale jen jednou, do sítě Slovenska, a s celým týmem se překvapivě rychle vracel domů.

A právě tehdy se znovu ozval Juventus. Chtěl využít možného zklamání ze šampionátu. Počítal s tím, že Di Natale bude potřebovat novou výzvu. Ale ani tentokrát nepochodil. "Díky, ale zůstanu tady." To jsou čtyři slova, která v srpnu oběhla italské sportovní žurnály. A která se vryla do paměti i srdcí fanoušků Udinese. Když se o pár let později novinář Mario Pagliara z deníku Gazzetta dello Sport ptal, jestli nemá strach, že podobná nabídka už nepřijde, odpověděl prostě. "Strach? Ten mám jen ze smrti, ne z fotbalu."

Otázek typu, zda neudělal chybu a proč se vlastně rozhodl zůstat, padlo mnoho. Di Natale na ně měl jen jednu odpověď. "Tohle pro mě bylo životní rozhodnutí. V Udine se cítím naprosto úžasně a prezident Pozzo s celou rodinou se ke mně vždycky chovali jako k adoptivnímu synovi. Některé věci jsou prostě cennější než peníze," uzavřel životní lekci.

Jeho spoluhráči v Juvetusu mohly být legendy jako Del Piero, Toni, Quagliarella, Trezeguet, Buffon nebo Marchisio. On si ale vybral Udinese. A nutno říct, že Zebry tehdy taky skládaly dohromady velmi zajímavý kádr. Působila v něm jména jako Handanovič, Benatia, Isla, Inler nebo Sánchez.

Hlavním tahounem byl ale opět Di Natale. Následující rok se mu povedl po všech stránkách. Starý známý na lavičce, Francesco Guidolin, ordinoval svým hráčům ryze ofenzivní podívanou a dodával zkušenému Di Natalemu rychlost především pomocí Chilana Álexise Sáncheze. Jeho spolupráce s Di Natalem musela těšit snad všechny milovníky fotbalové poezie. Památná byla především demolice Palerma, do jehož sítě se Sánchez trefil čtyřikrát, zatímco Di Natale zaznamenal hattrick. Nakonec dovedl svůj tým opět ke čtvrtému místo, zatímco sám stanul na čele tabulky střelců.

Kdejaký hráč se ve 34 letech spíš sluní v Americe nebo si užívá přísun peněz v čínské lize. Di Natale ale zrál jako víno a i přes výraznější rychlostní handicap si mazal obranu Serie A na chleba. Povedlo se mu vyrovnat rekord Beppeho Signoriho, který se stal nejlepším kanonýrem dvakrát po sobě. Mezi lety 2009 a 2011, v jednasedmdesáti duelech, dal 57 branek. V následujících dvou letech se Di Natale dostal pokaždé na 23 branek a neztratil se ani v konkurenci takových klasických hrotů jako Ibrahimović, Milito či Cavani.

Chlap se srdcem na dlani

Sedmého dubna 2012 vstřelil Di Natale svůj 150. ligový gól v brvách milovaného klubu. Život po boku první lásky, Ilenie Betti, nemohl být krásnější. Jenže o pouhý týden později postihla Itálii tragédie, která se dotýkala především Udinese. Ve 31. minutě druholigového utkání Livorna s Pescarou zkolaboval na hřišti Piermario Morosini. Stále ještě kmenový hráč Zeber působil v Livornu na hostování a přímo na hřišti mu selhalo srdce. Zpráva o jeho úmrtí, z něhož mrazí dosud, zasáhla obzvláště Udinese s jeho kapitánem.



Di Natale se znovu projevil jako obrovský charakter, přesně ta persona, kterou obdivovali kluboví fanoušci. Pro Di Nataleho nebyly domov a rodina jen výrazy, ale spíš základní esence jeho života. Morosini pro něj představoval blízkého kamaráda, s nímž se život vůbec nemazlil. Maminka mu zemřela, když mu bylo 15 a za dva roky ji následoval i jeho táta. Jako by toho nebylo dost, starší bratr spáchal sebevraždu. Zůstala mu jen sestra Maria Carla, která ale byla od mládí zdravotně postižená.

Aby zaplatila stále dražší domácí péči, spoléhala právě na bratrův příjem, takže bez něj by se ocitla na dně. A právě tehdy vystoupil z davu Antonio. "Musíme stát po boku Piermariovy sestry. Jako tým, klub i jako sdružení Udinese for Life jsme se rozhodli pomáhat jí finančně po celý její život. Teď nás všechny potřebuje a my jí chceme pomoct, kvůli ní i Mariovi."

Tohle nebyl jen nějaký ojedinělý, okázalý projev. Di Natale si za svou kariéru vybudoval pověst vstřícného, ochotného a férového člověka a sportovce na hřišti i mimo něj. Rok předtím získal ocenění Pallone d’Argento, které je ostatními hráči ligy udělováno mimo jiné za "čestné jednání, vysokou morálku a štědrost projevovanou lidem v nouzi."

Malý velký Totò

Totò neměl peníze nikdy na prvním místě. Když v roce 2015 podepsal poslední prodloužení kontraktu, finančně si polepšil o 5,5 tisíc eur týdně. Předtím ale odmítl nabídku čínského klubu Guangzhou Evergrande a kamaráda Marcella Lippiho, která by mu zaručilo zisk o 800% vyšší!

O italské fotbalové lize obecně dlouhodobě platí, že tahle země rozhodně je i pro starý. U Di Nataleho to platí dvojnásob. Je jedním z těch několika hráčů, kteří vrcholu své kariéry dosáhnou až po třicítce, kdy ostatní pomalu plánují, co s volným časem. Di Natale nastřílel po třicítce víc prvoligových branek, než kolik jich zvládli Pippo Inzaghi, Hernán Crespo nebo Christian Vieri za celou kariéru! V první lize debutoval jako pětadvacetiletý a za dalších pět let dokázal dát "jen" 47 branek, ale po třicítce se utrhl z řetězu.

Jeho čísla nejsou strhující jen v rámci Itálie. Za pět sezon v rozmezí let 2009 až 2014 dal neuvěřitelných 120 branek! Pro srovnání, lépe na tom v celé Evropě bylo jen fenomenální duo Lionel Messi - Cristiano Ronaldo. A hned za nimi nevysoký borec z Udinese. A při vší úctě k hráčům Zeber, první dva jmenovaní k tomu měli nějaké pomocníky.

Skončit s fotbalem chtěl už v roce 2014. A hodně ho tahle představa bolela, protože s Udinese byl spjatý. Jak sám s nadsázkou říkal, vstřelené góly Udinese oslavoval víckrát, než kolikrát vzal svou rodinu někam ven na večeři. Nakonec si své rozhodnutí právě díky podpoře rodiny i klubu rozmyslel. Naposledy se s milovaným stadionem Friuli jako hráč rozloučil 15. května 2016. Nejlíp, jak uměl - gólem do sítě Carpi. V historických tabulkách mu patří úchvatné šesté místo s celkovým počtem 209 ligových branek.

Fotbalová velikost se neměří jen nastřílenými góly nebo vyhranými trofejemi. Měří se hlavně tím, jestli jste rozdílový hráč. A v tomhle byl Di Natale větší než většina hráčů. Někteří hráči hledají štěstí v trofejích. Jiní milují ten opojný pocit, když tribuny skandují jejich jméno. A dalším stačí ke štěstí tučný šek. Leckoho by mohlo napadnout, že Di Natale nevyužil svůj potenciál.

On se ale může dívat zpátky s uspokojením a pocitem naprostého naplnění. Právě tady, v Udine, našel radost, kterou mu nemohlo dát nic jiného, nikde jinde. Všechny tyto kvality by ale neměly zastínit jasný fakt. Totò Di Natale byl fotbalista světových kvalit, na kterého bude historie calcia vzpomínat jako na jednoho z nejlepších ve 21. století.