Preview Copa América 2015 - skupina A

Prestižní Copa América, kontinentální pohár latinskoamerických reprezentací, startuje v Chile už tento čtvrtek (11. června) zápasem domácí reprezentace proti Ekvádoru. Tradičně uvidíme v akci dvanáct týmů, tedy deset členských asociací CONMEBOL a dva hosty (Mexiko a Jamajku). EuroFotbal.cz pro vás připravil podrobné preview celého turnaje...

V 'áčku' se vedle Chilanů a Ekvádorců představí i Mexiko, které si letos střihne turnaje dva (po Copě jedou Aztékové ještě na červencový Gold Cup), a předpokládaný outsider z Bolívie; papírově jde tedy o nejjednodušší skupinu ze všech.

Netřeba asi dodávat, že domácí, v čele s hvězdami jako Alexis Sánchez a Arturo Vidal, budou jasnými favority. Letošní turnaj má pořadové číslo 44, Chile jej však ještě nikdy vyhrát nedokázalo - a fanoušci i experti se shodují na tom, že pokud má tuto statistiku někdy prolomit, je to právě teď.

Na poslední Copě v roce 2011 jsme byli svědky jednoho z nejpřekvapivějších semifinálových složení v historii velkých šampionátů - místo tradičních titánů Argentiny a Brazílie si to o zlato rozdaly později vítězná Uruguay s Paraguayí, ještě větším šokem však byla jména zbývajících dvou semifinalistů, Venezuely a Peru. Budeme svědky podobného 'pohřebiště favoritů' i letos? Už za pár dní se rozhodne...

---

Pouze třem jihoamerickým týmům se ještě nikdy v historii nepodařilo odvést si z Copy zlatou medaili - a zatímco u historických otloukánků Venezuely s Ekvádorem nikdo neočekává, že by tuto statistiku letos prolomili, v Chile je situace jiná. Domácí výběr si zkrátka nemůže dovolit zaváhat; koneckonců prožívá zlatý věk a podle mnohých má vůbec nejlepší tým v dějinách. Podaří se mu před vlastními fanoušky prokletí kontinentálního turnaje konečně zlomit?

Profil týmu

Případný výraznější neúspěch by pro hrdé Chilany představoval velkou potupu. Jednak byli nalosováni do papírově nejjednodušší skupiny turnaje, jednak mají tu výhodu, že zatímco řada potenciálních konkurentů - jako obhájce titulu z Uruguaye či Dungova Brazílie - bude na turnaji v první řadě hledat nové cesty do budoucna, La Roja je objektivně na vrcholu sil. Hráči jako gólman Claudio Bravo, čerstvý vítěz prestižního treble s Barcelonou (32 let), univerzál Gary Medel (27), držák středu zálohy Arturo Vidal (28) či hvězdný forvard Alexis Sánchez (26) prožívají nejlepší léta fotbalového života, a lepší příležitost dosáhnout zlatého triumfu už nejspíš nikdy mít nebudou.

Konkurence oslabeného Mexika, zraněními zdecimovaného Ekvádoru a relativně slabé Bolívie pak dovoluje doufat v tryskový start, který by měl zvednout sebevědomí týmu do těžkých vyřazovacích bojů. Velkou výhodou Chile je také konzistence; kouč Jorge Sampaoli působí na lavičce už třetím rokem, a od loňského mistrovství světa, kde La Roja vyřadila obhájce titulu ze Španělska a v osmifinále trápila domácí Brazílii, se podoba kádru změnila jen kosmeticky.

Stabilní kostra úspěšného týmu - tedy neprůstřelný Bravo mezi tyčemi, defenzivní blok Medel, Jara, Vidal, agilní dvojice křídelních beků Isla s Menou a pohyblivé útočné duo Sánchez, Vargas - zůstává nedotčena. Sampaoli dal dohromady nesmírně zkušený tým: hned devět borců má na kontě minimálně 60 reprezentačních startů, méně než 20 pak kromě obou náhradních gólmanů nastřádali pouze Miiko Albornoz, Francisco Silva a Ángelo Henriquez. Ze 'starých známých' chybí akorát Mark González.

Na druhou stranu, přípravné zápasy Chilanům příliš nevycházely; v jarním reprezentačním okně podlehli v experimentální sestavě Íránu (0:2), následně se nechali vytrestat Brazílií (0:1), a až v nedávné generálce na turnaj těsně udolali El Salvador jedinou trefou veterána Jorgeho Valdívii. Na Copě samotné už se podobné výpadky tolerovat rozhodně nebudou.

Trenér: Jorge Sampaoli

Holohlavý Argentinec začal svoji stopu v chilském fotbale psát v roce 2008, kdy se ujal kormidla lokálního klubu O'Higgins; nenápadný celek pod jeho vedením zakončil hned první Aperturu na třetím místě, a už tehdy bylo jasné, že se Sampaoli učil řemeslo od samotného El Loca, krajana Marcela Bielsy. Jeho průkopnický rukopis - tedy extrémně vysoký pressing, ignorace přirozených postů na hřišti a stoprocentní fokus na ofenzivu - si dnes pětapadesátiletý stratég přivedl v roce 2012 i do národního týmu.

Ať už Sampaoliho Chile využívá tříobráncový systém 3-4-1-2 či 'klasičtější' 4-3-1-2 (jako tomu bylo v přátelském zápase se Salvadorem), jeho primární styl hry zůstává nezměněn. Dlouhodobá filozofie je v tomto případě důležitější než konkrétní rozestavení na hřišti; koneckonců je pravděpodobné, že na stoperu vedle sebe nastoupí původní profesí defenzivní záložník (Medel) a levý bek (Jara). Z černé práce 'hlídače' Marcela Díaze z Hamburku by zase měl profitovat Arturo Vidal, jeden z nejkomplexnějších středopolařů planety; oporu Juventusu, jež v reprezentaci tradičně hraje ofenzivněji než v klubu, na loňském Mundialu sužovaly zdravotní problémy, na Copě má proto konečně možnost ukázat naplno svoji dominanci.

Klíčovým prvkem chilské hry je však útok, o nějž se pod Sampaolim (coby správným Bielsovým učedníkem) může najednou starat klidně i sedm hráčů. Pokud má La Roja míč, pohybují se její hráči neskutečně vysoko na hřišti; ve vzpomínané přípravě proti Brazílii takto nastřádali celých 63% držení míče. Aby však mohl domácí výběr reálně pomýšlet na zlato (či obecně na medaili), bude potřebovat maximální pomoc jak od zakončovatelů Sáncheze s Vargasem, tak i od 'gumového' mistra reflexů, kapitána Claudia Brava.

Hvězda: Alexis Sánchez (Arsenal FC)

Chile má na rozdíl od řady konkurentů víceméně všechny opory pohromadě; na žádném hráči však nebude ležet větší tíha odpovědnosti než na Sánchezovi, který spolu s Vidalem představuje zářivý symbol současné reprezentační generace. Opora Arsenalu má za sebou nejlepší sezonu kariéry - jeho příchod na Ostrovy sice vyšel kanonýry na celých 42 milionů eur, 25 soutěžních branek a 12 asistencí však musely přesvědčit i ty nejzatvrzelejší pochybovače. V Barceloně se šikovný forvard do základu prosadit nedokázal, u Kanonýrů ale zakončil hned první sezonu coby jeden z nejlepších fotbalistů na anglických trávnících (a objevil se i v nominaci na hráče roku, stejně jako v oficiální ideální jedenáctce).

Důležitá otázka nyní zní: Dokáže se tento národní idol poprat s tíhou očekávání? La Roja má jen ty nejvyšší ambice, fanoušci se nehodlají spokojit s málem, a šestadvacetiletý Sánchez už ukázal, že trofeje vyhrávat umí. Na klubové úrovni jich v rodném Chile, Argentině, Španělsku a Anglii posbíral celkem jedenáct. Ačkoliv jeho primární pozicí je levé křídlo, pod Sampaolim dostane opět roli volného hráče, jehož jediným úkolem bude zajišťovat týmu vítězství. Pokud Chile opravdu splní svůj odvážný cíl, Sánchez - s typicky vyhrnutými trenýrkami - musí hrát stěžejní úlohu.

Hráč ke sledování: Gary Medel (Inter Milán)

Na druhé straně hřiště čeká 'turnaj pravdy' na muže, který prožil vynikající Mundial, aby následně upadl do průměru v Interu Milán. Italský velkoklub prožil zapomenutíhodnou sezonu, a přestože ji Medel strávil celou v základní sestavě, spokojen být určitě nemůže. Podaří se tomuto pouhých 171 centimetrů vysokému brouskovi v národním dresu opět zazářit?

Podobně jako Sánchez hraje i Medel v reprezentaci jinou roli než v klubu; tam je jeho místo na defenzivním štítu, zatímco Sampaoli, jako správný bielsista radikální odpůrce stereotypních obranných 'věží', jej staví na stopera. V tříobráncovém systému s tím nikdy nebyly problémy, pokud jej však doplňuje jediný kolega, může se jeho živelný 'kamikaze' styl hry týmu snadno vymstít. Medel hraje obrovsky obětavě, agresivně a za každých okolností naplno; pokud jsou jeho přednosti využity správně, dokáže otrávit život každému soupeři. Sampaoli už naštěstí ukázal, že s jeho potenciálem pracovat umí, a duo 'hlídacích psů' Medel - Vidal tak nejspíš budí soupeře ze sna už nyní.

Předpokládaná sestava (4-3-1-2): Bravo - Isla, Medel, Jara, Mena - Áranguíz, Díaz, Vidal - Valdivia - Sánchez, Vargas

Tip na umístění: 3. místo

---

Mexiko se zcela nepokrytě soustředí hlavně na později konaný Gold Cup; mistrovství zemí střední a severní Ameriky, kde se po předloňském semifinálovém fiasku s Panamou plánuje revanšovat zlatem. Na Copu Amériku tudíž vysílá evidentně "béčkový" ansámbl, a to při vzpomínkách na rok 2011 nevěstí vůbec nic moc dobrého...

Profil týmu

Copa América 2011 znamenala pro Mexiko veřejnou ostudu a nebezpečně se blížila precizně secvičené frašce.

Ještě před výkopem se povinností vést ukrutně mladé a sesekané mužstvo dobrovolně vzdal kouč seniorského nároďáku José Manuel de la Torre, čímž jako by leccos předznamenal. Hned osm hráčů bylo ještě během tréninkového kempu posláno domů pro špatnou disciplínu, načež pozůstalý pahýl ve své skupině neudělal ani bod a spokojit se musel s jedinou brankou v úvodním duelu.

Tentokrát by pro Mexiko mělo jít přeci jen o důstojnější zkušenost. El Tri sice bůhvíjak nepřesvědčili v ani jednom z nedávných přátelských utkání s Peru (to hlavně) a Brazílií, ovšem i kdyby nic jiného, tak do Chile vezou alespoň zajímavý výběr složený převážně z prvotřídních jmen domácí Ligy MX. Řada hráčů letos jede na letošní Copu potvrzovat velice uspokojivou formu z klubové scény, což o jejich předchůdcích tak úplně říci nešlo.

Veterán mezi gólmany, 34letý José Corona takto bude navazovat na excelentní sezonu s Cruz Azul, 21letý stoper Carlos Salcedo po výrazném procitnutí v dresu Chivasu touží hrát o angažmá v Evropě a totéž by mohlo platit i pro jeho klubového spoluhráče Marca Fabiána, mimochodem protagonistu výše zmíněného incidentu zpřed čtyř let.

Luis Montes si zase bude chtít spravit chuť poté, co ho o loňské mistrovství světa připravilo až vážný úraz z přípravy, a hodně co dokazovat má speciálně útočník Raúl Jiménez, jenž prožil obzvlášť frustrující ročník v madridském Atlétiku. Vedle Jiméneze bude potom na hrotu o důvěru fanoušků bojovat rovněž neokoukaný Eduardo Herrera.

Zřejmě největším překvapením v nominaci se jeví být forvard Matías Vuoso. Argentinskému rodákovi je už 33 let a za Mexiko naposledy nastoupil před pěti lety, přesto by pro Herreru mohl být platný alespoň z lavičky, při potřebě dotahovat - tehdy se jeho mohutné tělo do vápna soupeře jistě bude hodit.

Trenér: Miguel Herrera

Kouče mexického nároďáku zřejmě po mistrovství světa nemusíme nikomu představovat: jeho kreace u postranní čáry, obecně charismatické vystupování a perfektně nadrillované rozestavení 5-3-2 přihrály Mexiku celou řadu sympatizantů.

Problém by však nyní mohl spočívat v jednom z oněch chválených Herrerových atributů. Řeč je o trenérově milované formaci s křídelními beky - které zde v Layúnovi a Aguilarovi prostě nemá - a třemi stopery, mezi nimiž stoprocentně bude scházet levák (protože schází už v nominaci), a to by se obojí mohlo El Tri na této Copě nehezky vymstít.

Na neortodoxní systém 5-3-2 tady přitom není zvyklý doopravdy nikdo, dokonce ani potenciální ofenzivní hvězdy jako Jesús Corona, Aquino či Fabián, které jsou bez výjimky nejefektivnější na křídle. Tom křídle, které Herrerovo preferované rozestavení jednoduše nezná.

Miguel Herrera, který dříve Mexiko sám krátce reprezentoval, nicméně od svého trademarku upustit nehodlá - to je po třech přátelských zápasech, kde ho nijak nevarioval, docela zjevné. Zdali nakonec půjde o šťastné řešení, to se nechme překvapit.

Hvězda: Rafael Márquez (Hellas Verona)

Vedle brankáře Corony v podstatě jediný záchytný bod na mexické soupisce. Šestatřicetiletý stoper samozřejmě vykonává funkci kapitána i v téhle Herrerově ekipě, a třebaže se už dříve vyjádřil, že končit hodlá až příští rok po jubilejní Copě Américe, tohle by klidně mohl být poslední Márquezův šampionát v základní sestavě.

Obecně se očekávalo, že exbarcelonský obránce či záložník povede s páskou na rukávě spíše hvězdný výběr pro Gold Cup, takový předpoklad se však nepotvrdil. Jako důvody byly na různých místech uváděny rodinné problémy, osobní nesrovnalosti s Carlosem Velou nebo starosti Márquezova italského zaměstnavatele o případnou veteránovu únavu (Gold Cup se hraje až v červenci).

Na každý pád je teď obránce Hellasu Verona v Chile a připraven odpálkovat četné kritiky, kteří ho už v tuhle chvíli považují za slabinu mančaftu. Což je na jednu stranu legitimní; Márquez za sebou nemá žádné skvostné jaro, na sraz se kvůli klubovým povinnostem dostavil pozdě a v generálce s Brazílií očividně nestíhal nejen rychlostně. Před druhým gólem se třeba nechal trapně vyškolit Eliasem.

Na stranu druhou, Márquezovy mezinárodní zkušenosti a schopnost vyvést i precizně rozehrát balon by měly být pro Mexiko nadále vitální, zvlášť pokud Herrera plánuje i naostro stavět do záložní řady hned dva defenzivně laděné středopolaře - což loni v létě nebývalo.

Navíc, kdo všechno před světovým šampionátem odepisoval Francisca Rodrígueze? A komu všemu nakonec 33letý "Maza" dočista vypálil rybník? Ani my v redakci se neobejdeme bez másla na hlavě, a proto nyní nehodláme dělat tu samou chybu...

Hráč ke sledování: Jesús Corona (Twente)

Jedním z pouhých čtyřech legionářů v nominaci El Tri je zároveň patrně nejzářivější mexický talent současnosti: Jesús Corona přezdívaný "Tecatito".

Tohoto nadaného hocha jednoduše nemáte šanci na trávníku přehlédnout, a to i přes jeho malý vzrůst. Jde o borce s vynikající kontrolou balonu, který se vyžívá v soubojích 1 na 1 a neustále touží jakkoliv rozhodit soupeřův obranný val. Právě vzhledem k těmto vlastnostem i solidní produktivitě (letos v Eredivisie 9+4) potom ve 22letém Coronovi leckdo spatřuje druhého Velu.

Pro Tecatitův úspěch bude zřejmě ze všeho nejvíc určující jeho pozice na hřišti. V generálce s Brazílií mu byla v netradičně defenzivním rozestavení 5-2-1-2 svěřena volná role pod útočníky, což mu docela vyhovovalo. Konstantně se mu dařilo čeřit vody, a to i v roli občasného levého křídla.

V klubu je přitom Corona zvyklý obhospodařovávat hlavně pravou postranní linii, zatímco pod Herrerou dříve operoval i jako podhrotový útočník - což svědčilo i nerozehranému forvardovi Raúlu Jiménezovi, na kterém má do značné míry stát potence El Tri.

Zkrátka a dobře, pakliže mexická skvadra pro Gold Cup bude v otázce poskytování klíčové jiskry spoléhat na vícero hráčů - Carlose Velu, Gia dos Santose, Andrése Guardada - tady to bude hlavně, ne-li jedině o Jesúsu "Tecatitovi" Coronovi.

Předpokládaná sestava (5-2-1-2): José Corona - Flores, Ayala, Márquez, Domínguez, Aldrete - Güemez, Medina - Jesús Corona - E. Herrera, Jiménez.

Tip na umístění: Čtvrtfinále

---

Pro ekvádorský národní tým jako by kontinentální šampionát představoval zbytečnou zátěž. Zatímco v kvalifikačních cyklech na mistrovství světa předvádějí La Tri od přelomu tisíciletí velice dobré výkony (také se jim podařilo kvalifikovat na tři ze čtyř posledních Mundialů), výsledky z Copy jsou v jejich podání mimořádně tristní - od roku 1993, kdy se coby pořadatel podruhé (a prozatím naposledy) podívali alespoň do semifinále, jedinkrát překročili skupinovou fázi. To bylo v roce 1997. V následujících pěti pokusech se vždy poroučeli hned po prvním kole, a kouč Gustavo Quinteros je odhodlán tuto černou sérii zlomit...

Profil týmu

Na loňském světovém šampionátu Ekvádor zklamal, nepostoupil ani ze skupiny a tehdejší kouč Reinaldo Rueda také promptně přispěchal s rezignací, podle zákulisních dohadů i proto, že atmosféra v kabině měla k ideálu pořádně daleko. Z herního hlediska však El Tri dali jasně najevo svoji filozofii, jíž se drží dodnes: tedy brejky, brejky a ještě jednou brejky.

Při pohledu na jejich soupisku je to ostatně logické; Quinteros nemá k dispozici žádného kvalitního trequartistu, zato však jeho kádr zdobí spousta rychlých křídel, kvalitní štítoví záložníci a spolehliví zakončovatelé v čele s obávaným hlavičkářem Ennerem Valenciou, jenž loni jako jediný nezklamal a vysloužil si přestup do Premier League (West Ham). Takto vycentrovaný tým se v podstatě sám skládá do klasického 4-4-2 se dvěma defenzivně laděnými středopolaři, dvěma křídly a dvěma střelci. Není příliš pravděpodobné, že by Ekvádorci na Copě herně nějak výrazně překvapili.

Quinteros tedy žádný složitý taktický plán vymýšlet nemusí a má tudíž čas vyřešit mnohem palčivější otázku, totiž jak nahradit zraněné opory. Vynucená odstoupení Michaela Arroyi a Ángela Meny zamrzely, daleko větší spoušť však mohou nadělat absence nejproduktivnějšího reprezentačního střelce Felipe Caiceda (Espanyol) a zejména kapitána Tonyho Valencii, který si sice pod van Gaalem v Manchesteru zvykal na post pravého beka, v národním týmu mu však náleželo pevné místo na křídle. Tam postupně nasbíral 75 startů a stal se suverénně největší hvězdou La Tri.

Naštěstí pro fanoušky se v přátelských zápasech vyšvihnul Fidel Martínez, který v generálkovém dvojutkání s Panamou zaznamenal celkem tři branky a výrazně tak pomohl k remíze 1:1 a odvetné výhře 4:0. Martínez je tedy levé křídlo, stejně jako současná jednička na tuto pozici Jefferson Montero, proti Panamě se však na hřišti poměrně pohodlně vměstnali oba; další možností je postavit napravo teprve devatenáctiletého Jonathana Gonzáleze.

Klíčem k případnému úspěchu bude schopnost obrany absorbovat soupeřův tlak (což bude mimořádně důležité hned v prvním zápase s domácím Chile); v tomto ohledu může být trenér rád, že zdraví zatím neopustilo žádného z jeho zkušených defenzivních hlídačů. Ať už máme na mysli pětatřicetiletého levého beka Waltera Ayovího, jehož 100 reprezentačních startů představuje v kádru suverénní maximum, jeho kolegy Juana Carlose Paredese (49 startů) s Fricksonem Erazem (48) nebo zkušeného středního záložníka Cristiana Nobou (53).

Trenér: Gustavo Quinteros

Dnes padesátiletý stratég je v Latinské Americe světoběžníkem - narodil se v Argentině, reprezentoval však Bolívii (kterou také později dva roky vedl) a nyní jej v Ekvádoru znají jako muže, který dovedl guayaquilský klub Emelec ke dvěma mistrovským titulům za sebou.

Když po Ruedově odchodu hledala tamní fotbalová asociace nové dlouhodobé řešení, pomohl Quinterosovi kromě prokazatelných úspěchů i herní styl, jejž v klubu praktikoval: Emelec pod jeho vedením hrál s dvojicí defenzivních záložníků, po většinu času si hlídal zadní vrátka a dopředu vyrážel pomocí bleskových křídelních výpadů. Jinými slovy přesně to, co dlouhodobě funguje i u La Tri, ačkoliv v prvních přátelských zápasech působil 'nový Ekvádor' možná až příliš nezodpovědně ofenzivním dojmem.

Za zmínku stojí i to, že se Quinteros při tvorbě nominace nebál sáhnout do řad zaměstnanců svého bývalého klubu: Emelec dodal na soupisku hned sedm hráčů, přičemž minimálně dva z nich - útočník Miller Bolaños a štítový záložník Osbaldo Lastra - by se měli objevit v základní sestavě (do níž mají blízko i stoper Gabriel Achilier a levý bek Óscar Bagüí).

Po pouhých třech letech strávených v rovníkové zemi tak stojí v Evropě neznámý kouč před velkou výzvou - provést národní tým základní skupinou turnaje, který je pro něj už skoro dvacet let zakletý. Ve skupině s Mexikem a Bolívií to určitě není nemožné. Pokud Montero a spol. zvládnou spolehlivě bránit a budou proměňovat své šance, a pokud se protentokrát vyvarují vnitřních sporů, může tento skromný, leč talentovaný tým plně využít svých přirozených zbraní.

Hvězda: Jefferson Montero (Swansea City)

Po Ruedově odchodu vedl výběr La Tri krátce asistent Sixto Vizuete, jehož prvním krokem bylo vyřazení dvou největších hvězd týmu - křídelníci Tony Valencia s Jeffersonem Monterem prý byli zapleteni do interních problémů během nevydařeného mistrovství světa 2014. Quinteros však Montera omilostnil, a pětadvacetiletý štírek, který po osmi letech střídání klubů zakotvil ve Swansea (kde v uplynulé sezoně nastoupil do třiceti zápasů), nyní po Valenciově vypadnutí představuje nejnebezpečnějšího hráče týmu.

V Premier League zaznamenal Montero sedm asistencí; v národním mužstvu, kde bude na hrotu číhat gólostroj Enner Valencia, budou jeho nebezpečné náběhy, rychlost a přesné centry potřeba jako sůl. Především se však musí zbavit nálepky hráče, který je v ideální formě takřka nezastavitelný, ale zároveň bojuje s výkonnostními výkyvy.

Hráč ke sledování: Miller Bolaños (Emelec)

Pětadvacetiletý Bolaños je Quinterosovým objevem. V národním mužstvu se objevil až za jeho vlády, přitom fanoušci Emelecu o jeho kvalitách dobře ví už nějakou dobu - během 81 zápasů v dresu svého klubu nasbíral fantastických 41 gólů a 21 asistencí. Přesně takovou drtivou sílu ve vápně budou potřebovat i El Tri, a potenciální souhra tria Montero - Bolaños - Valencia by se mohla dost dobře stát hitem letošní Copy.

Tento drobný útočník už zanechal svoji stopu i v reprezentačním dresu, kde se prosadil dvakrát při čtyřech startech, a je pravděpodobné, že mu Quinteros dá šanci hned od začátku. Fakt, že v klubu nehraje ani tak klasickou 'devítku', jako spíše volného podhrota, totiž může do jinak poměrně čitelné ekvádorské ofenzivy vnést vítanou variabilitu.

Předpokládaná sestava (4-4-2): Domínguez - Paredes, Erazo, Achilier, W. Ayoví - Martínez, Lastra, Noboa, Montero - Valencia, Bolaños.

Tip na umístění: Čtvrtfinále

---

Stagnující tým bez hmatatelných ambicí a stabilně nejhorší jihoamerická reprezentace - mimo jiné takhle by se dala dlouhodobě vnímat Bolívie. Změní se letos na této image alespoň něco málo? Určité náznaky by tu byly...

Profil týmu

"Budeme útočit. Ne jenom bránit, jak bývalo naším zvykem, to nám nikdy nic nepřineslo," nechal se nedávno slyšet bolivijský kouč Mauricio Soria, a okamžitě si tím získal pozornost. Mužstvo proslulé svým jaksi vrozeným negativismem, ne-li přímo destruktivním a zoufale neatraktivním herním projevem, by najednou mělo/mohlo bavit diváky? Nemožné.

Jistý smysl to ale dává: Soria se netají obdivem k Marcelu Bielsovi, známému to vyznavači agresivní a přitom ofenzivní kopané, a při své říjnové premiéře na lavičce Bolívie taky sehrál pěkně otevřenou a ve finále remízovou (2:2) partii s favorizovaným Chile.

Dalším zdrojem optimismu potom pro otrkané fanoušky mohou být také lepšící se výsledky bolivijských klubů na mezinárodní scéně. Zrovna loni se Bolívar dostal až do semifinále Copa Libertadores, přičemž jedni ze strůjců takového úspěchu - brankář Quiñónez a obránci Rodríguez s Eguinem - by teď mohli tvořit základ defenzivní složky reprezentace, která soutěžní čisté konto neudržela už 29krát v řadě.

Na stranu druhou ovšem včerejší výprask v generálce s Argentinou (0:5) okamžitě celou vlnu pozitivismu zarazil - Bolívie se na Copě znovu představí v roli outsidera, o tom prostě není pochyb. Venku, bez výhody závratných výšek hlavního města La Paz, je ostatně dál totálně nezpůsobilá vyhrávat. Naposledy se jí to podařilo roku 2007, v přátelském duelu s Jižní Afrikou.

Aby toho nebylo málo, má Bolívie před turnajem výrazný personální problém. Kapitán národního týmu, výsostní organizátor zadní linie a také jediný Bolivijec s více než 50 starty na kontě, Ronald Raldes, se jen taktak stíhá vrátit z marodky a vážně hrozí, že se do turnaje zapojí až se zpožděním.

El Verde tím pádem do Chile přijíždějí absolutně nepřipraveni (v březnu se jim nepodařilo zorganizovat a sehrát ani jeden přátelák) a rozhozeni možnou ztrátou klíčového lídra, pročež od nich zřejmě opět nelze čekat zázraky. O teprve třetím postupu ze skupiny v intervalu 30 let radši ani nemluvě...

Trenér: Mauricio Soria

Pokud se vám už náhodou omrzel temperamentní duch mexického admirála Miguela Herrery, potom se prosím seznamte s Mauriciem Soriou - mužem, který si proti sobě skrze své kontroverzní politické názory poštval veškerý lid města Potosí, a nemohl kvůli tomu vést bolivijský nároďák do listopadového klání s Venezuelou.

Kromě toho, že je Mauricio Soria zjevně mužem pevného přesvědčení, je zároveň také zatraceně dobrým fotbalovým trenérem - alespoň tedy v bolivijském kontextu. To se pozná třeba tak, že k domácímu titulu dovedl hned tři různé (!) kluby. Jeho schopnosti motivátora a požadavek na přísnou disciplínu by navíc konkrétně El Verde mohly svědčit jako máloco jiného.

Bývalý reprezentační brankář zatím není moc čitelný, co se taktických i hráčských preferencí týče. Pokud se rozhodne využít služeb 36letého veterána Pabla Escobara, kterého sám přesvědčil k návratu do národního týmu, dá se očekávat klasické 4-2-3-1 se jmenovcem známého drogového barona na pozici trequartisty. Další variantou je pak případně ortodoxní rozestavení 4-4-2.

Hvězda: Marcelo Martins (Changchun Yatai)

Svého času to měl být ten pravý rozdílový a generační hráč pro bolivijskou reprezentaci. Chcete-li snad druhý Joaquín Botero či ještě lépe Víctor Ugarte, jenž ve finále Copa Américy 1963 dvakrát pokořil Brazílii a podceňované hostitelské zemi tak přihrál dosud jediný kontinentální titul v dějinách.

Takového statusu se, pravda, Marcelo Martins dodnes nedobral a patrně ani nikdy nedobere (vždyť už mu je téměř 28); přesto se na něho letos hodně spoléhá.

Současný zaměstnanec podprůměrného čínského celku Changchun Yatai je jednak ve slušné formě (tři góly v posledních třech ligových vystoupeních), jednak platí za široko daleko jediného Bolivijce s dvouciferným počtem reprezentačních branek (12; nejblíže mu jsou borci se třemi zářezy).

I tak by nicméně člen mládežnických struktur Brazílie a roku 2008 dokonce nejlepší střelec Copa Libertadores nemusel být ve finále žádným velkým ternem, natož talismanem. Za nároďák se koneckonců neprosadil už celé dva roky a mnohdy na place nenabízí o moc víc než jen skvostnou pracovní morálku a statnou postavu na hrotu útoku.

Minimálně pro jeden záslužný čin ovšem Marcelo Martins Moreno zůstane pro nenáročného Bolívijce nesmrtelným hrdinou: byl to právě tenhle příkladný gentleman, kdo roku 2010 vlastní trefou odstartoval senzační demolici Maradonovy dezorientované Argentiny (6:1).

Hráč ke sledování: Jhasmani Campos (Bolívar)

Úvodem je potřeba říct, že Jhasmani Campos ani omylem nemá jisté místo v základní sestavě. Před generálkou s Argentinou, kdy navíc jen střídal, totiž platilo, že v zeleném trikotu na trávník nevyběhl dlouhé dva roky. Zrovna Soriův osvěžující přístup by ale malému a šikovnému Camposovi mohl sedět.

Do minulé Copy Américy Jhasmani Campos vcházel v docela jinačí pozici. Po ruce měl svého oblíbeného spoluhráče z klubu Oriente Petrolero, Joselita Vacu, a spolu s ním také na úvod šampionátu pomáhal zosnovat další parádní výsledek proti Argentině - remízu 1:1, o kterou se sám Campos zasadil asistencí z rohového kopu.

Tentokrát už Joselito Vaca v bolivijské nominaci chybí, Jhasmani Campos se do ní však prokousat zvládl. Za to může především jeho návrat z putování po Blízkém východě a pravidelná herní zátěž v elitním Bolívaru. Právě v jeho dresu se tomuto nadšenému ranaři z velké vzdálenosti dříve podařilo vsítit úctyhodných 12 branek během jedné ligové sezony (2012/13).

Jinak už ale hlavní přednosti aktuálně 27letého leváka spočívají v tvorbě hry a zahrávání standardních situací včetně penalt.

Předpokládaná sestava (4-2-3-1): Quiñónez - E. Rodríguez, Raldes, Eguino, L. Morales - Campos, Bejarano - Smedberg-Dalence, Escobar, Lizio - Moreno.

Tip na umístění: Konec ve skupině