Přestupové tajemství: Proč je Balotelli stejně drahý jako Sánchez
S příchodem nového roku se tradičně rozbíhá nekonečný kolovrátek spekulací o lednových nákupech. Padají částky v řádech jednotek až desítek milionů liber, ale kluby přitom až tolik nezajímá, za kolik hráče kupují. Takový Sánchez stál Arsenal přes třicet milionů, Balotelli Liverpool ani zdaleka ne dvacet, ale přitom je jejich aktuální cena velice podobná. Kde je zakopaný pes?
Pro fanouška a všechny, co fotbal sledují, jsou při otevřených přestupových oknech určující především ceny, za které hráči přestupují. Určuje se podle nich jejich hodnota a zpravidla platí, čím lepší hráč, tím dražší. Stejně tak platí, že přestupová částka obvykle prosákne na veřejnost, zatímco o výši platu se většinou jen spekuluje.
Přestupová částka sice skutečně může ukazovat na tržní hodnotu hráče, ale pro klub, který daného hráče kupuje, je pouze jedním z několika faktorů, kterým se při nákupu řídí. Po finanční stránce jsou totiž neméně důležité také sjednaná délka kontraktu a plat hráče. Když se pak vše sečte dohromady, vyjde výsledná suma, kterou klub do hráče reálně investuje.
Rozhodně tak neplatí zdánlivě snadná matematika, že hráč, který klub A stál 35 milionů, je ve skutečnosti mnohem dražší než hráč, za kterého klub B zaplatil 20 milionů. Může to tak být, ale není nijak ojedinělé, že ve finančních záznamech obou klubů pak hráč za 35 milionů i hráč za 20 milionů vyjdou jako stejně nákladné jednotky.
Dokonalý příklad představují již zmínění Alexis Sánchez a Mario Balotelli. Oba loni v létě zamířili ze Španělska, respektive Itálie do anglické Premier League a při pohledu na přestupové částky bychom mohli udělat závěr, že Sánchez byl pro Arsenal mnohem dražší posilou než Balotelli pro Liverpool. Závěr to je ale unáhlený a předčasný, byť částky 33,5 milionu, respektive 16 milionů liber naznačují opak.
Pokud oba transfery rozebereme tak, jak to učiní finanční ředitelé, zjistíme, že Mario Balotelli v tuto chvíli stojí Liverpool po přestupu z AC Milán pouze o 2,4 milionu liber méně, než kolik za Sáncheze platí po jeho příchodu z Barcelony Arsenal. Ve skutečnosti se za vším skrývají základy účetnictví a fakt, že v předních šesti evropských ligách kluby každý nákup amortizují a následně odepisují.
Účetnictví klubu reflektuje každý nákup tak, že pořizovací částku automaticky rozloží po dobu délky kontraktu, jaký s klubem hráč podepíše. To znamená, že pokud hráč stojí 20 milionů a uzavře smlouvu na pět let, každý rok stojí tento hráč nového zaměstnavatele 4 miliony. K tomu se navíc vždy musí připočítat také plat, opět podle stejné formule rozložený na délku hráčova kontraktu, a částka vyplacená agentovi.
Při určování, kolik skutečně hráč klub stojí, je situace u těchto dvou částek složitější, protože platové podmínky se zpravidla nezveřejňují a kolik dostal agent už vůbec ne. O výši platu je ovšem podle informací různých insiderů obvykle (alespoň orientačně) jasno a podle UEFA částky putující k agentům představují průměrně dalších 12,6 % z přestupové částky.
Nyní prakticky: Arsenal za Sáncheze zaplatil 33,5 milionu liber, podepsal s ním pětiletou smlouvu, během které by měl pobírat 150 tisíc liber týdně. Z přestupové částky tak Arsenal každý rok (po dobu pěti let) odepíše 6,7 milionu a roční výplata činí 7,8 milionu liber. Pokud nezahrneme bonus pro agenta, stojí Alexis Sánchez londýnský klub 14,5 milionu liber ročně.
Balotelli sice stál Liverpool pouze 16 milionů liber, ale podepsal tříletý kontrakt na 130 tisíc liber týdně. Stejnými výpočty jako výše dojdeme k tomu, že Liverpool stojí italský útočník 12,1 milionu liber ročně.
(Přestupové částky se postupně odepisují jen pro potřeby účetnictví, ve skutečnosti je obvykle celá částka uhrazena ze strany kupujícího klubu okamžitě nebo v několika málo splátkách.)
Jiný finanční pohled na věc pochopitelně mají kluby, co prodávají. Vinou amortizace to ale ani pro prodávající stranu neznamená, že když prodá hráče za 30 milionů liber, může si do finančních výsledků připsat stejně vysoký profit.
Rozdíl při prodeji je v tom, že ve chvíli, kdy je hráč prodán, celá získaná částka se započítává do aktuálních účtů uzavíraných každou sezonu. Odečíst se však musí tzv. "účetní hodnota", tedy zbývající amortizovaná částka, kterou ještě klub nesplatil. Jako příklad poslouží loňský přestup Ángela Di Maríi z Realu Madrid do Manchesteru United.
Real Madrid argentinského záložníka koupil v roce 2010 z Benfiky za 28,5 milionu liber a podepsal s ním smlouvu na pět let. Jeho částka tak byla rozdělena na pětkrát 5,7 milionu.
O dva roky později Real Madrid prodloužil Di Maríovi smlouvu, v tu chvíli byla účetní hodnota 17,1 milionu liber (28,5 - 5,7x2). Jakmile pak hráč podepíše nový kontrakt, je ona účetní hodnota automaticky přepočítána na novou délku smlouvy, v Di Maríově případě šest let. Po podpisu nové smlouvy tak stál Argentinec Real Madrid už jen 2,85 milionu ročně.
Minulý rok v létě putoval Di María do Manchesteru United, který za něj zaplatil 59,7 milionu liber. Hráčova účetní hodnota v tu dobu byla pro Real Madrid s ohledem na zbývající čtyři roky ze smlouvy ještě 11,4 milionu (4x2,85), takže si mohl španělský velkoklub zapsat zisk ve výši 48,3 milionu liber.
Na příkladu Di María nebyly vzaty v potaz platové výdaje, protože ty s prodejem hráče pro jeho původní klub automaticky odpadávají. Zároveň Di Maríův příklad dokládá, že pro klub bývá výhodné prodlužovat hráčům smlouvy, protože to vede ke snížení jejich celkové ceny, a to obvykle i za předpokladu, že dostane hráč přidáno.
Finanční stránka věci je tak jeden z důvodů, proč kluby prodlužují smlouvy se svými klíčovými hráči dlouho předtím, než jim stávající smlouvy vyprší. Jednak tím odradí případné zájemce, ale také tím sníží celkovou cenu hráče a zároveň si ho mohou hýčkat zvýšeným platem. Ve chvíli, kdy v Evropě platí tzv. finanční fairplay, kdy kluby mohou utratit jen to, na co si vydělají, je podobné ekonomické smýšlení klíčové.
Pro fanouška a všechny, co fotbal sledují, jsou při otevřených přestupových oknech určující především ceny, za které hráči přestupují. Určuje se podle nich jejich hodnota a zpravidla platí, čím lepší hráč, tím dražší. Stejně tak platí, že přestupová částka obvykle prosákne na veřejnost, zatímco o výši platu se většinou jen spekuluje.
Přestupová částka sice skutečně může ukazovat na tržní hodnotu hráče, ale pro klub, který daného hráče kupuje, je pouze jedním z několika faktorů, kterým se při nákupu řídí. Po finanční stránce jsou totiž neméně důležité také sjednaná délka kontraktu a plat hráče. Když se pak vše sečte dohromady, vyjde výsledná suma, kterou klub do hráče reálně investuje.
Rozhodně tak neplatí zdánlivě snadná matematika, že hráč, který klub A stál 35 milionů, je ve skutečnosti mnohem dražší než hráč, za kterého klub B zaplatil 20 milionů. Může to tak být, ale není nijak ojedinělé, že ve finančních záznamech obou klubů pak hráč za 35 milionů i hráč za 20 milionů vyjdou jako stejně nákladné jednotky.
Dokonalý příklad představují již zmínění Alexis Sánchez a Mario Balotelli. Oba loni v létě zamířili ze Španělska, respektive Itálie do anglické Premier League a při pohledu na přestupové částky bychom mohli udělat závěr, že Sánchez byl pro Arsenal mnohem dražší posilou než Balotelli pro Liverpool. Závěr to je ale unáhlený a předčasný, byť částky 33,5 milionu, respektive 16 milionů liber naznačují opak.
Pokud oba transfery rozebereme tak, jak to učiní finanční ředitelé, zjistíme, že Mario Balotelli v tuto chvíli stojí Liverpool po přestupu z AC Milán pouze o 2,4 milionu liber méně, než kolik za Sáncheze platí po jeho příchodu z Barcelony Arsenal. Ve skutečnosti se za vším skrývají základy účetnictví a fakt, že v předních šesti evropských ligách kluby každý nákup amortizují a následně odepisují.
Účetnictví klubu reflektuje každý nákup tak, že pořizovací částku automaticky rozloží po dobu délky kontraktu, jaký s klubem hráč podepíše. To znamená, že pokud hráč stojí 20 milionů a uzavře smlouvu na pět let, každý rok stojí tento hráč nového zaměstnavatele 4 miliony. K tomu se navíc vždy musí připočítat také plat, opět podle stejné formule rozložený na délku hráčova kontraktu, a částka vyplacená agentovi.
Při určování, kolik skutečně hráč klub stojí, je situace u těchto dvou částek složitější, protože platové podmínky se zpravidla nezveřejňují a kolik dostal agent už vůbec ne. O výši platu je ovšem podle informací různých insiderů obvykle (alespoň orientačně) jasno a podle UEFA částky putující k agentům představují průměrně dalších 12,6 % z přestupové částky.
Nyní prakticky: Arsenal za Sáncheze zaplatil 33,5 milionu liber, podepsal s ním pětiletou smlouvu, během které by měl pobírat 150 tisíc liber týdně. Z přestupové částky tak Arsenal každý rok (po dobu pěti let) odepíše 6,7 milionu a roční výplata činí 7,8 milionu liber. Pokud nezahrneme bonus pro agenta, stojí Alexis Sánchez londýnský klub 14,5 milionu liber ročně.
Balotelli sice stál Liverpool pouze 16 milionů liber, ale podepsal tříletý kontrakt na 130 tisíc liber týdně. Stejnými výpočty jako výše dojdeme k tomu, že Liverpool stojí italský útočník 12,1 milionu liber ročně.
(Přestupové částky se postupně odepisují jen pro potřeby účetnictví, ve skutečnosti je obvykle celá částka uhrazena ze strany kupujícího klubu okamžitě nebo v několika málo splátkách.)
Jiný finanční pohled na věc pochopitelně mají kluby, co prodávají. Vinou amortizace to ale ani pro prodávající stranu neznamená, že když prodá hráče za 30 milionů liber, může si do finančních výsledků připsat stejně vysoký profit.
Rozdíl při prodeji je v tom, že ve chvíli, kdy je hráč prodán, celá získaná částka se započítává do aktuálních účtů uzavíraných každou sezonu. Odečíst se však musí tzv. "účetní hodnota", tedy zbývající amortizovaná částka, kterou ještě klub nesplatil. Jako příklad poslouží loňský přestup Ángela Di Maríi z Realu Madrid do Manchesteru United.
Real Madrid argentinského záložníka koupil v roce 2010 z Benfiky za 28,5 milionu liber a podepsal s ním smlouvu na pět let. Jeho částka tak byla rozdělena na pětkrát 5,7 milionu.
O dva roky později Real Madrid prodloužil Di Maríovi smlouvu, v tu chvíli byla účetní hodnota 17,1 milionu liber (28,5 - 5,7x2). Jakmile pak hráč podepíše nový kontrakt, je ona účetní hodnota automaticky přepočítána na novou délku smlouvy, v Di Maríově případě šest let. Po podpisu nové smlouvy tak stál Argentinec Real Madrid už jen 2,85 milionu ročně.
Minulý rok v létě putoval Di María do Manchesteru United, který za něj zaplatil 59,7 milionu liber. Hráčova účetní hodnota v tu dobu byla pro Real Madrid s ohledem na zbývající čtyři roky ze smlouvy ještě 11,4 milionu (4x2,85), takže si mohl španělský velkoklub zapsat zisk ve výši 48,3 milionu liber.
Na příkladu Di María nebyly vzaty v potaz platové výdaje, protože ty s prodejem hráče pro jeho původní klub automaticky odpadávají. Zároveň Di Maríův příklad dokládá, že pro klub bývá výhodné prodlužovat hráčům smlouvy, protože to vede ke snížení jejich celkové ceny, a to obvykle i za předpokladu, že dostane hráč přidáno.
Finanční stránka věci je tak jeden z důvodů, proč kluby prodlužují smlouvy se svými klíčovými hráči dlouho předtím, než jim stávající smlouvy vyprší. Jednak tím odradí případné zájemce, ale také tím sníží celkovou cenu hráče a zároveň si ho mohou hýčkat zvýšeným platem. Ve chvíli, kdy v Evropě platí tzv. finanční fairplay, kdy kluby mohou utratit jen to, na co si vydělají, je podobné ekonomické smýšlení klíčové.
Komentáře (397)