Představení účastníků MS 2018 - Francie

Za jednoho z největších favoritů nadcházejícího mistrovství musí být jednoznačně považována Francie. Didier Deschamps může vybírat z nesmírně širokého a kvalitního materiálu, který Francouzům může většina fotbalového světa pouze tiše závidět. Případný úspěch reprezentantů galského kohouta však spíše než na neoddiskutovatelné individuální kvalitě bude záviset na tom, zda se ze souboru hvězd podaří poskládat opravdový tým.

Byla to sice jen smůla ve finálovém zápase, která před dvěma lety zabránila tomu, aby Francie na domácím evropském šampionátu slavila zlaté medaile, přesto pokud vám paměť slouží dobře, jistě si vzpomenete také na to, jak Didier Deschamps dlouho nemohl najít složení, které by fungovalo optimálně. Tehdy počáteční varianta s Griezmannem na pozici křídla nevedla k očekávaným výkonům, po přesunu jedné z největších francouzských hvězd na samý vrchol sestavy se její výkony výrazně zlepšily, zbytek sestavy však zase vykazoval problémy s kontrolou hry.

O dva roky později se zdá, že stříbrný tým z Eura 2016 stále neudělal ten poslední krůček potřebný ke zdolání fotbalového Olympu. Francouzi sice mají k dispozici neobyčejný arzenál ofenzivních es v podobě Griezmanna, Pogby, Mbappeho, Lemara či Dembélého, jenže se na druhou stranu zdá, že některé prvky šampionů pořád postrádají. Mistrům světa z roku 1998 se nedaří udržet stabilní výkonnost, o čemž mohou vypovídat například kvalifikační výpadky s Běloruskem nebo Lucemburskem, případně také překvapivá březnová porážka s Kolumbií. Ta ostatně krásně nastínila silné i slabé stránky celého týmu - ten je schopen předvést skutečně oku lahodící ofenzivní smršť, následně však zcela zbytečně ztratit koncentraci a dopustit se řady laciných defenzivních chyb, kterými soupeři nabídnou cestu zpět do utkání.

Kouč francouzské reprezentace pak také nutně potřebuje, aby se jeho největší hvězdy v podobě Pogby a Griezmana soustředili výhradně na fotbal. Oba fotbalisté si naplno užívají života spojeného se statutem celebrit, otázkou ovšem je, zda jejich různorodé aktivity neomezují jejich výkonnost na hřišti. Forvard Atlétika Madrid letos nezažil optimální vstup do soutěže, vše ale zachránil na konci skvělým výkonem ve finále Evropské ligy. Pogbovy výkony si pak s konzistencí letos nepotykaly už vůbec, po skvělém představení obvykle následoval jemně řečeno propadák. Ať už se však Deschampsovi povede namíchat jakýkoliv koktejl, bylo by velkou senzací, kdyby se jeho parta nepodívala alespoň do čtvrtfinále


Země galského kohouta patří mezi národy s tou vůbec nejbohatší historií s ohledem na účasti na mistrovství světa. V roce 1930 byla jednou ze čtyř evropských zemí, které se účastnily historicky vůbec prvního světového šampionátu v kopané. Celkově se na nejprestižnější fotbalové akci objevila celkem čtrnáctkrát - více účastmi se může pochlubit jen pětice národů. Co se úspěchů týče, je pak Francie jednou z osmi zemí, kterým se světový šampionát podařilo vyhrát. Dále patří mezi tu smetánku, které se zadařilo dokonce přímo před zraky vlastního národa!

Při své premiéře v roce 1930 Francouzi velkou díru do světa neudělali, když skončili na celkovém devátém místě. Na šampionát v Itálii o čtyři roky později si již svou místenku museli zajistit v kvalifikaci, s čímž neměli valný problém, ovšem na samotném turnaji se úspěchu nedočkali. Konečnou se jim stalo hned první osmifinálové utkání (šampionát rovnou začínal vyřazovací fází), ve kterém po prodloužení podlehli reprezentaci Rakouska 3:2.

Pro rok 1938 byla Francie poprvé pověřena pořadatelstvím, tehdy však ještě svým příznivcům tolik radosti neudělala, jelikož došla pouze do čtvrtfinále, kde ji vyřadili úřadující mistři z Itálie. Na dalším šampionátu konaném v Brazílii v roce 1950 se výběr galského kohouta nekvalifikoval, přesto se na něm po dodatečném pozvání mohl objevit. Tuto pozvánku ovšem nakonec nevyužil, a tak fotbalový svět zažil první světový turnaj bez účasti francouzských hvězd.

První větší úspěch přišel až o osm let později ve Švédsku, kde Francouzi po parádní jízdě vybojovali bronzové medaile. Na to se jim však absolutně nepodařilo navázat, když se na následující šampionát v Chile z kvalifikace vůbec neprobojovali. Toto zklamání odstartovalo jakousi dobu temna francouzské kopané - na dalších dvanáct let se totiž fotbalisté této národnosti stáhli do ústraní a na těch nejprestižnějších akcích se jim opravdu vůbec nedařilo. V roce 1966 v Anglii skončili rovnou ve skupině, další dvě mistrovství pak byli nuceni kvůli kvalifikačním neúspěchům kompletně vynechat. Na nejsledovanější turnaj se vrátili až do Argentiny v roce 1978, zde ale opět nepřekročili hranice základních skupin.

V osmdesátých letech se ovšem situace zcela otočila a soudě dle umístění na světových šampionátech by se Francie dala považovat dokonce za fotbalovou velmoc. Ve Španělsku v roce 1982 skončila parta okolo Michela Platiniho těsně pod medailovými příčkami, když v boji o třetí místo podlehla Polsku. Chuť si ovšem spravila o jeden cyklus později v Mexiku, když ve stejné fázi soutěže již byla úspěšná a podruhé v historii tak domů vezla cenný kov.

Konzistence však nikdy nebyla předností francouzského výběru, což dokonale ilustruje následujících 30 let. Les Bleus totiž pravidelně střídali skvělé chvilky s těmi řekněme až trapnými a na dvou po sobě jdoucích šampionátech se jim ani jednou nepoštěstilo uhrát přijatelný výsledek. Velmi pečlivě lpěli na narýsované šabloně, podle které na velký úspěch vždy navázali ostudou obdobných rozměrů.

Po třetím místu v Mexiku se tak Francie na další dvě světová klání paradoxně ani nepodívala, ani jednou se totiž poněkud překvapivě nedostala přes kvalifikační boje. Z tohoto výkonnostního marasmu je vysvobodil až šampionát v roce 1998, na kterém měli místenku zajištěnou předem, jelikož se turnaj odehrával na jejich území. A Francie se toho zhostila skutečně náramně - parta pod vedením pánů Deschampse, Blanca, Petita či Zidana neprohrála ani jedno utkání, ve finále doslova zválcovala favorizovanou Brazílii a po výsledku 3:0 rozradostnila celou Paříž a její přilehlé okolí. Jedná se o doposud jediný titul mistrů světa, který kdy Francie získala. Jednalo se také o mimořádně úspěšnou éru, však se také Francouzi o dva roky později stali i šampiony evropskými.

Do Japonska a Koreje přijížděl výběr okolo kapitána Zinedina Zidana jako jeden ze žhavých kandidátů na celkové vítězství, odjížděl však jako spráskaný pes. Těsně před mistrovstvím přišli o zraněného kapitána a tým to neblaze ovlivnilo. Na turnaji se prezentovali mdlými výkony, nevstřelili ani jednu branku, fanoušky zaujalo jen vyloučení hvězdného Henryho během utkání s Uruguayí a po základních skupinách byl jejich účinkování učiněn konec.

Před turnajem v Německu byla situace zcela opačná - od celku pod vedením Raymonda Domenecha se toho zas až tak tolik nečekalo, přičemž nepovedené duely v základní skupině tuto skepsi jen umocnily. Mistři světa z roku 1998 tehdy jen remizovali s Jižní Korejí a Švýcarskem, postup si pak zajistili až výhrou nad Togem v posledním kole. Ve vyřazovací fázi se ovšem situace změnila, celý tým najednou táhl za jeden provaz a pro svého kapitána Zidana málem připravil tu vůbec nejlepší možnou rozlučku s kariérou. V samotném finále proti Itálii však sám Zidane neudržel nervy na uzdě, byl vyloučen a jeho spoluhráči pak prohráli penaltový rozstřel s Itálií.

Mistrovství světa 2010 ovšem představovalo hotovou katastrofu. Většina francouzských fotbalových příznivců by jej jistě nejraději vymazala z paměti. Ve francouzském kádru se strhla hotová revolta proti tehdejšímu kouči a reprezentanti dokonce odmítli trénovat, což samozřejmě způsobilo obrovský poprask. Nálada v týmu byla na bodě mrazu, čemuž odpovídaly i výkony - Francie nejprve remizovala s Uruguayí, poté podlehla Mexiku a v posledním klání ostudně prohrála s domácí Jihoafrickou republikou.

Poslední světový šampionát pak pro Francouze představoval solidní základ pro roky budoucí. Od talentovaného kádru se čekalo, že dojde minimálně do čtvrtfinále, zároveň však panovalo přesvědčení, že na medailové umístění je ještě příliš brzy. Francouzi se za své vystoupení na tomto turnaji rozhodně nemusí stydět, jasně přehráli Honduras a Švýcarsko, v posledním utkání remizovali s Ekvádorem bez branek, v osmifinále úspěšně zdolali Nigérii a jejich cestu zastavil až pozdější vítěz v podobě velmi silného Německa. Teď již však nazrál ten správný čas, aby celek Didiera Deschampse opět zabojoval o medaile.






Francie byla zařazena do kvalifikační skupiny A, kde jim los za soupeře přiřkl Švédsko, Nizozemsko, Bělorusko, Lucembursko a Bulharsko. Stříbrní medailisté z EURA 2016 splnili očekávání a svou skupinu vyhráli se solidním náskokem čtyř bodů na druhé Švédsko. Povinnost v podobě postupu na závěrečný šampionát tak byla lehce splněna, ba co víc - ona ani nikdy nebyla reálně v ohrožení.

Svou pouť za postupem zahájila senzační remízou s Běloruskem, tu však odčinila sérií čtyř výher. Tuto jízdu posléze zastavilo až Švédsko, které na vlastním hřišti Francii uštědřilo jedinou kvalifikační porážku. Svěřenci Didiera Deschampse zareagovali drtivou výhrou nad Nizozemskem, následně sice zase ztratili po remíze s Lucemburskem, ovšem výhra v Bulharsku a doma s Běloruskem dala jejich postupu definitivní razítko.

Ačkoliv na kvalifikační resultát neměly velký vliv, nečekané remízy s Běloruskem a Lucemburskem jsou přesto nebezpečné. Ukazují totiž na potenciální slabinu tohoto týmu - nemůžete si u něj být jisti, zda svého méně zvučného soka prachsprostě nepodcení, načež v samotném utkání pak podá slabý výkon. Kvalifikace je přece jenom běh na dlouhou trať a zaváhání tohoto charakteru se dají odčinit, na závěrečném turnaji však Deschampsovi hoši již tenhle luxus mít nemusí.


Jestliže jste toho názoru, že jsou pro národního kouče důležité zejména zkušenosti, pak Francie v roce 2012 nemohla vybrat lépe - Didier Deschamps jich má totiž přehršel. Aby také ne, když za Francii na nejrůznějších šampionátech zářil nejprve jako hráč, teď už i jako trenér.

Bývalý defenzivní záložník má za sebou skutečně bohatou fotbalovou kariéru, v níž hájil barvy například Marseille, Juventusu či Chelsea. Ceněn byl především pro množství černé práce, které na hřišti odvedl - ostatně jeho bývalý spoluhráč Eric Cantona jej označil za skvělého nosiče vody, což nemyslel nikterak zle, naopak tím dokonale popsal ochotu Deschampse pracovat na své ofenzivnější kolegy.

Výborné výkony na postu středního záložníka Deschampse vynesly i do reprezentace, jejíž dres oblékl celkem 103 krát a kterou z pozice kapitána dovedl ke slavným výhrám na Mistrovství světa 1998 a šampionátu evropském o dva roky později. Mezi jeho další největší úspěchy patří například historická výhra Champions League v dresu Marseille, stejného úspěchu později dosáhl i v dresu turínského Juventusu a s londýnskou Chelsea slavil na přelomu tisíciletí i zisk FA Cupu.

Po konci hráčské kariéry se Deschamps prakticky okamžitě vrhl na trénování a hned v roce 2003 byl uveden jako hlavní trenér knížecího Monaka. S tím o rok později předvedl jízdu z říše snů - outsider v milionářské Lize mistrů vyřadil favority v podobě Realu Madrid či Chelsea a až ve finále jej zastavilo další velké překvapení, FC Porto. Ovšem kdo ví, jak by se tehdy finálový zápas vyvíjel, kdyby byl nemusel pro zranění Ludovic Giuly střídat tak brzy.

Další kroky francouzského kouče vedly do italského Juventusu, který vedl krátce po korupční kauze v roce 2006. O rok později s ním slavil postup mezi italskou fotbalovou elitu, úspěchu v nejvyšší soutěži se však nedočkal. Poslední štaci před nástupem k reprezentaci představovala francouzská Marseille, se kterou Deschamps zaznamenal své největší úspěchy. V sezóně 2009/10 ji dovedl k národnímu titulu a vítězství v poháru - druhý zmíněný úspěch následně zopakoval i ve dvou dalších sezónách.

V červenci 2012 převzal reprezentaci Francie, u které po neúspěšném EURU 2012 skončil trenér Laurent Blanc. K dispozici dostal mimořádně talentovaný materiál, kterému se předpovídala velká budoucnost - ostatně tato slova se po individuální stránce rozhodně naplnila, však také ze síly francouzské soupisky jde pořádný strach. Na své první velké akci Deschamps Francouze dotáhl do čtvrtfinále, kde ztroskotal na Německu, což se dalo označit za slušný výsledek.

Na domácím mistrovství Evropy před dvěma lety pak sice za celý šampionát nedokázal najít optimální složení základní jedenáctky, které by z jeho svěřenců dostalo maximum, i přes některé nepřesvědčivé výkony však Francie doklouzala až do finále. V tom byla paradoxně lepší než protějšek z Portugalska, přesto nakonec odešla poražena, když zlaté medaile pro Ronalda a spol. vystřelil Éder

Nyní tak před Deschampsem stojí další výzva - aby pro soubor skvělých individualit konečně našel ten správný kabátek a udělal s nimi ten potřebný krok vstříc mimořádnému úspěchu na světovém šampionátu. Doposud se svým celkem rotoval mezi formacemi 4-4-2 a 4-3-3, je ale trochu škoda, že se mu svým svěřencům nepodařilo vtisknout o něco dominantnější způsob hry. Mistři světa z roku 1998 jsou nejnebezpečnější při hře na rychlé kontry, přičemž by se dalo polemizovat o tom, zda tato reaktivní strategie dostává to nejlepší ze zmíněného obřího ofenzivního potenciálu.




Již čtyři roky obléká Antoine Griezmann dres madridského Atlétika. Minulé léto se už už zdálo, že je jeho odchod nevyhnutelnou věcí, sám Francouz však zůstal španělskému celku loajální a rozhodl se minimálně ještě jeden rok setrvat. V první polovině právě skončivšího ročníku se zdálo, že neudělal dobře - střelecky se mu totiž pranic nedařilo, čelil nelibosti vlastních příznivců a na chvíli dokonce i vypadl ze základní sestavy Diega Simeoneho.

Na jaře se však věci obrátily k lepšímu a skvělý výkon z finálového klání Evropské ligy proti Marseille vypovídá o tom, že je francouzsky forvard na světový šampionát nachystán více než dobře. A že jej francouzská reprezentace opravdu potřebuje, o tom nemůže být žádných pochyb.

Jak je vlastně hrot Atlétika Madrid pro svůj národní výběr důležitý, ukázal i poslední evropský šampionát. Ten sám Griezmann nezahájil v dobré formě a se svými výkony nemohl být spokojen, kouč Deschamps však neváhal a i kvůli svému ofenzivnímu klenotu pozměnil formaci a přesunul jej do středu hřiště, kde se mu přece jen daří nejlépe. Sám Griezmann se mu za tuto důvěru odměnil důležitými brankami v osmifinále, čtvrtfinále i semifinále, jen ve finále mu ke vší smůle střelecký prach vyschl. V kvalifikaci na ten současný turnaj pak následně přidal další čtyři přesné trefy. Ať už tedy bude Antoine Griezmann hrát ve středu hřiště či na křídle, rozhodně bude patřit k těm největším zbraním francouzského výběru. A jeho precizní zakončení bude v honbě za úspěchem na tomto šampionátu zatraceně potřeba.




Levý bek Manchesteru City patří mezi nejaktivnější a nejzábavnější fotbalisty na sociálních sítích, kde své fanoušky doslova zásobuje nejrůznějšími vtípky. Letošní sezóna však po sportovní stránce rozhodně nebyla podle představ, a to především kvůli zranění kolene, které jej již v září odsunulo na marodku. Není proto jisté, v jaké formě se na světovém šampionátu objeví.

Odchovanec Le Havru, který si francouzskou nejvyšší soutěž poprvé vyzkoušel v Marseille, na sebe výrazně upozornil v sezóně 16/17, kdy svými výkony Monaku výrazně dopomohl v cestě za ligovým titulem. Levonohý zadák připoutal pozornost evropských gigantů i díky výborné sezóně na poli evropském, kde se svými spoluhráči dokráčel až do semifinále Champions League.

Ofenzivní, rychlý a solidně technicky vybavený - to jsou pro většinu trenérů vysněné vlastnosti moderního krajního beka. Nebylo tedy divu, když o Mendyho projevil zájem sám Pep Guardiola. Ten si byl tak jist kvalitou francouzského obránce, že za něj neváhal vysázet rovných 52 milionů britských liber.

A na začátku letošního ročníku se zdálo, že rozhodně nešlápl vedle - rychlý, levonohý hráč do skládačky španělského kouče skvěle zapadl. Vážné zranění však bylo závažnou čarou přes rozpočet, ovšem Manchester City svému svěřenci dal dostatečný čas na rekonvalescenci - Mendymu tak možná na šampionátu může scházet herní praxe, zdravotní potíže by jej ovšem limitovat neměly, a pokud se dostane do té správné provozní teploty, může se zařadit mezi ty nejlepší levé obránce celého šampionátu




Didier Deschamps se tradičně rozhoduje mezi dvoučlenným a tříčlenným středem zálohy - obě zmíněné formace za dobu své vlády již nespočetněkrát využil. V naší předpokládané sestavě budeme vycházet z toho, že Francie šampionát zahájí ve formaci 4-3-3.

Mezi třemi tyčemi je neotřesitelnou jedničkou brankář Tottenhamu Hugo Lloris, který se pyšní výtečným reflexem a obstojnou rozehrávkou, ačkoliv jak letošní sezóně rozkryla, je také schopen výrazných chyb. Kdyby se snad současné jedničce něco stalo, mohou do hry naskočit Steve Mandanda či Alphonse Areola.

Pozici pravého beka by podle všeho měl obsadit Djibril Sidibé hrající momentálně za Monako, alternovat zde dále může i obránce Stuttgartu Benjamin Pavard. V samém srdci obranné řady pravděpodobně dostane přednost dvojice stoperů ze Španělska - Raphaël Varane z Realu Madrid a Samuel Umtiti z Barcelony. Na levém kraji defenzivy je situace nejasná - přednost pravděpodobně dostane Benjamin Mendy, pokud se však po zranění nepotká s tou správnou sportovní formou, nahradit jej může Lucas Hernández.

Záložní řadu si lze jen těžko představit bez neúnavného N’Gola Kanteho - defenzivní středopolař patřil i letos mezi ty nejlepší hráče londýnské Chelsea. Parťáky by mu dle všeho měl dělat Paul Pogba a Blaise Matuidi. Nicméně záložník Manchesteru United rozhodně nemá místo úplně jisté a ve francouzských médiích se dokonce spekuluje, že jej nevýrazné výkony z poslední doby budou stát místo v základní jedenáctce. Jestliže by se tak skutečně stalo, může Deschamps sáhnout například po Corentinu Tolissovi či Stevenu N’Zonzim.

Do ofenzivního trojlístku může šéf Les Bleus vybírat z hodně široké palety možností. V křídelních prostorech může operovat mladá hvězdička francouzského výběru, Kylian Mbappé, na druhé straně pro změnu může řádit křídelník Monaka a dle spekulací cíl mnohých anglických klubů, Thomas Lemar. V záloze pak Deschamps má další dvojici nesmírně talentovaných ofenzivních es - barcelonského Dembélého či Nabila Fekira z Lyonu. A nakonec tu máme pozici hrotového hráče - střílení branek se bude očekávat od Antoinea Griezmanna, který si patrně bude pružně měnit pozice s Mbappém; z lavičky pak v roli žolíka bude připraven Olivier Giroud.