Představení účastníků MS 2010 - Španělsko

V poslední části našeho seriálu si představíme jednoho z největších favoritů šampionátu, ne-li toho úplně největšího. Španělé přicestovali do Jihoafrické republiky coby mistři Evropy, kteří před dvěma roky konečně překročili svůj stín a s velice vyzrálým týmem chtějí útočit na prvenství i zde...

Historie

Silná liga, ale slabší reprezentace. Tak by měl začínat životopis fotbalu ve Španělsku. Ale vezmeme to pěkně od začátku. Federace vznikla v roce 1913 a o sedm let později se národní celek představil na OH 1920 v Antverpách. A hned jako stříbrný. Nebyl to jediný úspěch této doby. Rok po vzniku ligy (1928) se Španělsko stalo prvním týmem, který dokázal porazit celek z Britských ostrovů. Anglie prohrála v Madridu 3:4! První start na MS 1934 začal výhrou nad Brazílií a skončil prohrou s Itálií. Jinak nic víc. Padesátá léta minulého století znamenala nástup klubových týmů. Prvních pět let existence Poháru Mistrů patřilo Realu Madrid. Argentinec Alfredo di Stéfano, Maďar Ferenc Puskas.

Připomíná vám to něco? Ano, již tenkrát kralovali ve Španělsku cizinci. A na MS 1962 vedl národní celek Argentinec, Helenio Herrera, to aby se to nepletlo. V roce 1963, tak jako v Itálii, zakázalo i Španělsko start zahraničních fotbalistů v lize. Trvalo to deset let, ale v roce 1964 dosáhl národní tým nejvýše. Mistrovství Evropy se hrálo doma a to se muselo využít. Po semifinálovém vítězství nad Maďarskem (2:1), ve finále, před 120 tisíci diváky, Španělsko porazilo SSSR 2:1 a stalo se Mistrem Evropy. Marcelino Martínez se stal národním hrdinou, dal rozhodující gól šest minut před koncem.

Až v roce 1982 se hrálo opět ve Španělsku, tentokráte mistrovství světa. Postup ze skupiny byl očekávaný, ale s parádní ostudou. Nerozhodně s Hondurasem a prohra se Severním Irskem... Co dodat? Dál to ale nešlo. Lépe dopadlo Španělsko o dva roky později na ME 1984. Antonio Maceda hlavičkou v poslední minutě zajistil postup do semifinále, tam na penalty výhra nad Dánskem, ale finále bylo nad jejich síly a domácí Francie získala titul. Na MS 1986 v Mexiku se už objevil legendární "El Buitre". Španělsko sice prohrálo ve čtvrtfinále s Belgií na penalty, ale právě Emilio Butragueño dal 4 branky Dánsku a zapsal se tak nesmazatelným písmem do historie fotbalu.

Nová generace přišla s novou dekádou. Enrique Martínez a Josep Guardiola, zlato z OH 1992, nešťastné vyřazení od Italů na MS 1994 a další smůla na ME 1996 - vyřazení na penalty od Anglie. Rok 1998 přinesl další zklamání v podobě odchodu z MS hned v prvním kole. Za vzpomínku stojí snad jen rozloučení s Andonim Zubizarretou, který ve španělské brance odchytal 126 zápasů. A konec ve čtvrtfinále jak na Euru 2000, tak na MS 2002 celou černou dvacetiletku jenom podtrhlo. Před čtyřmi lety v Portugalsku tým dokonce nepostoupil ze základní skupiny, na světovém šampionátu v Německu z toho bylo jenom osmifinále. Na fotbalovou velmoc opravdu hodně slabé vysvědčení... Proto byl španělský triumf na předloňském Euru pro fotbalovou veřejnost relativním šokem. Dokážou nyní Španělé naplnit potenciál i mezi světovou elitou?

Hvězda: Xavi Hernandéz

Ve 30 letech ho čeká možná i poslední účast na světovém šampionátu. Ty předchozí dvě vůbec nedopadly, takže teď pro zkušeného špílmachra přichází opravdový vrchol kariéry a úkol dokázat se spoluhráči španělskému lidu, že si nynější generace dokáže podmanit i celou planetu a ne jen jednu její část. Při tom je nad slunce jasné, že pakliže tohle Španělé mají skutečně dokázat, potřebují k tomu minimálně Xaviho posledních let. Toho konstantně skvěle vystupujícího dirigenta. Borce, který se na vrcholu sil drží prakticky už tři sezony.

Je vážně obdivuhodné, že tento nevysoký tvůrce hry s rostoucím věkem nijak neuvadá, ale spíše se jeho přínos ještě čím dál víc zvětšuje. Právě v letošní sezoně, kdy se mimochodem vyšvihl na druhé místo v otázce počtu startů v dresu Barcelony, totiž zesílila chvála jeho výkonů. Když například v dubnu redaktor Goal.com sestavoval legendární jedenáctku, umíchanou z fotbalistů Barcelony a Interu, vedle Suaréze a Mätthause postavil právě Xaviho se slovy: "Velmi zřídka vídáme zápas, ve kterém si Xavi nepřivlastní střed pole". K tomu navíc přidává kouzelnou formulku "jednoduše nejlepší záložník současnosti". A věru, těžko se hledají argumenty proti.

Xaviho hodnotu zvedá hned několik faktorů. Jednak v Barceloně působí od samého počátku své kariéry, od jedenácti let. A odchovanci jsou všude po světě mimořádně cenění. Jednak je mozkem týmu, pro který je kombinační hra alfou a omegou celého jeho projevu. Navíc největší úspěchy rodák z Terrassy zažívá právě poslední tři roky. Po slavném tažení Eurem 2008, jehož byl pochopitelně spolutvůrcem, hned s Barcelonou vyhrál všechno, co mohl, a kupříkladu byl oficiálně vyhlášen nejlepším hráčem finále Ligy mistrů. Zároveň v katalánské metropoli podepsal nový kontrakt, který mu bude roční příjem 7,5 milionu eur garantovat ještě po dobu dalších čtyř let. Povýšil tak na jednoho z nejlépe placených hráčů hvězdného celku. Hodnost generála ofenzivní vozby už ale jen těžko nějak vyšperkuje. Snad jen kapitánskou páskou, až Puyol pověsí kopačky na hřebík.

Trenér: Vicente del Bosque

Jako by na lavičce La Roja setrval i po evropském triumfu Luis Aragones. Pod del Bosquem se totiž víceméně nic nezměnilo. Styl hry, při němž se klade důraz na bleskové kombinace na jeden dotyk, nebylo třeba měnit, stejně jako kostru mužstva. Do týmu postupně někdejší lodivod Realu Madrid začlenil pouze šest nových tváří, přičemž Fernando Amorebieta ještě ani jednou nenastoupil. Pravdou potom je, že se del Bosquemu konzervativní přístup náramně vyplatil.

S výjimkou neúspěšného semifinále Konfederačního poháru totiž zatím "jeho" Španělé neztratili jediný zápas. Boj o třetí místo, stejně jako světovou kvalifikaci, už strhli na svou stranu celkem bez problémů. Jenže nadcházející akce roku bude trochu jinačí káva než cokoliv jiného. Toho si musí být tak zkušený muž jako Vicente del Bosque moc dobře vědom.

Stačily mu pouhé čtyři roky u kormidla Realu Madrid, aby se stihl nesmazatelně zapsat do novodobé historie klubu. To on se vlastně postaral o jeho nejúspěšnější éru posledních patnácti let. Vládnul v tom období věhlasných "Los Galacticos", kdy se ještě všechny superstar oháněly zejména na fotbalových kolbištích a ne ve víru marketingových agentur. Odcházel totiž zrovna v době, kdy Florentino Peréz triumfálně představil Davida Beckhama, a slovutná značka začala upadat. První trofej ale udolal ještě před příchodem prvního z téhle hvězdné společnosti, Luíse Figa, v sezoně 1999/2000. Tehdy se Real radoval z úspěšného vstupu do nového milénia v podobě úspěchu v Lize mistrů.

Také posléze si tento vousatý pán, vzhledem nápadně připomínající mrože, triumfy plánoval pěkně separovaně. Každý rok jeden, nikdy více, nikdy méně. S Figem to tedy bylo opanování La Ligy, Zidane dopomohl k dalšímu dobyt í milionářské soutěže a i spolu s Ronaldem pak tihle dva oslavili celkově 29. mistrovský titul pro Los Blancos. Rodáka ze Salamancy si tak můžeme pamatovat i coby schopného dirigenta hvězdami napěchovaného ansámblu. A nikoliv nepodobný úkol ho čeká i nyní, u španělské reprezentace.

Ideální sestava: Casillas - Ramos, Piqué, Puyol, Capdevila - Silva, Xabi Alonso, Xavi, Iniesta - Torres, Villa

Kvalifikace

Se záludnostmi mistrovského opojení se Španělé úspěšně vypořádali už v kvalifikaci, kterou prošli de facto bez zádrhelu. Je sice pravda, že mu to do jisté míry usnadnili i nečekaně slabí soupeři, ale i tak - stoprocentní úspěšnost je zkrátka stoprocentní úspěšnost. Ovšem patnáct bodů náskoku na třetí Turecko a dokonce bodů dvacet na čtvrtou Belgii přece jen nemůže být pouze dílem neváhajících mistrů Evropy.

Ano, právě od těchto dvou obyčejně ambiciózních mužstev se čekalo daleko, daleko víc. Snad i prohánění favorizovaných Španělů. Místo toho Belgičané hned šestkrát (!) prohráli a nejblíže La Furii Roja tak byli senzačně Bosňané. Přesto si i oni stále drželi více než desetibodový odstup. Sami si od Španělů v úplném závěru kvalifikace nechali nasázet hned pět branek, stejně jako dříve Belgie. Turecko se ze všech "silnějších" soupeřů drželo asi nejstatečněji, když Del Bosqueho svěřencům podlehli dvakrát o pouhý gól. Trpaslíci z Arménie a Estonska se pak s učiněným titánem nemohli měřit ani v nejmenším - v soubojích s nimi Španělé inkasovali jen jedinkrát. A skvělé skóre si vlastně udržovali i po celý cyklus, neboť se ve finále pyšnili pěkným rozdílem 23 branek.