Představení účastníků ME 2016 - Island

U příležitosti představení skupiny A jsme vám nabídli profil Albánie, nyní vše závěrem symbolicky završíme jiným absolutním debutantem — tedy dalším národním týmem, který se chystá na svůj vůbec první mezinárodní turnaj. Příběh 'islandského zázraku' je přitom možná ještě pozoruhodnější, neboť jde co do počtu obyvatel o nejmenší kvalifikovanou zemi v dějinách evropských šampionátů...

Vzestup Islandu se dá svým způsobem považovat za sociokulturní fenomén a budováním prvního úspěšného fotbalového družstva v dějinách nepříliš hostinného ostrova jsme se s kolegou Zezulou na těchto stránkách již dříve podrobně zabývali zde.

Islanďané jsou obecně nesmírně cílevědomý, ba tvrdohlavý národ, což možná vyvěrá ze silné tradice rybářství a nekonečného čekání na úlovek, a ústí mimo jiné v parádní vůdcovské schopnosti mnohých islandských legionářů (na podzim 2014 se hned čtrnáct z nich mohlo pochlubit kapitánskou páskou na rukávě).

Samozřejmě to ale není jen o jistých charakterových, nevyhnutelně stereotypních znacích. Důležitá byla i rozumná investice dotací UEFA. Peníze šly jednak do výstavby mnoha krytých hřišť, které Islanďanům dávají možnost trénovat rovněž v krutých zimách, ale i do perfektně přístupných trenérských kurzů.

Na Islandu se momentálně pohybuje 600 kvalifikovaných koučů (všichni placení), a hned čtyři stovky z nich s poměrně prestižní licencí UEFA B, se kterou už můžete vést profesionály v Anglii. V přepočtu na obyvatele to vychází na jednoho studovaného trenéra na 825 lidí. V Anglii jde o 11 tisíc obyvatel. Co se pak čistě registrovaných hráčů týče, jeden kouč se na Islandu věnuje 15 jedincům; v Anglii by to bylo fotbalistů 35. To už je vpravdě citelný rozdíl.

Ba co víc, na Islandu nedávno představili také novou strategii cepování mladých kluků, u nichž se víc než kdy dřív klade důraz na individuální techniku, a zároveň ostrovany nutno pochválit i s ohledem na jejich schopnost integrace úspěšných mládežníků do seniorské reprezentace.

Již v listopadu 2014 platilo, že z celkového počtu 23 členů islandské jednadvacítky, která roku 2011 zápasila na juniorském Euru mimo jiné s českým výběrem, se v průběhu příštích tří let debutu za áčko nedočkala pouhá pětice fotbalistů, z nichž akorát dva působí v poli (a jeden z nich, Andrés Jóhannesson, tento deficit dohnal letos na jaře). Dohromady pak ty šťastnější ročníky 1988-1991 nastřádaly 283 seniorských startů (dnes už je to podstatně víc), zatímco česká bilance tenkrát hovořila smutným číslem 99 (a podstatně víc to teď nebude).

Tu nejúspěšnější akademii na Islandu bychom našli jen kousek za hlavním městem Reykjavíkem, v Breidabliku. Ten roku 2010 opanoval nejvyšší soutěž s věkovým průměrem kádru kolem 23 let a v minulém roce platil za islandského šampiona ve všech věkových kategoriích kromě kluků ve věku do 14 let. Právě z této líhně vzešli Gylfi Sigurdsson, Jóhann Berg Gudmundsson a Alfred Finnbogason; tři potenciální tahouni islandské ofenzívy ve Francii...


Pakliže bychom se na tomto místě měli bavit o islandské turnajové historii, mohli bychom to rovnou zabalit. Islanďané se sice mohou pochlubit stříbrnými medailisty z olympiády v Pekingu (2008), kde zabodovalo jejich tradičně silné házenkářské družstvo, a roku 1991 se třeba stali i světovými šampiony v karetní hře bridge, nicméně kopaná dlouho výrazně zaostávala.

Island se dokonce dlouho ani neúčastnil kvalifikačních cyklů a jeho první žádost s ohledem na mistrovství světa 1954 byla FIFA pro jistotu zamítnuta. Když o chvíli později ostrované konečně začali hrát soutěžní zápasy, jejich soupeři ze skupiny F — Maďarsko s Rakouskem — se už stihli každý těšit ze svých dvou 'zlatých generací'.

Ještě v srpnu 1967 Islanďané v derby s Dánskem utrpěli ostudnou a dodnes historickou porážku 2:14, v kvalifikaci na mistrovství světa 1994 už nicméně skončili jednu příčku nad svými letošními konkurenty z Maďarska (byť z osmi duelů vytěžili pouze stejný počet bodů). S Maďary se na druhou stranu Islanďané setkali ještě v kvalifikační grupě o účast na šampionátu v Německu (2006), a to už měla Puskásova krajina rovnou desetibodový náskok.

Islanďané si každopádně pověstný vlak ujet nenechali a ve snaze probojovat se na předloňské MS už troskotali až v baráži na Chorvatech, když venku nedokázali navázat na nadějnou domácí remízu 0:0. I takový dílčí úspěch vážně znamenal obrovitánský skok kupředu, a to v relativně krátkém časovém úseku — však ještě v letech 2010 a 2011 Islanďané o minulé Euro usilovali s minimální ctí. Uhráli jedinou výhru, finišovali jen dva body nad trpaslíkem z Kypru a od Portugalců, svých dalších soků zde ve Francii, si nechali v součtu nasázet rovnou osm branek. Něco takového teď určitě nehrozí...





... byla jednoduše famózní. Čeští fanoušci si sice ochotně budou nárokovat skutečnost, že Islanďanům v listopadu 2014 pěkně srazili hřebínek a nakonec je i v konečném zúčtování předčili, ovšem to nic nemění na tom, že kvalifikační jízda seveřanů byla přeci jen suverénnější. Nasvědčují tomu dva triumfy nad Nizozemci (kterými se tedy může pochlubit i Vrbova parta), tři výhry rozdílem tří branek (naši se nezmohli ani na jedno takové), ale i šest čistých kont (Petr Čech nebyl s to udržet byť jen jediné).

Výslednou podobu tabulky nakonec výrazně zkresluje fakt, že si Islanďané letenky do Francie zajistili již s obrovským předstihem (mimochodem bez pomoci dvou papírově nejlehčích testů), a hned po Anglii vůbec nejrychleji ze všech. Závěrečné tři utkání tedy potom Islanďané mírně vypustili, když doma nedokázali vyzrát na zataženou defenzívu Kazachstánu a před vlastním publikem záhy nebyli schopni udolat ani Lotyše (2:2). Vše posléze korunovala jejich teprve druhá prohra, která zároveň třetímu Turecku darovala privilegium putovat na Euro přímo, bez nutnosti baráže.


Island je jediným účastníkem Eura, který do turnaje vchází s dvouhlavým vedením (oficiálně platným od roku 2014), a takovou skutečnost prosím nepodceňovat. Lars Lagerbäck je sice po právu vnímán jako lídr tandemu, ale tím po turnaji zaprvé být přestane a (navzdory prosbám svazu) ukončí kariéru, a zadruhé Hallgrímssonova znalost domácího prostředí k islandskému progresu bezesporu přispěla svou zásadní měrou. Hallgrímssonova úloha spočívá především v komunikaci s veřejností, mimoto se ale 48letý kouč podílí i na taktické přípravě mužstva a na Islandu je považován za regulérní talent.

(Pokud si mimochodem pokaždé libujete v přicházení na to, čím se v civilu živí každý amatér ze San Marina, potom by vám Heimir Hallgrímsson mohl udělat radost. Také on si totiž nevydělává pouze trenéřinou, nýbrž zároveň na svém ostrůvku Heimaey vypomáhá jako zubní lékař.)

I přes hmatatelný Hallgrímssonův přínos nicméně nemá smysl předstírat, že by to Island takhle daleko dotáhl bez přítomnosti takového veterána řemesla, jakým je Lars Lagerbäck. Ten se koneckonců v 67 letech stane prvním trenérem, který kdy koučoval na čtyřech různých evropských šampionátech. Právě pod Lagerbäckovým vedením zažili Švédové nejlepší dekádu ve své historii, když postoupili na pět velkých turnajů v řadě, a nyní se oceňovaný stratég vyšvihl s ještě úctyhodnějším kouskem.

Jestliže Lagerbäck ostrovní reprezentaci roku 2011 nacházel ve druhé stovce žebříčku FIFA a coby bandu profesionálů, kteří si na srazy jezdí převážně amatérsky pokecat a zakopat, je nutno současný stav považovat za obří satisfakci. Island pod Lagerbäckovou taktovkou v červenci 2015 poprvé vystoupal na rekordní 23. místo v žebříčku, a tento výsledek následně obhájil i v září a říjnu téhož roku.

Lars Lagerbäck je pravděpodobně jedním z nejméně doceněných reprezentačních koučů tohoto tisíciletí, když i jeho vyhazov od nigerijského kormidla po mistrovství světa 2010 nebyl úplně zasloužený, a tento turnaj představuje jeho poslední možnost k výhře plnohodnotného mezinárodního uznání. To na samotném Islandu bude nesmrtelnou postavou navěky, o tom je už teď rozhodnuto.




Nezpochybnitelná tvář celé islandské revoluce. Cestu za nehynoucí slávou si na Britských ostrovech proráží již od svých čerstvých 16 let, kolem roku 2009 nicméně málem prodělal zásadní proměnu. Tehdejší manažer Readingu Steve Coppell měl totiž za to, že Gylfi nemá adekvátní rychlost na středopolaře, a tudíž se z něho snažil učinit stopera. Jaké štěstí tedy Island má, že to po Coppellovi brzy vzal Brendan Rodgers, a posunul Gylfiho zpátky nahoru. Aktuálně 26letý kreativní záložník nejprve protlačil výběr do 21 let na první mezinárodní fotbalový turnaj, jakého se kdy malá ostrovní země zúčastnila (2011), a v současnosti je pak také jediným pravidelným reprezentantem, který na srazy už delší dobu dojíždí coby zástupce jedné z dvou nejlepších evropských lig.

Ve velšském Swansea přitom — ačkoliv to tak po podzimu vůbec nevypadalo — Gylfi Sigurdsson prožil svůj nejproduktivnější ročník v kariéře, když zavěsil celkem jedenáctkrát, a právě jeho poslední branka v březnu pomáhala labutím poprvé v éře Premier League přemoci obhajující Chelsea. Ačkoliv se matný Sigurdsson dal začátkem prosince 2015 klidně označit za jednu z příčin popravy manažera Garryho Monka, pod vedením Francesca Guidolina znovu našel nit a jenom na jaře udeřil v devíti utkáních.

V reprezentaci je Gylfiho důležitost snad ještě více vytučněná. Od startu kvalifikace na předloňské MS, tedy od září 2012, Sigurdsson vynechal jen jedno jediné soutěžní utkání, v němž Islanďané žádnou náhodou při ošklivé domácí prohře 2:4 od Slovinců inkasovali nejvíc gólů v daném intervalu. Vskutku těžko říct, co by si skromná reprezentace bez tohoto specialisty přes standardní situace počala. Anebo vlastně spíš lehko říct; dost možná by ani nebyla na tomto šampionátu. Napříč kvalifikačním cyklem totiž Sigurdsson vsítil hned šest branek, přičemž rovná polovina z nich se sama od sebe zasadila o oba nesmírně cenné skalpy Nizozemska.

"Nejen že je neuvěřitelně kvalitní, ale navíc je to fantastický týmový hráč, který bojuje velmi, velmi tvrdě po celých 90 minut. Takoví hráči se vyvažují zlatem," prohlásil dříve na adresu své největší hvězdy Lars Lagerbäck a uhodil tak hřebík na hlavičku. Sigurdssonovou velkou předností je fakt, že není žádnou primadonou, a v podstatě kdokoliv z trenérského ansámblu reprezentace vám potvrdí, že je zároveň nejpracovitějším Islanďanem.




Loni na podzim Švédsko zpátky na trůnu vítalo tradiční klub IFK Norrköping; dříve zodpovědný za výchovu Gunnara Nordahla s Nilsem Liedholmem, pozdější dvě třetiny legendárního milánského Gre-No-Li. Norrköping oslavil první mistrovský titul od roku 1989 a vězte, že Arnór Ingvi Traustason na tom nesl lví podíl. Levonohý záložník v ročníku 2015 s deseti asistencemi vévodil tabulce ligových nahrávačů, přičemž vrchem přidával i jednu vyhranou penaltu a slušných sedm branek. Letos se zatím v devíti kolech podílel na pěti gólech svého týmu, dál už ale tuto statistiku nezkrášlí, neboť ještě před Eurem podepsal vídeňskému Rapidu.

O Traustasonovi se na Islandu moc dobře ví už nějaký ten pátek. Již v únoru 2011 se v 17 letech vydal na testy do anglického prvoligového West Bromwiche a po návratu se ve dvou po sobě jdoucích sezonách stal nejlepším mladým hráčem roku v rámci svého Keflavíku. Po skončení ročníku 2013 už mu byl stejný titul přišit i v kontextu celé nejvyšší soutěže, a tak nebylo divu, že se záhy stěhoval do Švédska.

Arnór Ingvi Traustason už zároveň posbíral i nějaké ty cenné zkušenosti na mezinárodní úrovni, když byl například pevným startérem islandské "21", která si v baráži s Dánskem divže nevybojovala účast na loňském Euru v České republice. Mezi seniory nyní Traustason zastává pozici vítaného žolíka, který může hravě vypomoci Gylfimu Sigurdssonovi s tradičně problematickou tvorbou hry — ať už z pozice levého křídla nebo případně i podhrotového útočníka.

Třiadvacetiletý levák se sice ještě nijak nepodílel na úspěšné islandské kvalifikaci, do národního týmu však byl povolán ihned záhy, v listopadu 2015, a nijak nezahálel. V tomto kalendářním roce skóroval ve čtyřech přátelských utkáních rovnou třikrát a proti Dánsku například v březnu obstaral první islandský gól do sítě úhlavního rivala po dlouhých 15 letech. Takže bacha na něj!




Úvodem jedna poznámka na okraj: Islanďané své reprezentanty a obecně krajany identifikují v první řadě dle křestních jmen, nikoliv příjmení, ale pro zdejší zvyklosti raději nebudeme takový — z našeho pohledu — nekonvenční přístup ctít.

Pokud si odmyslíme Portugalsko, které pod Santosem vyznává dosti moderní verzi 4-4-2, dle potřeby morfující do čím dál populárnějšího diamantu, řadí se Island k dalším pouze dvěma celkům (Polsko, Švédsko), které jdou do turnaje s poměrně jasně nalinkovanou strategií odpovídající poněkud staromódní klasice 4-4-2.

Na minulém Euru tuhle starou školu zastupovalo Trapattoniho Irsko, a bylo to popravdě slušné utrpení. To Islanďané už přeci jen ve svém středu mají více kreativních, chcete-li 'fotbalových' hráčů, ale o bojovnosti a drsné, fyzické hře to v jejich podání bude tak jako tak. Nebylo by tedy od věci letošní Island považovat za takového schopnějšího pokračovatele čtyři roky staré irské tradice.

V kvalifikaci Islanďané velmi spoléhali na svého brankáře a ne jinak tomu dost určitě bude i na Euru. Hannes Thór Halldórsson už ve svých 32 letech těžko může aspirovat na označení 'objev turnaje', přesto by jím svým způsobem klidně být mohl. Halldórsson byl v kvalifikaci naprosto vynikající, načal ji ostatně třemi nulami, a pokaždé když v nedávné minulosti nechytal, islandští fanoušci drkotali zuby. Proto se nyní celý národ modlí za gólmanovo bolavé rameno; přinejhorším by naskočil Ögmundur Kristinsson.

Už mezi třemi tyčemi se tedy setkáváme s neohroženým vládcem, který za sebe nemá adekvátní náhradu, a to je upřímně celý islandský příběh v kostce. U tak malého ostrova s 332 tisíci obyvatel se asi ani není čemu divit. Proto byli i domácí pozorovatelé zaskočeni tím, že obvyklé složení obrany jede do Francie jistit dosti nezkušená grupa, která se z velké části nijak nepodílela na kvalifikační jízdě. Jmenovitě jde o Sverrira Ingiho Ingasona, Hördura Björgvina Magnússona a Hjörtura Hermannssona, kteří se před přípravou na Euro dokupy skládali na pouhých devět startů.

Samozřejmě, Lagerbäck s Hallgrímssonem jinak nemají důvod do sehrané defenzivní linie jakkoliv sahat, ovšem pár otazníků se v týdnech předcházejících nominaci přeci jen vynořilo; především stoper Kári Árnason se v nedávné době stával předmětem ostré kritiky švédského tisku. A ze Švédska by se mohl rekrutovat další překvapivý startér: 24letý Haukur Heidar Hauksson se ve stockholmském AIK rozehrál do parádní formy a na pravém beku by klidně mohl zavařit nejzkušenějšímu z obránců, Birkiru Már Sævarssonovi. Nalevo operuje Ari Skúlason, bývalý záložník, který se tedy bude více drát dopředu.

Záložní řada Islandu je velice ustálená a konkrétně trojice Aron Gunnarsson - Gylfi Sigurdsson - Birkir Bjarnason pospolu startovala hned devět z deseti kvalifikačních duelů. Ohledně těchto tří by za normálních okolností nemělo být pochyb, ačkoliv prvně jmenovaný už dopředu avizoval, že ve Francii bude muset fungovat přes mírnou bolest, a jeho omezený herní prostor v Cardiffu (od poloviny ledna dokončil celých 90 minut jen jednou) opravdu každému jednotlivému Islanďanovi nedává spát. Za jeho osobu totiž neexistuje adekvátní náhrada — Rúnar Már Sigurjónsson a Theódór Elmar Bjarnason v národním týmu vystupují sporadicky, a když už, tak jen sotva někoho přesvědčují o svých kvalitách. Podobným případem nenahraditelného komponentu je Gylfi Sigurdsson, k němuž se aktuálně herním stylem asi nejvíc blíží 37letý veterán Eidur Gudjohnsen, postupem času sestupující hlouběji do hřiště.

Docela otevřená je nakonec situace na levé straně záložní řady, kde měl původně své místo jisté třicátník Emil Hallfreðsson, ten však po lednovém přesunu do Udinese spíš vysedával, ztratil formu, a nyní se pod nátlakem nastartovaného Arnóra Ingviho Traustasona musí pořádně třást. Převážně na Bjarnasona na druhé straně potom tlačí Jóhann Berg Gudmundsson, nejlepší nahrávač druhé anglické ligy s 11 asistencemi za Charlton. Sám Birkir má za sebou každopádně excelentní debutovou sezonu v Basileji, kde ve všech soutěžích nasázel 13 gólů, a právě jeho pracovitost i přelétavost po celé šíři hřiště podepřely ony dva slavné triumfy nad Nizozemskem. Nabízí se tedy i varianta, kdy Bjarnason začne nalevo přes nohu a Gudmundsson bude raději využit na pravé straně.

Útok je potom otázka: Kolbeinn Sigthórsson se řadí k těm známějším jménům v nominaci, jeho tři góly ve 26 ligových startech za francouzské Nantes však těžko budí respekt, a jakkoliv Sigthórssonova reprezentační vizitka vypadá víc než slušně, jeho nedávná série zranění rovněž neslibuje žádné zázraky. Jeho obvyklý kolega Jón Dadi Bödvarsson potom pro změnu spíš pracuje na ostatní, než že by sám zakončoval (má na kontě všehovšudy jeden reprezentační gól v 21 utkáních, ale zato vypresuje kopu balonů a rozjede stejné množství protiútoků), a tak by se ke slovu dřív nebo později určitě měl dostat augsburgský Alfred Finnbogason, jenž na jaře dojížděl v asi nejlepší formě ze všech cestujících forvardů.