Představení účastníků ME 2016 - Irsko

Irská mise s krycím názvem Euro 2016 je jednoduchá: předvést lepší výkon než naposledy. Trenéra Martina O’Neilla v tomto ohledu nemusí děsit příliš vysoká očekávání, neboť před čtyřmi lety uhráli ostrované statisticky vůbec nejhorší výsledek v celé historii evropských šampionátů. Základní skupinu však mají Irové opět značně obtížnou...

Veškerá radost ze samotného postupu Irů na závěrečný turnaj hraný v Polsku a na Ukrajině vyprchala v létě 2012 během jediného týdne. Hráči ze země čtyřlístků totiž neměli ani v nejmenším štěstí na los a dostali do vínku duo Španělsko - Itálie, tedy dva pozdější finalisty. Do toho jim navíc utekl i první zápas proti rovněž kvalitnímu Chorvatsku a katastrofa byla na světě: nula na bodovém kontě s trapným skóre 1:9. Jediným tehdejším pozitivem byla podpora irských fanoušků výsledkům navzdory, kteří za své nezdolné povzbuzování sklízeli jednu pochvalu za druhou.

Omluvy hráčů po tehdejším fiasku tak směřovaly právě k příznivcům irského fotbalu a stejná mantra převládala v O’Neillově táboře až dodnes. Hlavně znovu nezklamat. Severoirský manažer dokonce zašel tak daleko, že si účastníky předešlého šampionátu pozval na pohovor a vyzvídal, v čem mohla být už během přípravy chyba. A tak zatímco pod vedením slavného Giovanniho Trapattoniho zamířil irský národní tým do italského útočiště odstřihnutý od civilizace, letos Irové zůstali doma v Corku a mohli se těšit mnohem větší volnosti.

"Měli jsme z toho už před začátkem Eura tak trochu ponorkovou nemoc," vzpomíná útočník Shane Long na městečko Montecatini, kde Trapattoniho skvadra podléhala přísné životosprávě. "Manažer se nás na to pak ptal s tím, jestli bychom chtěli něco změnit, a hráči si řekli své. To je asi jediné, co jsme oproti dřívějšku změnili. Tvrdě jsme se nadřeli na další postup a nechceme se znovu dožít stejných pocitů."


Irská cesta historickými anály kopané je poněkud spletitá. Dlouho tento ostrovní stát čekal na plnohodnotné uznání UEFA, pod jejíž záštitou konečně jménem Irské fotbalové asociace (FAI) vkročil do velkého fotbalu až roku 1958. Předtím kupříkladu 12 let soupeřil s jinými zeměmi pod hlavičkou boje o nezávislost (jako Svobodný irský stát) a ještě dříve - do roku 1921 - dokonce i po boku severních Irů s centrem v Belfastu. Svůj debut v kvalifikaci na mistrovství světa si již samotní Irové odbyli v únoru 1934, když s Belgičany uhráli divokou remízu 4:4. O všechny góly hráčů v zeleném se tenkrát postaral jistý Paddy Moore, jenž tak vešel do dějin coby první fotbalista, kterému se tento husarský kousek podařil.

Irská reprezentace je jinak pochopitelně celou svou existenci ve stínu "velkého bratra" z Anglie, ovšem alespoň jeden pozoruhodný primát si na něm přece jen vymohla. Byl to totiž právě irský výběr coby první zástupce země mimo Spojené království, který přemohl hrdý Albion na jeho vlastní půdě. Stalo se tak roku 1949 na liverpoolském Goodison Parku, ještě než FIFA rázně zakročila proti střídavému navlékání fotbalistů do trikotů severního i "svobodného" Irska. Takoví jedinci měli být během kvalifikace o MS 1950 hned čtyři. Vlastně teprve rokem 1953 počínaje tedy můžeme hovořit o Irsku jako takovém.

To pak ještě dlouho čekalo na svou výsostní partu kolem Hartea, Kellyho, Givena, Kilbanea či obou Keanů. Při premiérové účasti na Euru ještě tito "zlatí" hoši chyběli (1988 - konec ve skupinové fázi), ale na druhý světový šampionát do USA už jakožto vyjukaní mladíci cestovali alespoň Gary Kelly s Royem Keanem. A reprezentovali zemi, které se ve světě pomalu dostávalo opatrného uznání; vždyť o čtyři roky dříve se o ní dalo hovořit jako o čtvrtfinalistovi MS. Takový úspěch už Irská republika nenapodobila, i na další dvě osmifinále nicméně v ostrovní zemi rádi vzpomínají.

Zejména asijský turnaj z léta 2002 měl být vrcholem a do určité míry možná i byl. Bodu varu totiž dosáhla nevraživost mezi koučem McCarthym a největší hvězdou mužstva, Royem Keanem. Záložník Manchesteru United byl tenkrát na poslední chvíli dokonce vyřazen z kádru a předznamenal tak konec jedné éry. Později jej koneckonců následoval třeba i Steve Staunton, pamětník onoho MS 1990 a jedna z vůbec největších postav irských fotbalových dějin. Jeho rozlučkou bylo nešťastné osmifinálové vypadnutí proti Španělsku, jež lépe zvládlo penaltový rozstřel.

Od té doby již irský národní výběr zažívá spíše těžké časy. Zmíněný Steve Staunton neuspěl v křesle manažera reprezentace, která svého nového lídra našla v Robbiem Keanovi (na MS 2002 teprve 22letém útočníkovi), a ve stejné roli nepochodil ani Brian Kerr. Až roku 2008 irský nároďák dostal jistý řád s nástupem italského veterána Giovanniho Trapattoniho, jenže pod vedením velezkušeného kouče se pro změnu stal protagonistou jednoho z nejsmutnějších vypadnutí v dějinách kopané vůbec. V baráži o jihoafrický šampionát totiž Iry popravila "slavná" ruka Thierryho Henryho.

Teprve napodruhé to vyšlo: Estonci již nebyli žádným větším konkurentem a dohromady Trapattoniho partě podlehli 1:5. Jenže jak už bylo řečeno výše, rok 2012 je pro Iry rokem černým. Nyní mají šanci na reparát a můžete si být jistí, že do něj vloží všechen svůj um, třebaže jím v posledních letech příliš neoplývají. Stav irského fotbalu je totiž přinejmenším nevšední a stojí za samostatný článek, který vám vřele doporučujeme.





Irové patřili v kvalifikaci k osmičce týmů, která svému postupu na francouzský šampionát vděčí jen a pouze rozšířenému formátu soutěže. V dost možná nejnašlapanější skupině D po velkém boji s Německem, Polskem a Skotskem skončila O’Neillova družina na třetím místě zaručujícím postup do baráže.

Ale hezky popořádku: po úvodních výhrách nad Gruzií s Gibraltarem Irové nečekaně vybojovali bod na půdě mistrů světa z Německa a jejich pouť na mistrovství se jevila slibně rozjetá. Poté však přišla zasloužená prohra se Skoty, remíza doma s Polskem a týmž poměrem 1:1 se pak Irové rozešli i v červnové odvetě se svými britskými soky ze severu. V tu chvíli již sám Martin O’Neill začínal mít pochyby o tom, zda se ještě podaří kvalifikaci zachránit.

"Neuvěřili byste, jaké jsem tehdy cítil zklamání," vzpomíná severoirský manažer na nejtěžší chvilky svého dosavadního působení u národního týmu. "V této pozici máte více času o všem přemýšlet, další zápas byl až v září."

Ještě v ten den se však O’Neill sešel na večeři se svým asistentem Royem Keanem. "Obvykle nejíme společně - jsem mizerným společníkem - a spíše sedávám a trpím o samotě, ale tehdy jsme se vážně sblížili. Byl velmi přesvědčivý, sám se v podobné pozici ocitl jako hráč a kapitán nespočetněkrát, bez toho by ani nemohl zažít takovou kariéru. Roy měl dobrou náladu a připomněl mi, že se nemůžu nechat sklíčit. Koukl na rozpis a řekl: ‚Máme Gibraltar venku, Gruzii a Německo doma. To můžeme vyhrát.‘"

A jak známý bouřlivák Keane řekl, tak se také stalo. Irové si poradili se všemi jmenovanými včetně Němců díky trefě Shanea Longa a v kombinaci se zaváháním Skotů v Gruzii byli zpět na cestě do Francie. Závěrečná prohra s Polskem je sice odsoudila k baráži proti Bosně a Hercegovině, ovšem tu již Irové po venkovní remíze 1:1 na domácí půdě suverénně potvrdili triumfem 2:0 a mohli slavit.


Když se nástupcem znelíbeného Trapattoniho stal právě Martin O’Neill, vyvolalo to v řadách irských příznivců jisté obavy. Jak již ovšem bylo řečeno, obrýlený manažer zvládl potápějící se loď zalátat a dokonce jí přidat i trochu šmrncu. Základní sestava i samotná formace se ustálily, hráči si na trávníku začali rozumět a není tak divu, že si severoirský kouč vysloužil již s předstihem novou smlouvu až do mistrovství světa 2018.

Svou hráčskou kariéru spojil O’Neill takřka výhradně s Anglií, ovšem ještě předtím si vyzkoušel jiný sport. Jeho otec byl totiž jedním ze zakládajících členů místního klubu Galského fotbalu, a tak malý Martin spojil školní léta s tímto nevšedním sportem. Nakonec však přece jen zvítězil fotbal.

Po prvních krůčcích v rodném Severním Irsku se někdejší střední záložník vydal do Nottinghamu a stal se tak nedílnou součástí bezprecedentních úspěchů Forest pod vedením legendárního Briana Clougha. Po dlouhých deseti letech věrné služby si ještě O’Neill střihnul štace s Norwichem, Manchesterem City a Notts County, zatímco celou dobu úspěšně nastupoval i v národním týmu, kde celkem nasbíral čtyřiašedesát startů.

První úspěšné trenérské angažmá si O‘Neill odbyl ve Wycombu Wanderers, který vytáhl za pět let o dvě patra výše, k tomu přidal i dva zisky FA Trophy a dodnes tak zůstává jeho nejúspěšnějším manažerem v historii. Následovala další pětiletka, tentokráte v Leicesteru. I s Foxes severoirský kouč okamžitě poskočil z druhé ligy do Premier league, kde svůj tým stabilizoval ve středu tabulky a k tomu přidal znovu dva pohárové úspěchy. Díky triumfům v ligovém poháru z let 1997 a 2000 si tak Leicester zahrál i pohár UEFA.

O‘Neillova manažerská hvězda stoupala stále výš a přispělo k ní i angažmá ve slavném Celticu. Co na tom, že před změnou trenéra glasgowský celek zaostal za úhlavním rivalem Rangers o celých jednadvacet bodů - hned v další sezoně dopadlo první Old Firm derby pod O’Neillovou taktovkou drtivou výhrou Hoops 6:2 a Celtic okamžitě vyhrál rovnou treble.

V další sezoně pak Celtic poprvé po dvaceti letech obhájil ligový titul a Martin O’Neill byl v tu chvíli žhavým kandidátem na post manažera Manchesteru United, kdyby jen Sir Alex Ferguson dostál původním výrokům a skončil ve funkci již v roce 2002... Ne že by to severoirského kouče rozhodilo: Celtic s ním dokráčel až do finále poháru UEFA, kde až v prodloužení podlehl Portu, a rok nato v lize znovu slavil titul. Přesto v květnu 2005 O’Neill ve své funkci rezignoval, neboť se rozhodl přednostně věnovat péči o svou vážně nemocnou manželku Geraldine.

Po roční pauze se O’Neilla chopila Aston Villa, s níž sezonu co sezonu atakoval přední pohárové příčky a tři roky v řadě skončil na výtečném šestém místě. Možný úspěch v ligovém poháru z roku 2010 Villans zhatil až ve finále Manchester United po těsném triumfu 2:1. Před začátkem nadcházející sezony O’Neill nenadále rezignoval, dle spekulací kvůli neshodám s vedením klubu ohledně množství financí na posílení kádru. Následovalo krátké a první opravdu neúspěšné angažmá v Sunderlandu, které však zároveň obrýlenému manažerovi alespoň otevřelo dveře k irské reprezentaci.




Zatímco Švédi se mohou spolehnout na genialitu Zlatana Ibrahimoviće a Portugalci na předešlém šampionátu ukázali, jak daleko lze dojít, když máte ve svém kádru jednoho světového hráče, Irsko se podobnému privilegiu těšit nemůže. Jeho dlouholetý tahoun Robbie Keane má už nejlepší za sebou a více než několika nástupu z lavičky náhradníků se od něj již nedočkáme. Břímě držení irského útoku nad vodou tak spočine na hrudi Shanea Longa.

Devětadvacetiletý útočník Southamptonu se stejně jako Martin O’Neill v mládí věnoval aktivitě, kterou v našich luzích a hájích zná jen málokdo, ovšem v Irsku jde o národní sport. Řeč je o hurlingu, hře staré více tři tisíce let. Mladý Shane byl považován za talentovaného útočníka a zúčastnil se i tehdejšího národního šampionátu v kategorii do 18 let. Pak ovšem přece jen zvítězil fotbal a Long zamířil do anglického Readingu, kde hned ve své první sezoně pomohl třemi góly k postupu Royals do Premier league, byť zde dlouho nevydrželi.

Ve své šesté sezoně v témže klubu Long poprvé střelecky explodoval, když nasázel hned jednadvacet ligových tref. Tím si vysloužil ocenění klubového hráče ročníku a také zájem prvoligových celků, z nichž jej nakonec ukořistil West Bromwich Albion. Po dalších dvou a půl letech věrné služby putoval nevysoký, přesto výtečný hlavičkář do Hullu, kde pobyl pouhý půlrok, než si jej vyhlídl ambiciózní Southampton.

Zatímco první sezona v novém působišti Longovi nevyšla, během té letošní již potvrdil, proč za něj Saints vysázeli více než 12 milionů liber. Deseti ligovými trefami a čtyřmi asistencemi navrch pomohl rychlonohý útočník svému zaměstnavateli k výtečnému šestému místu a dočkal se mnoha zasloužených pochval. "Některé jeho výkony byly až děsivě dobré, zvláště proti Manchesteru City," všiml si Longův někdejší útočný parťák Rickie Lambert. "Začíná být konzistentní, každý zápas odehraje na nejvyšší úrovni. Pro Irsko je to rozhodně jejich hvězda číslo jedna."

Své si k Longově vývoji řekl také jeho donedávna klubový manažer Ronald Koeman. "Hodně jsme spolu pracovali na různých aspektech jeho hry a věřím, že je nyní kompletnějším hráčem. Jeho náběhy v rychlosti a pohyb celkově je plný sebevědomí. Je ukázkovým případem toho, že se můžete učit novým věcem i v 26, 27, 28 letech."

"Stal se z něj opravdu všestranný útočník: je chytrý v šestnáctce, má výborné zakončení hlavou a ztěžuje práci obráncům, protože je bez přestání v pohybu," vyjmenovává Koeman Longovy přednosti a jakožto sám bývalý bek dodává: "Jsem moc rád, že jsem hrál ještě v době, než se ze Shanea stal takovýhle útočník."

Vedle své doposud nejlepší prvoligové sezony v kariéře se navíc Longovi daří střílet góly i v reprezentačním dresu. Ke kvalifikaci přispěl sice "jen" třemi trefami, jenže dvě z nich by šlo vyvažovat zlatem. Nejprve v posledních minutách srovnával utkání s Polskem a pak vstřelil i klíčový vítězný zásah do sítě Německa. Právě tato výhra 1:0 se zdá být katalyzátorem irských výkonů, jež O’Neillovi svěřenci budou muset zopakovat, pokud chtějí pomýšlet na postup ze skupiny.

"Myslím, že máme na to způsobit nějaké překvapení," věří sám Long. "Je příjemné vstupovat do turnaje tak trochu jako outsider. První zápas bude na každý pád masivní. Pokud v něm dokážeme uhrát slibný výsledek, poslouží to jako odrazový můstek," upíná se hrot Southamptonu k úvodnímu měření sil se Švédskem.




Jakkoli je na plnohodnotné prosazení ve vrcholovém fotbale potřeba mít požadované kvality, svou roli sehrává i štěstí. A vše nasvědčuje tomu, že to se nyní usmálo na Darrena Randolpha, novopečenou brankářskou jedničku irského národního týmu. Že si na to ale musel devětadvacetiletý gólman setsakramentsky dlouho počkat...

Když před devíti lety nastoupil tehdy dvacetiletý mladíček v dresu Charltonu do závěrečného kola Premier league proti Liverpoolu, dočkal se po konečné remíze 2:2 pochvaly od samotného Stevena Gerrarda: "Skvělý debut, snad se dočkáš špičkové kariéry." Místo toho však přišlo nekonečné čekání na šanci z nevděčného postu dvojky, které na klubové úrovni stále trvá. Reprezentace je už však jiná písnička.

I do třetice v našich představovacích profilech musíme zmínit, že fotbal byl v Darrenově dětství až sportem odsunutým na vedlejší kolej. Prim hrál tehdy basketbal, a to kvůli vlivu jeho amerického otce profesionálního basketbalisty, v jehož šlépějích chtěl syn pokračovat. Ed Randolph tehdy jako posila Sportingu Belfast vyměnil prosluněnou Floridu za deštivé hlavní město Severního Irska a už tam zůstal natrvalo.

Darren tak ještě v patnácti letech reprezentoval Irsko v basketbalu a dle vlastních slov své ambice přehodnotil na fotbal až tehdy, když si uvědomil, že na prosazení v NBA nebude dostatečně vysoký. Od šestnácti tak přešel do Anglie, do Charltonu a po několika letech probíjení přes mládežnické výběry se dopracoval až k onomu debutu na Anfieldu a Gerrardově uznání. Na další soutěžní mač si však Randolph musel počkat bezmála rok, kdy navíc nevydařeným zákrokem daroval Southamptonu bod za remízu 1:1.

Následovalo hostování v Herefordu, které sice začalo slibně, ovšem hned po pár měsících se Randolph mohl bouřit znovu, když se dozvěděl o plánech vedení klubu přivést novou jedničku. Jako volný hráč tak nakonec odešel do Motherwellu. Stanovením nového rekordu v počtu vychytaných čistých kont ve skotském klubu upoutal Američan s irskou krví po matce Giovanniho Trapattoniho, jenž mu záhy dopřál premiéru v národním týmu během přátelského zápasu s Ománem a devět měsíců nato ještě prestižní klání se Španělskem. Od té doby nic... tedy až do chvíle, kdy kulminovala kvalifikace na Euro 2016.

Randolphova klubová kariéra mezitím nabrala strmý vzestup: oklikou přes Birmingham nakonec devětadvacetiletý gólman skončil ve West Hamu. Přesto jej Martin O’Neill povolal pouze jako náhradníka a v klíčovém zápase s Německem vsadil na zkušenost Shaye Givena. Ten si však minutu před koncem první půle poranil koleno a musel střídat. O’Neill v tu chvíli učinil radikální rozhodnutí - místo očekávaného nasazení Davida Fordea, jenž se zaskvěl již při dřívější remíze 1:1 v Německu, totiž poslal do hry Randolpha.

Tento vzácný okamžik, kdy mu štěstěna přála, dvojka West Hamu přetavila v suverénní výkon. Nejenže Randolph ve svém prvním ostrém zápase za národní tým ani jednou neinkasoval, ale dokonce i přidal třešničku na dortu v podobě asistence u výše zmíněného gólu Shanea Longa. Ve zbytku kvalifikace včetně baráže se již mezi třemi tyčemi irské brány neobjevil nikdo jiný.

Randolphovo postavení na klubové úrovni však i nadále svádělo ke spekulacím, zda by si neměl na Euro uzmout post jedničky brankář Newcastlu Rob Elliot, který se naopak těšil pravidelné zátěži a výtečné formě. Jenže co se nestalo - Elliot si v březnovém přátelském utkání se Slovenskem nenadále poranil vazy v koleni a sezona pro něj skončila. Přestože takové zranění Randolph svému kolegovi jistě ani v nejmenším nepřál, mohl děkovat zásahu osudu podruhé. Jeho startu na francouzském šampionátu nyní nic nebrání a bude jen na něm samotném, jak se svou největší kariérní příležitostí naloží. Třeba se ještě Gerrardovo přání splní...




Na rozdíl od Trapattoniho konzervativního 4-4-2 se O’Neillovo Irsko vyznačuje formací 4-2-3-1 s dvěma zataženými "bořiči", jež z volné pozice doplňuje Wes Hoolahan. Čtyřiatřicetiletý záložník Norwiche je zdaleka nejtalentovanější a nejkreativnější hráč národního týmu, přitom pro něj paradoxně půjde o vůbec první účast na takovémto turnaji. Zůstává však otázkou, zda irský špílmachr vydrží odehrát všechny tři skupinové zápasy v rozmezí pouhých deseti dnů, anebo jej O’Neill během turnaje pošetří.

Obranná linie sice působí nesourodě a během kvalifikace povolila soupeři více střel na bránu než všichni zbylí účastníci šampionátu kromě Maďarska, přesto inkasovala pouze sedmkrát. O podporu osamoceného Longa se bude starat především Jonathan Walters, jenž se v roli ofenzivního buldozeru v národním týmu opravdu našel a díky kvalitní podpoře ofenzivního beka Colemana ani nemusí být sám přikován k lajně. Nalevo by se měl objevit další z kvalifikačních objevů, Jeff Hendrick, jenž se s levým bekem Robbiem Bradym zná již od svých deseti let a vytváří tak spolu perfektně sehrané duo.

Právě organizace hry, zarputilost a sehranost základní sestavy činí z Irů protivníka, k němuž je radno přistupovat obezřetně. Co totiž O’Neillova skvadra postrádá na kvalitě, to dohání nasazením a ohnivým pohledem Roye Keana od postranní čáry.