Představení účastníků ME 2012 - Francie

Ve stejný den, jako jsme si představili Anglii, zabrousíme také do tábora druhého favorita skupiny D. Rovněž vyslanci galského kohouta si nedávno prošli krizí, dnes je však lze - na rozdíl od Albionu - považovat za nefalšované kandidáty těch nejvyšších příček...

Historie:

Dlouhá a bohatá je fotbalová historie Francie, která patří k vůbec nejúspěšnějším zemím na světě. Svůj první evropský šampionát zažili Les Bleus v roce 1960, kde tým postavený kolem legendárního Raymonda Kopy vybojoval čtvrté místo; poté se však hrdá trikolora na čas odmlčela. Přesněji řečeno na celých 24 let: další účast na Euru se datuje do roku 1984, avšak Francouzi měli coby pořádající země postup jistý. Svým fanouškům se tehdy předvedli dokonale: nezastavitelný Michel Platini se spoluhráči získal pro svůj národ první evropské zlato.

Od roku 1992 potom Francouzi nechyběli při dostaveníčku evropských špiček ani jednou, a v roce 2000 si dnes už památečním obratem díky pozdním brankám Wiltorda s Trezeguetem zopakovali zlatou radost. Od té doby to jde s výběrem L’Hexagone tak nějak všelijak: ostuda na Mundialu 2002 byla vystřídána takticky inovativním a poměrně sympatickým vystoupením v Portugalsku, kde však Les Bleus stál v cestě pozdější šampion z Řecka. Následovalo stříbro na mistrovství světa, slavná Zidaneho hlavička, další ostuda v Rakousku a Švýcarsku i neodpustitelný výbuch v Jihoafrické republice. Domenechova Francie byla v troskách...

...a bylo naprosto zřejmé, že musí přijít řez, pokud možno radikální. To se, podle doposud dosažených výsledků a výkonů, s nástupem Laurenta Blanca povedlo: týmu se daří, vyhrává, zapracovávají se do něj noví talentovaní hráči a černé období orámované rychlým pádem ze stříbrné německé hrušky a trapnou mediální fraškou v létě a na podzim 2010 se zdá být zapomenuto. Skutečným lakmusovým papírkem úspěšnosti nastolené proměny však bude, jak jinak, až nadcházející Euro.

Hvězda: Franck Ribéry (Bayern Mnichov)

"Je jedním z pěti nejlepších hráčů na světě." Tak se o "zjizvené tváři" Francku Ribérym vyjádřil letos v lednu jeho klubový spoluhráč Bastian Schweinsteiger. A o pouhý měsíc později si přisadil i samotný Franz Beckenbauer, který zkušené křídlo po bundesligovém zápase se Schalke nazval "fenoménem". "Jak je možné, že pořád tolik běhá? Při svém stylu hry by měl být dávno vyčerpaný, vždyť neustále podstupuje nějaké souboje, a přesto stále útočí," nechápal Kaiser Franz. Ano, to už jsou slušné odkazy na fakt, že Ribéry právě prožil jednu z nejlepších sezon v kariéře.

Ať už máme na Beckenbauera se Schweinsteigerem názor, jaký chceme, je nutno uznat, že se ve svých komentářích nemýlí. Franck Ribéry, který do záře reflektorů vtrhl jako velká voda na Mundialu v roce 2006, kde dotáhl svůj tým přes Španělsko i Brazílii ke stříbrným medailím, je stálicí sestavy Bayernu Mnichov i reprezentace: na své pozici na levém křídle je zkrátka neunavitelný, má skvělé fotbalové myšlení a cit pro hru, a jeho přítomnost na hřišti zvedá akcie týmu řádově o desítky procent.

Pokud mu sedne spolupráce s druhou velkou hvězdou, Karimem Benzemou z Realu Madrid, může se toto agilní, extrémně talentované útočné kombo stát přímo vražednou zbraní. Ribéry je jedním z aktérů mediálního skandálu po MS v Africe - pro to, aby svoji pověst odčinil, momentálně zkrátka nemůže dělat lépe.

Trenér: Laurent Blanc

Laurent Blanc je i pro nás, fotbalové fanoušky, kteří se ještě nemohou považovat za úplné pamětníky, dobře známou postavou. Ještě na začátku tohoto tisíciletí nastupoval v defenzivě slovutného Manchesteru United, a když se posléze dal na trenérskou dráhu, byl jedním z nejmladších koučů francouzské ligy. A také nejperspektivnějších, což ostatně velmi rychle dokázal - jím vedené Bordeaux převzalo od Lyonu štafetu jasného lídra ligy a sezona 2008/09 tak proběhla v režii skvělého útočného mužstva kolem geniálního Yoanna Gourcuffa, které nejprve vyválčilo zasloužený titul a následně došlo v Lize mistrů až do čtvrtfinále.

Blanc poté odešel ke kormidlu francouzské reprezentace, která v té době představovala rozklížené, zoufale hrající a morálně rozložené mužstvo, sužované roztržkami v kádru i prachbídnými výsledky na hřišti. A mladý trenér s tím velmi rychle udělal krátký proces: aktéry ostudného vystoupení z MS 2010 z reprezentace vyházel (někteří už se následně nevrátili), a i přes hořkou inauguraci domácí prohrou s Běloruskem nastartoval vítěznou mašinu, která posledním přípravným utkáním s Estonskem (jež Les Bleus suverénně ovládli) navlékla již jednadvacátý neporažený korálek. Francie za tu dobu porazila mimo jiné Brazílii, Španělsko i Německo.

Blanc po celou svoji krátkou trenérskou kariéru preferuje rozestavení 4-2-3-1, které má vypilované do podoby, jež, jak vidno, přináší jeden úspěch za druhým. Obranné otěže svěřil do rukou Philippe Mexese, který proti Srbsku dokonce navlékl kapitánskou pásku, zálohu neúnavným pohybem a přesnými přihrávkami pohání Yohan Cabaye, a v útoku řádí superhvězdné duo Franck Ribéry - Karim Benzema. Blancovy nominace jsou neustávajícím zdrojem polemik (v nichž se nejčastěji objevují jména Patrice Evry nebo Florenta Maloudy), nicméně tým pod jeho vedením šlape jako hodinky: sám Malouda, jeden z nejkritizovanějších hráčů ve "velkých týmech" nadcházejícího Eura, přitom proti Srbsku vstřelil skvělý gól a ukázal se jako platný člen týmu. Otázkou je, jak to dopadne s Yannem M’Vilou - famózní mladé DM mělo být základním kamenem francouzské zálohy a vysloužit si postup do jednoho ze špičkových týmů. Na poslední chvíli uhnané zranění kotníku ho však odstavilo minimálně ze zahajovacího klání s Anglií.

Blanc se v přípravných zápasech věnuje zejména experimentování se složením týmu, ale i se systémem - extra ofenzivní 4-1-4-1 s Cabayem coby jediným defenzivním záložníkem se však neosvědčilo a slabý Island takto nevyváženému týmu vstřelil rychlé dvě branky (Les Bleus nakonec dokázali otočit, což si Blanc pochvaloval coby ukázku morální síly mužstva).

Francie pod Blancovým vedením na zlaté medaile nemá. Alespoň to tvrdí sám trenér, který od fanoušků požaduje trpělivost - cílem je postup ze skupiny. Že na to obrozený tým galského kohouta má, je nad slunce jasnější - pro Blanca samotného pak půjde do značné míry i o otázku jeho příštího angažmá. Mladý trenér se totiž netají touhou vyzkoušet si co nejdříve vedení nějakého velkého klubu.

Předpokládaná sestava:
Lloris - Debuchy, Mexes, Rami, Evra - Diarra (M’Vila), Cabaye - Ménez (Malouda), Nasri, Ribéry - Benzema

Kvalifikace na ME:

Francie nakonec postoupila z prvního místa, avšak draví Bosňané jí dýchali na zátylek více, než bylo fanouškům pohodlné. Zdálo se, že smolná porážka s Běloruskem, která přišla v prvotním, navíc enormně krátkém "formovacím" období, nakonec bude mít fatální následky: Les Bleus sice toto zaváhání rychle napravili zlikvidováním Bosny na její půdě, ale remízy v Bělorusku a Rumunsku stavěly před závěrečným kolem Blancův výběr do nepříjemné pozice. Na Stade de France, zaplněný bezmála osmdesáti tisícovkami diváků, totiž přijel postupový rival z Bosny, a matematika byla jasná: Francie měla v čele tabulky jednobodový náskok. Stačilo tedy neprohrát.

Jenže Edin Džeko zmrazil pařížskou svatyni pět minut před přestávkou, a ve druhé půli domácím nepomáhal ani stupňující se tlak: ještě v 77. minutě svítilo na ukazateli skóre stále 0:1, tedy výsledek, který by k přímému postupu dopomohl Bosně a Francii poslal do nevyzpytatelné baráže. Samir Nasri však proměnil nařízenou penaltu, a konečná remíza a přímý postup jako by Les Bleus definitivně nakoply: od té doby hrají Blancovi svěřenci, zdá se, už jenom lépe.