Představení účastníků Eura 2024 - Švýcarsko

Na první pohled možná vypadají nudně, neslaně. Pořád ten stejný tým nezanechávající výraznou stopu. Pravdou však je, že se Švýcaři na Euru postupně zlepšují. V roce 2016 poprvé postoupili ze skupiny, tři roky nazpět pak heroicky překonali brány osmifinále a málem i čtvrtfinále. Nyní by však další posun dosavadních limitů překvapil.

Trenér Murat Yakin si jistě hodně oddechl, když se na konci listopadu dozvěděl, že dostane šanci i na závěrečném turnaji. Zástupci švýcarského fotbalového svazu dokonce prohlásili, že má jejich plnou důvěru. Zas tolik fanoušků Nati by se ale pod toto prohlášení nepodepsalo. Ani tehdy, ani nyní.

Yakin v poměrně snadné kvalifikační skupině dokázal zvítězit pouze čtyřikrát. Naopak hned pětkrát remizoval. Mohl za to především přetrvávající problém v podobě ztráty koncentrace ve druhých poločasech. Švýcaři zkrátka nebyli schopni dotáhnout nadějně rozehrané kvalifikační duely do zdárného konce. Kdyby se to stalo jednou či dvakrát, přešla by to veřejnost mávnutím ruky. Avšak opakující se výpadky už příznivce alpské země pořádně frustrují.

Momentálně hraje víc věcí spíše proti Yakinovi nežli s ním. Za mnoho si ovšem může sám. Třeba již v prosinci prohlásil, že gólmanskou jedničkou bude na Euru Yann Sommer. Tato slova tehdy pořádně naštvala Phillipa Degena, agenta Sommerova reprezentačního rivala Gregora Kobela. Nakonec může být Yakin rád, že i Sommer má za sebou dobrou sezónu. Kdyby jej však Kobel zastínil (což se mu možná i částečně povedlo), měl by lodivod pořádné máslo na hlavě.

Jiné aspekty ale ani Yakin neovlivní. Nemůže za to, že Nati nedozrává mladá generace tak rychle jako ty předešlé. Zatím Švýcaři nejsou vyloženě přestárlí, avšak je možné, že v Německu si dosavadní opory dají last dance. Nahlas se hovoří především o možném konci reprezentační kariéry Xherdana Shaqiriho. Třicáté narozeniny už však stihlo oslavit dalších devět oslovených plejerů.

Dobrou zprávou je, že nejen Sommer, ale taky další lídři Xhaka či Akanji odjeli na Euro v dobrém rozmaru. Totéž lze říct i o trojlístku z Bologny. Fanoušci Nati tak doufají, že individuální rozpoložení zvítězí ve stuttgartském útočišti nad chaosem z posledních měsíců. Nic jiného jim vlastně ani nezbývá.

Byla to divná sezóna. Překlad: byla to sezóna bez Sionu v nejvyšší švýcarské soutěži. Jistě, klub, v němž může trenér považovat za úspěch, jestliže u kormidla vydrží celý rok, neustále provokuje a dráždí. Zároveň se ale nelze ubránit dojmu, že do Super League tak nějak patří. Což řada pozorovatelů zjistila během uplynulého ročníku, kdy oddíl z kantonu Valais působil pouze ve druhé lize.

Nebyl by to však Christian Constantin, aby na sebe i navzdory menšímu mediálnímu zájmu neupozornil. Kontroverzní funkcionář požadoval opakování semifinále švýcarského poháru proti Luganu poté, co hosté v Sionu zvítězili i díky sporně odpískané penaltě v jejich prospěch. Rozhodčí si diskutabilní moment nemohl prohlédnout i videa, neboť VAR není na druholigových stadionech přítomen. To klubového prezidenta poražené strany pořádně rozlítilo. Pro jednou se ale Constantinovi nešlo moc divit. Sion jakožto druholigový celek VAR opravdu nemusí využívat, nicméně je zvláštní, že fotbalová asociace absenci technologie odůvodnila nedostatečnou infrastrukturou na Stade de Tourbillon. Na něm se však ještě vloni na jaře hrála nejvyšší soutěž - i s VARem. Ba co víc, v září se zde i za přítomnosti videa uskutečnil střet v rámci kvalifikace na ME mezi Švýcarskem a Andorrou.

Constantin každopádně se svým protestem neuspěl ani u švýcarského svazu, ani u mezinárodní sportovní arbitráže. Možná se do zamítnutí promítlo chování sportovního ředitele Barthélémy Constantina (ano, jde o syna výstředního otce), jenž po emotivním mači nazval rozhodčího zk*rvysynem. Sion však nakonec splnil jiný, ještě důležitější úkol - ovládl Challenge League a od léta bude zase působit v první lize.

Dařilo se však i dalším klubům z Romandie. Étoile Carouge postoupilo do druhé, Grand-Saconnex a Vevey-Sports pak do třetí nejvyšší soutěže. A povedený rok frankofonní části země podpořilo také ženevské Servette. Před 20 lety řešilo bankrot, osm let dozadu hrálo třetí ligu. Nyní ale míří nahoru. Sbírá zkušenosti v mezinárodních soutěžích a do jeho vitríny přibyla zkraje června trofej pro vítěze švýcarského poháru. V napínavém finálovém mači si Servette poradilo s Luganem, přičemž během rozhodujícího penaltového rozstřelu přežilo hned tři mečboly protivníka. Moment, kdy vlajkonoš Lugana míří slavit, aby pak zklamaně po vzoru Abe Simpsona vzal zpátečku, se mezitím stal virálem.

Zdařilé výsledky mančaftů ze západu země alespoň částečně korelují s ústupem jejich rivalů z východu. Což o to, bernští Young Boys pořád drží prapor pořádně vysoko, když Super League ovládli pošesté z posledních sedmi sezón. Udržení jejich hegemonie se nicméně neobešlo bez klopýtnutí, které neustál kouč Raphael Wicky. Na stadionu Wankdorf tak pod rouškou absolutní moci opět došlo k trenérské rošádě. Od dob Adiho Hüttera a Gerarda Seoaneho - prvních lodivodů, kteří bernskou dominanci nastolili a kteří si následně začali dělat dobré jméno v Německu - se k nelibosti fanoušků BSC dějí takové výměny pravidelně.

Nicméně se nezdá, že by kralování mistrů z hlavního města měl někdo narušit. Určitě se něco takového nečeká od basilejského FC, jehož propad nabral v nedávných měsících poměrně dramatický ráz. O to obdivuhodnější je věrnost jeho fanoušků. Průměrná návštěvnost St. Jakob-Parku během sezóny dosáhla téměř 23 tisíc, což překonal pouze bernský Wankdorf.

Ještě pernější rok má za sebou jiná známá značka. Grasshoppers - tým s nejvíce švýcarskými tituly - si záchranu v nejvyšší soutěži zajistil až po dramatické baráži proti Thunu, kterou ovládl gólem ze samotného závěru venkovní odvety. A to kdoví, jaký by byl osud Kobylek, kdyby se Super League hrála ještě za starého formátu. Ta má totiž za sebou první ročník po rozšíření na 12 týmů. Tato inovace přinesla i další změny. Již se nehraje 36 kol a během nich každý s každým čtyřikrát. Místo toho se praktikuje tzv. skotský model - 33 kol každý s každým třikrát, načež dojde k rozdělení na dvě poloviny. V první šestici se týmy utkávají mezi sebou jednou a bojují o titul a evropské poháry. V dolní polovině se praktikuje stejný rozpis - poslední sestupuje, předposlední musí absolvovat baráž.

Tak jako v jiných zemích je i ve Švýcarsku zvolený model terčem polemiky a kritiky. Asi nejvíc se diskutuje o proporčnosti zápasů doma a venku. Nerovnost vzniká již v základní části, kdy se mančafty spolu střetávají třikrát - je tedy jasné, že se hraje dvakrát doma a jednou venku či naopak. Tento problém se pak prohlubuje v nadstavbě. Dobře to poznala Basilej, která v sezóně hrála na hřišti Grasshoppers hned třikrát a jen jednou hostila Kobylky v St. Jakob-Parku.

Do dokonalosti tedy skotskému modelu něco chybí. Pořád to ale není taková divočina jako desetičlenná švýcarská liga žen, v níž hned osm celků hraje "hokejové” play-off. Přičemž i tento model byl před reformou Super League na stole - a nechybělo mnoho, aby si play-off taktéž vyzkoušela.

Že vám nic neříká jméno Luca Loutenbach? Nevadí, stejně jej proslavila především tvář. Díky ní se stal ze dne na den celebritou. Dostal se do televize, točil reklamy, prodával trika se svým slavným "projevem”.

Bizarní? Možná. I to ale dokazuje, jakého úspěchu Nati na posledním Euru dosáhlo. Na pořádný průlom čekala alpská země opravdu dlouho. A kdyby Švýcaři po osmifinálovém dramatu zvládli taky penalty proti Španělsku, mohlo být ještě veseleji. I tak se na tři roky staré ME vzpomíná a nějakou dobu ještě vzpomínat bude.

Teď se Rossocrociati zase hodlají někam posunout. Alespoň by tedy rádi korigovali historickou bilanci s britskými týmy. Anglie jen taktak zastavila první vážnou snahu Švýcarů o postup na ME v roce 1972. Za dalších 20 let překazilo sen Nati o premiérové účasti na kontinentálním šampionátu pro změnu Skotsko. Na následujícím Euru 1996 se už Švýcarsko objevilo... a hned ve skupině s Angličany i Skoty. Začalo to nadějně, cennou remízu s domácími Three Lions zařídil Kubilay Türkyilmaz, dodnes druhý nejlepší střelec v historii Nati. Pak ale přišla prohra s Nizozemskem a nakonec i se skotskou Tartan Army.

O osm let později přišel další střet s Anglií, proti níž Rossocroicati tentokrát neměli sebemenší šanci. O to víc se těšili na domácí šampionát, na němž je ze Spojeného království konečně nikdo nepotkal. Jenže šutér Alexander Frei zvládl odehrát jediný poločas, jistý Václav Svěrkoš se pak postaral o první porážku domácích, načež ta druhá proti Turecku přišla po obratu soupeře dokonaném až v nastavení.

Teprve čtvrté švýcarské Euro přineslo (i díky rozšíření na 24 účastníků) postup ze skupiny. Na něm se však ovzal jiný strašák dobře známý z mundialů: dějství po nerozhodné základní hrací době. Prachbídně zahraná penalta Granita Xhaky proti Polákům budí fanoušky Nati podobně jako ta od Marca Strellera z osmifinále mistrovství světa v roce 2006 ještě dnes.

Cesta Švýcarska evropskými či světovými šampionáty skončila za posledních 18 let již pětkrát v osmifinále. V tomto směru se vyjímá pouze poslední Euro, avšak i v jeho případě zůstává po čtvrtfinálových penaltách lehce hořká příchuť. Na druhou stranu jsou Rossocrociati spolu s Francií jedinou evropskou reprezentací, která se na posledních pěti vrcholných akcích vždy dostala do play-off. Už by to však chtělo i trochu dál. Ovšem těžko říct, zda se to Nati povede zrovna v Německu.

Granit Xhaka po rozlosování skupiny I sebevědomě prohlásil, že jej uspokojí pouze 10 výher z 10 utkání. Nu, pěkně se mu to vrátilo. Ale budiž, kapitán Nati se spálil až zpětně. To kouči Yakinovi zřejmě klapky na očích zůstaly dodnes. "Ve skupině jsme dominovali,” prohlásil odvážně po konci kvalifikačních bojů.

Jako vážně? O dominanci lze hovořit snad jen v případě prvních dvou zápasů, po nichž se Nati pyšnilo skóre 8:0. Jenže pak to všechno začalo. Švýcaři hned šestkrát inkasovali po 80. minutě, což ve čtyřech případech vedlo ke ztrátě bodů. Šokující bylo především úplně první selhání doma s Rumunskem - ještě v 89. minutě vedli Rossocrociati o dvě branky. Právě plichta 2:2 zasadila hlubokou ránu do sebevědomí Yakinovy ekipy. Od té doby už porazila pouze Andorru.

Základní statistiky přitom napovídají, že si Švýcaři měli výsledkově počínat úplně jinak. Během kvalifikační kampaně vyprodukovali víc střeleckých pokusů už jen Portugalci s Francouzi. Třetí skončilo Nati taky v pořadí palby na bránu a počtu přihrávek, stejně tak mělo druhé největší držení míče. Zároveň ale pouze dva výběry střílely mimo tři tyče častěji.

Rossociati se tedy dařilo být na balónu a vytvářet šance. Takže ano, z tohoto pohledu byli skutečně dominantní. Avšak to se snad ve skupině s Rumunskem, Izraelem, Běloruskem, Kosovem a Andorrou dalo čekat. A přesto Švýcaři skončili druzí s pětibodovým mankem na Rumuny. Slabá koncovka i defenziva je před losem Eura dokonce srazila do nejslabšího výkonnostního koše.

S ohledem na personální složení byly během roku 2023 zarážející především kolapsy obrany Nati. Impotenci v útoku alespoň částečně tlumil objevený šestigólový střelec Amdouni. Avšak ani některé Yakinovy ofenzivní tahy nedávali fanouškům moc smysl. Například v polovině listopadu si Švýcarsko mohlo proti Izraeli předčasně zajistit postup. Potřebovalo vyhrát, k čemuž mohl pomoct na lavičce vyčkávající Shaqiri. Ten však nakonec proseděl celý zápas. "Rád bych mu dal pár minut, ale toto nebyl zápas pro Shaqa,” snažil se stratég zdůvodnit opomenutí ikony.

No, moc to v poslední době nejde ani jednomu z bratrů. Hakan - mladší a jako hráč úspěšnější - se neprosadil ani ve Švýcarsku, ani naposledy v Istanbulsporu. Murat to jako trenér zatím rozhodně dotáhl dál. Jenže na jeho největší úspěchy se už povážlivě práší a další průlom se ne a ne dostavit.

Vždyť od těch největších zářezů s Basilejí uplynulo více než deset let. FCB tehdy dvakrát ovládlo Super League, dokráčelo do semifinále Evropské ligy, v Lize mistrů vyloupilo Stamford Bridge a světu ukázalo Yanna Sommera, Fabiana Schära a především Mohameda Salaha. Další Yakinova štace za hranice do moskevského Spartaku ale skončila po necelém roce a následně už z alpské domoviny paty nevytáhl.

Po překvapivém převzetí žezla po Vladimiru Petkovićovi se veřejnost konečně těšila na vlídnější tvář. A taky na zlepšení defenzivní činnosti Rossocrociati. Toho prvního se novináři snad i dočkali, to druhé už je diskutabilní. V časech své basilejské slávy byl Yakin znám právě tím, že své mužstvo uměl na soupeře perfektně připravit. Kdežto současná obrana Nati je dost vetchá. K tomu se herní projev postupně přibližuje stylu Petkoviće, od něhož se přitom měl Yakin vzdálit. Avšak i ten ne všemi milovaný Petković nakonec dosáhl velkého úspěchu. U Yakina se nějaký větší průlom nezdá pravděpodobný.

Nešlo by se divit, kdyby Yakin nakonec přišel o svou asi poslední přednost - schopnost dobře vycházet se svěřenci. Je známo, že takový Xhaka se nebojí říct, co má zrovna na srdci. Zprvu se to tolik neřešilo, když však přišlo kvalifikační trápení a s ním další Xhakova otevřená kritika, začalo se spekulovat, jak moc má Yakin kabinu pod kontrolou.

Po Euru Yakinovi vyprší smlouva. Momentálně nic nenasvědčuje jejímu prodloužení. Naopak, podle mnohých už minimálně půlroku přesluhuje.

Pořád se to opakuje. V podstatě jde o to si jen střihnout, zda se v této rubrice objeví jedna či druhá osobnost s kosovskými kořeny. A i nyní by se našly důvody pro upřednostnění Xherdana Shaqiriho, neboť ten za posledních deset let vstřelil či nahrál na 46 procent švýcarských gólů na velkých turnajích (devět přesných zásahů a čtyři asistence). K tomu je Shaqiri spolu s Messim a Ronaldem jediným hráčem, který dal gól na každém z posledních tří mundialů.

Levonohý křídelník se ale čím dál víc ztrácí v americké MLS, Dokonce není stoprocentní, že do klání na Euru vždy nastoupí jako člen základní sestavy.

To o Granitu Xhakovi nelze pochybovat. Jeho krok zpět nevedl na rozdíl od Shaqiriho ven z Evropy. Vlastně se ukázalo, že o žádný krok zpět ani nešlo.

V úvodu sezóny se přitom ze středopolařů Leverkusenu pěly ódy spíše na Exequiela Palaciose. Argentinec naplno rozvinul svůj potenciál a schopností vybojovat míč si rychle získal uznání. Xhaka vedle něj působil jako klidný metronom, avšak absentující dynamika zkrátka nezaujala tolik jako agresivní všudybyl Palacios.

Pak se ale Jihoameričan zranil, pozici defenzivního záložníka Werkself obsadil taktéž spolehlivý, nicméně ne tolik běhavý Robin Andrich. A Xhaka už střed pole zcela ovládl. Tu hlavní ofenzivní práci pořád nechával především na Florianu Wirtzovi s Alejandrem Grimaldem, avšak jeho klid na balónu a přesné pasy měly na celkovou souhru Alonsovy mašiny stěžejní vliv. Větší procentuální úspěšnost přihrávek měl v bundesligové sezóně pouze spoluhráč Jonathan Tah. V počtu průnikových přihrávek už dominoval Švýcar. A k tomu ty góly. V sezóně vstřelil čtyři, všechny výstavní. Včetně rozhodujícího ve finále DFB-Pokalu.

Je známo, jak horkokrevný Xhaka umí být. Ukázal to několikrát na klubové úrovni (fanoušci Arsenalu by mohli vyprávět) i v reprezentaci. Stejně tak ale z Xhaky jasně vyzařuje charisma. Působí jako přirozený vůdce a profík. ”Je šílený, pokud jde o fotbal. Hledí na všechno. Na stravu, pitný režim, odpočinek, spánek. Taky si najal osobního kouče. Pro úspěch udělá Granit cokoliv,” cituje Guardian ve svém předturnajovém průvodci Taulanta Xhaku, staršího z fotbalově nadaných bratrů.

Úpadek Basileje sice začal už před nějakým časem. Avšak i kvůli odchodu Dana Ndoyeho dokončili RotBlau poslední ročník na nejhorším umístění od konce 90. let. Před rokem to ještě tak špatné nebylo. FCB i s talentovaným křídelníkem v kádru předvedlo pozoruhodnou jízdu v Evropské konferenční lize, která skončila až v dramatickém semifinále proti Fiorentině. Pak ale Ndoye opustil sever Švýcarska a zamířil do regionu Emilia-Romagna.

Forvard se senegalskými kořeny zmizel ze Švýcarska již podruhé. Prvně se tak stalo ještě před jeho dvacetinami. V Nice dostával šance především jako střídající hráč, a tak se raději stáhl zpět domů. Po dvou letech v Basileji zkusil štěstí znovu. Tentokrát si vybral lépe. Ideálně zapadl do týmového pojetí Thiaga Motty a jeho Bologny. A to jako člen základní sestavy i náhradník.

V Itálii i švýcarském nároďáku těží Ndoye ze své přizpůsobivosti a pracovitosti. Umí nastoupit nejen napravo i nalevo, ale dokonce na vícero postech (viz další sekce). Primárně jde každopádně o přímočarého křídelníka. Je rychlý, dynamický, šikovný při driblingu a v soubojích jeden na jednoho. Fyzický fond mu umožňuje rovněž rychle zařadit zpátečku a pomoct týmu zabojovat o zpětný zisk míče. Pouze devět hráčů v Serii A se nechalo faulovat častěji - na hráče na pomezí základu velmi slušné.

Při útočení se Ndoye umí dostat do správných pozic. Horší už je to s koncovkou. Zkrátka "nemá čísla”, což u forvarda vadí. Tento problém jej trápil v Basileji a táhne s ním i v Bologni. I tak během veleúspěšné sezóny Felsinei, která vyvrcholila historickým postupem do Chamipons League, zaujal. A podle spekulací si jej dokonce vyhlédl Inter.

Yakinovu důvěru získává Ndoye od podzimu. Z náhradníka se stal členem základní sestavy, dost možná nakonec nepostradatelným. Pokud tedy kouč opravdu hodlá pokračovat v posledních tendencích.

Yakin volbou rozestavení dlouho napínal a svým způsobem stále napíná. Nakonec se zdá, že bude skutečně pokračovat v přechodu na 3-4-3/3-4-2-1. K němu se začal uchylovat teprve od březnových přáteláků - dost možná pod vlivem tehdy nastupujícího asistenta Giorgia Continiho. Vyloučen však není ani návrat ke čtyřobráncové formaci. Uvidíme.

Gregor Kobel se může snažit, jak chce. Například se dostat do ideální sestavy uplynulé sezóny Ligy mistrů. Nebo čím dál pasivnější Terzicův Dortmund pravidelně držet nad vodou. Avšak Yann Sommer je Yann Sommer. Po nepovedeném půlroce v Bayernu si pořádně spravil chuť v Miláně. U Nati má navíc po vyčapání Francouzů na předešlém Euru status legendy. Takže tady není co řešit. To ví dobře taky Yvon Mvogo. Gólmanovi Lorientu je 30 let a do švýcarské brány se dosud postavil jen devětkrát (Kobel pak pětkrát). To Sommer může už příští rok atakovat stovku reprezentačních startů.

Stoprocentně nebude v Yakinově základní sestavě scházet ani Manuel Akanji, dnes už nezpochybnitelný lídr defenzivy červenobílých, který nechyběl v jediném kvalifikačním špílu. Fabian Schär pak tutéž roli převzal na klubové úrovni, a když v přípravě proti Estonsku odehrál celé utkání, uklidnil po nedávném zranění všechny nervózní oči. I tak se ale stoper Newcastlu asi bude muset spokojit pouze s lavičkou. Nico Elvedi sice stagnuje stejně jako celý Mönchengladbach, avšak s Akanjim je o něco sehranější nežli Schär a v hlavičkových soubojích si se svou robustní postavou vede minimálně stejně obstojně.

Po Akanjiho levici uvidíme Ricarda Rodrígueze, jenž s přibývajícím věkem pokračuje ve stahování se z agilního pendlování u postranní čáry. Rodríguezova levačka by mohla najít uplatnění při rozehrávce standardních situací, avšak spíše jen pokud na hřišti náhodou nebude Shaqiri. Změna na rozestavení 4-3-3 pak turínského zadáka přesune na pro něj dříve klasický post levého obránce.

Vpravo - ať už jako full-back či wingbek - operuje Silvan Widmer. A to bezpochyby. Je to poněkud zvláštní - Widmer téměř celou kvalifikaci promarodil, přesto ale Yakin jako by čekal na něj a nyní ani nebere pořádnou náhradu (Leonidas Stergiou to napravo umí, primárně jde ale o stopera, Kevin Mbabu zase neprošel koučovým sítem). Kapitán Mainzu se stejně jako celé FSV dostal na jaře do ráže, ale i tak Yakin riskuje. Obzvlášť s přihlédnutím na Widmerovu historii zranění.

Jasného koně má Yakin i na opačné straně hřiště. Řada webů eviduje Dana Ndoyeho na soupisce Nati jako útočníka, což však odráží víc klubovou realitu nežli reprezentační. Ne každý si je touto volbou na levého wingbeka jistý tak jako Yakin, přičemž i zde platí stejné otazníky jako u Widmera, tedy absence záložního plánu (tu představuje nutná změna formace a přesun Rodrígueze) a schopnost poctivě bránit. K tomu může Ndoyem otřást nervozita.

Kdo vedle Granita Xhaky? Remo Freuler už toho vedle slavnějšího krajana odkroutil opravdu dost. A stejně jako na posledním mistrovství světa to bude souboj mezi ním a Denisem Zakariou. I vzhledem k nedávnému marodění středopolaře Monaka se Yakin pravděpodobně vyvaruje risku a vsadí jednak na sehranost, jednak na Freulerovu formu z Bologny. Totéž lze říct o třetím Švýcarovi z pátého nejlepšího týmu Serie A Michelu Aebischerovi. Pokud by Yakin přepnul na 4-3-3, ostrouhal by pouze jeden, zřejmě Aebischer. Zakaria by vše jistil zezadu, Freuler jezdil jako motorová myš (a k tomu tradičně sbíral fauly) a Xhaka měl větší ofenzivní volnost.

I při volbě double pivota bude Xhaka ten ofenzivnější i ten, který si s balónem při rozehrávce užije víc. Hlavním kreativním esem však zůstává falešné křídlo Xherdan Shaqiri. Na katarském mundialu suploval pozici playmakera Djibril Sow, toho ale na Euro nepustí zranění. Shaqiri se tak pravděpodobně bude často přesouvat do středu pole, což má mít dvojí efekt. Jednak se tím otevírá prostor pro Widmera a jeho centry, jednak si Shaqiri hodlá hledat kolmice dopředu. Právě v přihrávkách překonávajících linie protivníka jsou Rossocrociati silní. A taky v standardních situacích, které si brává na starost právě hráč Chicaga Fire.

Co naopak Nati schází je efektivita. Na Breela Embola se po dlouhé rekonvalescenci pochroumaného křížového vazu nemůže moc spoléhat. Pro Kwadwo Duaha z Ludogorce je úspěchem už samotná nominace. Útočnou jedničkou se tak zřejmě stane stále nepříliš zkušený, ale v kvalifikaci produktivní Zeki Amdouni, který se prosadil taky v červnové přípravě proti Estonsku. Amdouni si na Euru může říct o přestup z nově druholigového Burnley.

Na levém křídle to pak vypadá na Rubena Vargase. Běhavý kudrnáč se Yakinovi bude nejspíš zamlouvat víc než v milánském AC lehce stagnující Noah Okafor. Vargas je schopen vypomoct nezkušenému Ndoyemu s bráněním, zároveń ovšem umí být pořádně nebezpečný z útočných brejků.

Program zápasů - skupina A

15.06.2024

15:00

Maďarsko

1:3

Švýcarsko

Köln

19.06.2024

21:00

Skotsko

1:1

Švýcarsko

Köln

23.06.2024

21:00

Švýcarsko

1:1

Německo

Frankfurt

Konečná nominace

Brankáři

Datum nar.

Klub

Gregor Kobel

06.12.1997

Borussia Dortmund

Yvon Mvogo

06.06.1994

FC Lorient

Yann Sommer

17.12.1988

Inter Milán

Obránci

Datum nar.

Klub

Manuel Akanji

19.07.1995

Manchester City

Nico Elvedi

30.09.1996

Mönchengladbach

Ricardo Rodríguez

25.08.1992

Turín FC

Fabian Schär

20.12.1991

Newcastle United

Leonidas Stergiou

03.03.2002

VfB Stuttgart

Silvan Widmer

05.03.1993

1. FSV Mainz 05

Cédric Zesiger

24.06.1998

VfL Wolfsburg

Záložníci

Datum nar.

Klub

Michel Aebischer

06.01.1997

Bologna FC

Remo Freuler

15.04.1992

Bologna FC

Ardon Jashari

30.07.2002

FC Luzern

Fabian Rieder

16.02.2002

Stade Rennes

Xherdan Shaqiri

10.10.1991

Chicago Fire

Vincent Sierro

08.10.1995

Toulouse FC

Renato Steffen

03.11.1991

FC Lugano

Rubén Vargas

05.08.1998

FC Augsburg

Granit Xhaka

27.09.1992

Bayer Leverkusen

Denis Zakaria

20.11.1996

AS Monaco

Steven Zuber

17.08.1991

AEK Atény

Útočníci

Datum nar.

Klub

Zeki Amdouni

04.12.2000

Burnley FC

Kwadwo Duah

24.02.1997

Ludogorec Razgrad

Breel Embolo

14.02.1997

AS Monaco

Dan Ndoye

25.10.2000

Bologna FC

Noah Okafor

24.05.2000

AC Milán