Představení účastníků Eura 2024 - Srbsko

Jestli na někoho může sedět přízvisko neturnajového mužstva, musí se určitě ukázat právě na Srbsko. Tenhle nároďák dokáže porazit slovutné evropské ekipy a zapsat velká kvalifikační vítězství, nicméně když má dojít na prezentaci na zářné scéně šampionátu, dochází k selhání. Srbové se zkrátka znovu budou snažit zlomit prokletí. A konečně aspoň postoupit ze skupiny.

Už třikrát se Srbové ve své samostatné historii dotkli světových mistrovství. Jenže v Jižní Africe, Rusku i Kataru vždy skončili v tu nejdřívější možnou dobu. Nejlepší měření sil evropských týmů přitom zůstával samostatnému Srbsku dlouho zapovězen, tedy až do této chvíle. Jen velmi neradi by si na jihovýchodu Evropu pamatovali svou premiéru v černých barvách. V konkurenci ostřílené Anglie a Dánska nebudou mít Orlovi jednoduchou úlohu, jistě důležitou roli bude mít především duel se Slovinskem.

Několik známých jmen a tváří nalezneme ve výběru trenéra Dragana Stojkoviče, drtivá většina hráčů působí buď v top pěti ligách, nebo oblékají dresy předních klubů v tamních soutěžích. Suma sumárum jsou však predikce Srbů velmi nečitelné. Nejen proto, že se historicky v posledních desetiletích na závěrečných akcích povětšinou dost trápili, svými výkony moc nepřesvědčovali ani v uplynulé kvalifikaci, přičemž v přípravném březnovém a červnovém procesu si počínali tak na půl.

FK Obilič. Proč začínáme zrovna s tímto srbským klubem, je z čistě pragmatických důvodů. Právě na něm se totiž dá nejlépe demonstrovat, kdo v zemi vládne na klubové úrovni po několik let. Bělehradský zástupce, který byl pojmenovaný po slavném srbském rytíři Milošovi Obiličovi, byl od rozpadu Jugoslávie tím jediným, který dokázal narušit tvrdou diktaturu jiných gigantů z hlavního města, tedy Crvené Zvezdy a Partizanu. Od sezóny 1992/93 se pouze jednou přihodilo, že by titul nezískal právě jeden z nich.

A bylo tomu na úkor Obiliče, který tak trochu připomínal vesnické celky z českých luhů a hájů. Když došlo na demokratické pořádky, viděli někteří podnikatelé možnost zviditelnit svoje jméno prostřednictvím úspěchu na sportovní scéně. Nejedna víska či malé městečko tak působily mezi profíky, byť historicky, kvůli kvalitnímu chybějícímu zázemí nebo slabší fanouškovské základně do takových kruhů vlastně ani nepatřily. Obilič sice v Jugoslávii nebyl vyloženě neznámou adresou, ale až s příchodem divokých devadesátek zapisoval své největší sukcesy. V pěti sezónách působil v evropských pohárech, aby nakonec smrt hlavního mecenáše a šéfa klubu z roku 2000 předznamenala o několik let později tvrdý pád. Až nakonec skoro zanikl.

V devadesátých letech ho převzal Željko Ražnatovič alias Arkan, aneb známá to srbská persona. Politik, velitel jednotky, která se zúčastnila občanské války v Jugoslávii, vlivný muž srbského podsvětí s kriminální minulostí, avšak také sportovní nadšenec, který stál za vzestupem a také rychlým úpadkem menší bělehradské popelky. V roce 1998 triumfoval Obilič v Jugoslávské nejvyšší soutěži, byl o dva body lepší než Crvena Zvezda. Během léta si pak klub zahrál dokonce předkolo Ligy mistrů proti Bayernu.

Přece se však v posledních sezónách mohly dostat do povědomí fanoušků také jiné celky, jako například další z hlavní srbské metropole Čukarički. Regionu z Vojvodiny pak dlouhodobě dominuje ten z Nového Sadu, do popředí se pak dostává i TSC z Bačky Topoly, které je financováno z různých zdrojů napojených na maďarské byznysmeny. Ti přitom mají mít blízko k Viktorovi Orbánovi, samotnému premiérovi Maďarska. V předešlých letech srbská nejvyšší soutěž patřila k těm lepším, v minulých dvou ročnících měla dokonce pět členů v evropských pohárech. Pro letošek se každopádně v koeficientovém žebříčku propadla na 20. příčku.

Pokud se každopádně podíváme na letošní soupisku Srbska pro EURO 2024, nalezneme v ní pouze tři hráče z tamní Mozzart Bet SuperLigy. Oproti českému nároďáku je to docela silný kontrast. I to dokazuje, že pokud opravdu nehrajete za Crvenu Zvezdu nebo Partizan, po finanční stránce se vyplatí přestup do zahraničí. Dlouhodobě se daří Srbům vychovávat hráče světové úrovně, rozhodně ano, udržet ovšem velké ryby ve svém rybníčku nemůže. Nejde vždy jen o peníze, i po sportovní stránce těm nejtalentovanějším může vadit, že, minimálně na jaře, bělehradští titáni v pohárové Evropě postupy do závěrečných fázi nesbírají pravidelně.

Pakliže budeme brát Srbsko jakožto plnohodnotného nástupce jugoslávské kopané, jejíž historii před rozpadem v minulosti tvořily dnes již samostatné reprezentace Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Černá Hory, Kosova a Severní Makedonie, je určitě si o čem povídat. Největší síla byla demonstrována v šedesátých letech minulého století, kdy se Jugoslávcům povedlo získat dvě stříbra z evropských šampionátů v roce 1960 a 1968. Na tom světovém v roce 1962 brali čtvrté místo.

Triumf na jednom z velkých turnajů však nebyl nikdy zaznamenán, v tomto ohledu zkrátka mají náskok třeba i Čechoslováci, kteří v roce 1976 porazili ve finále Západní Německo díky zářné penaltě Antonína Panenky. Mimochodem právě tohle mistrovství Jugoslávie sama pořádala a skončila čtvrtá. Od té doby se nicméně táhla dlouhá šňůra neúspěchů. Zatímco kvalifikace na světové šampionáty se docela dařily, na ty evropské ne. Od jugoslávského turné se Jugoslávie, potažmo Srbsko a Černá Hora a samotné Srbsko, objevily z jedenácti možných případů v hlavní fázi nejlepších týmů Evropy pouze dvakrát.

V roce 1984 skončila Jugoslávie v základní skupině, v roce 2000 proklouzla do čtvrtfinále. Až uplynulá kvalifikace přinesla postup, vůbec první na evropský turnaj v historii samostatného Srbska. Aby přitom Srbové v Německu přepsali své dosavadní novodobé statistiky v rámci hlavních turnajů UEFA a FIFA. nemusejí pro to udělat mnoho. Stačí jim totiž pouze projít ze skupiny. Účasti na světových mistrovství v roce 2010, 2018 i 2022 dopadly pokaždé stejně, tedy vždy výpadkem po třech odehraných zápasech.

Srbsko zkrátka má před sebou jediný úkol, a to strhnout nálepku onoho neturnajového mužstva, které na papíře působí vždy velmi slušně, ale výsledky tomu neodpovídají. V posledních několika desetiletích na řadu přicházela povětšinou jedna velká zklamání, jakkoli očekávání a snaha navázat na slavnou jugoslávskou éru je u Srbů patrná. Jako kdyby se Srbové uměli stmelit, jen když spolu tráví čas na pár dnů během kvalifikačních reprezentačních utkání. I pro samotné fanoušky je trošku záhadou, proč mužstvo nedokáže podávat stabilní výkony v době, kdy je pohromadě na pár týdnů.

Když na světovém šampionátu v Kataru přišel na řadu další turnajový neúspěch, hodně se hovořilo o tom, zda má kouč Dragan Stojkovič nadále působit u srbského nároďáku. Fotbalový svaz Srbska se však rozhodl pro setrvání stávajícího kouče a zatím v tomto ohledu neučinil špatnou volbu. Nutno podotknout, že Orlovi neměli po papírové stránce vyloženě těžké kvalifikační uskupení. Bulharsko je dlouhodobě na ústupu, Litva patří pokaždé k outsiderům. Zbývalo tedy být lepší než Maďarsko nebo soused z Černé Hory.

Cíl se splnit povedlo, nicméně Maďaři byli v konečném účtování první, a to o čtyři body. Není divu, oba vzájemné duely s nimi totiž Srbsko prohrálo. Klíčovým faktorem pro něj nakonec bylo, že naopak oba zápasy s Černohorci zvládlo bodově naplno. Problémem nebyla ani Litva, jen poslední Bulhaři představovali pro Stojkovičovo mužstvo paradoxně těžší překážku, než si kdo mohl představit.

Ještě před posledním kolem Srbové neměli druhou příčku jistou. Situaci měli ale pevně ve svých rukou, stačilo jim, aby v Leskovaci před vlastními příznivci s Bulharskem neprohráli. Po prvním poločase se schylovalo k očekávané výhře, jenže vstup do druhé půle silně podcenili. A najednou byl odepisovaný soupeř na cestě ke třem bodům. Naštěstí první a dosud jediný reprezentační gól Srdjana Babiče, jenž má jakožto stoper úplně jiné povinnosti než střílení branek, zajistil potřebnou remízu. I kdyby ale nakonec Srbsko padlo, druhé místo by tak jako tak udrželo. Černá Hora totiž v souběžně hraném odpoledním mači potřebovala k uchování nadějí vyhrát v Budapešti a tuhle hádanku rozluštit nedokázala.

I když si Dragan Stojkovič, který je ve funkci od roku 2021, po mistrovství v Kataru rozhodně nedostal na svou stranu fanoušky a média a byl tvrdě kritizován, od samostatnosti Srbska je to jeden z nejúspěšnějších trenérů. Zvládl kvalifikaci na šampionát do Asie, přestože jeho tým musel tvrdě bojovat o postup s portugalským titánem, i na ten do Německa. Také v Lize národů slavil úspěch, Srbové se můžou v příští epizodě těšit na bitvy na nejvyšší úrovni. Je ovšem silně pravděpodobné, že pokud by se konal stejný turnajový nezdar, jaký byl k vidění v roce 2022, těžko by už svou pozici obhajoval.

Trenér s přezdívkou Piksi svým příchodem k nároďáku přinesl hlavně optimismus. Nepřebíral mužstvo v dobrém stavu, skepse po další neúspěšné kvalifikaci o EURO 2020 byla jasně patrná. Sympatie si získal především díky tomu, že vnesl na hřiště jiskru v podobě bojovného a útočného fotbalu, který byl Srbům v minulosti vždy vlastní. Vsadil na to, co mu bylo také blízké, jako hráč prostě měl tah na bránu. Považte sami, mezi lety 1986 až 1990 zapsal ve 120 zápasech za Crvenu Zvezdu úctyhodných 54 branek. A to nebyl vyloženě ryzí útočník, spíše se etabloval do role ofenzivního záložníka.

Jeho trenérský rodokmen přitom působil před nástupem k srbskému týmu poněkud skromně. Než se navrátil po dlouholetém hráčském působení pro prvotní trenérské zkušenosti do Japonska ke své nemesis do Nagoji, kde je po něm mimo jiné pojmenován jako "Pixi gate” jeden ze vchodů na stadion či jedno z místních náměstí, a také do Číny, věnoval se v Jugoslávii, nepříliš úspěšně, hlavně funkcionářským činnostem. Byla to pro Srbsko tak trochu sázka do loterie, ne však do nějakého neznáma. Stojkovič je v Srbsku uznávanou osobností, který sám za nároďák odehrál přes osmdesát zápasů. Dopředu věděl moc dobře, co to obnáší být součástí reprezentace, co je potřeba k tomu, aby vnesl do kabiny pozitivní atmosféru. Měl plán.

Je to tak trochu jakási paralela s aktuálním koučem českého mužstva. Ivan Hašek rovněž nastoupil ke kormidlu za viditelné skepse fanoušků i novinářů, lidem prostě po trenérské stránce sešel z očí, dlouhou dobu se totiž pohyboval v arabském světě. Stojkovičova kariéra byla též upozaděna, vždyť lidově řečeno pobýval na druhém konci světa. Klíčové pro něj nakonec bylo, že dokázal přesvědčit hráče o svých myšlenkách. V podstatě to ani nebylo těžké, potenciál na to sázet góly do sítě soupeřů jeho svěřenci mají, jen je někdo potřeboval popíchnout. Tyhle panty zapadly tam, kam měly. A zase se začalo hovořit o tom, že Srbové působí jako tehdy za slavných dob, kdy se jakožto "evropští Brazilci” nazývali.

Bezpochyby však Stojkovič neměl ušlapanou cestičku k nastolení nových pořádků. Muž, který mimochodem své krycí jméno získal už ve 14 letech na základě amerického kresleného seriálu Pišta a Fišta a zůstalo mu doteď, se musel oprostit od všemožných rad, tlaků ze strany různých odborníků, komentátorů, oponentů, ale i vnucených spolupracovníků. Dosáhl na každý pád svým tvrdým a nesmlouvavým přístupem autonomie, jakou by si zřejmě přál nejeden jeho kolega. Možná i proto ustál ono velké puzení po Kataru. Nezhroutil se, svému písmu jednoduše pořád věřil.

A na svazu doufají, že právě Stojkovič je stále tím pravým, kdo dokáže Srbsko konečně dostat na turnajové výsluní. Piksiho štáb míní zužitkovat více jak tříletou práci, možná že k tomuhle šampionátu dokonce už od začátku vzhlížel. "Pokud jde o nominaci, je to ta nejlepší, kterou Srbsko má,” uvedl hlavní šéf srbské lavičky, oceněný mimochodem v Japonsku císařským vyznamenáním Řádu vycházejícího slunce, na květnové tiskové konferenci. A pokračoval v rétorice, jakou měl v povaze i přímo na hřišti, tedy být zodpovědný a stát si za svým. "Jsem tady, abych rozhodoval, ne abych tu někomu, nedej bože, dělal laskavosti. Jsem maximálně spokojený s tím, co mám.”

Jestli má k někomu kabina Srbska vzhlížet, je to rozhodně samotný kapitán Dušan Tadič. Ofenzivní elegán s bohatými zkušenostmi, známý hlavně pro svou kreativitu a schopnost vytvářet gólové příležitosti, se už nyní zařadil mezi legendy reprezentace. Je to vlastně takový Luka Modrič pro Chorvaty. Právě on bude mít možná tu největší motivaci, aby na tomhle šampionátu prorazil. Strastí na velkých akcích si užil dost a dost, možná to pro něj bude jeho poslední turnaj vůbec. A pište si, že jestli chytí tu nejlepší formu, bude i ve svých 35 letech nesmírně platným hráčem.

Připomeňme jen základní čísla, jaká v uplynulém ročníku zaznamenal ve Fenerbahce. Dohromady v turecké nejvyšší soutěži odehrál 38 zápasů, jen jeden z nich nestrávil v základní sestavě, vsítil deset branek, zapsal čtrnáct asistencí. Na frontě Konferenční ligy, včetně předkol, odehrál 16 duelů, třináctkrát nebyl vynechán z úvodní jedenáctky, skóroval šestkrát. Pro istanbulský celek se stal Tadič okamžitě nedílnou součástí stěžejních plánů, ihned se vyrovnal s přechodem do nového klubu po bolestivé rozlučce v Ajaxu. Dlouhodobě se Tadičovi vyhýbají zranění. Když už v minulosti nějaké utrpěl, vrátil se zpátky v řádech dnů, maximálně pár týdnů. Je dlouhodobě zdravý, prostě plně připravený prahnout po úspěchu.

V kvalifikaci na EURO 2024 se Tadič podílel na šesti trefách svého týmu, v osmi kláních jich přitom Srbové dohromady posbírali patnáct. Skóroval dvakrát, spotřeboval přitom na to jen dvě přímé střely na bránu. Stoprocentní efektivita. Není zkrátka pro soupeře vůbec vhodné, aby Tadič na place dostával byť jen o centimetr prostoru navíc. Ale především si jeho práce cení Aleksandar Mitrovič, pevný ofenzivní pilíř Srbska. Vždyť dvě Tadičovy přihrávky mu dopomohly ke dvěma kvalifikačním gólům z pěti. A jen tak na okraj, třeba proti Černé Hoře si oba role vyměnili a Mitrovič naopak asistoval Tadičovi. Tahle spolupráce jednoduše klape na delší bázi velmi slušně.

Ač se v Kataru srbský výběr neprezentoval v nejlepším světle, Tadič byl jedním z očekávaných lídrů. On úplně nezklamal, zaznamenal přece dvě gólové nahrávky. Nyní každopádně nachází velké kontrasty mezi oběma šampionáty. "Tehdy byla daleko větší euforie. Pamatuji se, že když jsme šli po ulici, všichni nám říkali, že semifinále bude minimum,” povídal. Aktuálně je se svými spoluhráči v poněkud jiné pozici. A třeba jakýsi menší tlak přispěje k dobrým výkonům. "Jsme prostě takoví, že velmi rychle propadneme těm zábleskům štěstí. Je teď dobře, že tu toho tolik není. Můžu slíbit, že uděláme vše pro to, abychom ten pozitivní výsledek urvali.”

Strahinja Pavlovič je třetím nejmladším hráčem z kádru Srbska pro EURO 2024. Ale oproti Lazarovi Samardžičovi a Petarovi Ratkovovi, spoluhráči ze Salcburku, jež se narodili dříve, by měl být nedílnou součástí základní sestavy Stojkovičovy družiny. Tvořit bude jeden ze tří článků obrany. Bez šesti centimetrů, se zhruba devadesáti kilo, je prototypem stopera, jenž bude hlavně bortit a sbírat vysoké centry, které by mohly působit nebezpečí. Právě na evropském šampionátu může jasně ukázat, že byl na známé francouzské adrese v Monacu před pár lety přehlížen neprávem.

Odchovanec bělehradského Partizanu vlastně procházel takovým vývojem, jehož křivka neměla zásadní výkyvy. Rostla v podstatě konstantně nahoru, nebo se aspoň stabilně držela na rovině. V lednu roku 2020 zamířil na jih Francie, jenže tam jako by trochu zapomněli, proč rodáka ze Šabacu za 10 miliónů eur vůbec pořizovali. Ano, plány asi nebyly nastaveny špatně. Zkušenosti odešel Pavlovič sbírat do belgické nejvyšší soutěže na půl roku k sesterskému Cercle Bruggy, absolvoval pak též stejně dlouhé hostování ve švýcarské Basileji. V knížecím celku ovšem pořádnou šanci nedostal, všudy všeho tam odehrál jen 12 střetnutí, z toho 8 v Ligue 1.

Když v létě roku 2022 dorazila nabídka z Rakouska, Pavlovič neváhal a kývl. Potřeboval ve svém mladém věku hrát, ne se strachovat o to, zda vůbec bude součástí zápasových nominací, nebo čekat na to, až se pár jeho kolegů z defenzívy zraní. Přestup k Die Roten Bullen byl přitom trefou do černého. Jeho fyzická síla, taktická inteligence a schopnost rychle číst hru z něj udělaly klíčovou součást obrany Salcburku. Třeba v uplynulém ročníku rakouské Bundesligy vyhrál 72% procent hlavičkových soubojů. Což bylo vůbec to největší procento ze všech hráčů v soutěži, kteří podstoupili během sezóny alespoň 50 vzdušných duelů.

V kvalifikaci na aktuální evropský šampionát odehrál šest duelů, vždy v plné porci minut. Jestli potvrdí formu, jakou se pyšnil během právě skončeného ročníku, a prokáže své kvality, může si nahlas říct o lukrativnější angažmá. Zatím je kolem třiadvacetiletého hráče, který byl odmala zvyklý hrát s o dva až tři roky staršími vrstevníky, relativní ticho po pěšině. Že jeho výkonnost neustále stoupá, dokazuje kupříkladu i server transfermarkt.de. Ten uvádí, že jeho tržní hodnota mezi lety 2022 až 2023 stoupla na trojnásobek na současných 25 miliónů eur.

Kdo ví, jestli se u Kalaby, jak je hráčovi přezdíváno, nevyplní jedna předpověď z minulosti. Když v roce 2020 v rozhovoru pro srbský web Telegraf.rs vzpomínal na své první začátky v áčkovém týmu Partizanu, připomněl jednu prorockou historku. "Byl duben roku 2018, v Šabacu jsem odpočíval po svém zápase za dorost. A najednou mi můj trenér zavolal, že budu hrát za Partizan přátelák. Že chybí stoper, tak mě doporučil,” popisoval. "Bylo to jen pár měsíců poté, co jsem byl prvně pozvaný na trénink s chlapy. Nervózní jsem byl v šatně, když jsem viděl všechny ty hráče okolo, na hřišti už jsem však takový tlak necítil. Přišel ke mně pak spoluhráč Djordje Ivanovič a říkal mi: Kalabo, ty jednou budeš hrát za Manchester United. Poslouchej mi, co ti říkám.”

Srbsko má pod Stojkovičem jasně nastavený řád, který jen velmi málo mění. V osmi kvalifikačních duelech hned šestkrát působili vepředu Dušan Tadič společně se Sergejem Milinkovičem-Savičem, kteří nahoře podporovali Aleksandara Mitroviče. Tenhle ofenzivní trojúhelník se pak dvakrát proměnil, to když vedle Mitroviče operoval ryzí hroťák Dušan Vlahovič. Přes co nejede vlak, to je pak hra se třemi obránci a čtyřmi záložníky. Od rozestavení 3-4-2-1, potažmo 3-4-1-2, se přešlo jen jednou jedinkrát na 4-3-3, to když se v Maďarsku snažili Srbové najít cestu za vyrovnávací brankou ve druhém poločase. Marně, gólu se nedočkali. Tenhle experiment se prostě nevydařil.

Na brankářském postu Stojkovič vůbec nepřekvapil. Neodmyslitelnou jedničkou bude Vanja Milinković-Savič, který odchytal všech osm soutěžních zápasů v boji o postup na EURO 2024. Jestli si někdo z mistrovství v Kataru mohl odnést lepší hodnocení, byl to právě sedmadvacetiletý muž v rukavicích, hájící aktuálně barvy Turína FC. Umí vytáhnout umný zákrok v pravý čas, jen velmi málo chybuje a je si jistý také během rozehrávky.

Dvojkou by měl být ustanovený Djordje Petrovič, který se na klubové úrovni čím dál více zabydluje v Chelsea. Roli trojky pak bude plnit Predrag Rajkovič, ten nejzkušenější z této trojice, jenž toho v reprezentaci zároveň odchytal dosud nejvíce ze tří vyvolených. Z hlediska hierarchie tedy postupem času klesl o dvě patra níže, moc dobře však ví, co velké turnaje obnáší. Účastnil se jak světového šampionátu v roce 2018, tak toho v roce 2022.

Že se Srbsko bude jen těžko vzdávat hry se třemi obránci, dokazuje i konečná nominace, v níž se Stojkovič snažil najít co nejvíce kvalitních stoperů. A v tomto ohledu vsadil především na zkušenost. Prim by měli hrát Nikola Milenkovič, Miloš Veljkovič a Strahinja Pavlovič. Chytře pak budou tři střední obránci zmíněnou trojici jistit, kdyby se cokoliv stalo. Srdjan Babič bude jakožto levák minimálně slušnou alternativou za Pavloviče. Jenže třeba Uroš Spajič a benjamínek Nemanja Stojič, který možná trochu překvapivě dostal pozvánku například na úkor Strahinji Erakoviče, nemají takovou praxi. Faktem je, že oba působí v Crvené Zvezdě. A možná v tomto případě Stojkovič prostě přemýšlel tak, že kdyby došlo na opravdu velkou personální krizi, mohl by nakonec vytěžit maximum ze sehranosti Spajiče se Stojičem na klubové úrovni.

Jistou alternativu do obrany bude samozřejmě také hlavním povoláním stoper Nemanja Gudelj, s ním se ovšem spíše počítá do základu na post záložníka s defenzivnějšími povinnostmi. Vedle něho by měl operovat Saša Lukič. Obecně ale v tomto ohledu nejsou místa pevně obsazená. Na tuhle dvojici ve středu pole každopádně Stojkovič sázel v posledních čtyřech kvalifikačních zápasech, Gudelje vysunul z obrany více dopředu. A zdá se, že časem si tahle varianta sedla nejvíce. Na konečné soupisce se možná trochu překvapivě nezjevil Marko Grujič, avšak Ivan Ilič i Nemanja Maksimovič mají zkušenosti se zařazením do úvodní jedenáctky a mohli by potřebné úkoly ve středu pole rovněž dobře zvládat. Až poté zřejmě na svou šanci budou čekat Srdjan Mijailovič a Lazar Samardžič.

Na krajích zálohy by měli primárně operovat Filip Kostič a Andrija Živkovič. Nalevo má Piksi několik dalších možností, napravo je to horší. Prvně jmenovaného bude hlídat hlavně Filip Mladenovič, kdyby bylo potřeba hru směřovat více do defenzívy. Klidně tam může hrát rovněž Mijat Gačinovič. Dá se říci, že i Veljko Birmančevič, zástupce z české nejvyšší soutěže, by na levé straně uměl zahrát, představoval by si však být postavený o něco výše. Na pravém úbočí to ovšem trochu hapruje. Nebyl totiž povolaný Nemanja Radonjič, jemuž se údajně nelíbilo, že má v nároďáku slabší pozici než dříve, a rozhodl se tak udělat si volno, a Filip Djuričič ukončil kariéru. Jestli tak může mít někde srbský výběr velkou slabinu, pak v případě, že by se zranil právě Živkovič.

Již zmiňovaný ofenzivní trojzubec v podobě Dušana Tadiče, Sergeje Milinkoviče-Saviče a Aleksandara Mitroviče bude pro Stojkoviče volbou číslo jedna. Je zkrátka logické, že si lépe na hřišti budou rozumět dva současní hráči saúdskoarabského Al-Hilalu, kteří sumárně prožili velmi slušnou sezónu, podpoření osvědčeným srbským rekordmanem v počtu startů za nároďák. Kdyby byli zapotřebí dva čistí útočníci, Dušan Vlahovič přijde na scénu, roli náhradníků pak budou plnit Luka Jovič a reprezentací téměř nepolíbený Petar Ratkov. Do ofenzívy se, možná i v určitých extrémních a experimentálních rozestaveních, pochopitelně počítá také s již jmenovaným Gaćinovičem a Birmančevičem.