Představení účastníků Eura 2024 - Slovinsko

Po dlouhou dobu se slovinský fotbal v očích běžného fanouška de facto rovnal Zlatkovi Zahovičovi. Na Euru 2000 zahořel, na mistrovství světa 2002 vzplál, a potom dlouho nic. Jednoho krátkého intermezza na mundialu 2010 si skoro ani nešlo všimnout, zatímco sedminásobný slovinský fotbalista roku Jan Oblak se ne a ne dočkat své první šance na velké scéně. Nyní přišla a očekávání dvoumilionové země celkem přirozeně nejsou nikterak přehnaná.

První účast slovinské repre na Euru 2000 lze opsat rekapitulací jejího debutu. Šokující vedení 3:0 nad ‘matkou’ Jugoslávií, nabitou primárně srbskými hvězdami italské Serie A jako Mihajlovićem, Mijatovićem či Stankovićem, značilo přiléhavou emancipaci odděleného státu, který sám býval fotbalově bezvýznamnou součástí federace (v jugoslávské éře pořádně do nároďáku pronikli jen účastníci MS 1974, Danilo Popivoda a Branko Oblak, a později Srečko Katanec). Následná ztráta téhož vedení, která ústila ve zklamané vypadnutí už ve skupině, byla zase neméně přiléhavým vyjádřením jakési tradiční pomíjivosti slovinského úspěchu.

To v zásadě platí pro Zahoviče samotného, ale také Valtera Birsu, střelce parádní branky na mundialu 2010 a slovinského fotbalistu roku téhož roku, který záhy na teoretickém vrcholu sil jen paběrkoval v Itálii, potažmo pro Kevina Kampla, který tutéž národní anketu opanoval rovnou dvakrát po sobě v obdobném věku, aby následně shořel v Borussii Dortmund. Oba se s reprezentací loučili roku 2018 krátce poté, co je pozdní vlastní gól proti Slovensku vesměs připravil o další možnost reprezentace svého národa na nejblyštivější mezinárodní scéně.

Pomíjivost je mnohdy symbolická i pro aktéry na slovinské klubové scéně, o čemž se naposledy přesvědčil celek z lázeňského města Rogaška Slatina. Ten ještě dekádu zpátky hrával pátou nejvyšší soutěž, loni přitom postoupil do té vůbec nejvyšší, a když v polovině sezony vypadal jako kandidát na sestup, jal se nečekaně a agresivně posilovat. Důsledkem bylo velmi silné jaro, vedoucí k relativně pohodlné záchraně, šokujícímu triumfu v domácím poháru (byť tomu náhoda chtěla, že se tak stalo proti druholigové Gorici) a... selhání ve snaze obdržet licenci pro sezonu nadcházející, vedoucí pro změnu k nucenému sešupu zpátky dolů.

NK Rogaška hraje na stadionu pro tisíc lidí, což zní jako směšně malé číslo, dokud si neuvědomíte, že národní stadion ve Slovinsku pojme o 15 tisíc lidí více, což zní jako směšně malé číslo, dokud si neuvědomíte, že ve Slovinsku dokupy prohání mičudu jen 60 tisíc registrovaných fotbalistů. (A nejspíš také 60 tisíc vášnivých lyžařů v jednom, jak známe zemi Tiny Maze, Petera Prevce, Timiho Zajce, Urši Bogotaj a Niky Križnar, zlatých to olympioniků ve sjezdu, obřím slalomu, respektive skocích na lyžích).

Dokáže letos Slovinsko trumfnout Chorvatsko, všemi vzývaný příklad balkánské země, která těží z nízké populace — oproti Slovinsku stále skoro dvojnásobné — absolutní maximum?

Fotbal ve Slovinsku skoro nejde vnímat jinak než prizmatem jedné z největších (a nejlepších) primadon všech dob. Krátce poté, co jeden z aktérů Večného derby, Olimpija Ljubljana, vyhlásil potupný bankrot (2005), stal se Zlatko Zahovič šéfem rivala z Mariboru, aby jej po letech útlumu opět dostal na vrchol. To se mu, i přes počáteční škobrnutí ve finále domácího poháru 2008 s reinkarnovanou Olimpijí (Interblock), nakonec povedlo. I díky Zahovičově schopném počínání na přestupovém trhu a mizivé konkurenci v zádech Maribor získal trofej v každé z nadcházejících devíti sezon (2008-17) a v celé éře excentrického sportovního ředitele vyhrál osm ze svých 16 titulů do dnešního dne. Ovšem nebyl by to Zahovič, aby si ve výsledku sám nepošlapal vlastní štěstí. Ačkoliv měl za sebou nekritické ultras, klub v podstatě neměl na výběr a musel ho na několik měsíců suspendovat poté, co na jedné pozápasové tiskové konferenci vyjel na novináře s narážkou na nedávné úmrtí jeho otce.

Podobně jako roku 2002 veskrze přerostl národní tým, o 18 let později přerostl vlastní klub.

Zároveň s otcem (byť veskrze nezávisle na něm) NK Maribor opustil také Luka Zahovič, dvojnásobný nejlepší střelec ligy, na níž byl už objektivně příliš dobrý, zároveň nastal očekávaný výkonnostní sešup u nejlepšího kanonýra historie ligy (tou dobou už 36letého Brazilce Marcose Tavarese) a mariborská dominance šla rázem do kytek. V posledních letech už slovinská kopaná poznala jiné "success stories” jako příběh NŠ Mury, nováčka prvoligové sezony 2018/19 z fotbalem žijícího města Murska Sobota, který ročník nato opanoval domácí pohár a poté i celou nejvyšší soutěž, aby na sebe vzápětí v Konferenční lize upoutal senzačním (byť tenkrát zároveň jediným) vítězstvím nad londýnským Tottenhamem.

Nyní je to na čele tabulky poměrně nepřehledný chaos. Maribor absolvoval dlouhé námluvy s tureckým mecenášem Acunem Ilıcalım, zůstane však nejspíš u dopisu vyjadřujícím záměr klub odkoupit. Ilıcalı má totiž být součástí obměněného vedení Fenerbahçe po znovuzvolení Aliho Koce prezidentem, takže z očekávané akvizice pravděpodobně sejde. To by mohlo dát znovu prostor Zahovičovi se do klubu vrátit po letech strávených ve vyhnanství televizního experta; i o takové variantě se v nedávné době ve slovinských novinách živě diskutuje. Olimpija mezitím sice loni získala svůj vlastní titul, ale jinak se zdá ztracená v chaotickém německo-chorvatském vedení, zatímco letošní mistr z Celje je zdaleka nejstabilnější entitou díky ruským investorům (najednou ta nenadálá štace Jiřího Jarošíka dává smysl, že?).

První dvě turnajové zkušenosti samostatné slovinské historie nešlo vnímat jinak než prizmatem jedné z největších (a nejlepších) primadon všech dob. Před Eurem 2000 Zlatko Zahovič v AEK Athény většinu sezony prostávkoval, protože nebyl za jedno s kvalitou řecké nejvyšší soutěže, aby pak na samotném šampionátu prskal všude kolem sebe, ale zároveň vzorně navázal na svých 10 kvalifikačních gólů (z týmových 15) a v prvních dvou utkáních třemi zásahy zadělal na šokující atak zlaté kopačky. Tou dobou již 29letý fotbalista s průměrem jednoho gólu na dva reprezentační starty byl ve svém věku jednoznačným objevem turnaje, a navzdory očekávání, že půjde do 7. týmu italské Serie A (Fiorentiny) zamířil rovnou k finalistovi Ligy mistrů a 3. týmu La Ligy (Valencie). Ne že by vše bylo sluníčkové, ale kouč Srečko Katanec tehdy odmítal, že by nebetyčný individualismus ‘ZZ Topa’ dělal neplechu. "Nezvládá se těžko, jen má pro sebe ty nejvyšší nároky.”

O dva roky později, na prvním slovinském mundialu, by už "dělal neplechu” znamenalo brutálně nedostatečné zhodnocení. Zahović se tentokrát nehádal primárně se spoluhráči jako na Euru, nýbrž rovnou s trenérem. První veřejnou ranou pod pás pro ambiciózní modlu muselo být Katancovo poraženecké zkonstatování, že "éra dospěla do svého konce”, po prvním nepovedeném utkání se Španělskem. Zároveň ale platilo, že co zkraje milénia teprve bublalo pod povrchem, tenkrát se vší vervou proniklo na veřejnost; a sice že Zahovič je hrdým synem Dolního Štýrska (s centrem v Mariboru), kdežto Katanec syn Ljubljany. Když tedy Zahovič v 63. minutě onoho otevíracího duelu přepouštěl místo Milenku Ačimovičovi, další ljubljanské ikoně, jednalo se pro něj o kulminaci dlouhodobého protežování "svých”. Zahovič cestou na lavičku nakopl láhev, utrousil jízlivou poznámku k Ačimovičovi, pronesl nesmrtelnou repliku připomínající Bohuše Stejskala ("Seš na hovno trenér, a byl jsi na hovno hráč. Mohl bych si koupit tebe, tvůj dům a celou tvou rodinu!”) a po třech dnech veřejné hádky s Katancem i neúspěšné intervenci premiéra Slovinska byl odeslán domů.

Věren své náladovosti Zahovič zanedlouho ukončil reprezentační kariéru, aby se ještě jednou na skok vrátil, slovinský fotbal se nicméně ihned po asijském fiasku začal odklánět od jedné silné osobnosti a přiklánět k výrazně týmovějšímu pojetí kopané. Na mistrovství světa 2010 už zajížděl mančaft bez jediné výrazné postavy (možná s výjimkou čerstvého slovinského hráče roku a hvězdy Udinese Samira Handanoviče), který se jakoby přirozeně stal součástí jedné z nejnudnějších skupin v dějinách šampionátu s Anglií, Alžírskem a USA. Alespoň že ten jediný pořádně gólový zápas tehdy zahrnoval rovněž slovinské aktéry (remíza 2:2 s USA).

S uzavřením této kapitoly, kdy Slovinci sice zvládli porazit oslabené Alžířany, ale nakonec jim k postupu chyběl bod s Anglií, se zároveň otevřela kapitola psaná Josipem Iličićem, protipólem Zahoviče, který spojuje Bosnu a Hercegovinu (skrze místo narození), Chorvatsko (skrze své předky) i Slovinsko (kde odmala vyrůstal), a také Ljubljanu (kde začínal) s Mariborem (kde navázal a nyní po veleúspěšné italské štaci pomalu končí). Iličić v reprezentasci debutoval v srpnu 2010 a užuž to vypadalo, že ho velký turnaj podobně jako jinou tvář nadcházející éry, Kevina Kampla, dočista mine. Nakonec si však po dvou letech absence v nároďáku vysloužil ještě jednu pozvánku — právě na tento německý svátek.

Podobně jako v případě Maďarska se jednalo svým způsobem o historickou kvalifikaci — první přímou vůbec. Do této chvíle Slovinsko zvládalo těžké baráže — na konci minulého tisíciletí odepřelo první Euro Ševčenkovi, na MS 2002 nepustilo Rumunsko na počátku post-hagiovské éry, o osm let později zaskočilo favorizované Rusy — ale jinak ani ťuk. Tentokrát, podobně jako v případě Maďarska, vytěžilo Slovinsko přímý postup z relativně snadné, severně laděné skupiny bez vyloženě věhlasného favorita. Dánsko dle očekávání skončilo první, zatímco hlavní úkol skončit před Finskem se začal plnit rozpačitě, prostřednictvím prohry 0:2 v Helsinkách. Domácí odveta byla sladká (3:0), a to stačilo.

V zásadě by se sice chtělo říct, že Slovinsko na Euro postrčila především finská domácí prohra s Kazachstánem, rozhodující byla ale spíš jeho samotná domácí remíza s Dánskem. Slovinci si sice ve dvou zápasech s favoritem skupiny vytvořily dokupy dvě gólové šance (plus parádní přímý kop), ale pointou je, že jim právě jenom vzájemné zápasy odepřely první flek.

Slovinci ani omylem herně nedominovali — podobně minimalistickým způsobem si mezitím poradili také se Severním Irskem — ale body sbírali utěšeně, ačkoliv v útočném vápně činili v průměru na zápas až o čtyři dotyky s míčem míň než Česko (na úrovni Islandu či Irska).

Ve Slovinsku mají v zásadě zkušenost se dvěma typy výrazných osobností na trenérských či ředitelských pozicích. Na jedné straně stojí Zahovič a Branko Oblak, možná nejlepší slovinský fotbalista historie a trenér reprezentace v letech 2004-06, kteří strávili jednu půlku kariéry nadáváním na všechno a všechny kolem sebe, a druhou půlku omluvami (v případě Zahoviče spíš ani to ne). Na straně druhé stojí distingovaní komunikátoři Katanec a Kek. U současného lodivoda národního týmu je nakládání s otázkami novinářů obecně často zmiňováno jako jeho hlavní přednost, což je nejspíš rovnou měrou dobrá i špatná zpráva.

Ne snad že by Kek byl špatným koučem. Dokonce by ani nebylo fér říct, že mezi jeho Slovinskem 2010 a rovněž jeho Slovinskem 2023 není žádný rozdíl, a že on sám nezaznamenal žádný osobnostní či profesní posun. Mezitím si přeci odbyl rekordně dlouhé nepřerušené angažmá v chorvatské lize, jako cizinec, v čele HNK Rijeky, která do jeho příchodu čekala ve stínu úhlavního rivala z hlavního města na svůj vůbec první titul. Toho se dočkala v sezoně 2016/17 rovnou v kombinaci s pohárem, když pokaždé v heroické bitvě přetlačila právě nenáviděné Dinamo; v lize šlo o epickou bitvu 88 a 86bodových celků (vesměs analogický závod k tomu letošnímu v podání Sparty a Slavii), na jejímž konci Dinamo přišlo o šňůru 11 po sobě jdoucích vavřínů, v poháru zase HNK nedovolilo rivalovi zkompletoval čistý hattrick díky výhře 3:1 na neutrální půdě ve Varaždinu. Patrně nikdo v novodobé historii nezpůsobil v chorvatském fotbale takový vítr jako právě Matjaž Kek.

Jenže zároveň nutno říct, že Kekovo Slovinsko přeci jen má potenciál být lehkým dinosaurem mezi účastníky letošního Eura, ztělesněnou vzpomínkou na rok 2010. V průběhu jeho první štace v čele slovinské repre (2007-11) si Kek získal přezdívku ‘Kekec’, což je souběžně slangový výraz pro "naivního blba”, ale taky populární hrdina stejnojmenného slovinského filmu, odkaz k vychytralému klukovi, který pomocí včasného vypuštění sovy zastraší pytláka. Při svém druhém angažmá Kek pravidelně nabývá obou podob: silné soupeře zvládá předčít (jako Portugalsko nyní v březnu, 2:0), zatímco slabé výkony často přichází proti těm nejslabším (jako Malta taky nyní v březnu, 2:2). Teď je na pětinásobném mistu s Mariborem v roli hráče (3x) i trenéra (2x) aby všem ukázal, že ta první tvář je také tou dominantní.

Ve 21 letech by se snadno kvalifikoval i pro následující sekci, ale to opravdu jen věkově. Jinak má vícerozměrnou kvalitu (při své délce 195cm se v něm snoubí rychlost i technika), konzistenci (letos se prosadil v 10 ze svých 17 bundesligových startů a zlomil více než 40 let starý rekord Rudiho Völlera pro nejmladšího střelce v sedmi po sobě jdoucích utkáních) i klidné, vyvážené (byť Kek by možná nesouhlasil), nesobecké vystupování staršího mazáka.

Slovinci jsou přesvědčení, že právě sledují rozvoj budoucí světové megastar. Šeškova postava i kariérní trajektorie (ze Salzburgu do Bundesligy) nápadně připomíná jistý blonďatý fenomén z Manchesteru a pravdou je, že podobnosti lze najít i v herním profilu. A stejně jako Haaland, ani Šeško zatím nikam nespěchá a nejprve plánuje pořádně prorazit v Německu, proto těsně před výkopem Eura podepsal nový vylepšený kontrakt do léta 2028.

Ač jej výška předurčovala spíše k pokračování v tradici otcova řemesla brankáře, a matčina národnost pro změnu k reprezentování Bosny a Hercegoviny, ze Šeška nakonec vyrostl fantastický útočník pro Slovinsko i RB Lipsko, kde si jej fanoušci užívají v trochu jiné poloze (často driftujícího do pravých křídelních prostor, kdežto v repre se drží ve středu). Pokud teď na Euru vstřelí gól pravačkou (v Bundeslize šestkrát), levačkou (3x) i hlavou (5x), nebuďte překvapení; v Německu bude doma a mnoho kompletnějších útočníků po světě neběhá.

Prosadit se do velezkušené a vyrovnané záložní řady Panathinaikosu není žádná sranda, a přece to Adam Gnezda Čerin dokázal. Bodů sice nesbírá mnoho, ale jeho levačka dovede kouzlit (mimo jiné ze standardek, když touto cestou v kvalifikaci vytvořil 13 šancí), a Čerinův profil je natolik komplexní, že jeho příspěvek vždy bude cítit na obou polovinách hřiště. Podle databáze Opta Čerin na cestě na druhé slovinské Euro suverénně nejvíc šancí pro spoluhráče (23; druhý Stojanović přispěl ke 12, třetí Šeško jen 7). To je neuvěřitelná závislost. A do jisté míry to znají i v Aténách, kde si Čerin rozumí s krajanem Andražem Šporarem.

S trenérem Kekem se sice v Rijece těsně minul (hostoval tam v letech 2020-22), ale jeho bezbřehou důvěru si vybojoval tak jako tak; v kvalifikaci nechyběl ani minutu. Jako produkt vyhlášené akademie Domžale (spolu s kolegy-reprezentanty Janem Mlakarem a Jonem Gorencem Stankovićem) má solidní technický základ, který doplňuje nadstandardní herní inteligence, jež mu umožňuje spolehlivě fungovat i v nekryté středové dvojici v Kekově 4-4-2.

Slovinsko je svým způsobem pokračovatelem uvadající tradice rigidní formace 4-4-2, jejíž vlajku na evropské, ba světové scéně tak dlouho sveřepě svíralo Švédsko (a stěží někdo jiný), zrovna oproti tomuto skandinávskému pojetí se však Slovinci docela výrazně odchylují. V bráně mají světovou extratřídu, kterou Švédové vždy postrádali. V Adamu Čerinovi mají box-to-box playmakera, které Švédové nikdy neuměli příliš produkovat, když sázeli spíše na opatrnější středovou dvojku. A jejich hlavní ofenzivní hvězda — Benjamin Šeško — rozhodně nependluje na křídle (jako Emil Forsberg), nýbrž obstarává komplexní servis na hrotu.

Hned mezi třemi tyčemi se bude patrně pohybovat naprostá alfa a omega případného úspěchu Slovinska na tomto turnaji. Jméno Jana Oblaka už sice mezinárodně nemá takový lesk jako v dobách, kdy nuloval střelce Barcelony a Bayernu na cestě do finále Ligy mistrů či vyrovnával 22 let starý rekord v počtu obdržených branek v La Lize (2015/16), ale do užší brankářské špičky se bezpochyby řadí i nadále. A co je nejdůležitější: Slovinsko vede jako kapitán a stabilně ho drží nad vodou. Dle databáze Wyscout v kvalifikaci na toto Euro pouze Oblakův rumunský protějšek pochytal dohromady více gólů nad očekávání (4,12).

Oblak se zároveň může spolehnout také na stoperské duo před sebou. Jaka Bijol bude ve 25 letech bojovat o posun o stupínek výše; stálice Udinese už delší dobu poutá zájem klubů jako Inter či AS Řím a pro Slovinsko představuje přirozeného nástupce Bostjana Cesara, který jej momentálně vede z pozice pravé ruky zkušeného hlavního kouče. Od prosince Bijol marodil, ale stihl se vrátit tak akorát včas, aby v březnu navázal na kompletní účast v kvalifikaci. Jeho role v Udinese se nicméně poměrně výrazně liší — obvykle ze středu podpírá obrannou trojku — což může na Euru vést k odkrytí nemalých rychlostních limitů ani ne tak jeho individuálně, jako spíš v kombinaci s obvyklým parťákem Mihou Blažićem, jehož výkonnostní strop zhruba odpovídá tomu, že ve 31 hraje za Lech Poznań. Blažič na druhou stranu není zcela neohrožen, tlačit na něj může David Brekalo.

Jak se dostáváme ke krajům obrany, narážíme na první výrazný problém. Ten přitom nespočívá ani tak ve startérech jako spíš v jejich zajištění. Nalevo Erika Janžu, dalšího třicátníka z polské ligy (Górnik), zastupuje Jure Balkovec, který je takovou obdobou Ricarda Rodrigueze posledních let — z jeho vrcholných dob, které strávil převážně v Itálii, zbyly už jen zajímavé standardní situace. Napravo je to ještě horší: jediným přirozeným backupem za čerstvého slovinského mistra Žana Karničnika je zároveň první volba na kraj zálohy, pro účely nároďáku přeškolený Petar Stojanović. Ten si ve skutečnosti na beku pořád zahraje, minimálně v určitých fázích hry, kdy sestupuje níže a vytlačuje Karničnika na post třetího stopera, a utváří tak extrémně důležitou dynamiku. Tu jakmile Slovinsko vinou zranění či vykartování ztratí, bude nejspíš nahrané. Karničnik je obecně utajeným žolíkem tohoto výběru; ve skvělé formě a schopný zaskočit i vlevo.

Na levém křídle se nejspíš v průběhu šampionátu strhne největší boj o místo na slunci. Jan Mlakar sice načínal oba přátelské zápasy před výkopem Eura (a v obou bodoval), zároveň je ale zvláštní pravonohou volbou, která se v kvalifikaci prosadila jen proti San Marinu. Bývalá teen senzace, která měla v 16 letech vyjít Fiorentinu na rovný milion eur, musí navíc odrážet silnou a přirozeně talentovanější konkurenci v osobě další nenaplněné naděje Sandiho Lovriće a Benjamina Verbiće, který roku 2018 vypadal neohroženě, avšak o jeden nešťastný přesun do Ukrajiny (v důsledku ruské agrese narychlo ukončený, spojený s osobními problémy) a dvě prosezené sezony v Aténách později je teď jeho výhled podstatně horší. V noze to však stále má, když právě on postupovou trefou sestřelil Kazachstán.

Ve středu pole trochu překvapivě nevyzbylo v konečné nominaci místo na Mihu Zajce, jehož nezahrnutí prakticky znamená rezignaci na jakoukoliv kontrolu a tvorbu hry. Ne snad že by to bylo překvapení, ale pokud je vaším jediným plánem B, ne-li C, 36letý Josip Iličić, nejste v úplně optimální situaci. Iličić měl sice vynikající druhou půlku sezony, ale pouze v Mariboru, a rozestavení 4-4-2 pro něj nenabízí skoro jakékoliv jiné vyžití než v roli žolíka (asi) do útoku.

Když už se nicméně smíříme s absencí spektakulárních dalekonosných pasů a jiných vymožeností, není středová dvojice žádný průšvih, to zas ne. Naopak, Čerin s Timim Elšnikem, dalším klubovým kapitánem, jsou ve skutečnosti velkými podpěrami týmu, a v případě, že to jednomu nepůjde, je vždy připraven naskočit vysoký a silný záložník z Trnavy, Adrian Zeljković, který už delší dobu vypadá na pokraji přestupu za lepším.

A konečně útok, výkladní skříň této verze slovinské reprezentace. Šeško přispěl pěti góly, a přesto nebyl tím hlavním hrdinou kvalifikace — tento titul náleží spíše jeho parťákovi a bývalému přestupovému cíli Slavie, Andraži Šporarovi. Vstřelil vedoucí gól Dánsku a dvěma příspěvky v Ljubljani pomáhal zlomit houževnaté Severní Irsko. Jeho výborný presink u půlící čáry vedl k pokoření Finska ještě uvnitř úvodní půlhodiny (při zcela zásadní domácí výhře 3:0). Od 29gólové průlomové sezony ve Slovanu Bratislava se sice posunul do podstatně klidnějších cca 10gólových vod, ale instinkt zabijáka nikam nezmizel. A kdyby náhodou zničehonic ano, po ruce je vždy Žan Celar — za poslední tři roky nejkonzistentněji pálící šutér švýcarské ligy s motivací vysloužit si přestup do top soutěže. Z lavičky je potom připraven naskočit klasický lafatovský typ forvarda v osobě Žana Vipotnika.

Program zápasů - skupina C

16.06.2024

18:00

Slovinsko

1:1

Dánsko

Stuttgart

20.06.2024

15:00

Slovinsko

1:1

Srbsko

Mnichov

25.06.2024

21:00

Anglie

0:0

Slovinsko

Köln

Konečná nominace

Brankáři

Datum nar.

Klub

Vid Belec

06.06.1990

APOEL Nikósie

Jan Oblak

07.01.1993

Atlético Madrid

Igor Vekič

06.05.1998

Vejle Boldklub

Obránci

Datum nar.

Klub

Jure Balkovec

09.09.1994

Alanyaspor

Jaka Bijol

05.02.1999

Udinese Calcio

Miha Blažić

08.05.1993

Lech Poznań

David Brekalo

03.12.1998

Orlando City

Vanja Drkušić

30.10.1999

PFC Soči

Erik Janža

21.06.1993

Górnik Zabrze

Žan Karničnik

18.09.1994

NK Celje

Petar Stojanovič

07.10.1995

UC Sampdoria

Záložníci

Datum nar.

Klub

Adam Gnezda Čerin

16.07.1999

Panathinaikos FC

Timi Elšnik

29.04.1998

Olimpija Lublaň

Jon Gorenc-Stankovič

14.01.1996

SK Sturm Graz

Tomi Horvat

24.03.1999

SK Sturm Graz

Josip Iličić

29.01.1988

NK Maribor

Jasmin Kurtić

10.01.1989

FC Südtirol-Alto Adige

Sandi Lovrić

28.03.1998

Udinese Calcio

Benjamin Verbič

27.11.1993

Panathinaikos FC

Adrian Zeljković

19.08.2002

Spartak Trnava

Útočníci

Datum nar.

Klub

Žan Celar

14.03.1999

FC Lugano

Jan Mlakar

23.10.1998

Pisa SC

Benjamin Šeško

31.05.2003

RB Lipsko

Andraž Šporar

27.02.1994

Panathinaikos FC

Zan Vipotnik

18.03.2002

Girondins Bordeaux

Nino Žugelj

23.05.2000

FK Bodø/Glimt