Představení účastníků Eura 2024 - Skotsko

Před třemi lety se po více než dvou dekádách konečně ukázali na velkém světovém šampionátu, a zrovna to jako na potvoru muselo být v covidem omezené době — navíc s potupným výkazem o dvou fatálních prohrách na vlastním Hampdenu úvodem a závěrem skupinové fáze. Nyní se vyhlášená Tartan Army, v počtu sahajícím ke 100 tisícům, opět chystá do Německa, kde roku 1974 z plného hrdla oslavila první skotskou turnajovou výhru...

Ač v posledních devíti zápasech zaznamenalo jedinou výhru proti trpaslíkovi z Gibraltaru, Skotsko zažívá zdaleka nejkonzistentnější období v tomto tisíciletí, o tom už v tuhle chvíli nemůže být sporu. Přímo se na velký turnaj kvalifikovalo poprvé od mundialu 1998. Z nešťastné baráže o poslední mistrovství světa se oklepalo postupem do elitní skupiny Ligy národů. Mančaft je ustálený a konečná nominace čítá úctyhodných 13 borců s alespoň 30 starty (Češi jich mají pět, domácí Němci, s nimiž Skotové Euro rozehrají, pro změnu 9).

Také postavení skotské kopané v celoevropském měřítku se mění k lepšímu a obecně přihlížíme určité emancipaci donedávna pravidelně selhávajícího fotbalového národa. Na loňský domácí kvalifikační skalp Španělska s čistým kontem (2:0) se bude ještě dlouho vzpomínat. Rangers se v sezoně ihned po minulém ME podívali až do finále Evropské ligy, zatímco Celtic v poslední době dodával dva manažery do ambiciózních klubů Premier League. John McGinn letos s kapitánskou páskou dovedl Aston Villu až do Ligy mistrů. Andy Robertson, vítěz Ligy mistrů, je už zároveň rekordmanem PL v počtu asistencí od obránce.

Jinde zase tradiční klub z Aberdeenu sklízí plody velkolepé iniciativy "AberDNA”, do níž se s podporou Sira Alexe Fergusona od roku 2018 zapojilo přes 6 000 přispívajících fanoušků, když v letošní sezoně opanoval národní soutěže mladšího (U-16) i staršího (U-18) dorostu a v minulém měsíci slintal nad spektakulárním entrée teprve 16letého Fletchera Boyda (ročník 2008!) do skotské Premiership - úspěšným zásahem při prvním i druhém startu mezi dospělými.

Po dekádách strádání a potupných trápení s outsidery jako Faerskými ostrovy či Lichtenštejnskem je Skotsko zase jednou poblázněné a snad i sebevědomé. Na vlně nadšení se také družina Stevea Clarkea jaksepatří svezla, když si svůj předturnajový stan rozložila přímo v Glasgow namísto cesty za hranice vlastní země, do Anglie, jako před Eurem 2020. Nejstarší tým na šampionátu je připraven po tři roky staré deziluzi tentokrát udělat opravdový šplouch!

Úvodem obligátní konstatování: skotská nejvyšší soutěž dál patří dvojici Celtic-Rangers. Prvnímu jmenovanému glasgowskému gigantovi se právě podařilo zkompletovat zlatý hattrick už v sedmé dekádě a v celkovém zúčtování s rivalem se tak blíží heroickému srovnání na 55:55. Díky famózním 12 vavřínům z posledních 13 zbývá Hoops už jen krůček.

Co je pozoruhodné: Heart of Midlothian, s velkým (12bodovým!) odstupem třetí v řadě, oloupilo mistrovský Celtic jak doma, tak venku, přestože při tom sázelo na druhý nejmladší mančaft a ještě méně zkušeného kouče bez potřebné UEFA licence, 37letého Stevena Naismitha (ano, toho Stevena Naismitha, který ještě včera frustroval fanoušky Evertonu). Klub z Edinburghu, už 10 let vlastněný bývalou ajťačkou Ann Budge, zároveň dosáhl na pár málokdy vídaných milníků: poprvé od sezony 2017/18 si na zlatou kopačku nesáhl nikdo z Glasgow, a svými 20 triumfy napodobil Aberdeen z konce minulé dekády, který tuto metu naposledy dokázal pokořit mimo dva obvyklé podezřelé. Pro Hearts se jednalo o první takový ročník od sezony 2006/07, kdy je 16 brankami táhl náš Rudi Skácel.

Ty pravé popelky bychom však měli hledat přeci jen někde jinde. Díky pohárovému finále ve znamení Old Firm se poprvé od roku 1987 do Evropy podívá St. Mirren. Tomu se to naposledy povedlo díky senzačnímu skalpu finalistů Poháru UEFA, Dundee United, pod vedením legendárního Alexe Smithe, jehož výchově skotská kopaná vděčí za Paula Lamberta, pozdějšího vítěze Poháru mistrů evropských zemí s Borussií Dortmund, či Iana Fergusona. Tentokrát se skromný klub z Paisley, "největšího městečka ve Skotsku”, radoval navzdory negativnímu skóre a jediné výhře z posledních 9 zápasů sezony — tak trochu Boleslav style.

Ještě větší respekt proto budí 4. místo Kilmarnocku. Když se Derek McInnes před dvěma a půl lety stěhoval do kanceláře na Rugby Parku, Killie nešlo považovat ani za jasného favorita na postup z druhé ligy. Přesto se to okamžitě povedlo, v minulé sezoně se nejvyšší soutěž jen taktak udržela, a nyní je z toho rovnou čtvrté místo — i se šestou nejtenčí výplatní páskou.

Dnes by to jeden ani neřekl, ale bývaly doby, kdy se s následovníky udatného kultovního hrdiny Roba Roye na velkých fotbalových dostaveních tak nějak automaticky počítalo. Vždyť se v jednom bodě kvalifikovali dokonce na pět světových šampionátů v řadě (1974-90). Přesto se právě roku 1974 začaly psát děsivé dějiny věčných "co by kdyby” týmů. Ten první měl být perfektním mixem dravého mládí, reprezentovaného Kennym Dalglishem, a zkušeností, rozdávaných mimo jiné Denisem Lawem či kapitánem Billym Bremnerem. Místo toho mančaft z roku 1974 vstoupil do historie jako toho času první, a nadále s Anglií roku 1982 jediný z Britských ostrovů, který zůstal na mundialu neporažený, aniž by oslavil zisk titulu. Ba co víc, tehdy ani remíza s favorizovanou Brazílií nestačila na postup ze skupiny. Chyběl jeden gól.

Něco podobného se opakovalo v roce 1978. Tehdejší skalp obvykle dominujících Nizozemců je sám o sobě tím patrně nejpamátnějším skotským zápasem v dějinách. Ovšem zatímco Oranjes i přes porážku 2:3 dokráčeli do dalšího finále, Skotové nevybředli ani ze skupiny.

Následovala éra legendárního Jocka Steina, známého to mentora Sira Alexe Fergusona v dobách, kdy měl za honosným titulem "Sir” sotva nakročeno coby úspěšný manažer Aberdeenu a Steinův učenlivý asistent. Ani aura pionýra ofenzivně laděného 4-4-2, které ve slavném lisabonském finále 1967 vyzrálo na Herrerovo notorické catenaccio, však Skotům mezinárodní úspěch nepřinesla. Místo toho se neštěstí kupilo na jednu povědomou hromadu. Na tu se roku 1982 svalili také Alan Hansen a Willie Miller, jejichž nešťastná kolize znamenala pouhou remízu se Sovětským svazem ve chvíli, kdy Skotové nutně potřebovali vyhrát. O čtyři roky později Skotsko, stále otřesené náhlou Steinovou smrtí po jednom z kvalifikačních zápasů, de facto prohrálo už při losu, když vyfasovalo Západní Německo (finalisty MS 1982), Uruguay (vítěze Copy Amériky 1983) a Dánsko (semifinalisty ME 1984). V roce 1990 Skotové opět statečně odolávali Brazílii, než brankář Leighton udělal toto. Aby toho nebylo málo, ti samí Kanárci roku 1998 pro změnu benefitovali z bizarního vlastence Boya. Skutečně, pokud někde na internetu visí kompilace všech turnajových selhání skotských fotbalových výprav, na pozadí téměř určitě hraje legendární znělka Bennyho Hilla.

Postup na minulé Euro díky v baráži chycené penaltě Srbsku tím pádem vlastně nejedné skotské generaci přinesl první skutečně euforické chvíle. Jenže jak už to u Skotska bývá, samotný turnaj už nepřinesl v podstatě žádnou radost. Povede se teď zlomit toto prokletí?

Takový start z bloků se u Skotska opravdu jen tak nevidí. Tartan Army vyhrálo všech pět úvodních kvalifikačních zápasů, včetně prvního triumfu nad věhlasným Španělskem za necelých 40 let — takový počet vítězství Skotové neposbírali napříč žádným ze čtyř kvalifikačních cyklů mezi mistrovstvím světa 2010 a Eurem 2016! V rámci jednoho mezinárodního okna se Skotům taková šňůra povedla naposledy roku 1995. V konečném zúčtování se Clarkeova parta mohla pochlubit vstřelenou brankou v každém kvalifikačním zápase až na jeden, v Seville, kde VAR kontroverzně umazal přímý kop Scotta McTominaye.

Ve výsledku Skotové zaznamenali svůj druhý nejplodnější evropský kvalifikační cyklus po Euru 2016 (průměr 2,1 gólů na zápas), a to i přesto, že jenom dva muži v modrém — McTominay a McGinn, dva obvyklí podezřelí — dokázali vstřelit více než jednu branku.

Jak už jsem zmínil v úvodu, Skotsko si nedávno prošlo nebývalým obdobím sucha (sedm zápasů bez výhry poprvé od roku 1998), ovšem kolem dokola se řadí mezi nejúspěšnější reprezentace období nadcházejícího poslední Euro. Od 4. září 2021 a výhry nad Moldavskem se může lepší soutěžní bilancí (71% úspěšnost) z evropských celků pochlubit jen Portugalsko.

Minulé Euro se odehrálo uprostřed 12 měsíců, kdy se Steve Clarke podepsal pod nejvíce vítězství v jednom kalendářním roce v celé reprezentační historii (8). Tou dobou byl ještě ve funkci relativně čerstvě. Dnes se jedná již o čtvrtého nejdéle sloužícího lodivoda Tartan Army a prvního kouče, kterému se poštěstí vést Skotsko do dvou edicí jednoho turnaje v řadě. K tomu přidejte způsob, jakým pod jeho vedením konzistentně pálí ostrými 18gólový záložník John McGinn (už jen tři trefy ho dělí od srovnání rekordního počinu jednoho hráče pod týmž trenérem — Denise Lawa pod Ianem McCollem), a vyjde vám z toho Steve Clarke = fenomén.

Jenže zatímco Skotsko let 2019-21 bylo zrcadlem Clarkeova Kilmarnocku let 2017-19, kdy nulová očekávání proměnil nejprve v pěkné páté místo a poté v senzační třetí místo (první Top 3 místenku za neskutečných 53 let) a Evropskou ligu, nyní už se Skotsko nachází v jiném teritoriu. Zaprvé, tohle je už vyloženě Clarkeův tým. Bývalá pravá ruka Joseho Mourinha v Chelsea zůstala věrná zkušenému jádru a tvrdošíjně ignorovala volání po čerstvé krvi s životními sezonami v zádech jako Dannym Armstrongovi (Kilmarnock) či Ryanovi Hardiem (Plymouth). Zadruhé, pouhé doufání se mění v očekávání. A situaci svým způsobem komplikuje i vědomí, že David Moyes bude v létě volný po rozchodu s West Hamem a dle svých slov do budoucna svou vlast vést chce — v 61 letech by už nemuselo být kdy jindy.

Pouhý dobrý pocit z vydřeného bodu s rivalem z Anglie jako minule už stačit nebude.

Na jaře 2018, zhruba rok po svém debutu v áčku Manchesteru United, se Scott McTominay stal aktérem zástupné války mezi Josem Mourinhem a Paulem Pogbou. V průběhu let 2021 a 2022, jakožto součást nevyvážené, selhávající, ale pořád nejspolehlivější verze double pivotu přezdívaného "McFred”, se stal synonymem pro dřevěného rutinéra Solskjaerovy mrzuté éry.

Také Erik ten Hag jej zkraje minulé sezony zkoušel v roli zataženého středopolaře, pro níž není předurčen. Ještě loni, kdy z volnější pozice dával za Skotsko jeden gól za druhým, si na Old Trafford lámali hlavu, co s ním. V létě měl být k mání a předmětem konkrétní nabídky West Hamu. Doposud zůstává symbolem stagnace celého klubu, jehož DNA je nositelem od svých pěti let. Hráč, který ve 20 vletěl na scénu jako robustní uzlík energie a obětavosti, po sedmi letech na klubové úrovni dál zůstává nepříliš uchopeným box-to-box záložníkem.

McTominay měl vždy vysoko položené dno, pod nějž málokdy klesá a je na něj tudíž velké spolehnutí (což manažerům přirozeně imponuje), ale také nepříliš vysoko posazený výkonnostní strop, který jej ostatně limituje i ve skotském nároďáku jako výtečného agenta chaosu, jenž zároveň nedělá příliš pro kontrolu a diktát hry. Skotové ovšem nejsou nároční a oproti nedávné době, kdy byl využíván převážně v obranné trojce (!), jsou s ním teď maximálně spokojení — jak by taky s jeho rekordními sedmi zásahy v jednom kalendářním roce (2023) nemohli být. Nutno říct, že i Red Devils by, pragmaticky vzato, měli být. Svými sedmi zásahy přeci jen v této ligové sezoně vystřílel United rovnou 12 bodů, což koncem února v PL co do statistické hodnoty nemělo obdoby. Jenže góly nejsou vše, a kromě impozantní figury, pohotové obounohosti (v kvalifikaci často skóroval slabší levačkou) a dobrého pohybu kolem vápna toho McTominay příliš hmatatelného nenabízí. Někteří fanoušci ho mají za reinkarnovaného Darrena Fletchera, tedy srdce i plíce kolektivu, které klidně mohou tvořit jádro úspěšného týmu; jiní zase jeho zjevné limity považují za stěžejní překážku v budování takového úspěšného týmu.

Co je pro Skotsko v tuhle chvíli asi nejdůležitější: od onoho konce února už McTominay bohužel žádný gól nepřidal, a to i kvůli zdravotním problémům, z nichž ten poslední z konce finále FA Cupu mu nedovolil se jakkoliv zapojit do žádného ze dvou přípravných duelů.

Pokud Skotové mají pro tento šampionát identifikovat skutečně gólového útočníka, možná není lepší sázky než na tohoto 28letého chlapíka. Svým věkem je Shankland neobvyklou volbou pro tuto sekci, ovšem trajektorie jeho kariéry nesouhlasí. Více než 20 gólů ve třetí lize, potom dvakrát ve druhé lize, a nakonec i dvakrát v nejvyšší soutěži (naposledy ve prospěch koruny krále střelců), navíc v barvách třech klubů, z něj dělají jakéhosi Lucu Toniho skotské kopané. Podobně jako italský fenomén čekal ve 28 letech první velký přestup (do Fiorentiny), krouží kolem Shanklanda úřadující vicemistři z Glasgow. A kdo ví, pokud se k Rangers po Euru skutečně připojí, nějaký ten Bayern po dalších dvou plodných letech není vyloučen...

Ale zpátky na zem. Temperamentní forvard měl zkraje kariéry problémy s hlavou, v posledních dvou letech však vyspěl a stal se lídrem mladých Hearts. Na hrotu útoku působí jako ten pravý opěrný bod, který nejenže senzačně zakončuje, ale také se dovede obratně zatáhnout níže a tvořit hru — jeho pouhé čtyři asistence k 24 gólům jsou více důkazem nezkušenosti Shanklandova okolí než jeho kreativity. Měl by být správně mnohem výš. Umí zakončit levou, pravou, hlavou a jeho maximální rychlost není tak nízká, jak se může zdát.

Speciálně po vypadnutí zraněného Lyndona Dykese existuje solidní argument pro Shanklanda jako nejlepšího skotského útočníka, jakého má Clarke aktuálně k dispozici, což částečně potvrdil svým příspěvkem proti Gibraltaru (asistence) i Finsku (gól).

Na první pohled to má Steve Clarke poslední dobou nastavené docela jasně: v zápasech, kde má Skotsko jasné ambice být lepším týmem a vyhrát, sází na rozestavení 4-2-3-1 (jako v listopadu v kvalifikaci s Gruzií a Norskem nebo v nedávném přáteláku s Gibraltarem), v zápasech, kde se očekává víc bránění, se formace mění spíše do 5-4-1 (jako za poslední měsíce proti Nizozemsku, Francii, Španělsku). Problém je v tom, že pro zmíněné duely v obranné čtyřce neměl Clarke k dispozici kompletní dvojici Kieran Tierney - Andy Robertson, kolem níž se všechno točí. Scott McTominay a John McGinn si své místo na slunci najdou v jakémkoliv systému, Tierneymu a Robertsonovi se mezitím dlouho hledal specifický ekosystém, v němž vyniknou přednosti obou, a to i přesto, že je ze zkušenosti prakticky vyloučené, že Tierney kondičně zvládne od začátku do konce všechny tři utkání ve skupině. Robertsonovy overlapy a Tierneyho podbíhání, jakož i zajišťování ofenzivně laděného parťáka, je alfou a omegou skotské tvorby hry, zhruba na podobné úrovni jako McGinnův obří zadek, brilantně užívaný při krytí míče.

Tato levonohá klika jenom nabírá na důležitosti vzhledem k situaci na opačném pólu hřiště. Aaron Hickey (Brentford) ani Nathan Patterson (Everton) se nestihli dát dokupy, a tak volba pro utkání s Německem patrně připadne na přetvořeného křídelníka Jamese Forresta pro jeho příkladnou pracovní morálku. Jeden by se však vůbec neměl divit, pokud v průběhu turnaje na pravé straně obranné pětice naskočí i Ross McCrorie, který sám disponuje skvělým motorem a je přeci jen přirozenější volbou, i přes slabší fyzikalitu.

Situace uprostřed není o moc lepší. To začíná brankářem Angusem Gunnem, který je v roli jedničky v zásadě neohrožený, a optimálně by asi neměl být. Jeho hra nohama je sice z celé trojky na zdaleka nejvyšší úrovni, ale jeho výběhy na centrované míče i pohlcování střel z větší vzdálenosti letos nebyly na adekvátním levelu, což se opět v celé nahotě ukázalo při trapné prohře v odvetě semifinále play-off Championship s Leedsem (0:4). Zander Clark měl individuálně asi nejlepší sezonu, ale na mezinárodní turnaj to není.

Kolegové Tierneyho ve středu obrany také nebudí příliš optimismu a volba obranné trojky má do jisté míry maskovat také značné rychlostní limity Jacka Hendryho, Ryana Porteouse či Granta Hanleyho. Ono druhá anglická liga a saúdskoarabská Premier League zřejmě mluví samy za sebe. Mnozí si z těchto důvodů přáli, aby byl fyzicky připraven alespoň Jack Souttar z Rangers, ten však byl nakonec vyškrtnut mezi posledními. Alespoň Liam Cooper z Leedsu se z drobného poranění kolene oklepal, ale situace je kritická.

Kde je konečně nějaká pořádná konkurence, to je střed zálohy, kde zejména soutěží Billy Gilmour s kapitánem Celtiku Callumem McGregorem o post hluboko sedícího tvůrce hry. Obě tyto varianty mají hodně co do sebe, oba borci zvládají své defenzivní úkoly a jednoduchou cirkulaci míče i složitější rozehrávku na větší vzdálenost, téměř jistě však nebudou hrát bok po boku. Zkušenosti Ryana Jacka, před třemi lety zraněného a letos na jaře ze stejných důvodů Rangers využitého jen sporadicky, se teoreticky též mohou šiknout.

Zbylé dva ofenzivní posty patrně od začátku obsadí Ryan Christie a Che Adams, ale jejich jména už určitě nejsou tesaná do kamene. Adams dává smysl pro zápas s Německem, kdy si Skotsko moc neužije míče, neboť nejvíc práce odvede mimo šestnáctku. Pro účel střílení branek se více hodí Shankland, potažmo náhrada za teen senzaci z Liverpoolu Bena Doaka, Tommy Conway, autor 12 soutěžních branek za druholigový anglický Bristol City. Conwaye si řada fanoušků ve výběru přála, ne však na úkor (bohužel zraněného) Doaka, jehož rychlost, přímočarost a kontrola míče v běhu neměla v kádru konkurenci. Skotská ofenzivní vozba obecně postrádá pověstný X faktor, hráče, který to vezme na sebe. Christie je tomuto profilu asi nejblíže, v Bournemouthu s míčem rád překonává obránce a zakládá 3,62 střeleckých pozic na zápas (lepší průměr než 81 % záložníků Premier League), ale sám se k palbě příliš nemá — a tady není komu míče chystat.

Obecně se dá předpokládat, že i kvůli výše zmíněným omezením ve hře bude chtít Skotsko spoléhat na útočné standardky, které má v národním týmu pod palcem uznávaný odborník Austin MacPhee, v průběhu této sezony opakovaně chválen za své inovativní rutiny v Aston Ville.

Program zápasů - skupina A

14.06.2024

21:00

Německo

5:1

Skotsko

Mnichov

19.06.2024

21:00

Skotsko

1:1

Švýcarsko

Köln

23.06.2024

21:00

Skotsko

0:1

Maďarsko

Stuttgart

Konečná nominace

Brankáři

Datum nar.

Klub

Alexander Clark

26.06.1992

Heart of Midlothian

Angus Gunn

22.01.1996

Norwich City

Liam Kelly

23.01.1996

Motherwell FC

Obránci

Datum nar.

Klub

Liam Cooper

30.08.1991

Leeds United

Grant Hanley

20.11.1991

Norwich City

Jack Hendry

07.05.1995

Al Ettifaq FC

Ross McCrorie

18.03.1998

Bristol City

Scott McKenna

12.11.1996

FC Kodaň

Ryan Porteous

25.03.1999

Watford FC

Anthony Ralston

16.11.1998

Celtic FC

Andrew Robertson

11.03.1994

Liverpool FC

Greg Taylor

05.11.1997

Celtic FC

Kieran Tierney

05.06.1997

Real Sociedad

Záložníci

Datum nar.

Klub

Stuart Armstrong

30.03.1992

Southampton FC

James Forrest

07.07.1991

Celtic FC

Billy Gilmour

11.06.2001

Brighton & Hove Albion

Ryan Christie

22.02.1995

AFC Bournemouth

Ryan Jack

27.02.1992

Rangers FC

John McGinn

18.10.1994

Aston Villa

Callum McGregor

14.06.1993

Celtic FC

Kenny McLean

08.01.1992

Norwich City

Scott McTominay

08.12.1996

Manchester United

Útočníci

Datum nar.

Klub

Che Adams

13.07.1996

Southampton FC

Tommy Conway

06.08.2002

Bristol City

Lewis Morgan

30.09.1996

New York Red Bulls

Lawrence Shankland

10.08.1995

Heart of Midlothian