Představení účastníků Eura 2024 - Rakousko

Další černý kůň? Rakušané se tohoto označení až panicky bojí. A je pravdou, že ve skupině s Francií, Nizozemskem (setkání znovu po třech letech) a nevyzpytatelným Polskem budou mít co dělat, aby urvali postup alespoň ze třetího místa. Na druhou stranu učinili za poslední dva roky opravdu velký progres a umístění na některé z prvních dvou pozic v tabulce by vlastně nepřekvapilo. Na tento tým pozor.

Zezačátku to trenér Ralf Rangnick neměl moc jednoduché. Výmluvný budiž zájem veřejnosti. V listopadu roku 2022 dorazilo na prestižní přípravný duel s Itálií jen okolo 18 tisíc diváků. Na kvalifikační boj s Belgičany za dalších 11 měsíců už se však všech 47 tisíc vstupenek na vídeňský stadion Ernsta Happela vyprodalo za necelé tři hodiny. A o lístky na samotné Euro se ve větším množství hlásili pouze příznivci Anglie, Francie a Španělska (do tohoto výčtu se pochopitelně nepočítá Německo) - tedy z mnohem lidnatějších a taky fotbalově tradičnějších zemí.

Nadšení z reprezentace nevyprchalo ani během čekání na vypuknutí šampionátu. Prvnímu tréninku na předturnajovém srazu přihlížely ve Windischgarstenu solidní tři tisícovky diváků. Ti měli možnost viděl pohromadě všechny hvězdy až na Marcela Sabitzera, toho času ještě se připravujícího na finále Ligy mistrů. Sabitzer nakonec nezvládl naskočit ani do jednoho přípravného mače, i tak jej ale základní sestava nemine.

Rakousko zkrátka národním týmem žije. Jaká to změna oproti defenzivní, nudné éře Franca Fody. Ta sice přinášela i výsledky, ostatně bodový průměr měl Foda donedávna lepší než Rangnick. Ale nebavilo to. Nikoho. Ani fanoušky, ani reprezentanty.

Nyní mohou opory konečně ukázat, co v nich je. Tedy alespoň ty zdravé - v Německu se kvůli zranění neukáží hned tři klíčoví hráči (David Alaba, jak známo, nakonec na Euro odjede jako nehrající kapitán). I bez desetinásobného vítěze ankety o nejlepšího hráče země a dvojice Schlagerů ale Rangnickova smečka hýří sebevědomím. Šest z posledních sedmi zápasů ovládla, pouze v týden staré přípravě proti Švýcarům remizovala. Strach nahání protivníkům především březnové přáteláky proti Slovensku (Baumgartnerův zásah po šesti sekundách) a Turecku (šestigólová demolice).

Nyní jsou Rakušané připraveni na to, aby kouzlo gegenpressingu ukázali celému kontinentu.

Jak moc může za ukončení hegemonie Salcburku ligový systém spočívající v půlení bodů po základní části? Ano, je tu jistá pachuť na titulu Sturmu Graz. Veškerý smrádek ale rychle rozptýlí poukázání na to, že solnohradský kralevic vládnoucí rakouské klubové scéně nepřetržitě od roku 2014 měl před nadstavbou vše ve svých rukou. Zpackal to sám, přičemž je vtipné, že se tak nestalo v duelech se Sturmem, jemuž ve dvou nadstavbových kláních ani jednou nepodlehl. To porážku na půdě Austrie Klagenfurt museli funkcionáři Red Bullu hráčům pořádně omlátit o hlavu.

Salcburku během ročníku dost možná scházely schopnosti jak manažera Christopha Freunda, jenž se dnes snaží prorazit mezi kádry mnichovského Bayernu, tak taky kouče Matthiase Jaissleho, který před rokem nečekaně prchl do Saúdské Arábie. I tak ale moc nechybělo, aby si Rudí býci došli pro double. Salcburk pořád zůstává nejsilnějším rakouským klubem a jen tak se na tom něco nezmění. Konkurence mu může závidět jak know-how práce s mládeží, tak taky finanční možnosti, které se ještě zvětší po udělení bonusu 50 milionů eur za účast na nadcházejícím mistrovství světa klubů.

Uplynulý rok každopádně patřil Grazu. A to jak Sturmu, tak taky Athletiksport Klubu, jinak známému taky jako Grazer AK, který sbíral úspěchy zejména na přelomu tisíciletí a nyní se po téměř 20 letech vrací do první ligy. A stejně tak se na scéně po dlouhé době objeví velké městské derby.

Po finančních potížích se pomalu zvedají i další tradiční značky. Wacker Innsbruck, nositel dědictví kdysi velmi úspěšných tyrolských klubů, se vyškrábal alespoň do třetí nejvyšší Regionalligy. O patro výš působí Red Bullem téměř zničená Austria Salcburk. Uplynulý ročník dokonce završila prvenstvím v soutěži, jenže poté nedostala licenci umožňující působení v Lize Zwa. Stejný problém potkal kvůli nesplnění finančních kritérií rovněž Dornbirn s Leobenem, dva oddíly, které v druhé lize již hrají (respektive dosud hráli). Z toho důvodu tak z Ligy Zwa tentokrát nikdo nesestoupil - ani poslední Amstetten.

Rakouský fotbal tak řeší podobné trable jako ten český. Jen tedy o patro níž. Avšak i jižně od toku Dyje se debatuje o podobě první ligy. Opět však z jiného úhlu. Zatímco v Česku postupně sílí tlak na zúžení soutěže, řada Rakušanů by naopak uvítala rozšíření jejich Bundesligy. Třeba na 16 týmů, jako je tomu ve druhé lize.

K dění na domácí scéně se pak sluší doplnit úspěch Rakušanů za hranicemi. Vůbec poprvé se stalo, že na sebe ve finále Ligy mistrů narazili dva (byť jen obrazně, marodící Alaba samozřejmě sledoval celé dění pouze z tribuny).

Wunderteam. Při zamyšlení nad velkými úspěchy rakouského fotbalu se asi každému alespoň trochu sečtělému vybaví meziválečné inovace trenéra Huga Meisla. Poněkud ve skrytu vzpomínky na Meislův tým (který na mundialu v roce 1934 skončil čtvrtý, načež dalšího turnaje se nedožil jak Meisl, tak ani svobodné Österreich) však zůstává dosud nejúspěšnější zářez Rakušanů. Stejně tak za zapomínání na bronz ze Švýcarska může ve stejný čas probíhající řádění zdánlivě nezastavitelných Maďarů a jejich finálový náraz proti Němcům (schválně, budete-li během Eura v Dortmundu, skočte si do tamního národního fotbalového muzea a pochopíte, jaký význam má "zázrak z Bernu" pro německou kopanou).

Zatímco Němci se od MS 1954 odrazili vstříc dalším úspěchům, Rakušané třetím místem spíše završili Meislem vystavěný odkaz. Poté měli na dlouho důležitější věci na práci nežli kopání do míče. Třeba budování národní, neněmecké identity (tedy už ne žádná Ostmarka nebo jiné hrozící se přimknutí k sousedům hovořícím stejným jazykem) nebo plný rozvoj stranického života. Svého času šlo říct, že co Rakušan, to partajník - zpravidla lidovec nebo sociální demokrat. Navzdory korozi tradičních evropských systémů zůstává podíl Rakušanů participujících na stranickém životě i dnes vysoký a nadále se drží též předávání moci mezi křesťanskodemokratickou ÖVP a sociálnědemokratickou SPÖ.

Po slastech a strastech ve prospěch národa se dalších fotbalových kratochvílí dočkal soubor okolo Hanse Krankla. Druhý muž z ankety Zlatý míč v roce 1978 se dnes nadále aktivně vyjadřuje k dění na pažitech. A o současné reprezentaci prohlásil, že jde o nejlepší materiál, který Rakušané mají od jeho generace, jež na MS ukořistila sedmou (1978) a osmou (1982) pozici.

To ukazuje na sílu Rangnickova výběru, ale též na tápání Rakouska s blížícím se koncem 20. století. Dodnes nejlepší střelec národního mužstva Toni Polster si zahrál na dvou mundialech, ale ani jednou to nijak slavně nedopadlo. Od té doby na MS útrum.

Polster a spol. ještě zkusili využít rozšíření Eura a málem Rakousko dovedli na první evropský šampionát. Když Peter Stöger sestřelil hattrickem Irsko, začali fanoušci skutečně věřit. Jenže Rakušané nezvládli závěrečný kvalifikační duel v severoirském Belfastu a ME 1996 jim uniklo.

Kdyby šampionát před 16 lety sami nepořádali, kdoví, jak dlouho by na premiérovou účast čekali. Doma totiž sehráli epizodní roli s jediným vstřeleným gólem. Přesto je dojem z tohoto turnaje snad i lepší než z ME 2016. Mančaft Marcela Kollera na něj cestoval po brilantní kvalifikační jízdě, během níž vystoupal v žebříčku FIFA na historické desáté místo, o jediné body jej připravili remizující Švédové a celkově si v celém cyklu suverénněji počínala pouze Anglie. Červená karta Aleksandra Dragoviće z prvního utkání Eura proti Maďarsku ale zasadila Rakušanům hlubokou ránu, z níž se už neoklepali.

No a pak je tu tři roky starý turnaj Franca Fody. Nezáživný stratég se pochlapil ve správnou chvíli. V závěru skupinové fáze zcela vynuloval Ukrajinu a v osmifinále dost dlouho trápil následné šampióny z Itálie. Vzpomínky na Fodu jsou pořád čerstvé, až však vše ulehne, bude se při zmínce jeho jména pamatovat zejména na sympatické přetahování před branami čtvrtfinále.

Osmifinále z Eura 2020 taky představuje jediný výrazně světlý moment Fodovy éry. Na samotný turnaj spíše doklopýtal a ještě před ním stihl schytat ostudný debakl 0:4 od Dánska... na domácí půdě. A když si v pokračování kvalifikace na mistrovství světa pořídil další poměrně potupný výprask (5:2 v Izraeli), muselo být i lidem z velínu svazu ÖFB jasné, že je po pěti letech čas na změnu.

Rangnick ale věci nezměnil mávnutím kouzelného proutku. Nejprve prošel trnitou Ligou národů, v níž nakonec Rakušané opustili elitní divizi. Šestizápasová anabáze však posloužila jako odrazový můstek k dalšímu kvalifikačnímu řádění.

Rakousko skupinu F sice zakončilo na druhém místě bod za Belgií, avšak na rozdíl od ní ani jednou neztratilo body se Švédskem. Samo Blågult dvakrát porazilo o dva góly, sílu Nationalteamu dobře poznali taky belgičtí Rudí ďábli. Nejvíc tak rakouské fandy zneklidnily výsledkově těsné souboje s Estonskem a v Ázerbájdžánu. A taky jen tři čistá konta. Nulu až příliš často překazila zbytečná zaváhání v obraně.

S větším klidem se naopak dívalo na zálohu, v níž si čím dál větší slovo postupně bral Marcel Sabitzer. Mimo hřiště údajně tichý samorost byl během celých kvalifikačních bojů nakonec namočen v šesti gólech (čtyři dal sám, na další dva přihrál), ze všech Rakušanů vytvořil nejvíc velkých příležitostí (čtyři) a mezi svými krajany dominoval rovněž ve statistice očekávaných asistencí (1,6).

Kvalifikace přinesla také dobrou zprávu pro Linec. Národní tým se totiž do metropole Horních Rakous vrátil po 11 letech. A po dohodě s LASKem hodlá ÖFB své výběry do stále novotou vonící Raiffeisen Areny hodně tlačit i v dalších letech.

Není jednoduché být v Rakousku oblíbeným Němcem. Ralf Rangnick měl ale už před svým příchodem do Vídně jednu výhodu. Právě on má na svědomí budování úspěšné fotbalové divize Red Bullu. Jakkoliv jsou způsoby koncernu založeného již zesnulým Dietrichem Mateschitzem v mnoha ohledech vyloženě hulvátské, je třeba přiznat, že z jeho angažmá na poli kopané rakouský nároďák těží. A nyní s Rangnickem v čele tím tuplem.

Ve výběru Rakušanů se to doslova hemží hráči, kteří prošli Salcburkem, Lipskem či obojím. Většina tak dobře zná systém obou klubů Red Bullem dojených. Rangnick, jenž ve strukturách toho či onoho oddílu strávil osm let, se snaží tuto výhodu příliš nezveličovat. Je ale dobré ji zmínit. To abychom nebyli překvapeni z toho, jak precizně bude Rakousko na Euru plnit předem připravené pokyny.

Díky všeobecně přijímanému učení Red Bullu by tak mělo být o něco jednodnuší nahradit zraněného Xavera Schlagera. Ale přece - pokud někdo masově předávanou metodiku zosobňuje, je to právě 26letý blonďák. Aktivní a vysoký presink, neustálé běhání, důraz v soubojích, pracovitost, zarputilost. To vše Rangnick miluje. Jenže bohužel, náročná hra si vybírá svou daň a Xaver momentálně již podruhé ve své kariéře laboruje s vážným zraněním kolene.

I bez Schlagera ale bude Rangnick vycházet ze základů svého gegenpressingu. Rychlé přechody dopředu, snaha kontrolovat hru nejen s míčem, ale pokud možno i bez něj tak, aby se co nejdřív zase mohlo upalovat dopředu. Na to všechno se svého času těšili fanoušci Manchesteru United, kteří se dodnes přou, zda Rangnick zklamal, nebo prostě kvůli atmosféře v klubu nemohl své ideje přetvořit do praxe.

Je možné, že Rangnick ze stejného důvodu nedávno pohrdl nabídkou Bayernu. Tam je kecalů do práce v čele s Ulim Hoeneßem snad ještě víc. I proto raději zůstal v Rakousku. V následujících dnech hodlá dokázat, že se rozhodl správně.

Na rakouské klubové úrovni se vlastně nikdy neukázal, neboť do Německa zamířil už v 16 letech. Přesto je pořádně nacuclý Rangnickovou filozofií. Pět let strávil v Hoffenheimu, který právě současný lodivod Das Teamu vytáhl z 3. Ligy do Bundesligy. A nyní má za sebou premiérovou sezónu v Lipsku.

Podobně jako krajan Nicolas Seiwald však možná čekal, že se mu během prvního roku v Sasku bude dařit o něco lépe. Naskočil sice do většiny utkání RB, ale spíše jako střídající hráč. Pozvolná adaptace je nicméně v Lipsku celkem běžná. Podobně se vedle Christophera Nkunkua posouval Dani Olmo, až nakonec kompletně převzal Francouzovu roli. A nyní zase čeká Baumgartner, až se po boku/místo Olma prosadí.

I jako čerstvá krev během zápasu ale na sebe Baumi umí upozornit. V uplynulé sezóně několikrát rozhodil již vyčerpanou defenzivu soupeře. Za zmínku stojí podzimní špíl proti Freiburgu. Baumgartner do něj naskočil po hodině hry za nerozhodného stavu. Za dalších 20 minut už měl na svém kontě vybojovanou penaltu i pojišťující gól.

Rodák z Dolních Rakous nalezne uplatnění na křídle, podhrotu i hrotu. Především pohyb mezi druhou a třetí uvedenou pozicí z něj činí opravdu nebezpečnou zbraň. Jakožto inteligentní hráč se šikovně pohybuje mezi liniemi, kde číhá na průnikovku z hloubi pole. Následně umí vyslat další pas, případně vše vzít na sebe a vypálit. Střelbu zpoza vápna - zpravidla po zemi k tyči - má opravdu solidní. Totéž lze říct o Sabitzerovi. Rakušany zkrátka není radno pustit z očí už před vápnem.

Zatímco na klubové úrovni náboji občas zbytečně šetří, v nároďáku je Baumgartner téměř k nezastavení. V dosavadních 38 startech pálil do černého již 15krát. Nejde přitom o žádnou honbu bodů proti outsiderům. Právě jeho gól proti Ukrajině rozhodl o postupu Nationalteamu do osmifinále posledního Eura. Svými trefami režíroval klíčové kvalifikační vítězství 2:0 nad Švédy, na podzim se prosadil v prestižním přáteláku proti Německu a o jeho bleskové brance proti Slovensku již byla řeč v úvodu článku. Momentálně se navíc prosadil ve všech pěti posledních reprezentačních startech. To samé dokázal naposledy legendární Krankl v roce 1976.

Původně měl být především náhradníkem připraveným dostat v utkání pár minut. V přípravě proti Srbsku ale nadchl. Běhal i na nepříliš vyzkoušené pozici levého beka, vsítil svůj premiérový gól a dost možná zamotal Rangnickovi hlavu.

Velká vzpruha po náročné sezóně. Wimmer během ní čtyři měsíce léčil vazy v kotníku. Už předtím však nepatřil mezi opory Wolfsburgu. A moc se to nezlepšilo ani po uzdravení. Až příchod trenéra Ralpha Hasenhüttla mu zase vrátil úsměv na tvář, byť částečně doplácí na totéž co Václav Černý: změnu rozestavení Vlků na 4-2-2-2. To ale Wimmerovi nevadí tak jako českému reprezentantovi. "Myslím, že je to v pohodě. Je to variabilní a rychle můžeme přejít na 4-2-3-1 nebo 4-4-2. Vždycky se to dá změnit. Občas dokonce přecházíme na 5-4-1. Hrajeme útočný fotbal, takže systém mi vyhovuje,” zamyslel se někdejší tahoun v Bielefeldu v rozhovoru pro deník Heute.

Právě v bielefeldské Arminii se poprvé pořádně ukázal. Sice nezabránil očekávanému pádu do 2. Bundesligy (z níž Arminia taktéž sestoupila a letos na jaře měla co dělat, aby neopustila také 3. Ligu), sám si ale zajistil přestup do Wolfsburgu. Zejména díky schopnosti rychle postupovat s balónem u nohy a ve finální fázi zakončit, případně najít spoluhráče. Pouze Alphonso Davies onehdy zaznamenal v Bundeslize víc průniků přes protihráče. Tuhle přednost ukazuje Wimmer především jako pravé křídlo. Rangnick už ale dobře ví, že jej může využít též nalevo. V případě nouze i na podhrotu.

Prostřednictvím sociálních sítí nechává Wimmer nahlédnout do svého soukromého života. Žádným luxusem se však nepyšní, byť rychlá auta má taky rád. "Abych byl upřímný, mám i Porsche. Z aut se mi podlamují kolena, miluju je. Ale nemusí být vždycky drahá, mám rád i menší, klasická auta. Na zlaté řetězy a šperky si moc nepotrpím. Raději si koupím dražší traktor, ten mi dá víc," dodává v interview pro Heute. Wimmer totiž vyrůstal na statku, a tak lze na jeho Instagramu narazit na fotky s kolečky naplněnými hlínou. Kdoví, jak pak v rakouské kabině vypadá konverzace s bonvivánem Arnautovićem.

Jelikož je Wimmer manuálně zručný, mohl by se klidně přiživovat jako hodinový manžel. Avšak opravdu jen jako hodinový. Před Eurem uzavřel sňatek s dlouholetou přítelkyní. Ostatně zmíněnou trefu proti Srbům věnoval své ženě - gestem ukázal na prst přelepený právě v místě určeném pro snubní prsten. Líbánky musí manželé ze zřejmých důvodů odložit. To ale Wimmsimu, jenž nečekaně pošilhává po základní sestavě, jistě vůbec nevadí.

Rangnick má své Rakušany tak rád, že se kvůli nim odklonil od oblíbeného 4-4-2 a místo toho ordinuje 4-2-3-1. Na lodivodem preferovanou formaci se rozestavení Das Teamu mění pouze při hře bez balónu. To se Christoph Baumgartner přesouvá z podhrotové pozice k.... no, je vlastně otázkou, ke komu.

Marka Arnautoviće vedle propagace vlastní značky ginu stále baví i fotbal. Dokonce tak, že se mistrovi italské ligy hodí jako žolík - z hráčů uplynulé sezóny Serie A, kteří odehráli minimálně 500 minut, dosáhl pouze Arnautovićův spoluhráč Davide Frattesi na vyšší hodnotu očekávaných gólů za 90 minut nežli 35letý Rakušan (0,69 vs 0,58). Arnautović nicméně stárne, v Interu toho víc prosedí nežli odehraje, a kvůli tomu je nepravděpodobné, že všechna klání na Euru zvládne od začátku.

To určitě nevadí Michaelu Gregoritschovi, který za poslední dvě sezóny až neuvěřitelně pookřál. Také on ve Freiburgu často střídá, avšak jeho přínos z lavičky je snad ještě větší než Arnautovićův. Rakouští fanoušci navíc dobře pamatují na Gregoritschův březnový hatrick proti Turecku. Z útočníků povolaných Rangnickem si zmínku ještě zaslouží Maximilian Entrup. Vloni na jaře hrál ještě třetí ligu, letos už dal za prvoligový Hartberg 12 branek. Plus stejně jako Gregoritsch donutil alespoň jednou kapitulovat tureckého brankáře. Takový rakouský Barnabás Varga zmíněný v představení Maďarska, chcete-li.

Dvě momentálně nejproslulejší rakouská jména se postaví po bok Baumgartnera. Konrad Laimer ani Marcel Sabitzer však nejsou klasickými křídly. Oba se budou pohybovat poměrně volně, často blíže středu pole. Celá běhavá trojice pak představuje Rangnickův funkční gegenpressingový motor. Na jejich unavení budou čekat Romano Schmid z Brém, případně Marco Grüll, jenž se do Werderu přesune po ME. Pozvánky se naopak nedočkal lídr Bochumi Kevin Stöger, jehož opomenutí zaráží zejména v kontrastu s povoláním kolínského Floriana Kainze, který má za sebou vyloženě mizerný ročník. Naopak snad žádný bundesligový klub nelpěl na jednom hráči tak jako Bochum na Stögerovi.

Minimálně stejně velký fyzický fond jako ofenzivní esa má i Xaver Schlager, ale... prokleté vazy. Ještě více se tak prohloubí rozdíl mezi trojzubcem popsaným výše a klidným double pivotem. V něm má své jisté Nicolas Seiwald. V Lipsku ještě čeká na rozkvetení, v Rakousku jej ale pro úžasný cit pro přihrávku přímo milují. S rozehrávkou mu zřejmě bude pomáhat Florian Grillitsch, podobně rozvážný středopolař. Ne tak technicky vybavený, zato však schopný zaskočit i v obraně. Případně se na pozice šest/osm může zatáhnout jeden z dvojice Laimer-Sabitzer. Nevyužít jejich útočného apetitu by ale byla škoda.

Už před začátkem ostré přípravy na Euro si příznivci Nationalteamu pochvalovali výběr ze tří kvalitních stoperů (a to už bez Alaby mimochodem). A pak je ještě nadchl mladý Leopold Querfeld. V dalším kvalifikačním cyklu už jej Rangnick asi tolik opomíjet nebude. Tentokrát ale ještě dá přednost členovi ideální sestavy Ligue 1 za sezónu 2022/23 Kevinu Dansovi a kvalitnímu čističi prostoru před bránou Maximilianu Wöberovi. Do úvahy připadá taky Phillip Lienhart, toho však nedávno přibrzdilo drobné zranění. Stejně tak panuje spokojenost i s volbou na pravý kraj defenzivy. Plachá tvář Stefana Posche známá z Hoffenheimu zmizela, v Bologni už je k vidění sebevědomý plejer bravurní v soubojích a krytí míče.

Nalevo a mezi třemi tyčemi už to tak slavné není. Do odvážného nasazení Patricka Wimmera se Rangnick přece jen asi nepustí a raději vsadí na ostříleného, ale neslaného Phillippa Mweneho. Případně se zde může ukázat čerstvý mistr se Sturmem Alexander Prass, jinak taky levý záložník. V bráně měl zase excelovat nejlepší gólman rakouské Bundseligy Alexander Schlager. Jenže i druhý nositel téhož příjmení se vážně zranil. Zastoupí jej Patrick Pentz z Brøndby, přestože v přípravě inkasoval od Srbska trochu laciný gól. Nicméně Heinz Lindner to následně proti Švýcarsku zbabral ještě větší chybou. Rangnick má tak o důvod víc držet tým co nejdál od vlastní svatyně a nabádat jej k časté střelbě. Skutečně, hru do kuchyně od Rakušanů nelze moc čekat. Nicméně i přímočarost s hojným počtem střeleckých pokusů mají něco do sebe.