Předčasná úmrtí - Karel Steiner

Čas od času probleskne médii zpráva o smrti mladého vrcholového sportovce. V tomto miniseriálu bych se chtěl vrátit ke čtyřem fotbalistům, kteří v meziválečném období patřili přinejmenším nějaký čas ke hvězdám tuzemských trávníků. Nezemřeli sice přímo na hřišti, potažmo v samém rozkvětu své blyštivé kariéry, přesto však v nejlepších letech, jak se říká. Prvním z nich bude Karel Steiner, pamětníky považovaný za jednoho z nejlepších obránců naší historie.

Rodák z Bubenče (1895) se jako žák a dorostenec potuloval po různých pražských pláccích. Jelikož mu učaroval rudý letenský dres, někdy v osmnácti zaklepal na vrátka letenského stadionu a že by prý u nich rád hrál a že klidně počká, až už to Falladovi, tehdejší rudé hvězdě, nepůjde. To se ví, že se sebevědomému mladíčkovi sparťanští šíbři vysmáli a bez okolků ho poslali zpět za mámou, aniž by si ho vyzkoušeli. Podobně "odhadli" jiného odchovance Bubenče, jistého Pláničku Františka. Mladý Steiner tedy zaklepal u sousedů na Žižkově a stal se Viktoriánem. Jedním z nejlepších, ne-li nejlepším v historii tohoto klubu.

I když, krátce předtím ho přetáhl klub zvaný Meteor VIII. Sehrál tam všehovšudy dva zápasy, pak byl ale nařčen, že za tyto starty vzal nějaké všimné, což byla v časech ryzího amatérismu věc naprosto nepřípustná. Předseda komise Hejčl usiloval o Steinerův distanc, ale záhy na to obrátil a přesvědčoval své kolegy, že prý šlo o mladickou nerozvážnost a kdesi cosi. Byl též mimo jiné i funkcionářem Viktorky a mladého beka stůj co stůj potřeboval na hřišti, když už tam u nich zaklepal. Trest mu byl tedy prominut. A pak že současní funkcionáři či politici přicházejí s něčím novým...

Viktorce výrazným způsobem dopomohl k vítězství v tehdy dosti populárním Charity Cupu čili Pohár dobročinnosti a už v r. 1920, tedy v prvním roce samostatné čs. reprezentace, válel vedle Tondy Hojera na olympiádě v Antverpách. V semifinálovém klání pomohl ranou z 20 metrů k postupu do finále, kde nás čekala domácí Belgie. Jak to dopadlo, asi všichni víte. Ve 38. minutě odvolal kapitán Káďa na protest proti skandálnímu řízení zápasu rozhodčím Lewisem mančaft z placu. A právě Karel Steiner figuroval u dvou osudných okamžiků.

Nejprve byl u faulu na brankáře Klapku. Protože se ozvala píšťalka, čapl mičudu a už se rychtoval rozehrát, jenže v ten moment mu Lewis odpískal ruku a tudíž penaltu. V osudné 38. minutě se pak srazil s útočníkem soupeře, což sudí kvalifikoval jako brutální faul a vyloučil ho. Potom už nastal onen odchod do kabin. Co se tam dělo doopravdy, dnes už nezjistíme, každopádně fotbalový džentlas jak vyšitej Káďa ještě těsně před smrtí vzpomínal na tendenčně pískajícího staříka v rozhodcovském saku s hořkostí v hlase, tudíž věřme aspoň tomu, že pro své rozhodnutí měl víc důvodů než jen tyto dva inkriminované momenty.

To už měl Steiner v domácím fotbale slušné jméno. Tehdy neporazitelná Sparta chtěla dát zapomenout na své dávné faux pas a rok po OH si ho od Viktorky půjčila na své turné do Španělska. Ona o něj vlastně usilovala už delší čas, ale až na tuto lukrativní výpomoc nedávno ještě zhrzený Steiner přikývl. A výlet do Španěl se Karlovi po herní stránce více než vydařil. Zazářil. V zápase s Bilbaem si však ošklivě poranil koleno a zdálo se, že je po kariéře nadějného hráče. Sparta ho poslala zpět na Žižkov, však co s ním, když je zraněný... nebylo to naposled, co s ním takto zacvičila. Nicméně Steiner se z toho vykřesal a válel dál. A to tak, že si ho znovu Sparta vypůjčila na další turné - tentokrát do USA. A tenkrát v Americe se odehrála epizoda jak z pohádky - do žižkovského elegána se zamilovala dcera jednoho milionáře, shodou okolností majitele klubu Sparty Chicago. Jak vtipně píše V. Houška v knize Železná Sparta, bohatý tatík ho přemlouval, ať za velkou louží zůstane, "sliboval mu za odměnu půl svého království a zamilovanou dceru návdavkem". Jenže Steiner se vrátil, doma měl holku a kamarády. A taky Spartu. V ní zůstal až do r. 1927. Obyčejný kluk ze Žižkova, co se nehoní za velkou slávou, dalo by se říci. A jaký byl jako hráč?

"Skvělý taktik a fotbalový umělec," napsal Ladislav Ženíšek v knize Mezi dvěma brankami, pro něhož byl Steiner nejlepší bek našich fotbalových dějin. A takto na něj v knížce Česká kopaná vzpomíná Karel Pešek-Káďa: "Jeho polovysoké, táhlé a přesné odkopy byly pro diváky pravým požitkem. Hráč velké fotbalové inteligence, ne příliš rychlý, ale zato technicky vyspělý, skvělý taktik a spolehlivý." Různé ty nepřehledné situace ve vápně řešil v naprosté pohodě přesnou rozehrávkou, žádným bezhlavým odkopem, jak se tenkrát nosilo. Uměl i skvěle vypálit, hlavně z trestňáku, v lize se trefil šestnáctkrát, v repre ve 14 utkáních třikrát. Na obránce v té době velmi slušný počin. A jen proto, že býval čas od času zraněný a že kvalitních beků jsme v těch času měli neúrekom (oba Hojeři, Perner, Seifert, Burger, Ženíšek...), připsal si jen těch 14 startů. Navíc v první půli 20. let, kdy byl ve vrcholné formě, se hrály cca 4 zápasy za rok.

V národním dresu odehrál i jeden ze svých nejslavnějších zápasů. Naše reprezentace odjela v r. 1927 do Vídně sehrát přátelský zápas s domácími Rakušany, jimž se pomalu začal formovat později veleslavný a neporazitelný Wunderteam. Jak už to bývá, domácí si to malovali tak, že nás vyprovodí s debaklem, o který se měli postarat zejména "Muci" Sindelar a mladý Schall. Konečný výsledek zněl 1:2 pro čs. tým a obrana Perner - Steiner vyjma jednoho gólu a dvou tří náznaků šancí útočnou pětici soupeře k ničemu dalšímu nepustila a nadějného Schalla naši beci zpacifikovali takovým způsobem, že z toho jeho otce na tribuně trefil šlak.

Ve stejném roce - 1927 - se vrátil zpět na Žižkov. Na stará kolena, dalo by se říci. A ne z vlastní vůle. V duelu se Žižkovem ho párkrát vymáchal křídelní útočník Dvořáček, a jelikož byl Steiner původem z Viktorky, měli letenští funkcionáři jasno - tys to prodal. Nikoho nezajímalo, že ho přiměli nastoupit se zraněním, přičemž ze stejného důvodu nebyl nominován na přípravný zápas reprezentace. Opět se zkrátka jednou ukázala klasická nevděčná česká povaha - a co že nám věrně sloužil tolik let, co že se nenechal zlanařit za oceánem a zůstal u nás? Má přes třicet, zbavíme se ho, a pokud možno tak, ať jsme z obliga. Jenže Karel Steiner vytřel nevděčným sparťanům zrak a v pruhovaném dresu žižkovské Viktorie hrál stále skvěle. Kdo se trochu zajímá o meziválečný fotbal, jistě zná jména jako Podrazil, Meduna či Klicpera. Skvělí hráči. A Karel Steiner se mezi nimi rozhodně neztratil, naopak dost výrazně pomohl Viktorce k jedinému ligovému titulu v její historii. Ve Středoevropském poháru pak žižkovští vypadli až ve třetím, dodatečném zápase semifinále s tehdy báječným Rapidem. Rok na to skončila Viktorka v domácí nejvyšší soutěži na druhé příčce. A Steiner byl stále tu a tam povoláván do nároďáku, byť přednost logicky dostávali mladší a perspektivnější.

Měl 39 let 2 měsíce a 13 dní, když vstřelil svůj poslední ligový gól. Po Bicanovi byl dlouhá léta druhým nejstarším ligovým střelcem. Za Viktorku bojoval do posledních dnů svého života. Pomohl jí k remíze s Židenicemi, přes týden ještě trénoval s mančaftem a těšil se na zápas právě se Spartou, který měl rozhodnout o bytí či nebytí Viktorky v nejvyšší soutěži. Jenomže v pátek už ulehl do postele s vysokou horečkou a v neděli ho převezli do špitálu. Diagnóza zněla zápal mozkových blan. V pondělí se už Prahou nesla zpráva, že Karel Steiner v rozhodujícím zápase své Viktorky proti své Spartě nenastoupí a že už nenastoupí nikdy. Bylo krátce před italským MS a fotbalový národ se otřásl v základech. Odešel jeho věhlasný občan, krátce po svých 39. narozeninách. Hvězda Sparty, Žižkova a reprezentace - Karel Steiner. V krematoriu se s ním přišlo rozloučit jen pár bývalých spoluhráčů a kamarádů ze Žižkova.

Příště: Antonín Kaliba