Předčasná úmrtí IV. - František Svoboda

Když počátkem 20. let minulého století vyprávěli otcové svým synům o bájném Koškovi a jeho bombách trhajících sítě, tajil se synům dech. Když povyrostli, vzpomínali na vyprávění svých otců se shovívavým úsměvem. Až do doby, než se na fotbalových hřištích objevil František Svoboda. Tehdy synové svým otcům uvěřili.

Po prvních střeleckých počinech tohoto rodáka z Vídně (1906) začali novináři oprašovat slovník synonym, jimiž by mohli adekvátně vystihnout jeho "produkty". Ačkoliv i v té době byli hráči, co se do meruny uměli pořádně opřít, jako třeba Tonda Hájek, Vojta Bradáč nebo Olda Nejedlý, Svobodovi se u nás nevyrovnal nikdo, a ve světě jen Bimbo Binder.

Franci, jak mu všichni familiárně říkali, pro to měl ideální fyzické předpoklady, což samo sebou není záruka dělostřelby. Dokázal každý centimetřík a gram své bezmála metrákové postavy plně využít nejen při hře, ale i při samotné střelbě. Soupeřovy beky si odstavoval jak nějaké dorostence, dovedl si bravurně pokrýt míč, a že ho od něj prakticky nešlo odstavit, nemusím snad ani dodávat. Nadto byl bojovník k pohledání, nebál se o nohy ani o hlavu, do všeho vletěl naplno. A když se tento takřka stokilový chlap rozběhl s balónem směrem k bráně, odlétávali od něj soupeřovi beci jak gorodky. Tank, to se dá těžko jinak definovat. Jeho kila se však nerozkládala v tuku, ale ve svalech a těžkých kostech.

Že by však byl nějaký míčový kouzelník, to teda prr. V době, kdy se to po tuzemských hřištích doslova hemžilo fotbalisty s filigránskou technikou, působil tak trochu jinak. Ne že by byl nějaký křáp, co neumí zpracovat balón a kličkuje, jen když jde z hospody. Jen to vše prostě neměl na takové úrovni jako ostatní. Jeho přednost vězela v něčem jiném - ve vynikající střelbě, která brala dech, a to doslova. Jako třeba sparťanskému brankáři Bělíkovi, který se odvážil Svobodovu pumelici zpoza šestnáctky chytit. Ztratil dech i vědomí, ale ne glanc, takže po probuzení mohl Francimu po další jeho perdě pod břevno uznale zatleskat. A nebyl to ojedinělý případ knokautování gólmana soupeře.

V noze měl Franci opravdu zcela mimořádnou ránu. "Z třiceti metrů dáli, Svoboda na branku pálí..." byla slova kupletu, který si tehdy fandové v Praze zpívali. Jednou takhle "z třiceti metrů dáli" napřáhl a poslal do říše snů prodavače preclíků za brankou a pro dané odpoledne mu zrušil živnost. Svobodovy "zabijácké schopnosti" se nejvíce projevovaly na rozbahnělém terénu, kdy vodou nasáklý míč ostatní hráči sotva ukopli (Podotýkám na okraj, že nešlo o nějaké dnešní lehoučké mičudy, do nichž je radost kopat, nýbrž o meruny z volské kůže a šněrovadlem, které, když byly nacucané, byly jaksepatří těžké a tvrdé.). Když ho však na svou pravačku dostal v dostatečné vzdálenosti od branky Franci Svoboda, letěl skutečně jako dělová koule a nejeden brankář se dušoval, že slyšel, jak to kolem něj zahučelo. Třeba když hrála jeho Slávia (jo, to jsem neřekl, Svoboda hrál za Slávii) v Boloni a ostatní hráči měli problém poslat míč na pár metrů, překonal Franci italského brankáře čtyřikrát, tj. čtyřikrát to narval do sítě tak, že si gólman ani neškrtl, a sešívky vyhrály 4:0. Obyčejně to bývá tak, že takovýto těžký terén vyhovuje spíš lehkým vahám, ne však v případě Franciho. Navzdory všem zaběhnutým zvyklostem v těchto podmínkách slávistický pořízek na hřišti dominoval a ladným pohybem ohromoval zaplněné ochozy.

Diváci - to bylo vůbec jeho. Vyžíval se v potlesku, oslavování svých schopností, hrát dnes, beztak by se dokázal prodat lépe než Beckham. Byl prostě rád, když se o něm psalo. V pětičlenném útoku si ve Slávii vymínil post centrforwarda s bezelstným poukazováním na to, že fandové nejvíc oslavují toho nejlepšího, tj. toho, co střílí nejvíc branek. A on jich střílel celkem dost, jednou vyhrál korunu krále střelců a svými 101 brankami se dostal do Klubu ligových kanonýrů. Jak má někdo svého osobního strážce, on měl své osobní nahrávače - do té role delegoval všechny ostatní na place. Franci byl zkrátka povznesen nad týmové pojetí hry. Ty mi to hoď, já to tam napálím. Styl "vše na Svobodu" byl známý po celé republice. A ač Slávia získávala tituly celkem s přehledem, přesto se její úderná síla zvýšila až tehdy, když přešel Franci na spojku, odkud zásoboval své centrforwardy přihrávkami.

Ale ještě k tomu jeho vystupování - byl rád středem pozornosti, zvlášť dívek a dam. Vždy perfektně oháknutý a ulízaný na pěšinku, noblesní a džentlmenský, zkrátka vídeňská škola. Jeho další přezdívka "Bonello" podle tehdejší luxusní značky klobouků, v nichž se vyžíval pomalu jako v potlesku tribun, je též všeříkající. Podle vzpomínek spoluhráčů byl i dobrý chlap, který dokázal uznat svou chybu. Jako třeba v jednom zápase za Slávii. Novic v sešívaném dresu Pepi Bican dal v jednom mači čtvrtý gól, protože nevěděl, že Franci má za to, že od střílení gólů je tady on, František Svoboda. Vynadal mu do skopčáků. Na druhý den, po domluvě spoluhráčů i vedení, přinesl prvotřídní vínko a s Pepim popili a skamarádili se.

K Franciho osobě se váže i jedna parádní přestupová aféra. Za sto tisíc se v r. 1930 písemně zavázal, že neobnoví končící smlouvu se Slávií a přestoupí do Sparty. V případě odvolání měl zaplatit padesát litrů on. Dlužno dodat, že tehdy platila mezi oběma pražskými "S" úmluva o vzájemném nepřetahování hráčů. Nakonec odvolal, neboť Slávka mu slíbila navýšit plat. Stanul před obchodním soudem, jenž ho přiměl k zaplacení podepsané částky. S elegancí sobě vlastní, nedbaje toho, že se stal díky tomuto stotisícovému případu známý po celé republice zmítané celosvětovou hospodářskou krizí, a to i v kruzích, jimž je fotbal ukradený, pokutu zaplatil s komentářem: "Těch padesát hadrů jsem si dávno vykopal."

Mohl si to dovolit říct, jako nefalšovaná hvězda byl taky náležitě placen. Bral teď celkem 4.000 Kčs - o osm let později bude brát Bican jako nejlépe placený hráč ligy 5.000 Kčs. Z toho je vidět, že Svoboda byl opravdu někdo. A hvězda první kategorie, žádný meteorit, co by vzlétl, zablikotal a pak shořel v atmosféře. Vezměte si, že na MS v Itálii měl prý už nejlepší léta za sebou, ale rok na to se stal nejlepším střelcem ligy. Takže ta jeho hra musela být předtím na fest vysoké úrovni, měříme-li to optikou tohoto jeho individuálního úspěchu. Býval kapitánem v klubu a často i v repre, na vrcholu se držel dostatečně na to, aby se stal hráčem patřičně uznávaným nejen doma, ale i za hranicemi, pohříchu spíše za těmi hranicemi. Když mu to šlo, milovali diváci jeho a on miloval je. Ale když ne, vypískali ho už před zápasem. Jako třeba v přáteláku s tehdy neporazitelným rakouským Wunderteamem. Pršelo tak, že v přestávce museli hasiči odčerpávat vodu z hřiště a hráči se bořili do bahna. Ale pak se zase jednou "z třiceti metrů dáli" opřel do balonu Svoboda a hvězdný Rudi Hiden kapituloval. Chytat míč nemohl, byla to taková rána, že ho vůbec nezaregistroval. Utkání skončilo nerozhodně a diváci odnesli Bonella do šaten na ramenou. A nebylo to pouze kvůli té jeho abnormální ráně v noze (i když kvůli té hlavně), proč se těšil takové oblibě. Byl to prostě Pan hráč. Opora Slávie i národního týmu, s nímž vyválčil druhé místo na MS v Itálii. Kromě gólu proti Švýcarům, po němž se brankář stačil jen ohlédnout, a velmi dobré hry se do statistik zapsal i dvěma asistencemi na Nejedlého góly v semifinále proti Němcům. Ve finále ho brutální hrou eliminoval hodně "zlý muž" Monti.

Fanoušci se všude, kam Svoboda přijel, těšili na jeho pověstné šupy. Příznivci AS Roma např. skandovali jméno Svoboda při každém jeho dotyku s míčem, aby ho po závěrečném hvizdu odnesli na ramenou do kabin. V Itálii měl už dávno pověst snajpra par excellence. Slavného Combiho překonal v přátelském reprezentačním utkání hraném na Apeninském poloostrově dvakrát - dvěma děsnými šlehami zpoza vápna v zápase hraném - jak jinak - v prudkém lijáku. Němečtí fandové ve Vratislavi si ještě dlouho povídali o tom, jak Čechoslovák František Svoboda vyslal na bránu tak strašlivou mordu, že brankář, který po balónu skočil, skončil i s ním v síti. A velký Ricardo Zamora si asi do smrti pamatoval bombu, kterou Franci za jeho zády protrhl síť. Z třiceti metrů v dáli, Svoboda na branku pálí...

Ve Slávii pálil až do r. 1940. Získal s ní 7 ligových titulů, jeden protektorátní a jedno vítězství ve Středoevropském poháru. Zemřel den po svých 42. narozeninách 6. července 1948. Leukémie... Ke konci už musel brát morfinové injekce a vážil cca 40 kilo, chlap vážící svého času bezmála metrák, jehož rány děsily nejen soupeřovy brankáře, ale i diváky za brankou. Z třiceti metrů v dáli, Svoboda na branku pálí... U lůžka mu stál kufřík polepený etiketami měst, v nichž hrál. Pochován byl v sešívaném slávistickém dresu.

Úspěchy:
2. místo na MS 1934
Vítěz STEP 1938
Sedminásobný mistr ČSR - 1929, 1930, 1931, 1933, 1934, 1935, 1937
Vítěz protektorátní ligy 1940
Reprezentace 43/22
Člen Klubu ligových kanonýrů se 101 góly
Nejlepší střelec ročníku 1934/1935 s 27 góly


Tím končím tento miniseriál o slavných hráčích minulosti, kteří zemřeli v nejlepších letech. Kdysi jim tleskaly davy fanoušků, snad k vzdání holdu jejich umění posloužil i tento skromný seriálek.