Předčasná úmrtí II. - Antonín Kaliba

Jeho životní příběh patří k těm nejsmutnějším. Brankář, kvůli jehož uměním šíleli diváci po celém světě, a který za krátkou dobu klesl nejen svou vinou z vrcholu až na samé dno, a to doslova, a zemřel v bídě a zapomnění.

Antonín Kaliba patří k té plejádě výtečných brankářů, jimiž náš fotbal disponoval mezi oběma válkami. Peyr, Hochman, Štaplík, Cháňa, Klenovec a samozřejmě Plánička. Tato jména měla ve světě obrovský zvuk a právě to jeho zvučelo obzvlášť. Žel, jen krátkou dobu.

Při pohledu na tohoto chlapíka narozeného v r. 1898 byste nikdy neřekli, že je to gólman. A už vůbec ne světový. Maličký, vyzáblý, na hlavě velká čepice s velkým kšiltem. Navíc tuberák. Dosti těžké dětství prožité v chudičké žižkovské rodině s četným potomstvem, kde bída až pištěla a podvýživa si vybírala daň i mezi nejmenšími, se na něm spolu s rodovými dispozicemi podepsalo.

Učil se na truhláře, do toho chytal za žižkovský Slavoj. A to tak dobře, že jej zlanařil slavnější Union. Jeho předseda si prý pro něj zašel do jedné z žižkovských hospod mezi žižkovskou "smetánku". Slovo dalo slovo a Kaliba za 150 korun přestoupil. Psal se rok 1921. V dresu Unionu se v r. 1922 fantastickým výkonem zasloužil o porážku Sparty, pro niž to byla jediná prohra v průběhu čtyř let od tuzemského týmu. Hned na to byl povolán do reprezentace, kde dalším skvostným výkonem udržel remízu 1:1 v Itálii. Poté si připsal ještě čtyři další starty za národní tým. Konkurence byla v té době obrovská, navíc nesmíme zapomínat, že hrál za ryze provinční klub v době, kdy celostátní ligová soutěž ještě neexistovala. I v Unionu však válel.

Kromě velké bekovky (v zahraničí mu přezdívali "hubeňour s velkou čepicí") byla takovou jeho specialitou robinzonáda jednoruč. Z dnešního pohledu to pro někoho vypadá směšně, ale brankáři tehdy skákali po míče výhradně se dvěma nataženýma rukama, až Kaliba přinesl novinku. A dalším Tondovým poznávacím znamení byla kromě neobvyklé mrštnosti až abnormální obětavost. Jakoby neznal bolest. Vrhal se pod nohy soupeřů obuté v těžkých "kopačkách" hlava nehlava, nesčetněkrát to do ní schytal od těch, co jim bylo jedno, do čeho kopou, hlavně že to je kulaté. Otřesy mozku, zlomené ruky, prokopnutý hrudník byly na denním pořádku. Zvláště poslední druh zranění pro něj znamenal martyrium, stále více se projevující tuberkulóza s ním mávala a chrlení krve po takových zraněních přímo na hřišti nebylo ničím neobvyklým.

V r. 1926 si jej Sparta vypůjčila na své turné po USA. Původně měl jet jen jako náhradník, ale nastoupil za zraněného kolegu a... stal se hvězdou hvězd. Týmy USA nesmíme chápat dnešníma očima, tehdy byly složené z anglických a skotských internacionálů (tyto dva národy byly v té době neoddiskutovatelnými vládci světové kopané) a jejich kvalita byla obrovská. Tonda Kaliba chytal přímo skvěle, stal se svou pidipostavičkou miláčkem Čechoameričanů a stejně jako minule vzpomínaný Karel Steiner i on dostával nabídky k přestupu. Ale i on všechny odvrhnul a vrátil se. Doma měl ženu se dvěma dětmi a kamarády.

Co do povahy, byl tím, čemu se říká pravý žižkovský frajer - myšleno čistě v prvorepublikových intencích. Jistá nonšalance ve vystupování, s penězi vždy velký haur, takže když měl po výplatě, pozval celou hospodu. Byl jeden z nich, z Žižkováků, z chlapů s bekovkou na hlavě, šátkem kolem krku a kostkovaném saku, kteří nešli pro ránu daleko, i jako světová hvězda vždy zapadal do místní komunity, která jej brala jako svého Tondu, na něhož nedala dopustit. Manželka Marie se dvěma dětmi už tak nejásala, rozkutálené peníze začaly chybět stále více a postupně chřadnoucí Tonda taky nevzbuzoval valné naděje do budoucna. I když to po návratu z USA vypadalo slibně. Najednou bylo peněz více, Tonda přestoupil do Sparty a vypadalo to, že se na vrcholu může ještě udržet. Možná ale sám cítil, že to už o moc lepší nebude, přinejmenším se zdravím. Přesto však nekývl na milionářské nabídky zpoza oceánu a vrátil se na Žižkov. Teda do Sparty, jak bylo řečeno.

V ní zůstal rok a vychytal jí titul. Jenže ozvalo se zdraví a Sparta rozhodla, že není charita a souchotinářského brankáře se jednoduše zbavila. Místo v brance si našel ve vinohradské Čafce, kde se ještě několikrát připomněl parádními výkony, přičemž fanouškům té éry ještě dlouho vězel v paměti ten proti mistrovské Slávii, kdy vychytal čisté konto při výsledku 0:0. Ale v r. 1930 fotbalovým trávníkům zamával naposledy.

Co následovalo, je jak ze špatného románu. Nevyučený truhlář se v době krize uchytil jen tu a tam jako pomocný dělník. Vždy však jen přechodně. Rodina hladověla, on sám se stále více ztrácel. Když mu před očima umírala dcerka Mařenka, hodil za hlavu žižkovskou hrdost a šel prosit na Spartu alespoň o půjčku, aby měl na doktory. Vyhodili ho, stejně jako později jeho uslzenou ženu. Malá Mařenka zemřela na tuberkulózu, on sám ke smrti neměl moc daleko.

Není proto divu, že se ponížil do té míry, že se stal pouťovou atrakcí. Jakýsi podnikatel postavil na Matějské pouti stan, v němž sebejistí borci mohli za peníze podstoupit zápas s jeho třemi najatými zápasníky. Pro ty, co zevlovali opodál, připravil jinou atrakci. Stloukl fotbalovou branku, do ní postavil ubohého a hlady ještě víc scvrklého Tondu Kalibu a nechal vyvolávače, aby nalákal kolemjdoucí, aby si za korunu kopli penaltu na slavného gólmana. Domluva byla takováto - za puštěnou desítku dostával úspěšný střelec od překonaného "slavného gólmana" kromě pyšného pocitu z vlastní výjimečnosti dvě koruny, sám "slavný gólman" dával majiteli branky šest stovek na ruku. Zbytek byl jeho. Jeho podvýživou zhuntované plíce dostávaly po ranách bodlem tvrdou merunou co proto, přesto však sebou házel po tvrdé zemi, aby vůbec přežil on i jeho rodina. Tedy to, co z ní zbylo. Když však zájem lidí polevil, protože si už každý sebestředný maloměšťák na ubohou trosku v brance už kopl a pochlubil se tím u piva, majitel Tondu propustil. Neměl dál zájem podporovat nerentabilního maroda.

Zoufalá životní situace samozřejmě neunikla jeho bývalým spoluhráčům. Občas mu tu a tam vypomohli a takový Káďa dokonce vyjednával se svými sparťany benefiční zápas, jehož výtěžek by šel na Tondovo konto. Jenže když se o tom dozvěděli letenští činovníci, zathrli svým hráčům pod pohrůžkou přísných sankcí se tohoto utkání zúčastnit...

A jak to bylo dál? Druhdy brankář světových kvalit, nad jehož uměním žaslo obecenstvo všude na světě, zemřel v naprosté bídě na tuberkulózu v nemocnici na Bulovce. Bylo 3. 8. 1936, neměl ještě ani 38 let. O jeho smrti dobový tisk nepodal ani zprávičku...

Příště: František Kloz