Pozoruhodný případ Jamese Lawrence. Fotbalisty, kterého zradilo datum narození
Téměř určitě jste už o tom slyšeli, a pokud se vám to zrovna hodilo do krámu, možná jste se na to i sami někdy vymluvili. Řešilo se to v souvislosti s vrcholovým hokejem i dalšími severoamerickými sporty. Řešilo se to v souvislosti s mužským fotbalem v Anglii či Itálii, ale i s tím ženským ve Švýcarsku. A zrovna před nedávnem jsme se díky Michielovi De Hoogovi dočkali jedné dokonalé, komplexní případové studie...
Vskutku, wikistránka snad žádného jiného sportovního jevu není tak skálopevně podepřená všemožnými akademickými výzkumy ze všech koutů světa i sportovního spektra jako právě ta o "efektu relativního věku". Není to vlastně ani čistě sportovní fenomén: později narozené děti vykazují statisticky horší výsledky ve školních lavicích, jsou náchylnější k diagnóze neurovývojových poruch jako ADHD, a v důsledku také obsazují méně vysokých manažerských či politických pozic. Na tom, kdy se člověk narodí, zkrátka záleží.
A tak pokud své dítě někdy v budoucnu budete dávat na sport, vybírejte svědomitě. Datum narození zkraje roku nahrává kariéře v NHL, červencové a srpnové děti by se zas měly od počátku upínat spíše na baseball. Ti echt opoždění jako já pak mohou na sportovní kariéru rovnou zapomenout; taková zubařina pro ně dává mnohem větší smysl.
Výjimky se samozřejmě vždycky najdou, mnohdy i v takovém množství, že označení "statistická anomálie" již dál nepostačuje, a napříč fotbalovým univerzem zároveň ani neplatí žádná přímá úměra (tj. čím později, tím hůře), jinak by měsíc prosinec těžko dával vzniknout tak skvostné ofenzivní letce současnosti jako té ve složení Raheem Sterling - Karim Benzema - Kylian Mbappé. V Itálii se třeba věkové kategorie lámou 1. ledna, kdežto v Anglii zas dělící linii představuje 1. září, takže tam smůlu tradičně mívají ti v létě narození jedinci, které neprozíraví rodičové nedali raději na baseball. A jedním z takových byl i Steve Lawrence.
Steve si však nemohl pomoci. Už jako tříletý jeho Jamie kraloval londýnskému předměstí Queen’s Park. Ve čtyřech s míčem zacházel obratněji než většina šestiletých kluků. Když nastupoval do školy, dělal si dobrý den ze čtvrťáků. V sedmi letech se hlásil do Arsenal Advanced Academy, soukromé fotbalové školy, odkud si věhlasný Arsenal často stahoval hráče do své vyhlášené klubové akademie. Ani tam se Jamie neztratil.
Na jaře 2000 se však Steveu Lawrencovi v mžiku otočil svět vzhůru nohama. Stačila jedna krátká rozprava s neznámým mužem během jednoho obyčejného tréninku, jeden nevinný dotaz na datum narození jeho kluka, jedna nesmlouvavá poznámka "22. srpna? Tak to z něj profesionální fotbalista nikdy nebude", nato pár chvil internetového vyhledávání a z nadějného syna se rázem vyklubal syn dost možná prokletý. I jen z letmého pohledu na tento jednoduchý graf se Steveovi přitížilo. Květen až srpen, hotová černá díra. Jak je možné, že kluby s neomezenými finančními prostředky a širokými sítěmi skautů systematicky přehlíží celou polovinu populace? A poznamená to snad nevyhnutelně i jeho Jamieho?
Zprvu to tak vskutku nevypadalo. V létě 2001 byl Jamie Lawrence spolu s budoucím tahounem sousedního Tottenhamu a kapitánem Albionu Harrym Kanem přizván obléknout ty skutečné barvy Arsenalu. Na základě menšího turnaje, který sloužil jako vstupní zkouška, byli potom oba zařazeni do arsenalské přípravky (výběru do 9 let). Už v tu chvíli nicméně Jamie potřeboval výjimku samotné Fotbalové asociace (FA). Poprvé, leč nikoliv naposledy, narazil na to, že byl "o devět dnů příliš starý" na své vlastní vrstevníky.
V tomto bodě se ještě žádná reálná újma nekonala, a tak Jamie Lawrence ve své první sezoně v dresu Arsenalu bezstarostně zářil; spolu s Kanem a pozdějšími nenaplněnými nadějemi Gunners Chuksem Anekem, Benikem Afobem či Nicem Yennarisem ve své kategorii vysloveně drtili vše, co jim přišlo do cesty.
Ve druhém roce společného působení se již nicméně jejich cesty začaly rozdělovat, když se Arsenal pomalu začal připravovat na další nepříjemnou výhybku k překlenutí. Zatímco jeho šikovní spoluhráči fasovali od klubu své vlastní dresy, kopačky a slovní závazky, že s nimi klub dál počítá, Jamie na ty své marně čekal. Zatímco jiní rodičové dostávali pravidelný feedback ohledně toho, jak se jejím klukům vede, Steve jen postával opodál. "Na Arsenalu jsem trávil veškerý čas, ale nikdy jsem nebyl jeho skutečnou součástí," vzpomíná s odstupem Jamie. Teprve na jaře 2003 si oba Lawrenceovi vysloužili od klubu speciální pozornost, a nebylo to věru dobré znamení. Oba uslyšeli, že pro Jamieho dál v Arsenalu nemají místo. Zatímco v nižší kategorii totiž mohl být přirozeným lídrem, v té vyšší by platil za nejmladšího a čekalo by se od něj něco docela jiného. O talentu to tedy evidentně nebylo, pomyslel si Steve, jen blbá haluz.
V tom momentě se ve Steveovi Lawrenceovi vznítila nová obsese — a nutno podotknout, že jedna z těch konstruktivnějších, ne-li záslužnějších. Jamieho rozčarovaný otec se podruhé ponořil do veškerých dostupných dat o efektu relativního věku, avšak tentokrát už neplnil pouze roli fascinovaného čtenáře — kde výzkum zdánlivě narážel do zdi, tam on sám navazoval, mj. skrze tvorbu výše odkazované wikistránky. Začal navštěvovat statistické kurzy, spolupracovat s vůdčími osobnostmi sportovních věd, publikovat v akademických časopisech a v neposlední řadě též popichovat zástupce FA. Když ti uspokojivě nereagovali, podal na ně oficiální stížnost u Evropské komise pro dopouštění "systematické diskriminace".
Evropská komise se případem začala zabývat, a když Stevea Lawrence vyzvala k předložení alternativy, dostalo se jí konkrétního návrhu. Neexistovalo by už žádné konkrétní datum narození, přes které prostě nejede vlak, ale místo toho by týmy musely splňovat jasně stanovený věkový průměr, který by mohli srážet právě pozdě narození jedinci. Když Evropská komise požádala o "proporční" způsob provedení takové reformy, zapsal se Steve na další kurzy — tentokrát ty kódovací — a vytasil se s vlastní mobilní aplikací. Tu dnes představuje jednotlivým klubům a národním fotbalovým asociacím, zatímco na verdikt EK stále čeká.
V průběhu své osobní cesty poznání Steve Lawrence bezesporu leckoho přesvědčil o existenci efektu relativního věku, tím leckým však v žádném případě nebyl ani jeden z tehdejších i pozdějších trenérů jeho Jamieho. Na ně Steve bez rozdílu působil jako klasický taťka s neukojitelnou tendencí protežovat svého "výjimečného" kluka. Jamie se tak po neslavném konci v Arsenalu potloukal po amatérských klubech, a když už si ho všimli skauti profesionálních Queens Park Rangers, v průběhu jediného roku se tam Jamie jenom trápil. Buď vysedával na lavičce, anebo zaskakoval na levém beku, kde nikdy nebyla jeho pozice.
Nadešly další zhruba dva ztracené roky. Jamie už byl tou dobou v pubertě a šance na zářnou kariéru se tak blížily nule. Když tu v dubnu 2008 přistál ve Steveově schránce neočekávaný email. Jednalo se o poněkud opožděnou reakci na jeho rok starou výzvu z doby pracovní štace jeho manželky Lynne v Amsterdamu. Steve tehdy odeslal pár zoufalých emailů několika profesionálním klubům v okolí, a teprve teď se jeden přeci jen ozval — HFC Haarlem. Přesně to Jamie potřeboval; v Nizozemsku jsou na tom totiž jako v Itálii a kategorie se tam lámou již 1. ledna. Když pak Lynne dostala v Amsterdamu pevný úvazek, nebylo co řešit.
V Haarlemu si ve výběru do 17 let zvykl na dříve neoblíbenou pozici levého beka a po boku Quincyho Promese si brzy řekl o pozornost skautů věhlasného Ajaxu. Když se Promes zanedlouho stěhoval do Twente, Jamie Lawrence měl namířeno rovnou do amsterdamského velkoklubu, kde okamžitě začal tvořit stoperskou dvojici s Joëlem Veltmanem, aby tak sám završil svou poziční transformaci. Pro Stevea se zároveň jednalo o jasný signál, že rozlet jeho syna do té doby blokovalo čistě jeho datum narození, a tak okamžitě rozeslal emaily na anglickou i velšskou fotbalovou asociaci, aby jim svého potomka připomněl.
Žil přitom v domnění, že člen vyhlášené akademie Ajaxu už bude mít patřičný zvuk, a možná se ani nemýlil, jenže to by se nesměly objevit další zádrhely. Jamie nejprve tápal s nizozemštinou, což mu výrazně znesnadňovalo prodej jeho obvyklých předností jako skvělé komunikace a vysoké herní inteligence, aby ho poté na několik dalších měsíců zbrzdily operace třísel a korekce abnormálně rychlého srdečního rytmu.
Navíc, ani těch pár měsíců k dobru nakonec v Ajaxu nesehrávalo až takovou roli. Netrvalo dlouho a Steve Lawrence si snadno spočítal, že z 37 hráčů v juniorských výběrech do 18/19 let se v druhé půlce roku narodilo pouhých pět. Dnes už víme, že to ani jeden v Ajaxu daleko nedotáhl. Jody Lukoki s Tomem Boerem se aspoň jakž takž chytili jinde; a právě takový osud ležel i před hrdinou našeho příběhu, Jamiem...
Záchytný bod jménem AS Trenčín
I přes náhlé procitnutí z prvotního dojmu, že by Ajax mohl být "jiný", se Steve Lawrence odmítl lukrativní amsterdamské adresy vzdát jenom tak, bez boje. Rozhodl se tedy oslovit šéfa mládežnických týmů Jana Oldeho Riekerinka s prosbou o intervenci psychologa — jeho Jamie přece v mladších kategoriích obvykle své týmy vedl jako kapitán, teď se však jakákoliv asertivita z jeho herního projevu dočista vytrácela. Riekerink Stevea ujistil, že se o "Jamieho postará", a tak celá rodina příští čtyři měsíce žila v plané naději. Potom však klub opustil Martin Jol, od juniorů k áčku povýšil Frank De Boer a na jeho nástupce Dicka de Groota již Jamie Lawrence dobrý první dojem neudělal. V létě 2011 mu bylo sděleno, že to má zkusit jinde.
Jamie rozhodně nebyl odstrčen a zklamán poprvé v kariéře, ale tentokrát to působilo odlišně — o poznání osudověji. Otec Steve mu sice vždy říkával, že jeho šance nadejde, že jen musí vytrvat a být trpělivý, nikdy však neříkal celou pravdu, kterou mu dřív vyjevily četné studie: že je regulérní obětí diskriminace. Jamie samozřejmě tušil, že pozdě narození to mají složitější, ale ve vztahu k sobě samotnému si to nikdy tolik nepřipouštěl, což také Steve v žádném případě nemínil dopustit. Golemův efekt se konat neměl a nesměl.
Jenže když si toho léta Jamie naladil televizi a v dresu Arsenalu spatřil povědomého borce, secvaklo mu.
Před mnoha lety hrál ve finále Middlesex cupu za provinční klub Enfield proti Broadwater Farm FC. Soupeř měl tehdy přesně jednoho tahouna — dominantního útočníka, který byl oproti zbytku pole vyšší zhruba o hlavu. Všichni si byli vědomi, že původem jeho dominance není závratný talent jako spíš fyzické dispozice. Určitě se muselo jednat o pouhou dočasnou výhodu; ostatní ho určitě časem doženou. A přece ho teď měl před očima, o osm let později, připraveného k ligovému debutu za Arsenal. Sice se mezitím stáhl do zálohy a nakonec žádnou hvězdnou kariéru neudělal, ale první krok lednový Emmanuel Frimpong zdárně učinil. Jen o pár dní starší Jack Wilshere se už mezitím řadil mezi největší hvězdy soutěže.
To Jamie Lawrence na svou šanci dál čekal, a pomalu to vypadalo, že čekat nepřestane. Příští sezonu strávil ve Spartě Rotterdam, kde převážně nastupoval za béčko, a stejný osud ho potkal i později v RKC Waalwijk. V létě 2014, na prahu svých 22. narozenin, za sebou stále neměl ani jednu soutěžní minutu v A-týmu profesionálního klubu. Veškeré tátovy řeči o "late bloomerovi" mu začínaly znít falešně. Mládežnický fotbal byl Jamiemu dávno zapovězený a v tom dospělém to už přece o pouhém "potenciálu" být nemůže.
Již dříve se pomalu začal připravovat na kariéru bez profesionální kopané a s ní spojeným nadstandardním výdělkem. Matce začal nahodile pomáhat v práci s daty a po večerech navštěvoval kurz sportovního managementu ve vyhlášené Akademii Johana Cruijffa. Kariéra fotbalisty už nutně nebyla Jamieho plánem A; ovšem to by nebyl Steve Lawrence, aby házel flintu do žita. Ještě v červnu 2014 tak svému synovi sdělil přelomovou novinu — na testy si ho pozval AS Trenčín, už od roku 2007 vlastněný bývalým křídelníkem dominantního Ajaxu 70. let Tscheuem La Lingem, který na Slovensku právě zahájil menší revoluci. Z levných podpisů nechtěných hráčů si udělal svůj byznys model, a Jamie Lawrence se teď měl stát jeho součástí. Už brzy své pozdější spoluhráče sledoval, jak v předkole Evropské ligy divže nevyřadili Hull City. Na stadionu tehdy seděl po boku zhruba 20 tisíc lidí; sám přitom dříve hrával nanejvýš před pěti stovkami.
Doposud Jamie Lawrence kráčel odnikud nikam, teď si konečně připadal tak, že někam patří. V Trenčíně se uchytil a okamžitě s ním oslavil po sobě jdoucí doubly — triumfy v nejvyšší soutěži i domácím poháru. Byť tou dobou nepatřil ke zcela stabilním článkům základní sestavy, jeho herní projev opět vykazoval známky sebevědomí. Když jeho spoluhráči začínali dostávat nabídky ze západních lig a on se pro sezonu 2016/17 zařadil mezi regulérní tahouny Trenčína, začal si na lepší angažmá brousit zuby i Jamie.
"V létě 2017 jsem pomalu začínal panikařit. Byl jsem téměř 26letým hráčem, který si ne a ne vysloužit přestup z klubu, jehož hlavním byznys plánem je prodej hráčů," vzpomíná Jamie Lawrence na další deziluzi své kariéry. Už poněkolikáté musel zatnout zuby a obrnit se extra vrstvou trpělivosti. Tentokrát však ne nadlouho. Karta se obrátila již po roce, kdy Trenčín ve 3. předkole Evropské ligy narazil na rotterdamský Feyenoord. Jamie měl samozřejmě proti nizozemskému protivníkovi o zvláštní motivaci postaráno, a možná i proto hned zkraje domácího utkání nezvykle vyrazil z obrany až k pokutovému území soupeře, aby zařídil první ze čtyř gólů Trenčína. "Boom, teď se o mně bude vědět," pomyslel si.
K poslednímu, neúspěšnému předkolu s AEK Larnaka již nenastoupil. Jen o dva týdny později ho už totiž vlastnil věhlasný belgický RSC Anderlecht, který se o něj ještě musel přetahovat s dalšími několika zájemci. Co na tom, že v témže roce se svou vlastní misí definitivně neuspěl Lawrence senior, když od technického ředitele anglické FA obdržel zamítavý dopis ohledně šancí svého syna na reprezentování Anglie. Albion si mohl trhnout — Jamie konečně vyzrál na zpropadený systém, a Steve měl v rukávu ještě jednoho žolíka...
Když pátého listopadu 2018 Ryan Giggs usedal za stůl v tiskovém centru, aby oznámil nominaci na klíčové zápasy Ligy národů s Dánskem, zřejmě si ani plně neuvědomoval, na kolik bolehlavů a bizarních výjevů lidské imaginace co nevidět zadělá. Jakmile si přítomní novináři na papíře přečetli jméno "J. Lawrence", tušili překlep — určitě tam mělo být téčko. Jenže chyba lávky; Tom Lawrence, křídelník Derby County, ve výčtu nominovaných rovněž nescházel. Tak kdo byl J.? Google se zmohl akorát na "stopera Anderlechtu".
Jen co uzrál čas na řešení individualit, následovala obligátní první otázka o Garethu Baleovi, která zcela bez výjimky vykopává příslušnou pasáž jakékoliv tiskovky týkající se velšské reprezentace. Hned jako druhý ovšem přišel na řadu přesný opak multimilionové superstar z Realu Madrid; jakýsi J. Lawrence, o němž dosud ve Walesu nikdo neslyšel. A jak by také ne; nenarodil se tam, nehrál tam, neměl tam žádné rodinné příslušníky... vlastně tam ani sám nikdy nevkročil. Jeho babička však pocházela z Haverfordwest, několikatisícového rodiště herecké hvězdy Christiana Balea, a to pro tuto chvíli stačilo. "Dozvěděli jsme se o něm zhruba před půl rokem. Byl nám dočista utajený," přiznávala legenda Manchesteru United.
V tu ránu se jali googlit i zvídaví velšští fanoušci. Když sami nepochodili, duchapřítomně vzali vše do svých rukou, aby postupně začali do světa vypouštět své vlastní exkluzivní informace opatřené hashtagem #jameslawrencefacts. Wales tak měl za pár dní reprezentovat James Lawrence s jednou bionickou nohou, neúspěšný kandidát v posledních slovenských prezidentských volbách, spasitel lidské rasy před černou dírou či ututlaný exmanžel herečky Jennifer Lawrence, která si po rozvodu prozíravě nechala jeho příjmení.
Jamie Lawrence, nová velšská celebrita, všemu přihlížel s potutelným úsměvem i pocitem zadostiučinění.
Pokud se ptáte, jak jsme se v tomhle bodě vůbec ocitli, ptát se ve skutečnosti spíš nemusíte — za vším hledejte Stevea. Jen šest dní po zkompletování Jamieho přestupu do RSCA jeho otec vytočil číslo zaměstnance velšské FA Marka Evanse, jemuž v předešlých letech zasílal pravidelné měsíční updaty o tom, jak si jeho syn vede v Trenčíně. Evans prý několik z nich předal kolegům z trenérského ansámblu, ale slovenská liga nikoho nevábila. To Anderlecht už byla jiná, a tak se Giggsova pravá ruka Albert Stuivenberg vydala Jamieho Lawrence osobně skautovat doslova pár dní po onom upomínkovém telefonátu. Hned záhy se ukázalo, že je Jamie přesně tím, koho ve Walesu už déle sháněli: levonohý, konstruktivní stoper.
Šestadvacetiletý Jamie jako by začínal žít úplně nový život. Brzy v hotelové sprše nacvičoval zpěv velšské hymny v jazyce, s nímž se dosud prakticky nesetkal. Verše se učil čistě z odposlechu, za vydatné podpory spoluhráče s lukrativní adresou na Old Trafford, křídelníkem Danem Jamesem. Za pár hodin se přitom měl setkat s bývalým parťákem svého největšího dětského vzoru z téže areny, Erica Cantony. Po půlhodinovém chatu s trenérem o svých zájmech i herních aspektech se pak loučil se slovy "All right, Giggsy". Giggsy. Surreální.
Nebýt pandemie Covid-19, téměř jistě by se James Lawrence již coby pevný člen širšího kádru reprezentace za pár měsíců účastnil evropského šampionátu. Ani ne šest let od chvíle, kdy se pomalu vzdával snu o kariéře profi fotbalisty; ani ne tři roky poté, co sám sebe divže nepřesvědčil, že kariéru dohraje na trávnících skromné slovenské ligy...
Článek je volným překladem vynikající práce Michiela De Hooga pro De Correspondent.
Vskutku, wikistránka snad žádného jiného sportovního jevu není tak skálopevně podepřená všemožnými akademickými výzkumy ze všech koutů světa i sportovního spektra jako právě ta o "efektu relativního věku". Není to vlastně ani čistě sportovní fenomén: později narozené děti vykazují statisticky horší výsledky ve školních lavicích, jsou náchylnější k diagnóze neurovývojových poruch jako ADHD, a v důsledku také obsazují méně vysokých manažerských či politických pozic. Na tom, kdy se člověk narodí, zkrátka záleží.
A tak pokud své dítě někdy v budoucnu budete dávat na sport, vybírejte svědomitě. Datum narození zkraje roku nahrává kariéře v NHL, červencové a srpnové děti by se zas měly od počátku upínat spíše na baseball. Ti echt opoždění jako já pak mohou na sportovní kariéru rovnou zapomenout; taková zubařina pro ně dává mnohem větší smysl.
Výjimky se samozřejmě vždycky najdou, mnohdy i v takovém množství, že označení "statistická anomálie" již dál nepostačuje, a napříč fotbalovým univerzem zároveň ani neplatí žádná přímá úměra (tj. čím později, tím hůře), jinak by měsíc prosinec těžko dával vzniknout tak skvostné ofenzivní letce současnosti jako té ve složení Raheem Sterling - Karim Benzema - Kylian Mbappé. V Itálii se třeba věkové kategorie lámou 1. ledna, kdežto v Anglii zas dělící linii představuje 1. září, takže tam smůlu tradičně mívají ti v létě narození jedinci, které neprozíraví rodičové nedali raději na baseball. A jedním z takových byl i Steve Lawrence.
Steve si však nemohl pomoci. Už jako tříletý jeho Jamie kraloval londýnskému předměstí Queen’s Park. Ve čtyřech s míčem zacházel obratněji než většina šestiletých kluků. Když nastupoval do školy, dělal si dobrý den ze čtvrťáků. V sedmi letech se hlásil do Arsenal Advanced Academy, soukromé fotbalové školy, odkud si věhlasný Arsenal často stahoval hráče do své vyhlášené klubové akademie. Ani tam se Jamie neztratil.
Na jaře 2000 se však Steveu Lawrencovi v mžiku otočil svět vzhůru nohama. Stačila jedna krátká rozprava s neznámým mužem během jednoho obyčejného tréninku, jeden nevinný dotaz na datum narození jeho kluka, jedna nesmlouvavá poznámka "22. srpna? Tak to z něj profesionální fotbalista nikdy nebude", nato pár chvil internetového vyhledávání a z nadějného syna se rázem vyklubal syn dost možná prokletý. I jen z letmého pohledu na tento jednoduchý graf se Steveovi přitížilo. Květen až srpen, hotová černá díra. Jak je možné, že kluby s neomezenými finančními prostředky a širokými sítěmi skautů systematicky přehlíží celou polovinu populace? A poznamená to snad nevyhnutelně i jeho Jamieho?
Zprvu to tak vskutku nevypadalo. V létě 2001 byl Jamie Lawrence spolu s budoucím tahounem sousedního Tottenhamu a kapitánem Albionu Harrym Kanem přizván obléknout ty skutečné barvy Arsenalu. Na základě menšího turnaje, který sloužil jako vstupní zkouška, byli potom oba zařazeni do arsenalské přípravky (výběru do 9 let). Už v tu chvíli nicméně Jamie potřeboval výjimku samotné Fotbalové asociace (FA). Poprvé, leč nikoliv naposledy, narazil na to, že byl "o devět dnů příliš starý" na své vlastní vrstevníky.
V tomto bodě se ještě žádná reálná újma nekonala, a tak Jamie Lawrence ve své první sezoně v dresu Arsenalu bezstarostně zářil; spolu s Kanem a pozdějšími nenaplněnými nadějemi Gunners Chuksem Anekem, Benikem Afobem či Nicem Yennarisem ve své kategorii vysloveně drtili vše, co jim přišlo do cesty.
Ve druhém roce společného působení se již nicméně jejich cesty začaly rozdělovat, když se Arsenal pomalu začal připravovat na další nepříjemnou výhybku k překlenutí. Zatímco jeho šikovní spoluhráči fasovali od klubu své vlastní dresy, kopačky a slovní závazky, že s nimi klub dál počítá, Jamie na ty své marně čekal. Zatímco jiní rodičové dostávali pravidelný feedback ohledně toho, jak se jejím klukům vede, Steve jen postával opodál. "Na Arsenalu jsem trávil veškerý čas, ale nikdy jsem nebyl jeho skutečnou součástí," vzpomíná s odstupem Jamie. Teprve na jaře 2003 si oba Lawrenceovi vysloužili od klubu speciální pozornost, a nebylo to věru dobré znamení. Oba uslyšeli, že pro Jamieho dál v Arsenalu nemají místo. Zatímco v nižší kategorii totiž mohl být přirozeným lídrem, v té vyšší by platil za nejmladšího a čekalo by se od něj něco docela jiného. O talentu to tedy evidentně nebylo, pomyslel si Steve, jen blbá haluz.
V tom momentě se ve Steveovi Lawrenceovi vznítila nová obsese — a nutno podotknout, že jedna z těch konstruktivnějších, ne-li záslužnějších. Jamieho rozčarovaný otec se podruhé ponořil do veškerých dostupných dat o efektu relativního věku, avšak tentokrát už neplnil pouze roli fascinovaného čtenáře — kde výzkum zdánlivě narážel do zdi, tam on sám navazoval, mj. skrze tvorbu výše odkazované wikistránky. Začal navštěvovat statistické kurzy, spolupracovat s vůdčími osobnostmi sportovních věd, publikovat v akademických časopisech a v neposlední řadě též popichovat zástupce FA. Když ti uspokojivě nereagovali, podal na ně oficiální stížnost u Evropské komise pro dopouštění "systematické diskriminace".
Evropská komise se případem začala zabývat, a když Stevea Lawrence vyzvala k předložení alternativy, dostalo se jí konkrétního návrhu. Neexistovalo by už žádné konkrétní datum narození, přes které prostě nejede vlak, ale místo toho by týmy musely splňovat jasně stanovený věkový průměr, který by mohli srážet právě pozdě narození jedinci. Když Evropská komise požádala o "proporční" způsob provedení takové reformy, zapsal se Steve na další kurzy — tentokrát ty kódovací — a vytasil se s vlastní mobilní aplikací. Tu dnes představuje jednotlivým klubům a národním fotbalovým asociacím, zatímco na verdikt EK stále čeká.
V průběhu své osobní cesty poznání Steve Lawrence bezesporu leckoho přesvědčil o existenci efektu relativního věku, tím leckým však v žádném případě nebyl ani jeden z tehdejších i pozdějších trenérů jeho Jamieho. Na ně Steve bez rozdílu působil jako klasický taťka s neukojitelnou tendencí protežovat svého "výjimečného" kluka. Jamie se tak po neslavném konci v Arsenalu potloukal po amatérských klubech, a když už si ho všimli skauti profesionálních Queens Park Rangers, v průběhu jediného roku se tam Jamie jenom trápil. Buď vysedával na lavičce, anebo zaskakoval na levém beku, kde nikdy nebyla jeho pozice.
Nadešly další zhruba dva ztracené roky. Jamie už byl tou dobou v pubertě a šance na zářnou kariéru se tak blížily nule. Když tu v dubnu 2008 přistál ve Steveově schránce neočekávaný email. Jednalo se o poněkud opožděnou reakci na jeho rok starou výzvu z doby pracovní štace jeho manželky Lynne v Amsterdamu. Steve tehdy odeslal pár zoufalých emailů několika profesionálním klubům v okolí, a teprve teď se jeden přeci jen ozval — HFC Haarlem. Přesně to Jamie potřeboval; v Nizozemsku jsou na tom totiž jako v Itálii a kategorie se tam lámou již 1. ledna. Když pak Lynne dostala v Amsterdamu pevný úvazek, nebylo co řešit.
V Haarlemu si ve výběru do 17 let zvykl na dříve neoblíbenou pozici levého beka a po boku Quincyho Promese si brzy řekl o pozornost skautů věhlasného Ajaxu. Když se Promes zanedlouho stěhoval do Twente, Jamie Lawrence měl namířeno rovnou do amsterdamského velkoklubu, kde okamžitě začal tvořit stoperskou dvojici s Joëlem Veltmanem, aby tak sám završil svou poziční transformaci. Pro Stevea se zároveň jednalo o jasný signál, že rozlet jeho syna do té doby blokovalo čistě jeho datum narození, a tak okamžitě rozeslal emaily na anglickou i velšskou fotbalovou asociaci, aby jim svého potomka připomněl.
Žil přitom v domnění, že člen vyhlášené akademie Ajaxu už bude mít patřičný zvuk, a možná se ani nemýlil, jenže to by se nesměly objevit další zádrhely. Jamie nejprve tápal s nizozemštinou, což mu výrazně znesnadňovalo prodej jeho obvyklých předností jako skvělé komunikace a vysoké herní inteligence, aby ho poté na několik dalších měsíců zbrzdily operace třísel a korekce abnormálně rychlého srdečního rytmu.
Navíc, ani těch pár měsíců k dobru nakonec v Ajaxu nesehrávalo až takovou roli. Netrvalo dlouho a Steve Lawrence si snadno spočítal, že z 37 hráčů v juniorských výběrech do 18/19 let se v druhé půlce roku narodilo pouhých pět. Dnes už víme, že to ani jeden v Ajaxu daleko nedotáhl. Jody Lukoki s Tomem Boerem se aspoň jakž takž chytili jinde; a právě takový osud ležel i před hrdinou našeho příběhu, Jamiem...
Záchytný bod jménem AS Trenčín
I přes náhlé procitnutí z prvotního dojmu, že by Ajax mohl být "jiný", se Steve Lawrence odmítl lukrativní amsterdamské adresy vzdát jenom tak, bez boje. Rozhodl se tedy oslovit šéfa mládežnických týmů Jana Oldeho Riekerinka s prosbou o intervenci psychologa — jeho Jamie přece v mladších kategoriích obvykle své týmy vedl jako kapitán, teď se však jakákoliv asertivita z jeho herního projevu dočista vytrácela. Riekerink Stevea ujistil, že se o "Jamieho postará", a tak celá rodina příští čtyři měsíce žila v plané naději. Potom však klub opustil Martin Jol, od juniorů k áčku povýšil Frank De Boer a na jeho nástupce Dicka de Groota již Jamie Lawrence dobrý první dojem neudělal. V létě 2011 mu bylo sděleno, že to má zkusit jinde.
Jamie rozhodně nebyl odstrčen a zklamán poprvé v kariéře, ale tentokrát to působilo odlišně — o poznání osudověji. Otec Steve mu sice vždy říkával, že jeho šance nadejde, že jen musí vytrvat a být trpělivý, nikdy však neříkal celou pravdu, kterou mu dřív vyjevily četné studie: že je regulérní obětí diskriminace. Jamie samozřejmě tušil, že pozdě narození to mají složitější, ale ve vztahu k sobě samotnému si to nikdy tolik nepřipouštěl, což také Steve v žádném případě nemínil dopustit. Golemův efekt se konat neměl a nesměl.
Jenže když si toho léta Jamie naladil televizi a v dresu Arsenalu spatřil povědomého borce, secvaklo mu.
Před mnoha lety hrál ve finále Middlesex cupu za provinční klub Enfield proti Broadwater Farm FC. Soupeř měl tehdy přesně jednoho tahouna — dominantního útočníka, který byl oproti zbytku pole vyšší zhruba o hlavu. Všichni si byli vědomi, že původem jeho dominance není závratný talent jako spíš fyzické dispozice. Určitě se muselo jednat o pouhou dočasnou výhodu; ostatní ho určitě časem doženou. A přece ho teď měl před očima, o osm let později, připraveného k ligovému debutu za Arsenal. Sice se mezitím stáhl do zálohy a nakonec žádnou hvězdnou kariéru neudělal, ale první krok lednový Emmanuel Frimpong zdárně učinil. Jen o pár dní starší Jack Wilshere se už mezitím řadil mezi největší hvězdy soutěže.
To Jamie Lawrence na svou šanci dál čekal, a pomalu to vypadalo, že čekat nepřestane. Příští sezonu strávil ve Spartě Rotterdam, kde převážně nastupoval za béčko, a stejný osud ho potkal i později v RKC Waalwijk. V létě 2014, na prahu svých 22. narozenin, za sebou stále neměl ani jednu soutěžní minutu v A-týmu profesionálního klubu. Veškeré tátovy řeči o "late bloomerovi" mu začínaly znít falešně. Mládežnický fotbal byl Jamiemu dávno zapovězený a v tom dospělém to už přece o pouhém "potenciálu" být nemůže.
Již dříve se pomalu začal připravovat na kariéru bez profesionální kopané a s ní spojeným nadstandardním výdělkem. Matce začal nahodile pomáhat v práci s daty a po večerech navštěvoval kurz sportovního managementu ve vyhlášené Akademii Johana Cruijffa. Kariéra fotbalisty už nutně nebyla Jamieho plánem A; ovšem to by nebyl Steve Lawrence, aby házel flintu do žita. Ještě v červnu 2014 tak svému synovi sdělil přelomovou novinu — na testy si ho pozval AS Trenčín, už od roku 2007 vlastněný bývalým křídelníkem dominantního Ajaxu 70. let Tscheuem La Lingem, který na Slovensku právě zahájil menší revoluci. Z levných podpisů nechtěných hráčů si udělal svůj byznys model, a Jamie Lawrence se teď měl stát jeho součástí. Už brzy své pozdější spoluhráče sledoval, jak v předkole Evropské ligy divže nevyřadili Hull City. Na stadionu tehdy seděl po boku zhruba 20 tisíc lidí; sám přitom dříve hrával nanejvýš před pěti stovkami.
Doposud Jamie Lawrence kráčel odnikud nikam, teď si konečně připadal tak, že někam patří. V Trenčíně se uchytil a okamžitě s ním oslavil po sobě jdoucí doubly — triumfy v nejvyšší soutěži i domácím poháru. Byť tou dobou nepatřil ke zcela stabilním článkům základní sestavy, jeho herní projev opět vykazoval známky sebevědomí. Když jeho spoluhráči začínali dostávat nabídky ze západních lig a on se pro sezonu 2016/17 zařadil mezi regulérní tahouny Trenčína, začal si na lepší angažmá brousit zuby i Jamie.
"V létě 2017 jsem pomalu začínal panikařit. Byl jsem téměř 26letým hráčem, který si ne a ne vysloužit přestup z klubu, jehož hlavním byznys plánem je prodej hráčů," vzpomíná Jamie Lawrence na další deziluzi své kariéry. Už poněkolikáté musel zatnout zuby a obrnit se extra vrstvou trpělivosti. Tentokrát však ne nadlouho. Karta se obrátila již po roce, kdy Trenčín ve 3. předkole Evropské ligy narazil na rotterdamský Feyenoord. Jamie měl samozřejmě proti nizozemskému protivníkovi o zvláštní motivaci postaráno, a možná i proto hned zkraje domácího utkání nezvykle vyrazil z obrany až k pokutovému území soupeře, aby zařídil první ze čtyř gólů Trenčína. "Boom, teď se o mně bude vědět," pomyslel si.
K poslednímu, neúspěšnému předkolu s AEK Larnaka již nenastoupil. Jen o dva týdny později ho už totiž vlastnil věhlasný belgický RSC Anderlecht, který se o něj ještě musel přetahovat s dalšími několika zájemci. Co na tom, že v témže roce se svou vlastní misí definitivně neuspěl Lawrence senior, když od technického ředitele anglické FA obdržel zamítavý dopis ohledně šancí svého syna na reprezentování Anglie. Albion si mohl trhnout — Jamie konečně vyzrál na zpropadený systém, a Steve měl v rukávu ještě jednoho žolíka...
Když pátého listopadu 2018 Ryan Giggs usedal za stůl v tiskovém centru, aby oznámil nominaci na klíčové zápasy Ligy národů s Dánskem, zřejmě si ani plně neuvědomoval, na kolik bolehlavů a bizarních výjevů lidské imaginace co nevidět zadělá. Jakmile si přítomní novináři na papíře přečetli jméno "J. Lawrence", tušili překlep — určitě tam mělo být téčko. Jenže chyba lávky; Tom Lawrence, křídelník Derby County, ve výčtu nominovaných rovněž nescházel. Tak kdo byl J.? Google se zmohl akorát na "stopera Anderlechtu".
Jen co uzrál čas na řešení individualit, následovala obligátní první otázka o Garethu Baleovi, která zcela bez výjimky vykopává příslušnou pasáž jakékoliv tiskovky týkající se velšské reprezentace. Hned jako druhý ovšem přišel na řadu přesný opak multimilionové superstar z Realu Madrid; jakýsi J. Lawrence, o němž dosud ve Walesu nikdo neslyšel. A jak by také ne; nenarodil se tam, nehrál tam, neměl tam žádné rodinné příslušníky... vlastně tam ani sám nikdy nevkročil. Jeho babička však pocházela z Haverfordwest, několikatisícového rodiště herecké hvězdy Christiana Balea, a to pro tuto chvíli stačilo. "Dozvěděli jsme se o něm zhruba před půl rokem. Byl nám dočista utajený," přiznávala legenda Manchesteru United.
V tu ránu se jali googlit i zvídaví velšští fanoušci. Když sami nepochodili, duchapřítomně vzali vše do svých rukou, aby postupně začali do světa vypouštět své vlastní exkluzivní informace opatřené hashtagem #jameslawrencefacts. Wales tak měl za pár dní reprezentovat James Lawrence s jednou bionickou nohou, neúspěšný kandidát v posledních slovenských prezidentských volbách, spasitel lidské rasy před černou dírou či ututlaný exmanžel herečky Jennifer Lawrence, která si po rozvodu prozíravě nechala jeho příjmení.
Jamie Lawrence, nová velšská celebrita, všemu přihlížel s potutelným úsměvem i pocitem zadostiučinění.
Pokud se ptáte, jak jsme se v tomhle bodě vůbec ocitli, ptát se ve skutečnosti spíš nemusíte — za vším hledejte Stevea. Jen šest dní po zkompletování Jamieho přestupu do RSCA jeho otec vytočil číslo zaměstnance velšské FA Marka Evanse, jemuž v předešlých letech zasílal pravidelné měsíční updaty o tom, jak si jeho syn vede v Trenčíně. Evans prý několik z nich předal kolegům z trenérského ansámblu, ale slovenská liga nikoho nevábila. To Anderlecht už byla jiná, a tak se Giggsova pravá ruka Albert Stuivenberg vydala Jamieho Lawrence osobně skautovat doslova pár dní po onom upomínkovém telefonátu. Hned záhy se ukázalo, že je Jamie přesně tím, koho ve Walesu už déle sháněli: levonohý, konstruktivní stoper.
Šestadvacetiletý Jamie jako by začínal žít úplně nový život. Brzy v hotelové sprše nacvičoval zpěv velšské hymny v jazyce, s nímž se dosud prakticky nesetkal. Verše se učil čistě z odposlechu, za vydatné podpory spoluhráče s lukrativní adresou na Old Trafford, křídelníkem Danem Jamesem. Za pár hodin se přitom měl setkat s bývalým parťákem svého největšího dětského vzoru z téže areny, Erica Cantony. Po půlhodinovém chatu s trenérem o svých zájmech i herních aspektech se pak loučil se slovy "All right, Giggsy". Giggsy. Surreální.
Nebýt pandemie Covid-19, téměř jistě by se James Lawrence již coby pevný člen širšího kádru reprezentace za pár měsíců účastnil evropského šampionátu. Ani ne šest let od chvíle, kdy se pomalu vzdával snu o kariéře profi fotbalisty; ani ne tři roky poté, co sám sebe divže nepřesvědčil, že kariéru dohraje na trávnících skromné slovenské ligy...
Článek je volným překladem vynikající práce Michiela De Hooga pro De Correspondent.
Komentáře (124)
Přidat komentářO tomhle je prostě sport
o čem to je?
O tomhle.
Přesně tak, správněs to řek
Dobrý článok. Pamätám si ho ešte z Trenčína, teraz hrá mimochodom druhú Bundesligu za St. Pauli, kde je na hosťovaní z Anderlechtu a chcú ho vykúpiť natrvalo.
St. Pauli, jeden z nejsympatictejsich klubu vubec.
jak to?
Rada komunitnich projektu na podporu stradajicich, boj proti fasismu, homofobii a rasismu, vyborni fanousci a atmosfera na stadionu. To jen ve zkratce, je toho spoustu.
Podpora vybombardování Drážďan...
Zrovna tohoto si nejsem vedom, ackoliv o St. Pauli jsem toho nacetl dost (btw doporucuju skvelou knihu https://www.amazon.co.uk/Pirates-Punks-Politics-Falling-Football/dp/190752441X ). Nicmene zrovna Dynamo je jeden z nejvic zahnedlejch tymu vubec, takze ty choraly urcite budou mireny proti nazi scums a ne mestu samotnymu, coz plne podporuju.
https://www.stpaulinu.de/wp-content/uploads/2017/02/IMG_2130.jpg
https://stpauli24.mopo.de/wp-content/uploads/2020/02/86366345_3217742298239365_2208011247712993280_n.jpg
Hezky. Nalepku bych si koupil.
Jak rikam, je to kvuli nackum, kteri mimochodem na St. Pauli zacali utocit jako prvni. Dynamo spolu s Hansou.
Takovýho fotra mají rádi v každým klubu.
Skvělý článek
Někteří hráči prostě dozrávají později.
Neskutečně se tehdy vyhrál.. první LB, pak DZ a nakonec stoper .. vše záleželo na sebevědomí..
tak mi někdo řekněte, o čem ten článek je
James Lawrence
o čom, ne o kem
o pribehu jamesa lawrence ktoreho zradil datum narodenia
Asi tak no
Taky nechápu
Dej tomu čas, a začni číst ráno, mě to večer taky nezapalovalo.
Asi něco o věku v juniorských kategoriích,ale když ten fotbalista pak hraje za seniorský tým,tak mu ta data narození stejně mohou být ukradená,tak nechápu,nač se takovou prkotinou zabývá takový sáhodlouhý článek?
Asi proto, že když hraješ jako šestiletý (narozený v prosinci) proti o rok starším (narozeným na začátku roku) tak musím být lepší, jenže v tomhle mladým věku prostě je ten rok strašně velkej rozdíl.. takže kdo je stejně dobrej jako byli ti starší před rokem vypadá že je ňouma a ty lepší kluby ho pošlou do háje a nechají si ty starší, co jsou jakoby lepší, ale přitom jsou na tom všichni stejně...
Ot: Pani, prave som dosledoval film 12 opic, ale asi som nepochopil pointu. Neviem, ci som tak blby alebo co. Mohol by mi niekto pomoct, kto to uz videl. Diky.
12 opic by nebyt vyborneho vykonu Brada Pitta by pre mna bol absolutny odpad. Ano nejake napady su tam dobre ale celkovo je ten film nevyrazny a prazdny a ten zaver je tazko uveritelny ked sa zrazu film zacal hrat na nieco co cely cas nebudoval. Aspon mna teda 12 opic vobec nechytilo
Super článek
OT: Něco mi říká, že takhle skautují i prvoligové kluby u nás
https://www.prace.cz/nabidka/UP-18046280708/?rps=77&fbclid=IwAR3xUjdRGDuY5IqNHbP5-JQhCyRCOYiCne-eMEDrvyLSkR3DDdsptBf8Wsw
Základní vzdělání mám, ihned nastoupit můžu... beru
A máš zkušenosti v zahraniční futsalové lize?
To má souvislost s tím, že se to požaduje ze zákona.
jj, pokud chce někdo zaměstnat člověka (hráče) mimo EU, musí se požádat přes úřad práce o obsazení. Vsetín takhle chtěl podepsat jednoho Bělorusa do branky viz https://isport.blesk.cz/galerie/vip-sport/353841/vsetin-si-dal-inzerat-a-vyslo-to-belorusky-brankar-z-pracaku-ma-job?foto=4
Přesně, jak píšeš. Jde prostě o to, že zaměstnavatel sem toho cizince hned prostě nedostane. Proto musí vytvořit inzerát, že jako někoho hledá, byť už našel zaměstnance v tom cizinci. Pak se zaměstnavatel modlí, aby se na to nehlásili lidi, což se teda dost často děje (ty musí z nejrůznějších důvodů poodmítat, že neodpovídají profilu poptávané práce). No a když (myslím) 2 měsíce "jakože nemůže nikoho najít", tak přijde na úřad práce, že si našel někoho v zahraničí a může jej nechat zaměstnat (to samozřejmě zjednodušuji, protože pak tam vznikne celá řada papírování s pobytem atd.) Jen je teda zajímavé, že tady to řeší přes pracovní poměr. Měl jsem dojem, že sportovci to mají jako živnost (tedy švarcsystém, takže asi je lepší, že tady nabízejí práci na plný úvazek)....
Logičtější by bylo,kdyby pro placené sportovce platily stejná pravidla,jak pro herce
a proč na LB za RSCA hraje pouze Kemar Lawrence?
https://www.transfermarkt.com/kemar-lawrence/profil/spieler/288710
Je to LCB
Ako píšem hore, James je momentálne na hosťovaní v St. Pauli...
já to sám potom také našel, ale Kemar Lawrence z Jamajky, to bude taky dobrý příběh. přišlo mi to vtipný
Přesně tyhle články sem imo patří daleko víc než chujoviny typu „Top 10 stoperů světa“.
Dobrý čtení.
Ja teda nemam problem ani s jednim.
Mám ale problém s tím, když se diskuze zvrhne v nesnesitelnou válku fans Barca vs Real.
Až na to, že 'chujovina' měla 23 tisíc přečtení a byl to nejčtenější článek za x měsíců. Až na to, že tuhle 'chujovinu' dělá i třeba FourFourTwo (asi jsou taky idioti) a další renomovaný magazíny. Vlastně je naprosto normální, že fotbalový médium dělá žebříčky fotbalistů, hudební desek, atd.
Ale poplácej se po ramenou, jakej jsi nezávislej borec a intelektuál.
(A je moc dobře, že tohle Tom přeložil.)
Top 10 nezvládání
FourFourTwo a další renomovaný magazíny
Hmm, porovnáváš článek, který měl tag čtyř top ligy (v la lize to byl poslední článek na tři dny) s článkem, který má tag slovenské ligy.
Tak ten článek měl tolik přečtení, protože to byl dobrý námět na diskuzi. O nějakém obohacujícím čtivu nemohla být řeč, to si přiznejme
Velmi dobrý překlad, tohle je fakt zajímavý příběh.
Skvělý čtení
Je to dobrý čtení... ale když jsem byl nalej a hrál, tak nás kluků bylo dost natolik abychom byli rozděleny po ročnících... 89,90,... našeho ručníku bylo trochu míň takže s náma byli i dva kluci o rok o mladší a ten nejmladší to dotáhnul nejdál.
Podle mě to hodně záleží na postoji... a já nejen fotbalově vyrůstal v prostředí kde jsem si vážil všech možností kdy jsem mohl být se staršími... třeba když se v 17 nezajímali že mi je 14 v tý době to bylo něco a ty příkoří který jsem musel překonat mě posilnili a vyhledávám to do dneška. Situace a společenství, kterýmu jsou jedno moje dispozice a dává mi impulzi překonávat
A skončil jsi v Thajsku.
Jo a píchaji mě tu holky s pérem
Zkušenost k nezaplacení.
Ty mě člověče v poslední době nějak chceš,... šmíruješ mě?
Myslíš, že kdybych šmíroval, že bych se přiznal?
Jo
Úchylaku
Někdo musí být.
v pořádku
jeden z TOP hráčov, ktorý kedy v TN hrali, neskutočný líder
díky za článek, zajímavý téma... já jsem stejnej případ, v soutěži to trochu bylo znát, z plácku jsem byl ale zvyklej, že hraju i proti starším... zůstalo mi to vlastně doteď a hle, najednou po 30 letech je z toho výhoda
Tak proto jsem to ve sportu nikdy nikam nedotáhl. Může za to letní měsíc narození a to, že se u nás tehdá žádný baseball nehrál
Co to je za pověru? To jsem v životě neslyšel.
vzhledem k preskakovani kategorii,pokud je to dite velmi kvalitni,tak mi to prijde docela divoky...
evidentne kluk na PL fakt nemel...jeste ze to udelal jinak,nez ostatni mladi anglicani a mazal do sveta...
Evidentně se přišlo na to, že na PL neměl, v těch 10/11 letech, nebo jak to myslíš?
jop...myslim,ze uz tehdy to dokazali docela realne odhadnout,jak na tom kluk bude...nastesti mu tatik zaridil aspon to,ze dokazal kopat na slovensku a dostat se pak do repre cizi zeme...
cimz ho nechci snizovat...ale v datumu narozeni to asi nebylo...
u nas se v mladych kategoriich preskakuje,kdyz mas talent...a tam je to urcite to same
hele...neprosadil se ani v holandsku...hral az na slovensku a ted hraje druhou nemeckou
No trebars na ME mohol zahrat skvelo a prestupit do Bundesligy ci inam.
jinak samozrejme clanek prima
pěkný článek
Skvělý článek, díky.
Skvělý článek, pane Daníčku. Publikujete jinde na webu mimo EF?
Nikoliv.
hlavne uz ale dajte dalsiu top 10 pretoze od poslednej ubehol uz nejaky ten cas a zase je tu klud... potrebujem sa s niekym pohadat a argumentovat tak makajte
Haha, na tom se já nepodílim.
Storck na lavičku DACu... To by mohlo byť zaujímavé. Ale mohli radšej skúsiť Dárdaia
s prepacenim, ale co je to za p***vinu?! vam uz dobre prepina ludia. to hadam moze fungovat len v Anglicku.
Doslova tam sou odcitovaný studie ze všech koutů světa.
Sledování komentářů
Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.
Sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.
Registrace nového uživatele