Povstaňte, odchází král. Král Drogba

Odchází na vrcholu. Odchází jako legenda. Odchází jako král. Didier Drogba za sebou nechal v Chelsea tak hlubokou stopu, že ji již nikdo z historických análů nevymaže. Zároveň končí jeden z největších symbolů Abramovičovy éry a fanoušci zpívají: "Didiere, děkujeme!"

Hned na úvod je dobré si přiznat, že to s Drogbovým působením na Stamford Bridge nebylo vždycky úplně růžové a byly dokonce časy, kdy si fanoušci přáli jeho odchod. Jenže rodák z největšího města Pobřeží slonoviny, Abidžanu, zůstal a před několika dny dopsal snovou kapitolu v modré kronice, tu o vítězství v Lize mistrů.

Tím si Drogba splnil to, o čemž celé roky v západním Londýně snil - vyhrál všechno, co fotbalista na klubové úrovni vyhrát může. Jeho dvanáct trofejí hovoří jasnou řečí. Navíc o většině z nich rozhodl vlastními góly. To je ve zkratce Didier Drogba, dnes již 34letý útočník, který se nyní bude rozhodovat, kde stráví svá poslední léta kariéry.

Roman Abramovič už do Chelsea napumpoval miliony liber, ovšem jedna z nejlepších investic, kterou za dobu své vlády udělal, se datuje k červenci 2004. Tehdy novému trenérovi Josému Mourinhovi uvolnil ruský oligarcha (mimo jiné) 24 milionů liber, aby z Marseille přivábil Didiera Drogbu. V té době si ještě relativně nezkušený forvard vysloužil pozornost Chelsea svými ligovými a pohárovými góly, kterými dotáhl Olympique Marseille až do finále tehdejšího Poháru UEFA.

V modrém dresu Drogba debutoval v srpnu 2004 proti Manchesteru United a přihrávkou na jediný a vítězný gól Eidura Gudjohnsena se poprvé ozval fanouškům a načal úspěšná léta v Chelsea. V první sezoně si zakřičel "gól!" v Premier League celkem desetkrát, a tak měl svůj podíl na historickém zisku titulu. Urostlý bijec těžil jak ze spolupráce s islandským parťákem Gudjohnsenem, tak ze hry hbitých křídel Robbena, Duffa či Colea, s nimiž Chelsea zcela jasně opanovala nejvyšší anglickou soutěž.

Drogba byl pochopitelně i u toho, když Blues dokázali v následující sezoně jako teprve druhý klub v historii novodobé Premier League obhájit titul, nicméně hlavní slovo si vzal až o rok později, v sezoně 2006/2007. V té totiž nastřílel celkem třiatřicet branek a vytvořil si úžasné propojení se zrekonstruovaným stánkem ve Wembley. Chelsea si to v něm na konci sezony rozdala s Manchesterem United ve finále FA Cupu a byl to Drogba, kdo ve 116. minutě vystřelil Chelsea velice ceněnou trofej. Vedle toho se navíc vytvořilo něco magického mezi Drogbou a Wembley, což mělo Chelsea v příštích letech zajistit ještě několik úspěchů.

Svou pověst finálového zabijáka ale začal Drogba potvrzovat ještě dříve. Útočník z Pobřeží slonoviny si nejprve podmanil cardiffský Millenium Stadium během Community Shield v úvodu sezony 05/06, kde dvěma góly sestřelil Arsenal, aby na tom samém místě o rok a půl později provedl úplně stejnou věc a opět rozplakal fanoušky Gunners. Rozdílem bylo jen to, že se hrálo finále ligového poháru, ale byl to opět Drogba, kdo dvěma góly zničil londýnského rivala. V tu chvíli už měli pisálci rozepsaný další příběh s Drogbou v hlavní roli, tentokrát v něm však figuroval v roli kata Arsenalu. I tomu totiž v následujících letech ještě několikrát dostál. A jestli si někdo po jeho odchodu z Premier League oddychne, budou to právě Gunners, jimž Drogba v kariéře nastřílel celkem 13 branek.

Drogba se během prvních sezon vypracoval v klíčového muže modré družiny a až do osudového okamžiku v září 2007 tuto roli plnil na jedničku. Chelsea se však na začátku nového ročníku ocitla v problémech a vše vyvrcholilo nečekaným koncem úspěšného manažera Josého Mourinha. Manažera, který si Drogbu do Chelsea přivedl a který si se 189 centimetrů vysokým útočníkem vytvořil velice silné pouto. A právě jejich propojení mělo na Drogbu neblahý vliv, protože Mourinhův konec v Chelsea nesl jen velice těžce a během krátké doby dokázal pošpinit všechno, co za ty tři roky v Londýně dokázal a vytvořil. Okamžitě totiž začal vyhlašovat, jak se mu najednou v klubu nelíbí, že chce odejít a že vlastně na Stamford Bridge nikdy přestupovat neměl. Celou sezonu byl jeho odchod na spadnutí a takový scénář si nakonec přáli i zhnusení fanoušci, kteří již měli Drogbových křivých slov dost.

Situace gradovala během jara 2008, kdy Drogba vedený Avramem Grantem střídavě vyhlašoval, jak klub opustí, aby vše následně dementoval a fanouškům sdělil, že je v Chelsea šťastný. Vše se nakonec urovnalo až v létě s příchodem nového kouče Scolariho, který přesvědčil Drogbu k setrvání a válečná sekera byla zakopána, ačkoliv u fanoušků měl ještě Drogba celý koš prádla na vyžehlení.

Pod Scolarim se nicméně Drogbovi zrovna dvakrát nedařilo, což ostatně platilo i o jeho spoluhráčích. Probudit vyprahlého slona se podařilo až Guusovi Hiddinkovi, jenž během sezony nahradil Scolariho. Pod nizozemským koučem se Drogba v závěru sezony vyhecoval k velkým výkonům a svými góly v semifinále a finále zařídil Chelsea alespoň zisk FA Cupu. To by zkrátka nebylo utkání ve Wembley, v němž by se Drogba netrefil.

Vysokou laťku svých výkonů si Drogba udržel i v následující sezoně pod Carlem Ancelottim, kterému svými celkem 37 góly pomohl k historickému doublu. Finále FA Cupu proti Portsmouthu již klasicky rozhodl jediným gólem a Premier League si podmanil 29 přesnými trefami, čímž si vysloužil Zlatou kopačku. Následující sezona ovšem skončila pro Chelsea na všech frontách krachem a ani ta, co přišla po ní, tedy ta letošní, nezastihla Blues v dobrém rozpoložení. Experimentující kouč André Villas-Boas mužstvo dokonale rozložil a ani jindy spasitel Drogba nepomohl. Osud však chtěl jinak a když Villase-Boase nahradil na lavičce Roberto Di Matteo, začal se psát jeden z nejkrásnějších příběhů v historii modrého klubu.

Byl to právě muž s číslem 11 na zádech, který zavelel k památnému obratu v osmifinále Ligy mistrů proti Neapoli, kde Chelsea nakonec potřebovala k postupu čtyři góly. A nutno zmínit, že nebýt jeho dvou podzimních gólů do sítě Valencia, ani by Blues osmifinále nehráli. Byl to právě Drogba, kdo jediným gólem v domácím semifinálovém zápase s Barcelonou přiblížil Chelsea vysněnému finále milionářské soutěže, a byl to právě Drogba, kdo vítězným gólem ve Wembley rozhodl o triumfu v FA Cupu. V tu chvíli už měl před sebou jen jediný úkol - splnit si sen a vyhrát Ligu mistrů. Netřeba připomínat, že to byl právě Drogba, kdo se stal ústřední postavou celého mnichovského finále, a když pak proměnil rozhodující kop v penaltovém rozstřelu, pohádka byla dokončena.

Pro Didiera Drogbu to byl skutečně sladký konec. Triumfem v Lize mistrů zkompletoval svou sbírku cenných trofejí, kterých má dohromady dvanáct. Třikrát se se spoluhráči radoval z královského trůnu v Premier League, dokonce čtyřikrát opanoval FA Cup, když ve všech finálových zápasech zaznamenal gól, dvakrát získal ligový pohár, přičemž ani v těchto finálových kláních nikdy nechyběl na střelecké listině, a vedle již probrané Ligy mistrů mohl dvakrát nad hlavu zvednout také trofej pro vítěze Community Shield. Ptáte se snad, jestli i v této soutěži najdeme Drogbovu střeleckou stopu? Ale ano, najdeme. V roce 2005 výše zmíněné utkání rozhodl sám, v roce 2009 se na triumfu alespoň podílel proměněnou penaltou.

Ačkoliv je v Drogbově "sívíčku" jedna hodně tmavá kapitola, kdy mu snad mysl zatemnily emoce, přesto bude navždy patřit do síně slávy Chelsea. Někteří fanoušci ho kvůli jeho chování po Mourinhově odchodu odmítají označit za legendu, i když se právě toto přízvisko pro fotbalistu s nenapodobitelným stylem přímo nabízí.

Premier League v posledních dvaceti letech poznala mnoho skvělých útočníků a ať byl Drogba jakýkoliv, svým uměním se řadí rozhodně mezi ty nejlepší. Novinář Patrick Barclay trefně poznamenal, že Drogba byl patrně nejlepším středním útočníkem anglického stylu, tedy toho silového a řízného, kterého nejvyšší soutěž za poslední půlstoletí poznala.

Osobně jsem toho názoru, že ačkoliv má Chelsea ve svém středu hráče jako John Terry, Frank Lampard či Petr Čech, nikdo ji v Abramovičově éře nesymbolizoval tolik jako Didier Drogba. Právě jeho styl a zarputilost bylo to, co Chelsea přineslo největší úspěchy a na co mohla takzvaně vždycky vsadit, když bylo nejhůř. Proto nyní neodchází jen velké kvantum gólů, ale také obrovská osobnost a klíčová část mozaiky, která na Stamford Bridge v uplynulých letech psala nejbohatší záznamy do klubové kroniky.

Chelsea se nyní musí připravit na to, že v útoku již nebude číhat Drogba, který v případě nouze uměl přeřadit, strhnout celý tým a otočit zápas. Drogbův odchod zároveň znamená první výrazné narušení toho, co v klubu vybudoval José Mourinho. Jeho stín totiž na Stamford Bridge zůstával, chtě, nechtě, i téměř pět let po jeho odchodu. Rukopis prostořekého Portugalce se zkrátka nepodařilo vymýtit ani jednomu z jeho šesti nástupců. Ne že by to snad nutně mělo být špatně, ovšem pokud chce Chelsea začít psát novou úspěšnou kapitolu své historie, musí udělat napříč celým kádrem určité změny a právě odchodem Drogby se může vše nastartovat. Začíná "éra po Drogbovi".

Didiere, děkujeme!