Porto - nejlépe fungující fotbalová firma?

Málokterý tým způsobil v posledních letech na evropské scéně větší zjevení než Porto. Živobytí založené na vychovávání talentů a jejich následném prodeji sice není ve fotbale nic neobvyklého, ale snad nikdo to nezvládá s takovou bravurou. V čem vlastně tkví portské tajemství?

O schopnosti Dragoes vytipovávat a rozvíjet mladé hráče, zejména z Jižní Ameriky, už toho bylo napsáno dost a dost. Přesto to však vypadá, jako by nekonečná fluktuace skvělých fotbalistů Porto nijak neovlivňovala; klasickým scénářem malých klubů je, že si vypiplají úspěšnou generaci, kterou následně rozprodají za mnohanásobně vyšší částky a začínají takříkajíc od nuly. Ani například Udinese, které je v tomto umění známé široko daleko, nemá takové úspěchy jako právě severoportugalský klub.

Podívejme se nejprve na bilanci Porta v posledním desetiletí - 3 evropské trofeje, 8 domácích titulů, 5 portugalských pohárů. To je ukázka prakticky totální hegemonie na domácí scéně, a jako pomyslnou třešničku na dortu přidávají Dragoes záviděníhodnou konkurenceschopnost v Evropě. Jak je to vůbec možné?

Kdo si (možná bláhově) myslel, že letošní ročník bude výjimkou, šeredně se zmýlil. Vezměme v potaz nejprve Ligu mistrů - tedy nejprestižnější klubovou soutěž světa, jediný turnaj, ve kterém vzájemně soupeří ti nejlepší z nejlepších. Porto v něm získalo prozatím 13 bodů z 15 možných, což je více, než se povedlo komukoliv jinému. Domácí liga? Podobná písnička - svěřenci Vítora Perreiry trůní na prvním místě, sice se stejným počtem bodů jako Benfica, ale zato už s šestibodovým náskokem na třetí Bragu. Jedinou kaňkou na kráse je portugalský pohár, kde vypadli už v osmifinále. To byla také jejich první porážka v sezoně - do té doby se to v 18 zápasech nepovedlo vůbec nikomu.

A teď si položme otázku, kdo by podobně brilantní start do sezony vlastně očekával? Jistě, Porto už mnohokrát přesvědčilo, že se jej nevyplatí podceňovat jednoduše za žádných okolností, jenže letos to vypadalo přece jen všelijak. V loňské sezoně se portugalskému gigantovi nepodařilo postoupit ze své skupiny v Lize mistrů, což je v kontextu posledních let vzácností, a navíc doslova hodiny před uzavřením přestupového období přišel o svoji největší hvězdu Hulka, kterého zlákal movitý Zenit Petrohrad.

Hulkovi se přitom nepřezdívalo O Incrivel (Neuvěřitelný) jen tak náhodou - nejen že byl nejlepším hráčem týmu, ale navíc jasně a o míle převyšoval vůbec celou portugalskou ligu, a to několik sezon po sobě. Bylo vlastně velkým překvapením, že na Estádio do Dragao vydržel celé čtyři sezony.

Kolektiv nade vše

Jak se tedy tým jako Porto vypořádá se ztrátou klíčového hráče? Vítor Pereira má jednoduchý recept - týmový duch. Hráčům v modrobílých dresech vtiskl sebevědomější a sevřenější přístup, a výsledky se dostavily prakticky okamžitě. Letošní Porto se vyznačuje na portugalské poměry poměrně vzácným darem táhnout za jeden provaz, a fanoušci si rychle zvykli na obraz hvězd typu Martíneze, Rodrígueze nebo Moutinha, zodpovědně pracujících a neúnavně vypomáhajících týmovému prospěchu. Potvrzuje to i sám James Rodríguez, mimořádně talentovaný fotbalista, který komentoval cennou výhru 2:0 v Braze slovy: "Týmový duch je stále silnější a silnější."

A jeho slova padají na úrodnou půdu, zejména v porovnání s přecházející sezonou. Loni totiž platilo v portské ofenzivě jednoduché pravidlo: když nevíte co s míčem, dejte ho Hulkovi. Téměř všechny útočné akce šly nezbytně právě přes brazilského křídelníka, a v nastoleném individualismu mu zdatně sekundovali i Álvaro Pereira, Fredy Guarín a Rolando. Letošní sezonu zastupuje uvedenou čtveřici na soupisce pouze poslední jmenovaný, a i on se na hřiště dostává spíše sporadicky..

Vše tedy nasvědčuje tomu, že Porto je na ideální cestě dokončit další plynulý přechod mezi dvěma skvělými týmy. Slavná jedenáctka André Villas-Boase ze sezony 2010/11 je minulostí. Pokud se podíváme na historii klubu v poslední dekádě, nemělo by nás to překvapovat - od doby, kdy legendární José Mourinho vyválčil ve dvou letech výhry v poháru UEFA a Lize mistrů, se v přístavu na severu země protočily už tři vynikající squadry. Ve všech případech byl scénář totožný - Porto vychovalo největším světovým velkoklubům špičkové hráče, načež následně přivedlo do kádru neméně talentované fotbalisty se stejnou vítěznou mentalitou.

Porto v posledních deseti letech vybudovalo tři elitní generace fotbalistů - je toto tvrzení přehnané? Podívejme se na to blíže. K porovnání nám poslouží tři základní jedenáctky, tak, jak je do zápasů vysílali postupně José Mourinho, Jesualdo Ferreira a André Villas-Boas.


2003/04 - José Mourinho

Sestava z finále Ligy mistrů proti Monaku (3:0):

Vítor Baía - Paulo Ferreira, Jorge Costa, Ricardo Carvalho, Nuno Valente - Costinha, Pedro Mendes, Maniche - Deco, Carlos Alberto, Derlei


2007/08 - Jesualdo Ferreira

Období budování nové generace: 4 roky
Počet hráčů, kteří zůstali v sestavě: 0

Sestava ze zápasu portugalské ligy proti Benfice z 20. 4. 2008 (2:0):

Hélton - Bosingwa, Pedro Emanuel, Bruno Alves, Fucile - Paulo Assuncao, Lucho Gonzalez, Raul Meireles - Tarik Sektioui, Lisandro Lopez, Ricardo Quaresma


2010/11 - André Villas-Boas

Období budování nové generace: 3 roky
Počet hráčů, kteří zůstali v sestavě: 1

Sestava z finále Evropské ligy proti Braze (1:0):

Hélton - Sapunaru, Rolando, Otamendi, Álvaro Pereira - Fernando, Guarín, Moutinho - Varela, Falcao, Hulk


A nyní, jen pro porovnání, přiložme ideální základní sestavu (zatím) úspěšného letošního týmu Vítora Pereiry:

2012/13 - Vítor Pereira

Hélton - Danilo, Maicon, Otamendi, Alex Sandro - Fernando, Moutinho, Lucho Gonzalez - Varela, Jackson Martínez, James Rodríguez

Období budování nové generace: 2 roky
Počet hráčů, kteří zůstali v sestavě: 5

Nyní si stručně rozeberme důvody, proč jednotlivé týmy fungovaly tak, jak fungovaly, a konečně přejděme i k nejzásadnější otázce ze všech - jak to Porto vlastně dělá?


José Mourinho

O Mourinhově Portu byly popsány stohy papíru; pro stručný komentář se však obrátíme na možná největší hvězdu tehdejšího týmu, Deca: "Pokud jsme vstřelili gól jako první, bylo po zápase. Jednoduše jsme věděli, že vyhrajeme."

A Porto skórovalo téměř vždy jako první. Ve dvou skvělých sezonách pod Mourinhovou vládou vyhrálo pohár UEFA, Ligu mistrů, dva domácí tituly a jeden domácí pohár. To, myslím, hovoří za vše.

Jenže Mourinha si potom vyhlédl nový zbohatlík z Chelsea, a v Portugalsku bylo načase jednat. Přechod od týmu evropských šampionů k Ferreirově generaci trval sice 4 roky (tedy déle, než ty následující), ale i přesto je pozoruhodné, že se portská jedenáctka za tu dobu změnila doslova k nepoznání - v sezoně 2007/08 v ní nezůstal ani jeden pamětník vítězného gelsenkirchenského finále.

Jesualdo Ferreira

Na jaře 2008 propukly ve druhém největším portugalském městě bouřlivé oslavy: FC Porto vyhrálo titul, a to impozantním způsobem - jeho náskok na druhé místo činil celých 14 bodů. Kouč Ferreira měl úspěchy už předtím, koneckonců toto vítězství bylo v Primeiře už třetím v řadě, nicméně právě v probírané sezoně dosáhla síla jím vypiplaného týmu svého vrcholu.

Klíčem k úspěchu byla takřka telepatická spolupráce mezi dvojicí argentinských hvězd, Lucho Gonzálezem a Lisandro Lópezem; přidejte k tomu Ricarda Quaresmu, který svůj nepochybný (ač pohříchu nenaplněný) talent rozvinul na úroveň, jíž se mu už nikdy předtím ani potom dosáhnout nepodařilo, a marocký objev Tarika Sektiouiho, a máte ofenzivu té nejvyšší kvality. Neprostupnou obranu zajišťovali Bruno Alves a Pedro Emanuel, a dvojice beků Bosingwa - Fucile přidali do výsledného mixu prototypické přednosti moderních krajních beků. Tento tým byl zkrátka mimořádný.

Na evropské scéně nicméně zůstal pod vrcholem. Pravda, může si na konto připsat vyřazení slavného Manchesteru United po remíze 2:2 na věhlasném Old Trafford; tu největší příležitost však promarnil už rok předtím, kdy mu svým neuvěřitelným výkonem vystavila stopku tehdejší gólmanská hvězdička Schalke, Manuel Neuer.

André Villas-Boas

Od doby největší slávy pod vedením Jesualda Ferreiry uplynuly tři roky, když Porto přebíral mladičký Villas-Boas - a tyto tři roky byly, jak jinak, vyplněny další kompletní restruktualizací kádru: jediným "přeživším" hráčem zůstal gólman Hélton.

A taktovka AVB Dragoes svědčila mimořádně. V sezoně 2010/11 si z celé domácí ligy udělali takový soukromý trhací kalendář - jejich náskok po posledním kole činil neuvěřitelných 21 bodů - a navrch přidali triumfy v portugalském poháru a Evropské lize. To všechno přitom dokázali prakticky v exhibičním stylu, kdy defenziva nebyla přílišnou záteží a týmu nedělalo problémy soupeře jednoduše rozstřílet. Důkazy? Snad tím nejlepším je zápas proti arci-rivalovi z Benfiky z listopadu 2010, v němž Porto zvítězilo 5:0.

Takový styl hry přitom není pro modrobílé obvyklý; většinou se spoléhali spíše na dobře vybalancovanou hru, sehranost a rychlé řešení situací. Jenže v týmu, kde svoje životní sezony najednou prožívají hráči jako Hulk, Falcao a Moutinho, jež navíc podporuje ze zálohy metronomicky přesný Fernando, to pranic nevadilo. Vynikající výkony Fredyho Guarína a Fernanda Belluschiho jen přidávaly do výsledného mixu potřebnou rozmanitost.

Tohle byl skutečně jeden z nejlepších týmů, které Porto kdy poznalo. Fanoušci mohou jen litovat toho, že kouč Villas-Boas neodolal vábení movité Chelsea (jaké kruté deja-vu!) a sbalil si kufry po jediné, ač fantastické, sezoně.

Vítor Pereira?

Bude Pereirův letošní celek čtvrtým "velkým" týmem do sbírky? Od triumfálního tažení AVB uplynuly pouze dva roky, a změny v kádru proto nejsou co do počtu tak drastické; v optimální základní sestavě zůstala celá pětice hráčů.

Je pochopitelné, že na nějaké soudy je zatím ještě brzy, ale přesto lze už nyní říct, že má Pereira v rukou jednu obrovskou výhodu: mládí. Klíčoví hráči jako James Rodríguez, dvojice brazilských beků Danilo a Alex Sandro nebo čím dál více se prosazující ghanský křídelník Christian Atsu mají zatím všechno před sebou; otázkou zůstává, v jakém dresu dojde jejich zářná budoucnost naplnění. Momentálně fanoušci Porta doufají, že alespoň Moutinho s Rodríguezem zůstanou ještě další sezónu; pokud by se tak však nestalo, kádr se prostě přizpůsobí. A je velká pravděpodobnost, že úspěšně.

Pod pokličkou

Takže... jak to Porto vlastně dělá? Letos v říjnu poskytl Antero Henrique, generální manažer klubu, rozhovor magazínu France Football, a dovolil tak fanouškům částečně nakouknout pod pokličku stáletrvajícího úspěchu. "Pracujeme s 250 skauty po celém světě," vysvětluje. "Máme interní a externí skauty, kteří jsou dále rozděleni na několik úrovní, což znamená, že každý vybraný hráč je pozorován několika různými osobami. Tito skauti navíc pracují s tím, čemu říkáme "stínové týmy" - v podstatě to znamená, že existuje seznam doporučených hráčů v různých ligách, dva pro každou pozici na hřišti, kteří mají dostatek kvality k tomu, aby hráli za FC Porto."

Co to znamená v praxi? Je to prosté - dlouho předtím, než na dveře prezidenta Pinta da Costy zaklepou zástupci Chelsea, Manchesteru nebo Realu s tučným šekem, mají odpovědné osoby přesně vyhlédnutého hráče, který se jim hodí do týmu. Můžete se klidně vsadit, že už v současnosti existují vytipovaní fotbalisté, kteří plynule převezmou místo v budoucnu bohatě zpeněžených hvězd jako Moutinho nebo Rodríguez.

A v neposlední řadě je třeba podotknout, že klub razí cestu postupného začleňování perspektivních hráčů do svého systému, čímž minimalizuje riziko příliš drastického přechodu mezi jednotlivými generacemi.

To vypadá dobře, proč to neokopírovat?

Odpověď na tuto otázku už nejspíš tušíte sami - jen proto, že portský systém vypadá maximálně účelně, jednoduše a efektivně, nelze říct, že to může dělat každý. Klubová politika Dragoes je nastavená a vypiplaná prakticky k dokonalosti, a to jak ekonomické, tak sportovní. Proč se ji tedy další portugalské velkokluby nesnaží napodobit?

Je to prosté - ne že by se nesnažily, ale jednoduše zjišťují, že je to téměř nemožné. Podobný systém se pokoušel napodobit třeba věčný rival z Benfiky, a je třeba uznat, že ne zcela bez úspěchu - v ročníku 2009/10 to byli právě Orli, kdo získal mistrovský titul, a to zejména díky pomoci mimořádně talentované jihoamerické ekipy (Di Mária, David Luiz, Ramires, Oscar Cardozo a veteráni Javier Saviola a Pablo Aimar). Benfica napodobila Porto i v tom, že první jmenovanou trojici prodala za tučný obnos. Jenže Dragoes něco podobného dokazují opakovaně už 10 let, zatímco Benfice se to povedlo zatím pouze jednou.

A Sporting? To je ještě mnohem smutnější příběh - tradiční klub, který si získal velké renomé mimojiné tím, že dlouhodobě přiváděl do týmu skvělé domácí fotbalisty a následně je s velkým ziskem prodával (jeden z nich je v současnosti žhavým kandidátem na Zlatý míč), je momentálně prakticky na dně. Dva roky zpátky se představitelé lisabonského giganta nechali zlákat portskou cestou; za tu dobu přivedli do kádru 24 hráčů. Kolik z nich pocházelo z Portugalska? Pokud hádáte nulu, hádáte správně.

A jak se toto popření dlouholetých tradic na Sportingu odrazilo? Nejhorší start do sezony v historii klubu, vypadnutí z evropských pohárů, alarmující finanční situace.

Porto zkrátka moc dobře ví, co dělá.