Popelka vyrostla do krásy: Independiente del Valle, tak trochu jiný klub

Je to už šest let, co se na jihoamerickém kontinentu odehrálo finále Copy Libertadores, tamní obdoby Ligy mistrů, ve kterém se střetli dva překvapiví účastníci. Hegemonii argentinských a brazilských klubů totiž tehdy narušilo kolumbijské Atlético Nacional a ekvádorské Independiente del Valle.

Zatímco první jmenovaný tým, a také finálový vítěz, z Kolumbie je tradičním a prestižním klubem, který Pohár osvoboditelů vyhrál už v roce 1989, Independiente del Valle teprve v roce 2010 postoupilo poprvé v historii do nejvyšší ekvádorské soutěže! Tohoto příběhu si povšiml také: EuroFotbal.

Kam se však tento sympatický a inspirativní klub za oněch šest let posunul? Dnes se zaměříme na pokračování jeho příběhu. Aby však vynikl rozvoj Los Negriazules, shrňme si stručně také jeho počátky. Klub byl založen v roce 1958 jako Club Deportivo Independiente v malém univerzitním městě Sangolquí, v dnešní době jde prakticky o předměstí hlavního města Quita, které má zhruba 75 tisíc obyvatel. Až do roku 2006 klub hrál pouze na amatérské úrovni ve třetí nejvyšší ligové soutěži. Právě sezóna 06/07 byla velkým zlomem v historii klubu. Od roku 2007 nese klub dnešní název Independiente del Valle (ještě lehce pozměněn byl v roce 2014) a přijal černo-modré barvy namísto původní červeno-bílé kombinace. Do nejvyšší soutěže postoupilo IdV v roce 2010 a už v roce 2013 skončilo na druhém místě ligové tabulky. V roce 2021 byl také otevřen velmi moderní stadion v Sangolquí s rozumnou kapacitou 12 000 míst a skvělým zázemím.

Jen pro pořádek, současná nejvyšší ekvádorská soutěž funguje na, pro evropského fanouška neobvyklém, principu Apertura-Clausura. Nejjednodušší je asi přirovnat tamní soutěž k systému jaro-podzim, který je ale rozdělen na dvě samostatné části, přičemž v superfinále se střetnou vítězové obou částí. Vítězem ligy je pak korunován vítěz superfinále. Ekvádorská LigaPro je nejspíš jednou z nejvyrovnanějších lig na světě. Od let 2013-2015, kdy 3x za sebou triumfoval tým Emelec, se v 6 ročnících vystřídalo 5 různých vítězů (konkrétně Barcelona SC, Emelec, LDU Quito, Delfín a právě IdV), a také letos se do boje o titul hlásí další tým (konkrétně SD Aucas)!

Pojďme ale zpět k tématu. Naposledy jsme tedy zanechali IdV v roce 2016, tehdy ještě krátce před prohraným finále Copy Libertadores a s malinkým, pro velké zápasy nevyhovujícím stadionem. Od té doby přidalo vítězství v Copě Sudamericana (obdoba Evropské ligy) v roce 2019 a 1. října se utká už o druhý titul v této soutěži se São Paulem. Vysněný ligový titul přišel paradoxně až po vítězství ve velké kontinentální soutěži v loňském roce. Letošní cesta do finále CoSu sice byla poměrně umetená, protože po trochu smolném vypadnutí z Copy Libertadores stál IdV v cestě akorát trápící se argentinský Lanús, poměrně slabý venezuelský tým Deportivo Táchira a nakonec v semifinále narazilo IdV na peruánský Melgar, který dostal dvakrát naloženo 3:0. Ani v jednom případě tak nešlo o kontinentální velkoklub. Na tým, který svou profesionální historii začal psát před 16 lety, jde ale o pozoruhodnou bilanci. Ve srovnání s evropskými mezinárodními soutěžemi jsou soutěže pod hlavičkou CONMEBOL vskutku chudými příbuznými. V současné chvíli si IdV vydělalo účastí v pohárech 3 760 000 USD (zhruba 92 milionů Kč) a hraje o dalších 500 tisíc v případě vítězství ve finále CoSu. Pro srovnání odměna pro vítěze Konferenční ligy činí 5 milionů eur!

Výchova mladých hráčů a sociální odpovědnost

Jestli v něčem ale Independiente del Valle skutečně exceluje, jsou to investice do budoucnosti klubu, konkrétně mladých fotbalistů. Politická orientace běžného Jihoameričana je zpravidla "víc doleva" než je běžné například ve střední Evropě. Dalším specifickým rysem severní části Jižní Ameriky je až fanatická oddanost rodině a sounáležitost s komunitou, ve které žijete. I proto je trochu zvláštní, že není na kontinentu zcela běžný systém, kterým funguje mládežnická akademie IdV. Klubová fotbalová akademie je systémem jakýchsi internátních škol, ve které se děti učí nejen hrát špičkově fotbal, ale také dostávají nadstandardní vzdělání, oblečení a stravu na náklady klubu (také jde do klubové akademie až třetina klubového rozpočtu!). Těchto škol je po celém Ekvádoru rozeseto až těžko uvěřitelných 52! Model byl inspirován a konzultován s evropskými odborníky. Sociální odpovědnost není jen prázdnou frází, kterou si instituce zvolila jako líbivé motto, kdepak. Znovu zmiňme smutné události z dubna 2016, kdy Ekvádor zasáhlo ničivé zemětřesení (hlavním nebezpečím ale zůstávají zejména sesuvy půdy). Tehdy klub poslal obětem katastrofy výdělky ze všech domácích zápasů vyřazovací fáze, které činily 957 tisíc USD! V dnešní době astronomických platů pro fotbalisty si také IdV snaží udržovat platový strop pro jednotlivé hráče v rozumné výši. Při velkém návratu Juniora Sornozy (mimochodem jednoho z hlavních strůjců slavného tažení v pohárech v roce 2016) do ekvádorské ligy se spekulovalo o maximální výši 20 000 USD měsíčně, což bylo o 50 000 USD méně než nabízelo LDU Quito! Přesto si Sornoza po konci v Corinthians vybral klub, ve kterém začínal s velkým fotbalem. Tento model nižších platů než u konkurence však vyžaduje, aby hráče do klubu lákaly jiné věci než peníze, například jasně nastavená filozofie a klubové úspěchy.

Oproti roku 2016 jsou však výdaje klubu logicky podstatně vyšší, proto bylo důležité pracovat na zvýšení příjmů. V roce 2017 se klub dohodl s nově založeným týmem Alianza Cotopaxi, který postoupil do druhé ligy, že se stane akademií IdV. Klub tak dostal nový název Club Deportivo Independiente Juniors a stal se líhní jedněch z nejzajímavějších talentů na světě. Poměrně úsměvný je fakt, že B-tým IdV se nachází ve větším městě a má větší stadion než A-tým. Práce s mladými hráči se klubu začíná výrazně vyplácet. Výdělky z prodeje hráčů totiž plní pokladnu závratným tempem. Prozatím asi nejznámějšími "produkty" akademie IdV jsou Jefferson Montero, který ale svůj potenciál zdaleka nenaplnil, Moisés Caicedo, který letos uchvacuje Premier League v dresu Brightonu a Piero Hincapié, 20letý spoluhráč Patrika Schicka a Adama Hložka z Leverkusenu. Klub ale v poslední době opustili také mladíci José Hurtado (Red Bull Bragantino), Pedro Vite (Vancouver), Joel Ordóñez (Bruggy), Anthony Valencia a William Pacho (oba Antverpy). Všichni zmínění hráči jsou ročníky 2001 a mladší. Tipnete si, kolik peněz za ně klub dohromady inkasoval? Můžeme porovnat cenu například s Adamem Hložkem (13 milionů eur) nebo Danielem Samkem (2 miliony eur). Jen za výše zmíněné hráče včetně Caiceda a Hincapiého tedy klub jen na odchovancích vydělal 20 milionů eur, a to se teprve začali rozkoukávat v dospělém fotbalu. K těmto čistým ziskům je ještě třeba pravděpodobně připočítat procenta z dalšího prodeje (která jsou ovšem neznámá). Je pravděpodobné, že lukrativní prodej čeká také velmi brzy dva členy základní sestavy současného týmu, a to Marca Angula a Jhoannera Cháveze.

Jak si mladí hráči vlastně vedou mezi vrstevníky?

Čím to, že si i velké evropské kluby začaly všímat hráčů z malého klubu v zemi, kde je sice fotbal sportem číslo jedna, velké úspěchy ale Ekvádor zatím vždy minuly? Odpovědí budou výsledky mládežnických týmů v mezinárodních juniorských soutěžích. Ekvivalent evropské UEFA Youth League s názvem U-20 CONMEBOL Libertadores funguje od roku 2011 (tedy podobně dlouho jako profesionální "kariéra" klubu) a v posledních třech ročnících měla finále soutěže jediného společného jmenovatele: Independiente del Valle. V roce 2018 prohrálo finálový zápas s uruguayským Nacionalem, v roce 2020 zvítězilo ve finále nad River Plate a letos prohrálo smolně na penalty finále s Peñarolem. Zejména letošní tažení bylo ale až do finále podobně impozantní jako tažení husitů do bitvy u Lipan. Venezuelský Caracas prohrál s ekvádorskými juniory 0:3, peruánský Sporting Cristal utrpěl nelichotivý debakl 1:7 a proti bolívijskému Bloomingu se už IdV šetřilo na vyřazovací boje (opět 3:0 pro IdV). V semifinále pak s přehledem vyřadilo paraguayské Guaraní 3:1 a až ve finále padlo se zmíněným Peñarolem na penalty (nehrálo se prodloužení). Mládežnický fotbal má své kouzlo v tom, že ukazuje možný vývoj, kam se budou jednotlivé reprezentace posunovat.

O posunu ekvádorského fotbalu už se ví, není to žádná novinka. Pro evropského fanouška mohlo být ještě poměrně překvapivé, že na juniorském MS v roce 2019 Ekvádor jakožto jihoamerický šampion ukořistil bronzové medaile na úkor Itálie, dnes už by to experty z fotbalových kruhů překvapit nemohlo. Ekvádorští mladíci jsou zpravidla atletické typy s vynikající technikou a nezaostávají ani v taktických ohledech (reprezentační A-tým dokáže hrát jak velmi atraktivní ofenzivní fotbal, tak i "zanďoura", přes kterého se těžko prosazovala i Brazílie s Argentinou). Ostatní ekvádorské velkokluby se také činí, úspěch Independiente del Valle na přestupovém trhu ale zatím napodobit nedokázaly, pokud se ale hráčům z IdV podaří zvednout prestiž ekvádorského fotbalu, těžit z toho budou i ostatní kluby.

Co zlepšit do budoucna?

Ne vše je ale samozřejmě zalité sluncem. Ne každý hráč se dokázal v zahraničí prosadit. Například Jordan Rezabala, který měl lví podíl na kontinentálním juniorském titulu, se po přestupu do mexické Tijuany potlouká po hostováních a ne a ne najít ztracenou formu. Zároveň se zatím klubu nepodařilo vyprodukovat klasického playmakera do středu zálohy (což ovšem může být dáno poměrně krátkým trváním akademie, špílmachrem se člověk v 18 letech zpravidla nestává). Tímto kreativcem by se mohl stát 15letý Kendry Paez, kterého si už v takto mladém věku všímají i skauti světových velkoklubů.

Co je však systémovým problémem většiny jihoamerických fotbalových akademií, je práce s brankáři a IdV na tom není o moc lépe. Až se zdá, že Jihoameričanům zkrátka nebyl dán do vínku klid, s jakým v pokutovém území operují špičkoví evropští gólmani. V jižní Americe se stále drží jakéhosi "Chilavertovsko-Camposovského" modelu, kdy jsou preferování gólmani s vynikajícími reflexy, ale výrazně horším řešením "rutinních" situací, kterých je v současném fotbalu většina. Skvělým příkladem by byl například venezuelský Wuilker Faríñez (v současnosti zraněný), který má problémy prosadit se v průměrném Lens, ačkoliv v Kolumbii byl brán za generační talent (a že na výběr jeho nejlepších zákroků se dívá opravdu skvěle). Podobným případem je asi momentálně nejnadanější mladý gólman v Ekvádoru Moisés Ramírez, gólmanská jednička IdV. Je skvělý na čáře, svému týmu ale nedodává potřebnou jistotu při sbírání centrů, chytání křižných přihrávek přes vápno apod. Je třeba zmínit, že není na gólmana nijak zvlášť vysoké postavy (185 cm), což je dalším typickým kontinentálním znakem. Zejména na práci s gólmany by tedy měla jinak vynikající akademie zapracovat.

Jak tento článek ukončit? Možná ještě jednou krátkým srovnáním s českým prostředím. Rozhodně nechci znevažovat práci českých mládežnických trenérů, jelikož se znovu snad blýská na lepší časy s hráči jako Hložek, Daněk, Ševčík a spol. Nebylo by ale od věci, aby se příběh ekvádorské "Popelky", jak bylo na EuroFotbalu Independiente del Valle před 6 lety nazváno, dostal i do našeho povědomí. Že k úspěchu nevede jen rozhazování velkých finančních částek, ale rozumné a koncepční investice, práce s mládeží nejen na fotbalové, ale i lidské úrovni, ale především angažování schopných lidí do vedení klubu, aby filozofie klubu byla kromě teorie převedena co nejefektivněji do praxe. Na samý závěr bych pak vyjádřil přání, aby se klubu Independiente del Valle dařilo co nejdéle zůstat tím sympatickým a sociálně odpovědným klubem, jakým je teď. Jednou toto období skončí, snad ale bude co nejdelší.