PODCAST: Ohlédnutí za Eurem "21" a All-stars turnaje

Po skončení "malého Eura", které na české půdě opanovali mladí Švédové, nadchází čas závěrečného ohlédnutí. Připravili jsme si pro vás tradiční all-stars sestavu včetně náhradníků, sestavu zklamání, a také exkluzivní souhrn formou podcastu...

Úvodem shrňme známá fakta: Švédové, kteří byli před začátkem šampionátu považování za jednoho z největších, ne-li vůbec toho největšího outsidera, za sebou ve finále nechali favorizované Portugalce; o bronz se dělí reprezentanti Německa a Dánská.

Domácí český výběr skončil se ctí už po skupině, stejně jako Srbové, Italové a Angličané - přičemž minimálně poslední dva týmy určitě myslely na víc.

Nejlepším hráčem turnaje jsme soukromě (stejně jako UEFA) vyhlásili portugalského defenzivního záložníka Williama Carvalha; a tím se již dotýkáme obsahu samotného článku.

Níže tedy naleznete dvě naše sestavy - nejlepší hráče a největší zklamání šampionátu - spolu s objasněním všech voleb a případných alternativ v přiloženém textu.

Součástí podcastu jsou potom širší a obecnější témata, která se šampionátu týkala; snažili jsme se je rozvrhnout tak, aby se dostalo na reflexi všech osmi zúčastněných týmů. Příjemnou zábavu!

---

---

ALL-STARS TURNAJE

Brankáři

Letošní malé Euro bylo z hlediska brankářů ukázkou dvou extrémů. Na jedné straně stál vítěz Ligy mistrů s Barcelonou a na straně druhé... no, v podstatě jenom obskurní brankáři, kteří si mezi dospěláky sotva zachytali, potažmo tak činili v ligách druhého, ne-li třetího sledu (Carlgren, Busk). A byl to kuriózně zrovna borec kombinující ligu druhého sledu s plněním role brankářské dvojky, kdo nás nejvíc oslovil.

José Sá, který se ve 22 letech nedokázal prosadit ani v Marítimu, přitom přesvědčil ve všech možných ohledech: byl rozhodný ve vzduchu, výtečně časoval své výběhy z čáry, pustil jediný gól a zároveň se v rozhodujících okamžicích vytahoval se složitými zákroky. Ve finále takhle ‘na De Geu’ odmítal Guidettiho, v semifinále nepřipustil Younesův gól do šatny (na eventuálních 1:2) a vyznamenával se i dříve proti Anglii či Itálii. Podobná, leč o něco méně nabitá vizitka potom přísluší rovněž Tomáši Koubkovi, jeho logickým handicapem je však neúčast ve vyřazovací fázi.

Obránci

Označit tohle malé Euro za ‚šampionát stoperů’ by popravdě vůbec nebylo od věci. V podstatě každý tým, až na ty dva prokazatelně a docela komplexně nejslabší (Srbsko, Anglie), alespoň nějak přispěl do naší taktické porady o tom, koho nakonec do finální verze All-stars zařadit.

Portugalsko dodalo rovnou dva takové aspiranty - na balonu vždy elegantního Tiaga Iloriho, jemuž ovšem nepomohly zdravotní problémy a výsledná absence ve dvou klíčových utkáních, a také říznějšího Paula Oliveiru. Právě na stopera Sportingu nakonec padla naše volba, a co Oliveiru především činí sázkou na jistotu, to je jeho nadstandardní čtení hry, které mu umožňovalo zachytávat soupeřovy přihrávky zdaleka nejčastěji ze všech stoperů (tři na zápas; u Kalase, druhého v pořadí, šlo o 2,5).

Paulo Oliveira se již teď zdá být připraven okamžitě naskočit do seniorského kolotoče, a totéž platí i pro našeho druhého vyvoleného. Nad vidinou potenciálního spojení Simona Kjaera - dokonalé mašiny na precizní obranné zákroky - a Jannika Vestergaarda - agresivního a velice přesvědčivého hlavičkáře s útočnými choutkami - se leckterému fanouškovi dánské kopané dávno sbíhají sliny.

Vestergaard měl nicméně zdatnou konkurenci: Ital Daniele Rugani odvracel balony jako na běžícím páse a suverénně následoval Nestu, Cannavara či Barzagliho jakožto opory dříve zlatých italských "21"; Jakub Brabec se pochlapil a až na pár polevení v koncentraci přesvědčivě podstupoval souboje i rozehrával; a konečně Švéd Alexander Milošević zejména v pokročilé fázi šampionátu podpíral, co se dalo.

Kraje obrany už byly o něco slabší. Napravo kupříkladu navzdory absenci v semifinále hravě předčil veškeré konkurenty nadmíru konzistentní Pavel Kadeřábek, který nevynikal snad leda ve druhém utkání, když celý tým evidentně přetěžoval levou stranu (čili nešlo o jeho chybu). Slušným kandidátem na Kadeřábkův post byl dále Davide Zappacosta, jenž po slabším nástupu dělal pomalu třetinu italské ofenzívy. Jeho výpady byly rozhodné, do All-stars mu však scházela o něco přesnější dodávka.

Nalevo u nás nejvíce boduje nenápadný Ludwig Augustinsson, jenž pro Švédsko znamenal učiněné ztělesnění rovnováhy a hráče bez zjevných slabin - čili přesně to, čeho si v severském kolektivu cení nade vše. A Augustinssonův backup? Těžko říct. Jeden zápas se povedl více borcům (Guerreirovi, Durmisimu, Hybšovi i Biraghimu), ale mimoto už jen sotva něco.

Záložníci

Pomyslný titul pro nejlepšího hráče turnaje by měl zcela jistě putovat právě sem - otázkou zůstává, komu jej vlastně udělit. Asi málokdo by však nesouhlasil s nominací Williama Carvalha, defenzivního štítu Portugalců, který se ideálně rehabilitoval za ne zrovna vydařené mistrovství světa 2014 a ukázal, že jeho potenciál už ‘rodný‘ Sporting skutečně přerostl. Carvalhova ležérní hra může působit až líně, pravidelně to byl nicméně on, kdo naběhal z celého týmu (skoro) nejvíce metrů, působil skutečně dominantním dojmem, spolehlivě strážil prostor před stopery a ještě se vyšvihl coby nadějný deep-lying playmaker. Jeho lahůdkové dalekonosné pasy, často mířící přímo na Bernarda Silvu, se staly jednou z největších ozdob turnaje.

Williama v ideální sestavě doplňují kapitáni dvou finalistů - Sérgio Oliveira a Oscar Hiljemark, dva neúnavní pracanti středu pole, kteří zaujali perfektním plněním povinností na obou stranách hřiště. Byl to ostatně právě přesun Hiljemarka na ofenzivnější pozici, co po Oliveirově finálovém vystřídání zvrátilo misky vah na švédskou stranu.

Oscar Lewicki s Ondřejem Petrákem se do sestavy nakonec nevešli, zčásti i proto, že jsou oba kandidáty na pozici klasického štítového záložníka (kde byl Carvalho zkrátka nejlepší); jak podceňovaný Švéd, tak nečekaně suverénní Čech však vypíchnutí na tomto místě rozhodně zaslouží.

Z ofenzivních středopolařů tak zbylo místo pouze na dva Portugalce v pomyslné jedenáctce náhradníků - Bernardo Silva sice potvrdil, že individuálně byl nejspíš tím vůbec nejtalentovanějším borcem turnaje, k lepšímu hodnocení mu však chyběla větší efektivita. João Mário zase, ačkoliv byl důležitou součástí funkčního portugalského útočného soukolí, uprostřed Jorgeho záložního diamantu nikdy zcela nestrhl pozornost přímo na sebe. Dále zbývá ještě zmínit jednoho seveřana, konkrétně Simona Tibblinga, za nějž mluví především tah na bránu, efektivita a cit 'přimotat se' do důležitých situací. Celkově sice nebyl ve hře tak vidět jako jeho kolega z levé strany, Abdul Khalili, jeho góly ale táhly Švédy dále.

Útočníci

Jestliže uprostřed zálohy jsme švédskou dvojičku mohli rozdělit, vepředu už to nejde - nejenže se totiž John Guidetti s Isaakem Thelinem, jak již bylo mnohokrát řečeno, na hřišti perfektně doplňovali, ale ostatní hrotoví útočníci jim vlastně ani nevytvářeli reálnou konkurenci. S výjimkou Jana Klimenta, jehož gólová exploze proti Srbům mu vynesla přestup do Stuttgartu (v onom zápase hrál skutečně jako z učebnice pro 'devítky'), nebyl na turnaji nikdo, kdo by zaujal alespoň z poloviny tak jako severské duo.

Thelin, neohroženě bloumající po celé soupeřově polovině hřiště a podstupující šílené množství (nejen) vzdušných soubojů, a perfektním pohybem obdařený, pracovitý zakončovatel Guidetti táhli Blagult od úvodní výhry nad Itálií až do pozlaceného finále. Kevin Volland, jediný Němec, který se do naší sestavy propracoval, sice statečně bojoval s Hrubeschovými taktickými čachry a nevděčnou pozicí falešné devítky (v systému, na který Němci nebyli zvyklí a který směrem dopředu zkrátka nefungoval), jeho výkony ale zůstaly v uctivém odstupu za oběma Švédy.

---

---

ZKLAMÁNÍ TURNAJE

Brankáři

Jak už bylo řečeno výše, pro gólmany to byl dost zvláštní turnaj; nejenže nikdo nezazářil (tak, že bychom ho mohli označit za strůjce úspěchu), ale on ani nikdo vyloženě nezklamal. Většina strážců prostě na šampionátu tak nějak... existovala, zatímco výsledky zápasů se rozhodovaly bez jejich přičinění. Takový Dán Busk, který v semifinále proti Švédům sice neudělal žádnou hrubku, ale zároveň ani nic nechytil a dostal čtyři góly, je toho nejlepším příkladem.

Volba Franceska Bardiho je proto do určité míry i komentářem k tolik omílané tvrdohlavosti italského kouče Luigiho Di Biagia - který, jak se nakonec ukázalo, není ani zdaleka takový paličák, co se skladby týmu týče, přesto však z nějakého důvodu držel viditelně nerozchytaného Bardiho ve svatyni, zatímco na lavičce se mu tlačily dvě opory týmů ze Serie A. Na druhou stranu, italská jednička se svojí nejistotou podepsala pod úvodní prohru se Švédy (zejména faulem na pozdní penaltu), která nakonec zapříčinila vypadnutí Di Biagiova týmu, takže jde vlastně o nominaci zaslouženou.

Obránci

Na tomto místě by se patrně dala jmenovat celá srbská obranná linie, a ačkoliv jsme nakonec tak krutí být nechtěli, dva Balkánci si svůj čestný flek mezi nejhoršími hráči šampionátu přeci jen našli. Tím prvním z nich je pravý bek Filip Stojković, který nečekaně dostal přednost před nakřápnutým kapitánem Petkovićem, a svému trenérovi se odvděčil mimo jiné hrůzostrašnou úvodní 45minutovkou proti České republice, kdy se u své postranní linie nechal dočista rozprášit aktivním duem Kadlec-Hybš (potažmo Skalák). Od té doby si už Stojković nekopl; naopak Uroš Spajić se na stoperu trápil celou minutáž, aniž by někomu a něčemu jakkoliv prospíval.

Srbský zadák, který mimochodem nepřesvědčuje ani v dresu Toulouse, tady operoval coby pravý stoper, a zosobňuje tím pádem ideálního partnera pro ‘levaso‘ jménem Ben Gibson. Druholigový anglický obránce sice vpředvečer výkopu turnaje přišel o svého stabilního partnera Johna Stonese, to však neomlouvá jeho neochotu vypomáhat s rozehrávkou a absorbovat tlak soupeřů, pod nímž daleko raději zmatkoval.

Mimo Gibsona si potom naši čestnou zmínku zaslouží rovněž Němec Dominique Heintz za svůj trapný, vysloveně opilý výkon ze semifinálového duelu, potažmo jeho krajan Robin Knoche za obdobně nemotorné počínání úplným úvodem mistrovství.

Na levém beku to byl velice těsný souboj mezi dezorientovaným a nezodpovědným Dánem Jonasem Knudsenem, který coby hráč provinčního Esbjergu nenaplnil předpoklady pro lepší angažmá, a anglickým zklamáním v osobě Lukea Garbutta, jehož nečekaně často zrazovala technika a normálně vzývaný cit pro centr. Donášku do vápna časoval i vyměřoval opravdu mizerně a hořel i vzadu, pročež může být jedině rád, že jsme nakonec raději dali přednost diverzitě, než abychom tuto ‘mínusovou‘ obrannou linii vyskládali pouze z vyslanců dvou zemí.

Záložníci

Česká demolice Srbska ve druhém skupinovém utkání neměla na straně poražených výraznějšího aktéra než Gorana Čaušiće; a to vskutku nemíníme jako kompliment. Turecký legionář nebyl schopen jakkoliv kontrolovat střed pole, jeho přínos defenzívě z pozice štíta de facto neexistoval, navíc si často pomáhal fauly - a tohle koneckonců platilo pro jeho celoturnajové snažení. Přidejte si k tomu, že jde o srbského kapitána, a máte vpravdě katastrofální i přiléhavou vizitku pro celý kolektiv.

Když jsme si bokem skládali formaci této ‘sestavy zklamání’, vyšel nám z toho ukázkový diamant, a právě o dvě středové pozice se strhla zřejmě největší rvačka. Že je obsadí Angličan s Italem, o tom příliš nebylo pochyb (to mohl změnit snad akorát Vigen Christensen), jenže který z nich? Volba nakonec padla na Toma Carrolla, jenž byl příliš měkký a alibistický na to, aby se ze zajetí našich imaginárních spárů jakkoliv vysekal; a také na Stefana Sturara, který sice Italům škodil jen v jednom střetnutí, ovšem jakým způsobem - jeho zkrat následovaný vyloučením nakonec velký příslib Juventusu v našich očích staví na nižší úroveň než podobně mizerného Federica Vivianiho.

Mezi ofenzivními záložníky to potom bylo docela jednoduché: na Maxe Meyera se těšil snad každý, jde ostatně o nevzrostlého šikulu, jenž s německou mezihrou dělal v přípravě na šampionát hotové divy. Jenže jakmile přišel závěrečný turnaj, ona jiskra byla šmahem pryč. Meyer se celou dobu schovával, prakticky se nepodílel na vytvořených šancích a kompletně upustil od jakéhokoliv záludného driblinku. Zaplaťpánbůh pro nás, teprve 19letá naděje Schalke má před sebou pořád dostatek času na to nám tohle všechno zklamání patřičně vynahradit...

Útočníci

Srbské tykadlo Aleksandar Pešić se na turnaji proměnilo v hotového antihrdinu - hrotový útočník, který vyžaduje luxus možnosti soustředit se pouze na své ofenzivní choutky, přitom se ale nezvládá ani pořádně dostávat do šancí, a když už se tak stane, jeho produktivita je prachmizerná. Takovým hráčům se matné výkony často promíjí, neboť fanoušci vědí, že může přijít jediný záblesk a na světě je rozhodující gól; Pešić však ani v průběhu klubové sezony v Toulouse, ani nyní v reprezentačním dresu neukazoval, že by něčeho takového měl být vůbec schopen. Odepisovat bychom ho určitě neměli - vždyť jako teenager střílel doma v Srbsku obrovské kvantum gólů a nějaký zabijácký instinkt v něm tedy evidentně dřímá - uplynulý rok se mu však zkrátka nevydařil.

Dán Viktor Fischer si zase odnáší pomyslnou cenu pro největší zklamání turnaje v poměru očekávání a reality; na supertalent z Ajaxu se pěly ódy, to on měl dotáhnout svůj tým k medaili. Dánové k ní nakonec skutečně doklopýtali, Viktor Fischer, který většinu času proseděl na lavičce a když už hrál, hrál špatně, však na tom měl vskutku minimální zásluhu. V Amsterdamu na druhou stranu mohou být alespoň rádi, že jim po takovém šampionátu nejspíš nikam neuteče.

---

---

Přírodní podcast: Co přineslo Euro do 21 let?

• Lítý boj ve švédské záloze
• Proč si Němci zahráli na Brazilce (a Portugalci ne)
• Duch Jaroslava Hřebíka v českém týmu
• Srbské a anglické trápení
• Co mají společného mladí Dánové s Italy?