Pekelným klíčem odmykáme nebeskou bránu...
Ze samotného pekla k nám v úterý jen taktak stíhaly létat dodávky fotbalové štěstěny, chcete-li černohorské nemohoucnosti. V součtu jsme si postup sice nejspíš zasloužili, alespoň v mém případě se nicméně nejčerstvější euforie té po domácím utkání nevyrovnala. A co je nejvíc zarážející - celkem s přehledem...
Tentokrát to bylo jiné. "Norskou" baráž a ani předcházející kvalifikaci jsem nehltal plnými doušky ani omylem, tu letošní jsem si s fotbalisty užil doopravdy téměř celou. Proto na závěr kvalifikačního cyklu můžu konstatovat, že vývoj české reprezentace je v mnoha ohledech fascinující. A emoce tenhle nároďák vyvolává rozmanité - s nulovou systematičností.
Abychom si ale rozuměli: určitě si tu nebudu sypat popel na hlavu, že jsem s oslavným burácením po pátečním představení přestřelil. Za všemi argumenty, jež jsem vám po něm předložil, i za tím způsobem podání, si dál neochvějně stojím. Nepochybuji o tom, že ty atributy, které jsem tu v sobotu jmenoval, nás budou zdobit i v Polsku a na Ukrajině. Jedno však zůstává jisté a vlastně neměnné; angličtí bookmakeři rozhodně nejsou mimo, pokud v nás spolu s Irskem vidí největší outsidery turnaje.
Když se redaktor ČT Vlastimil Vlášek po utkání, které nám vyneslo pátou po sobě jdoucí účast na srazu evropské smetánky, od Michala Bílka dozvěděl, že ale přece česká reprezentace nikdy na šampionát nejela v roli favoritů (stejně bych nás takto před Eurem 2004 zřejmě vnímal) - a tudíž, že letošek není žádnou výjimkou...nejspíš šlo pokývat na znamení souhlasu. Někdo mhouřil oči a něco se mu nezdálo, někdo ne. Ta první skupinka patrně nevnímá věci černobíle, a kromě "nejela tam jako favorit" si je ochotna připustit ještě onen nepříjemný protipól "k favoritovi měla na míle daleko". I z takové výchozí pozice se dá vytěžit medaile - viz fotbalisté Řecka nebo naši hokejisté v Německu. To určitě. A my si právě z těchto příběhů budeme muset brát dozajista příklad...
Pokud se nestane zázrak, na Euro vyrazíme bez pravého záložníka, s nepropracovaným systémem doplňování osamoceného hrota, se stále nesehranou stoperskou dvojicí, s mimořádně nezkušeným pravým bekem a s trenérem, který leckdy nadějně lape po dechu, aby nás pak znovu přesvědčil o své nedopečenosti. Tohle si člověk, nebo alespoň já - na konci cesty, kdy už fakticky nezbývá nic jiného - najednou vybavil a nespoutanost nadšení byla docela dobře tatam. Ovšem než se začnu věnovat téhle hudbě budoucnosti, která tentokrát bude výraznějším tématem mého komentáře než retrospektiva, krátce si zanalyzujme odvetu.
Jestliže jsem před pár dny poukazoval na to, že černohorské mezihře dává smysl jedině Vukčević, dostalo se mi v úterý podpory: záložník Blackburnu se na tréninku zranil, do zápasu jen střídal a zástupce v nikom nenašel. Balkánci nás v první půli překonávali jen kopci do krajních prostorů. Střed pole pro ně byl mrtvý; a koneckonců vzhledem k problémům, jaké tato taktika působila mladíkovi Gebre Selassiemu, pro začátek ani nebyl moc potřeba. Černohorci se před přestávkou rozehřívali, pak jim stejně jako v Praze vyšel vstup do druhého dějství...a jelikož my tentokrát nijak neodpověděli, celých příštích 45 minut jsme nad zápasem neměli žádnou kontrolu.
Vše pak navíc Bílek podtrhl vysvlečením Koláře v době, kdy jsme v první řadě potřebovali klid na kopačkách a přesnou rozehru. Ignorovalo se přitom, že Kolářův přínos nároďáku doteď vždy spočíval hlavně ve zrychleném přemýšlení, občasné zbrklosti, ale i v pár geniálních nápadech. Což bylo samozřejmě něco, co jsme potřebovali ze všeho nejméně. Do toho se o místo na place přihlásil Vukčević, Černohorci začali útočit i středem, s větší invencí i vervou; a co si budeme povídat, nebýt Vučinićova milosrdenství, pánbůh nás chraň. Zkrátka a dobře jestli jsme na Balkán odjeli s doufáním v obtížnou, avšak v rámci možností kontrolovanou bitvu, úkol jsme si splnili sotva z půlky. Aniž bych se chtěl vymlouvat, čárou přes rozpočet určitě byl i terén suplující trampolínu. Na druhou stranu tolik nepřesností a faulů jsem od našich dlouho neviděl. A to jsme byli zvyklí na ledacos.
Po takhle špatně zvládnutém klíčovém zápase jsme se vcelku logicky uchylovali zejména k větám plným úlevy, v případě samotných aktérů i satisfakce. Téměř veškerá pozornost byla věnována rekapitulaci; na otázky dotýkající se Eura hráči i trenér zezačátku zpravidla odpovídali dle osvědčené šablony "to je ještě daleko, na to vůbec nemyslíme". I tak z pozdějších rozhovorů s koučem Bílkem vyplynulo pár zajímavých poznatků, z nichž bych s ohledem na další úsek článku rád vycházel.
Na pražské tiskové konferenci například exteplický kormidelník v první řadě zdůrazňoval nutnost zapracovat na ofenzivním projevu, čemuž tak úplně nerozumím. Přijde mi totiž nad slunce jasné, že by se měl náš tým v červnu opírat zejména o defenzivní složku; až poté, co bude doopravdy pevná, můžeme přejít k vážným úvahám nad zkvalitněním útočné fáze. Doteď to snad dejme tomu stačilo. Sám Bílek si v jednom z rozhovorů pochvaloval efektivitu v závěrečné fázi kvalifikace, naše standardky představovaly pro soupeře napříč celým cyklem velkou hrozbu, je tu faktor Rosický, návrat Necida...něco takového bych vskutku stavěl raději do stínu rozpačitosti celého obranného systému.
I v úterý totiž na povrch zcela zřetelně vyplynuly všechny nedostatky, na něž se dá upozorňovat už delší dobu. Rozehrávka stoperů konečně neunikla rovněž "mediální pozornosti" Michala Bílka. Na čem se ale soustavně nepracuje, je přehnaná pasivita na hraně šestnáctky. Nejen z akce předcházející Damjanovićovu břevnu šlo krásně vyčíst, jak si v perných chvilkách v tomto prostoru počínáme; vestoje tikáme očima - je nás tam přece dost, a to stačí. Samozřejmě nestačilo: trojlístek statických Čechů se jen ohlédl za černohorským útočníkem. A takových situací by se při důkladném rozboru odvetného duelu našlo požehnaně.
Už jen když si vezmete ten přehršel skluzů na poslední chvíli, kterých bylo minimálně pět; každý hasil nepořádek způsobený "džuznou" v obranném valu. A příčina nemohla být prozaičtější: bránící hráči se běžně nacházeli v podřepu a na patách, "včas" tedy reagoval až ten poslední z nich. A to je přitom něco, co se za zlozvyk považuje snad už v mládežnických kategoriích. Systém strojového zastupování kolegů, protáčení postů, přebírání soupeřů, zkrátka aktivní obrana - což považuji za základ úspěšného bránění velkého vápna - to jsou všechno činnosti našim fotbalistům docela dobře cizí.
Proč se na tomhle už delší dobu nepracuje, pro mě zůstává záhadou. Každopádně ani tím výčet mých problémů s naší prací směrem vzad nekončí. Dále je tu stále nevyřešená palčivá otázka, kdo tedy bude tou neohroženou stoperskou dvojicí, která turnaj načne a, předpokládejme, i dokončí. Bílek se před pár hodinami nechal slyšet, že chce stavět na Hubníkovi se Sivokem, což prý opakuje od začátku. To zní rozhodně a přesvědčivě (leč vzápětí dodal, že by dalšího kvalitního zadáka uvítal), teď už jen aby stejně působili rovněž oni dva vedle sebe.
Nemůžu si pomoci, ale ani po té solidní porci společně odkroucených minut, bych byl zkrátka opatrný, pokud bych měl o duu H+S hovořit jako o sehrané páce. Obavy se navíc v úterý jenom potvrdily: často to byl dokonce levý bek Kadlec, kdo z pozice středního obránce tahal za záchrannou brzdu, když byl v sázce doslova celý náš kejhák. Sivok s Hubníkem se totiž až nebezpečně často nezvládají doplňovat. Těžkopádně dovede působit každý z nich, konstruktivní naopak není ani jeden. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet; chtělo by se říct. Přitom předpoklady pro vzájemné dorozumění se mají oba slušné: Hubník přeci jen působí o notný kus elegantněji a Sivok oproti němu příkladně dominuje ve vzduchu plus umí tvrdit muziku. Přesto mi přijde evidentní, že takhle vyvážená stoperská prostě nevypadá.
Suchý-Sivok a pro těžší zápasy (jichž na Euru budou minimálně dvě třetiny) Hubník na pravém beku, to se mi v tuhle chvíli nabízí jako ideál. Vzhledem k tomu, že Mazuch od srpna vinou zranění neodehrál ani minutu a po parném přestupovém létu snad ani nemá jisté místo v základu Anderlechtu, bude holt potřeba "intervenovat" právě Suchým - ačkoliv je trenéry rád ignorován. Další možností je pak stažení Hübschmana, to ale pořád mám spíše za nouzovku. Na každý pád si touhle zajetou sestavou - také vinou prvního opravdu nervózního výkonu Gebre Selassieho - nejsem úplně jistý. A on je určitě dostatek času s tím něco udělat, třeba i do toho "osvědčeného" složení sáhnout...
K ofenzívě mám těch připomínek méně. V podstatě jen vyjádřím zvědavost z potenciální zkoušky "diamantu" ve složení Hübschman - Plašil, Jiráček - Rosický - Necid, Baroš. Na papíře to dle mě v tuto chvíli nevypadá vůbec marně. Odbouralo by to zbytečné ztráty až příliš často hluchých, ne-li kontraproduktivních křídel. Pomohlo by to Barošovi, za kterého by černou práci odvedl Necid. Ve středu by se nacházel bořič, dva techničtí dříči a klasický mozek. To z mé perspektivy vypadá nadějně; problém je v tom, že Bílek v nedávné době podobný formát vyzkoušel jen jednou, a to právě v nechvalně proslulém zápase s Norskem.
V jednom ze svých ohlédnutí za cestou na Euro sice potom připustil, že právě tenhle přátelák ho jako jediný zklamal co do přístupu hráčů. Čili by vada ani tak nemusela být v samotném systému (přiznám se, že jsem zrovna tenhle mač neviděl). Na druhou stranu se nám dosud Bílek prezentoval coby ještě větší konzervativec než Brückner; a to už je co říct. Takže se asi stěží dá očekávat, že by pro ostré zápasy sáhl po jiném rozestavení než po tom, které mu vlastně vyneslo opatrné uznání veřejnosti. Nicméně pokud se podobná varianta nevyzkouší ani v jediném jarním přípravném střetnutí, budu vážně zklamaný...
To je pro tuto chvíli a za daných podmínek zhruba to maximum, co jsem pro vás z mé fotbalové mysli mohl vymačkat. Detailnější nástin představ o tom, jak bychom se mohli na Euru ukazovat a přitom se neztrapnit, můžete očekávat později - s přibývajícími dny, zkouškami a zkušenostmi. Momentálně se závěrem sluší snad jen potvrdit: HOŠI, DĚKUJEME, A STEJNĚ I SMEKÁME!
Tentokrát to bylo jiné. "Norskou" baráž a ani předcházející kvalifikaci jsem nehltal plnými doušky ani omylem, tu letošní jsem si s fotbalisty užil doopravdy téměř celou. Proto na závěr kvalifikačního cyklu můžu konstatovat, že vývoj české reprezentace je v mnoha ohledech fascinující. A emoce tenhle nároďák vyvolává rozmanité - s nulovou systematičností.
Abychom si ale rozuměli: určitě si tu nebudu sypat popel na hlavu, že jsem s oslavným burácením po pátečním představení přestřelil. Za všemi argumenty, jež jsem vám po něm předložil, i za tím způsobem podání, si dál neochvějně stojím. Nepochybuji o tom, že ty atributy, které jsem tu v sobotu jmenoval, nás budou zdobit i v Polsku a na Ukrajině. Jedno však zůstává jisté a vlastně neměnné; angličtí bookmakeři rozhodně nejsou mimo, pokud v nás spolu s Irskem vidí největší outsidery turnaje.
Když se redaktor ČT Vlastimil Vlášek po utkání, které nám vyneslo pátou po sobě jdoucí účast na srazu evropské smetánky, od Michala Bílka dozvěděl, že ale přece česká reprezentace nikdy na šampionát nejela v roli favoritů (stejně bych nás takto před Eurem 2004 zřejmě vnímal) - a tudíž, že letošek není žádnou výjimkou...nejspíš šlo pokývat na znamení souhlasu. Někdo mhouřil oči a něco se mu nezdálo, někdo ne. Ta první skupinka patrně nevnímá věci černobíle, a kromě "nejela tam jako favorit" si je ochotna připustit ještě onen nepříjemný protipól "k favoritovi měla na míle daleko". I z takové výchozí pozice se dá vytěžit medaile - viz fotbalisté Řecka nebo naši hokejisté v Německu. To určitě. A my si právě z těchto příběhů budeme muset brát dozajista příklad...
Pokud se nestane zázrak, na Euro vyrazíme bez pravého záložníka, s nepropracovaným systémem doplňování osamoceného hrota, se stále nesehranou stoperskou dvojicí, s mimořádně nezkušeným pravým bekem a s trenérem, který leckdy nadějně lape po dechu, aby nás pak znovu přesvědčil o své nedopečenosti. Tohle si člověk, nebo alespoň já - na konci cesty, kdy už fakticky nezbývá nic jiného - najednou vybavil a nespoutanost nadšení byla docela dobře tatam. Ovšem než se začnu věnovat téhle hudbě budoucnosti, která tentokrát bude výraznějším tématem mého komentáře než retrospektiva, krátce si zanalyzujme odvetu.
Jestliže jsem před pár dny poukazoval na to, že černohorské mezihře dává smysl jedině Vukčević, dostalo se mi v úterý podpory: záložník Blackburnu se na tréninku zranil, do zápasu jen střídal a zástupce v nikom nenašel. Balkánci nás v první půli překonávali jen kopci do krajních prostorů. Střed pole pro ně byl mrtvý; a koneckonců vzhledem k problémům, jaké tato taktika působila mladíkovi Gebre Selassiemu, pro začátek ani nebyl moc potřeba. Černohorci se před přestávkou rozehřívali, pak jim stejně jako v Praze vyšel vstup do druhého dějství...a jelikož my tentokrát nijak neodpověděli, celých příštích 45 minut jsme nad zápasem neměli žádnou kontrolu.
Vše pak navíc Bílek podtrhl vysvlečením Koláře v době, kdy jsme v první řadě potřebovali klid na kopačkách a přesnou rozehru. Ignorovalo se přitom, že Kolářův přínos nároďáku doteď vždy spočíval hlavně ve zrychleném přemýšlení, občasné zbrklosti, ale i v pár geniálních nápadech. Což bylo samozřejmě něco, co jsme potřebovali ze všeho nejméně. Do toho se o místo na place přihlásil Vukčević, Černohorci začali útočit i středem, s větší invencí i vervou; a co si budeme povídat, nebýt Vučinićova milosrdenství, pánbůh nás chraň. Zkrátka a dobře jestli jsme na Balkán odjeli s doufáním v obtížnou, avšak v rámci možností kontrolovanou bitvu, úkol jsme si splnili sotva z půlky. Aniž bych se chtěl vymlouvat, čárou přes rozpočet určitě byl i terén suplující trampolínu. Na druhou stranu tolik nepřesností a faulů jsem od našich dlouho neviděl. A to jsme byli zvyklí na ledacos.
Po takhle špatně zvládnutém klíčovém zápase jsme se vcelku logicky uchylovali zejména k větám plným úlevy, v případě samotných aktérů i satisfakce. Téměř veškerá pozornost byla věnována rekapitulaci; na otázky dotýkající se Eura hráči i trenér zezačátku zpravidla odpovídali dle osvědčené šablony "to je ještě daleko, na to vůbec nemyslíme". I tak z pozdějších rozhovorů s koučem Bílkem vyplynulo pár zajímavých poznatků, z nichž bych s ohledem na další úsek článku rád vycházel.
Na pražské tiskové konferenci například exteplický kormidelník v první řadě zdůrazňoval nutnost zapracovat na ofenzivním projevu, čemuž tak úplně nerozumím. Přijde mi totiž nad slunce jasné, že by se měl náš tým v červnu opírat zejména o defenzivní složku; až poté, co bude doopravdy pevná, můžeme přejít k vážným úvahám nad zkvalitněním útočné fáze. Doteď to snad dejme tomu stačilo. Sám Bílek si v jednom z rozhovorů pochvaloval efektivitu v závěrečné fázi kvalifikace, naše standardky představovaly pro soupeře napříč celým cyklem velkou hrozbu, je tu faktor Rosický, návrat Necida...něco takového bych vskutku stavěl raději do stínu rozpačitosti celého obranného systému.
I v úterý totiž na povrch zcela zřetelně vyplynuly všechny nedostatky, na něž se dá upozorňovat už delší dobu. Rozehrávka stoperů konečně neunikla rovněž "mediální pozornosti" Michala Bílka. Na čem se ale soustavně nepracuje, je přehnaná pasivita na hraně šestnáctky. Nejen z akce předcházející Damjanovićovu břevnu šlo krásně vyčíst, jak si v perných chvilkách v tomto prostoru počínáme; vestoje tikáme očima - je nás tam přece dost, a to stačí. Samozřejmě nestačilo: trojlístek statických Čechů se jen ohlédl za černohorským útočníkem. A takových situací by se při důkladném rozboru odvetného duelu našlo požehnaně.
Už jen když si vezmete ten přehršel skluzů na poslední chvíli, kterých bylo minimálně pět; každý hasil nepořádek způsobený "džuznou" v obranném valu. A příčina nemohla být prozaičtější: bránící hráči se běžně nacházeli v podřepu a na patách, "včas" tedy reagoval až ten poslední z nich. A to je přitom něco, co se za zlozvyk považuje snad už v mládežnických kategoriích. Systém strojového zastupování kolegů, protáčení postů, přebírání soupeřů, zkrátka aktivní obrana - což považuji za základ úspěšného bránění velkého vápna - to jsou všechno činnosti našim fotbalistům docela dobře cizí.
Proč se na tomhle už delší dobu nepracuje, pro mě zůstává záhadou. Každopádně ani tím výčet mých problémů s naší prací směrem vzad nekončí. Dále je tu stále nevyřešená palčivá otázka, kdo tedy bude tou neohroženou stoperskou dvojicí, která turnaj načne a, předpokládejme, i dokončí. Bílek se před pár hodinami nechal slyšet, že chce stavět na Hubníkovi se Sivokem, což prý opakuje od začátku. To zní rozhodně a přesvědčivě (leč vzápětí dodal, že by dalšího kvalitního zadáka uvítal), teď už jen aby stejně působili rovněž oni dva vedle sebe.
Nemůžu si pomoci, ale ani po té solidní porci společně odkroucených minut, bych byl zkrátka opatrný, pokud bych měl o duu H+S hovořit jako o sehrané páce. Obavy se navíc v úterý jenom potvrdily: často to byl dokonce levý bek Kadlec, kdo z pozice středního obránce tahal za záchrannou brzdu, když byl v sázce doslova celý náš kejhák. Sivok s Hubníkem se totiž až nebezpečně často nezvládají doplňovat. Těžkopádně dovede působit každý z nich, konstruktivní naopak není ani jeden. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet; chtělo by se říct. Přitom předpoklady pro vzájemné dorozumění se mají oba slušné: Hubník přeci jen působí o notný kus elegantněji a Sivok oproti němu příkladně dominuje ve vzduchu plus umí tvrdit muziku. Přesto mi přijde evidentní, že takhle vyvážená stoperská prostě nevypadá.
Suchý-Sivok a pro těžší zápasy (jichž na Euru budou minimálně dvě třetiny) Hubník na pravém beku, to se mi v tuhle chvíli nabízí jako ideál. Vzhledem k tomu, že Mazuch od srpna vinou zranění neodehrál ani minutu a po parném přestupovém létu snad ani nemá jisté místo v základu Anderlechtu, bude holt potřeba "intervenovat" právě Suchým - ačkoliv je trenéry rád ignorován. Další možností je pak stažení Hübschmana, to ale pořád mám spíše za nouzovku. Na každý pád si touhle zajetou sestavou - také vinou prvního opravdu nervózního výkonu Gebre Selassieho - nejsem úplně jistý. A on je určitě dostatek času s tím něco udělat, třeba i do toho "osvědčeného" složení sáhnout...
K ofenzívě mám těch připomínek méně. V podstatě jen vyjádřím zvědavost z potenciální zkoušky "diamantu" ve složení Hübschman - Plašil, Jiráček - Rosický - Necid, Baroš. Na papíře to dle mě v tuto chvíli nevypadá vůbec marně. Odbouralo by to zbytečné ztráty až příliš často hluchých, ne-li kontraproduktivních křídel. Pomohlo by to Barošovi, za kterého by černou práci odvedl Necid. Ve středu by se nacházel bořič, dva techničtí dříči a klasický mozek. To z mé perspektivy vypadá nadějně; problém je v tom, že Bílek v nedávné době podobný formát vyzkoušel jen jednou, a to právě v nechvalně proslulém zápase s Norskem.
V jednom ze svých ohlédnutí za cestou na Euro sice potom připustil, že právě tenhle přátelák ho jako jediný zklamal co do přístupu hráčů. Čili by vada ani tak nemusela být v samotném systému (přiznám se, že jsem zrovna tenhle mač neviděl). Na druhou stranu se nám dosud Bílek prezentoval coby ještě větší konzervativec než Brückner; a to už je co říct. Takže se asi stěží dá očekávat, že by pro ostré zápasy sáhl po jiném rozestavení než po tom, které mu vlastně vyneslo opatrné uznání veřejnosti. Nicméně pokud se podobná varianta nevyzkouší ani v jediném jarním přípravném střetnutí, budu vážně zklamaný...
To je pro tuto chvíli a za daných podmínek zhruba to maximum, co jsem pro vás z mé fotbalové mysli mohl vymačkat. Detailnější nástin představ o tom, jak bychom se mohli na Euru ukazovat a přitom se neztrapnit, můžete očekávat později - s přibývajícími dny, zkouškami a zkušenostmi. Momentálně se závěrem sluší snad jen potvrdit: HOŠI, DĚKUJEME, A STEJNĚ I SMEKÁME!
Komentáře (525)