Panenkovy vzpomínky: Nejen bělehradská penalta, ale i Rus Zinčenko v Rapidu a gól třicetiletí

Antonína Panenku proslavila hlavně bělehradská penalta, která rozhodla o titulu mistrů Evropy pro Československo. Jenže příběh vršovického fotbalového básníka je daleko hlubší. Na přelomu 70. a 80. let minulého století o něj stály evropské kluby ale v době železné opony mohl přestoupit až ve svých 32 letech. V rozhovoru pro Livesport vypráví, proč místo španělské ligy zvolil Rapid Vídeň a vzpomíná i na ruského fotbalistu Zinčenka.

Železná opona tehdy sice držela občany socialistického bloku jako v kleštích, pár šťastným bylo přesto povoleno vycestovat. Zvlášť, když šlo o pozitivní reprezentaci státu. To byl třeba případ sportovců. Jezdili nejen s národním týmem, za léta služeb pro vlast jim také strana umožnila si na sklonku kariéry jít vydělat. V době po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Prahy v roce 1968 to však trvalo jen krátce.

Než Alexander Horváth, kapitán národního týmu a Slovanu Bratislava, s nímž slavně dobyl Pohár vítězů poháru, zůstal po vypršení hráčské smlouvy v belgickém Molenbeeku v roce 1972 v klubu jako trenér. Emigroval, jinak řečeno. Smlouva, kterou navrhly a posvětily státní úřady, mu totiž ukládala okamžitý návrat domů poté, co mu skončí povinnosti na hřišti. Usadit se natrvalo v cizině nepřicházelo v úvahu.

I proto straníci tak vysoko posunuli věkovou hranici, kdy se mohlo odejít ven. Aby šlo o krátký "vejminek". "Bylo to moc těžké. Člověk tady ve 30 letech už pomalu nevyfasoval ani boty, protože už neměl žádnou perspektivu, byl odepsanej. A oni povolili, aby ve dvaatřiceti šel dobývat svět... Bylo jasné, že si venku zahraje rok, možná dva, pokud se nějak dobře chytí, a pak konec," vzpomíná Panenka v rozhovoru pro Livesport Zprávy.

#SlovanBratislava v #FCBarcelona, the final of the European Cup Winners' Cup in 1969.
Captains #AlexanderHorvath and #FernandoOlivella pic.twitter.com/TuINWkN1fZ

— OldFootballPhotos (@OldFootball11) September 16, 2017

Horváthův případ ovšem zastavil i to. Předseda Československého svazu tělesné výchovy, mocný Antonín Himl, uvalil na odchody do ciziny 10leté embargo. Po zlatém šampionátu v roce 1976 se ovšem tlak ze zahraničí znásobil. Hrdiny, kteří šokovali Evropu, chtěli vidět i ve světě. Poměry se začaly mírně uvolňovat. Pro přestup z tuzemska se stanovila přísná kritéria: věk 32 let a 50 startů za reprezentaci. "Vražedné podmínky," ucedí Panenka. V době vydání tohoto nařízení je ze stovek fotbalistů v zemi splňovali pouze dva: Ivo Viktor a František Veselý.

Druhý jmenovaný také jako první možnosti využil, když v roce 1980 posílil Rapid Vídeň. Následoval jej další člen kádru mistrů Evropy Karol Dobiaš, jenž předtím kvůli zákazu musel odmítnout nabídku Feyenoordu Rotterdam. Takhle zakotvil v belgickém Lokerenu. Vedení mělo zájem i o jeho nerozlučného kamaráda z Bohemians Panenku. "Byla to krásná nabídka... Jenže jsem nedostal povolení proto, že mi do završení 32 let chyběly dva měsíce. Mám narozeniny v prosinci, musel jsem počkat, abych potom v lednu mohl přestoupit," posteskne si.

Jenže ne do Belgie, nýbrž do Rapidu Vídeň. Přitom měl nabídky i ze Španělska, chtěla jej Murcía, která potřebovala vzpružit v boji o záchranu v LaLize. "Ale jít hrát tamní soutěž ve 32 letech, když mě tam navíc v podstatě nikdo neznal... Zvažoval jsem to, ovšem bylo tam nebezpečí, že se klub neudrží a první, kdo bude na tapetě, jsou cizinci. Navíc španělská liga je hrozně těžká, měla vyšší kvalitu než ta naše, asi bych to tam měl hodně složité," přemítá.

Po dlouhém rozhodování vybral Rakousko. Bylo mu blízké prostředím, úrovní tamní ligy, díky níž se tolik nebál, že by po roce skončil a musel se vrátit domů. Navíc to bylo blízko do Prahy, kam jezdil s rodinou každý měsíc. Nakonec v Rapidu zůstal čtyři a půl roku. "Mohl jsem si sice jinde vydělat větší peníze, ale spíš jsem tam šel kvůli tomu, abych si zahrál. A myslím, že jsem udělal dobré rozhodnutí."

Aby ne. Na rozdíl od ostatních krajanů nezamířil do podřadného klubu, nýbrž do klenotu rakouského fotbalu. I díky Panenkovi matná legenda oživla a Rapid se za jeho působení ověnčil dvěma mistrovskými tituly, třemi triumfy v národním poháru a na jaře 1985 dokonce dokráčel do finále Poháru vítězů poháru, kde podlehl Evertonu 1:3. A fotbalový pábitel z Vršovic byl prvním Čechoslovákem od 40. let minulého století, který se stal ligovým šampionem v zahraničí (a odešel legální cestou).

Okolnosti jeho přestupu ven spíš připomínají nevolnictví než současný byznys fotbalových agentů. Panenku "zastupoval" jistý Jaroslav Malý, zaměstnanec společnosti Pragosport. Tu zřídil ČSTV, pod palcem ji měl zmíněný pohlavár Himl a všichni hráči, trenéři, sportovci, kteří chtěli jít "za kopečky", museli spolupracovat s ní, jinak to nešlo.

A moc velký prostor pro nějaké vyjednávání o podmínkách Pragosport neposkytoval. Vlastně skoro žádný. "Ani hráč, ani mateřský klub se k tomu nemohli moc vyjadřovat. Říct si o větší peníze? Bez šance. Možná bych si je vyjednal, ale ten pan Malý holt dělal jak odstupné za hráče, tak i smlouvy pro ně. I délku smlouvy stanovil po poradě s novým klubem. Bylo to celkem rychlé, přijeli zástupci Rapidu, dojednaly se podmínky, za jakých bych tam měl být, pak poslali peníze a byl jsem volný."

Hurá ven z otravné, šedivé a ubíjející socialistické konzervy! "Jakmile jsem přejel hranice, spadla ze mě taková tíseň. Cítil jsem, že na mě nikdo nemůže, že jsem v klidu a v pokoji s rodinou. Když jsem jel naopak domů, nevěděl jsem, co se může stát," popisuje Panenka. Ovšem s tím klidem se trochu spletl. Po pár letech se dozvěděl, že měl ve Vídni svého "andělíčka strážníčka", jak s úsměvem říká. "Někdo na mě měl v uvozovkách dávat pozor. S kým se stýkám, kam chodím, jak žiju... Musím říct, že všichni z velvyslanectví se tvářili velice příjemně, jestli to byl někdo z nich, nevím. Nicméně vždycky jsem se snažil nemít žádné konflikty nebo problémy," říká.

Jakožto zasloužilého mistra sportu, jak se za socialismu s oblibou říkalo, jej po pár letech působení v Rapidu pozvali na besedu do Znojma. Zpátky za oponu mířil s mírnými obavami. A s velice pečlivě sešněrovaným jazykem. Vystrašil jej případ jistého doktora, o němž se pár měsíců před onou besedou náhodou doslechl. "Byl s nějakou výpravou v zahraničí a pak tady do novin řekl, že tam mají nádherné dálnice. Hned ho vyhodili z práce. Kvůli tomuhle! Tak jsem si dával velký pozor..."

Pronést tak v socialistickém bloku, "nejlepším místě" na planetě, že se jinde žije lépe? Že je tam svoboda? Tak to prr! V sále rozpoznal v publiku nejméně tři tajné policisty. Ovšem mluvil jen o fotbale, nepouštěl se do žádných politických komentářů, kritizování, srovnávání... "Vyplatilo se to, protože pak jsem se dozvěděl, že kdybych případně něco řekl proti systému, proti Československé republice, okamžitě bych byl z Rapidu odvolaný," oddechne si.

Za ta léta pendlování mezi Vídní a Prahou se dokonce skamarádil s celníky, během povinných prohlídek auta s nimi prý hrával ping-pong. Vyhýbal se i lákadlu, aby vozil domů hory "západního tovaru". Zkrátka nechtěl potíže. Jen jednou měl konflikt, to když u něj cestou do Rakouska našli v přihrádce palubní desky asi 350 korun. "Mezi těmi celníky byl jeden takovej divnej, měl oči jako pulec. A že nesmím vézt peníze. Tak mě nechal svléct do naha, byla to pro mě tehdy strašná potupa. Ten celník mi dokonce vyhrožoval, že mi seberou pas, že už se tam nedostanu. A nebyl jsem sám, to samé udělal potom Láďovi Vízkovi. Nicméně dorazila výjezdovka z Budějovic, smetla to ze stolu a nechali mě jít."

Do Prahy se harcoval pravidelně i proto, že se potřeboval "okysličit", jak říká. Protože ze začátku vůbec neuměl německy, byl to pro něj život uprostřed džungle, v níž nikomu nerozuměl. Potřeboval domů. První půlrok měl aspoň v kabině krajana a reprezentačního spoluhráče Veselého. Tehdejší povolenou kvótu třech cizinců na tým naplňovala vedle nich kuriózní postava - Anatolij Zinčenko, historicky první hráč ze Sovětského svazu, jenž mohl odejít na Západ. "Byl z Petrohradu, strašně hodnej kluk, strašně hodnej. Taky neuměl ani slovo německy, sblížili jsme se."

Mluvili spolu rusky, spíš občas něco prohodili, než že by si košatě vyprávěli. Panenka spoluhráče všude vozil, protože neměl auto. A snažil se přijít na to, jak Sovět k angažmá v kapitalistické zemi přišel. "Ze srandy jsem se ho vždycky ptal: ‘Anatolij, ty jsi nějakej tajnej, ne?’," směje se a předvádí, jak u toho kroutil prsty u krku, jako by zvedal klopu kabátu a odhaloval odznak nějaké tajné služby.

Každopádně Zinčenko v tom byl "nevinně". "Nejlepší na tom bylo, že Rapid měl zájem o úplně jiného hráče a oni prostě poslali kus. Nezajímalo je, koho chtějí. Ze začátku byl Franta Veselý podezřívavý. Říkal: ‘Vždyť neumí vůbec kopat, neudělá ani tři nožičky! Jak se sem dostal?’ Ale Anatolij byl poctivý kluk, bojovníček, vydržel s námi tři roky," vykládá Panenka. Sovětský průkopník a trojnásobný reprezentant má s nynější oporou Arsenalu společné jen příjmení. Svého syna pojmenoval Anton, ovšem dušuje se, že ne na počest českého kamaráda...

Zinčenko měl v Rakousku ještě přísnější podmínky. Děti měl jako Panenka dvě, jenže režim mu povolil vycestovat vždy jen s jedním. "Dělal to tak, že manželka jednou za půl roku jela domů, odvezla jedno dítě, vzala to druhé a takhle to střídali," líčí český internacionál. Další rozdíl by v tom, že on byl placený Rapidem (třetina platu šla Pragosportu), zatímco Zinčenko byl oficiálně zaměstnán jako údržbář na ambasádě ve Vídni, protože všichni sovětští hráči měli na papíře status amatérů a klub tak jeho výplatu posílal velvyslanectví...

Panenka se stal rychle miláčkem tribun. Zvlášť s rakouskou legendou Hansem Kranklem, jenž se brzy po jeho příchodu vrátil z angažmá v Barceloně, vytvořil úderné duo. "Když jsem do Rapidu přišel, měl dlouhých 26 let bez titulu, přitom to byl největší klub v Rakousku. A najednou byl v lednu v tabulce desátý... Vytáhli jsme to na jaře až na třetí místo, dostali jsme se do pohárů a hned druhý rok jsme získali titul," shrnuje Panenka.

On sám k němu pomohl 13 trefami (jako záložník!), tu nejhezčí ze všech si schoval na poslední kolo (na videu v čase 0:32), v němž se rozhodovalo o majiteli mistrovského poháru. Rapid měl před závěrečným dějstvím stejně bodů jako městský rival Austria. Vzhledem k lepším vzájemným zápasům i skóre mu k zisku trofeje stačilo jakkoliv doma porazit Innsbruck. Po 16 minutách bylo jasné, že se mu to podaří. I bez svého nejlepšího střelce Krankla, jenž pykal za předešlé vyloučení, vedl 2:0 a soupeře herně drtil.

V poslední desetiminutovce dal pečeť na debakl 5:0 dvěma trefami Panenka. Ta první byla dokonce v Rakousku vyhlášena Gólem třicetiletí. "Dostal jsem na velkém vápně uličku do šestnáctky, obrana stála, zaběhl jsem za ni, někam mezi desítku a velké vápno. Úplně jsem se zastavil, míč taky, všichni beci koukali a brankář proti mě vyběhl, přibližně dva, tři metry od puntíku. Jak jsem stál, míč jsem podebral, něco jako Poborský na Euru 96, ale já to dal úplně ze stoje. Gólmana jsem přehodil, ten se nevěřícně otočil s otevřenou pusou. Lidi se mohli zbláznit... Vyhráli jsme 5:0 a byli jsme mistři," rozplývá se Panenka.

Za Rapid nasázel coby záložník úžasných 63 gólů ve 127 ligových zápasech. V Rakousku nakonec strávil 12 let (z toho osm v nižších soutěžích), vrátil se až čtyři roky po revoluci.

Kdo ví, co všechno by dokázal, kdyby jej režim pustil ven třeba o 10 let dřív...